Čerkesie nebo Čerkesko (adygejsky Адыгэ Хэку, „Adygejská vlast“) je bývalá země, zaniklý stát a historický region na severním Kavkaze a na severovýchodním pobřeží Černého moře. Je domovem Čerkesů (Adygejců), kteří jsou příbuzní Abchazů, ale vyznáním převážně muslimové. Sami Čerkesové však tento pojem nepoužívají a svou zemi ve svém jazyce nazývají Адыгэ Хэку (Adıgə Xəku) nebo Адыгей (Adıgey). Jako stát byla Čerkesie po většinu času konfederací mnoha feudálních knížectví, před svým zánikem byla krátce republikou. Byla zničena během rusko-čerkeské války (1763–1864), která začala ruskou okupací a postupně bylo 91-97 % Čerkesů zmasakrováno nebo vyhnáno. Ruská generalita považovala Čerkesy jen za horaly a horské bandity. Dnes většina Čerkesů žije v exilu.
Historicky Čerkesie pokrývala dnešní Krasnodarský kraj, Adygejsko, Karačajsko-Čerkesko, Kabardsko-Balkarsko a části Severní Osetie-Alanie a Stavropolský kraj. Během svého územního vrcholu dosáhla Čerkésie až k Rostovu na Donou
Historie
Starověk
Majkopská kultura Majkopská kultura vznikla okolo roku 3700-3000 př. n. l. a rozkládala se od Kubáně a severozápadního Kavkazu směrem k Terecké nížině, s vlivem sahajícím až k Dolnímu Donu a do oblastí na pomezí dnešního Dagestánu.
Tato kultura je známá především pro mimořádně bohaté hroby a velké množství zlatých a stříbrných předmětů, které patří k nejstarším kovovým artefaktům v celém euroasijském prostoru.
Sindika Sindické království vzniklo kolem 8. století př. n. l. na pobřeží přičernomořské Kubáně . V tomto období se na území západního Kavkazu objevují také řecké kolonie (např. Hermonassa, Phanagorie).
O Sindiích nemáme mnoho informací; zprávy pocházejí především od řeckých autorů, zejména Herodota a pozdějších historiků. Z jejich děl víme, že Sindické království bylo rušným obchodním státem, kde sídlili umělci a obchodníci.
Středověk Nejpodrobnější popis středověké Čerkésie uvádí dominikánský mnich Johannese de Galonifontibus z roku 1404. Z jeho spisů vyplývá, že na přelomu 14. a 15. století rozšířila Čerkesie své hranice na sever až k ústí Donu. Johannes de Galonifontibus zároveň poznamenává, že „město a přístav Tana se nachází ve stejné zemi, v Horní Čerkesii, na řece Don, která odděluje Evropu od Asie“.
Feudální prvky se u Čerkesů začaly objevovat přibližně ve 4. století n. l. V důsledku arménského, řeckého a později byzantského vlivu se mezi 3.–5. stoletím křesťanství rozšířilo po velké části Kavkazu. V tomto období začali Čerkesové (tehdy označovaní jako Kasogové) postupně přijímat křesťanství jako dominantní náboženství, ačkoliv si ponechali některé prvky svých původních věr a tradic. Území, které se v pramenech často označuje jako Zichie, zahrnovalo části dnešního severozápadního Kavkazu, kde žili Kasogové.
Čerkesové zakládali různé kmenové a raně státní útvary, avšak nedosáhli trvalé politické jednoty. Kolem roku 400 n. l. začaly do zemí Adyghejců (Kasogů) pronikat vlny kočovných útočníků. Nejprve oblast ovlivnili Bulhaři pocházející ze středoasijských stepí. Cizinci si někdy Adyghejce pletli s podobně pojmenovanými Utigury (jednou z větví Bulharů) a oba národy tak bývali v některých pramenech nesprávně slučováni pod jmény jako například „Utige“.
Po rozpadu Chazarské říše byli Adyghejci koncem 1. tisíciletí postupně integrováni do Alanského království. Mezi 10. a 13. stoletím mělo na Čerkesy a ostatní adygejské kmeny výrazný kulturní vliv Gruzínské království.
Mongolské vpády, které začaly roku 1223, zničily část čerkeských území, avšak Čerkesy se Mongolům nikdy nepodařilo plně podmanit. Naopak Alané byli během těchto tažení téměř vyhlazeni. Následné útoky Zlaté hordy přinutily Čerkesy stáhnout se za řeku Kubáň . Roku 1395 vedli Čerkesové těžké boje proti Timurovi, který jejich zemi zpustošil.
Roku 1382 se v Egyptě chopili moci čerkeští mamlukové . Po nástupu dynastie Burdžitů se Čerkesové stali vládnoucí elitou mamlúckého sultanátu.
Inal Veliký Inal Veliký je mezi Čerkesy a Abcházci vnímán jako kníže knížat ,protože sjednotil všechny čerkeské kmeny a založil jednotný čerkeský stát. Podle všeobecného přesvědčení je Inal předkem kabardinských , beslenejských , čemgujských a hatuqvajských knížat.
Inal Veliký, narozený v 15. století na Tamanském poloostrově, pocházel z vlivného knížecího rodu a od mládí byl veden k politickému i vojenskému vůdcovství. Po dosažení dospělosti si uvědomil, že čerkeské kmeny jsou oslabeny vnitřní roztříštěností, a proto přijal za svůj životní cíl jejich sjednocení do jednoho státu. Na Tamanu, kde vlastnil rozsáhlé pozemky, vybudoval vlastní armádu, jejímž jádrem se stal mocný kmen Khegayk.
V polovině 15. století zahájil Inal postupné dobývání jednotlivých čerkeských knížectví. Místní šlechta a knížata se pokusila jeho vzestup zastavit, avšak rozhodující střetnutí –bitva u řeky Msimta – skončilo Inalovým drtivým vítězstvím. Třicet čerkeských pánů bylo poraženo; deset z nich Inal nechal popravit jako varování ostatním, zatímco dvacet zbývajících přijalo jeho svrchovanost a připojilo se k novému sjednocenému čerkeskému státu.
Po upevnění moci na západě vytvořil Inal roku 1434 nové východočerkeské území – Kabardu, která se později stala jedním z nejmocnějších čerkeských útvarů. V roce 1438 pak vyhnal krymskotatarské kmeny ze severokavkazských stepí až za řeku Kubáň, čímž rozšířil hranice svého státu a zajistil bezpečí centrálních adygejských oblastí. Tímto obdobím se Inal stal nepopiratelným vládcem celé čerkeské země.
Inalovy ambice však sahaly dále než jen k sjednocení Adyghejců. Usiloval také o spojení s příbuznými Abcházci . Abcházské rody Čačba a Ačba jej uznaly za svého spojence a během následné války Inal dobyl severní Abcházii. Jeho vláda byla místními uznána a od té doby tvořila Abcházie součást sjednoceného čerkeského politického systému. Na moderní abcházské vlajce proto jedna z hvězd symbolicky připomíná právě Inala.
Roku 1453 rozdělil Inal vládu nad jednotlivými částmi země mezi svoje syny – krok, kterým založil větve pozdějších čerkeských knížectví a roku 1458 umírá.
Po smrti Inala Velikého se jeho rozsáhlé území rozdělilo mezi čtyři hlavní dynastické větve, které založily samostatná knížectví. Ačkoli všechny tyto větve odvozovaly svůj původ od Inala, jejich mocenský vývoj nebyl rovnoměrný. Během 16. století začalo mezi jednotlivými adygejskými útvary stoupat politické napětí, ale zároveň vznikaly nové obchodní a diplomatické vazby se sousedními státy — zejména s Osmanskou říší, Krymem a Moskevským státem.
V tomto období se mezi všemi čerkeskými knížectvími nejvýrazněji prosadila Kabarda, která postupně převzala roli hlavního centra čerkeské aristokracie i vojenské moci. Kabardinská knížata dokázala využít výhodné polohy, kontroly nad horskými průsmyky a dynastických sňatků, čímž navázala silné vztahy s Moskvou i s Krymským chanátem. Od 16. do 18. století se Kabarda stala nejvlivnějším čerkeským státním útvarem a hrála zásadní roli v politice celého severního Kavkazu.
Tím začíná novověká éra čerkeských dějin ,ve které Kabarda vystupuje jako hlavní mocenské centrum Adyghejců a klíčový aktér regionální politiky.
Novověk
Krymské nájezdy Po rozpadu jednotného Inalova státu se čerkeské země staly cílem opakovaných nájezdů Krymského chanátu. Krymští Tataři, podporovaní Osmanskou říší, podnikali od 15. století až do počátku 18. století četné výpady do oblastí západní i východní Čerkesie. Tyto nájezdy měly převážně otrokářský charakter – cílem byly zejména zajatci, kteří byli následně prodáváni na trzích v Kaffě a dalších černomořských přístavech.
Čerkesové proti krymským vpádům vedli dlouhodobý obranný boj, často organizovaný jednotlivými knížecími rody. Přestože se jim dařilo některé výpravy odrazit, opakované nájezdy významně oslabovaly ekonomiku a politickou stabilitu regionu. Krymský vliv se zvláště projevil v nížinných oblastech a v pobřežních krajích, kde byly nájezdy nejintenzivnější.
Bitva u Kanzhalu Jednou z nejvýznamnějších událostí čerkeských dějin raného novověku je bitva u hory Khanzal roku 1708, ve které kabardinské síly rozhodně porazily početně mnohem silnější armádu Krymského chanátu.
Podle kabardinské tradice vedl čerkeské oddíly princ Kurgoko Atazhukin , který sjednotil různé kabardinské rody k obraně země. Krymský chán Kaplan-Girej zahájil velké tažení proti Kabardě poté, co se kabardinští knížata odmítla podřídit jeho nárokům na nadvládu.
Navzdory několikanásobné přesile dosáhli Čerkesové pomocí důkladné znalosti terénu a překvapivého útoku rozhodného vítězství. Krymská armáda utrpěla těžké ztráty a Kaplan-Girej byl přinucen ustoupit. Porážka Krymčanů výrazně oslabila jejich vliv na severním Kavkaze a stala se jedním ze symbolů čerkeského odporu proti cizím mocnostem.
Bitva u Kanzhalu je dodnes připomínána jako jeden z největších vojenských triumfů v dějinách Čerkesů a to jak v Kabardě, tak v širším adygejském prostředí.
Rusko-čerkeská válka (1763–1864) Rusko-čerkeská válka, často považovaná za jednu z hlavních částí Kavkazské války, byla dlouhým a vyčerpávajícím konfliktem mezi ruským impériem a čerkeskými národy (Adyghe, Kabardinci, Abcházci a další příbuzné skupiny), který trval přibližně sto let. Jejím hlavním cílem bylo podrobení severozápadního a centrálního Kavkazu ruské nadvládě a kontrola nad černomořským pobřežím.
Počátky konfliktu Za počátek války se považuje rok 1763 , kdy ruské vojsko vybudovalo první pevnost Mozdok na území Kabardy. Tento krok byl vnímán jako narušení tradičních čerkeských hranic a vyvolal odpor místní šlechty. V následujících desetiletích Rusko stavělo řadu dalších pevností podél tzv. Kavkazské linie, čímž postupně pronikalo hlouběji do čerkeských oblastí.
Průběh bojů Čerkesové proti ruskému postupu vedli převážně partyzánskou válku, využívajíce výhodu horského terénu a znalosti místního prostředí. V západní Čerkesii byl odpor veden zejména rody Šapsugů, Abadzechů a Natuchajů, zatímco ve východní části se zapojila kabardinská aristokracie, která však byla v 18. století opakovanými ruskými zásahy výrazně oslabena.
Na počátku 19. století zesílil ruský tlak na celé čerkeské území. Generálové jako Aleksej Jermolov podporovali tvrdou politiku spálené země, ničení vesnic, odebírání pastvin a přesidlování obyvatelstva. Významným protivníkem Ruska se stal např. charismatický vůdce a náčelník Zaneqo Sefer-bey, který se snažil získat podporu Osmanské říše a evropských mocností.
Vyvrcholení konfliktu V 50. a 60. letech 19. století se ruské armádě podařilo ovládnout většinu pobřeží a vnitrozemí díky výstavbě pobřežních pevností, přesunům velkých armádních kontingentů a postupnému ničení zdrojů čerkeského odporu. Poslední velká centra čerkeské obrany padla v letech 1862–1864.
Za konec války je považována bitva u Kbaady, která se odehrála 21. května 1864. V tomto střetnutí byla ruskou armádou rozdrcena poslední velká sestava čerkeských sil, odhadovaná zhruba na 20 000 bojovníků. Po vítězství uspořádilo ruské vojsko v údolí u Kbaady (dnešní Krasnaja Poljana) slavnostní přehlídku, jež symbolicky oznámila ukončení více než století trvajícího konfliktu.
Tento den je dodnes připomínán jako Den čerkeské tragédie, spojený s památkou na oběti války a následných deportací.
Následky Rusko-čerkeská válka skončila tragédií, kterou dnes mnoho odborníků a čerkeských organizací označuje za genocidu. Po porážce Čerkesů zahájilo carské Rusko systematické vyhánění a ničení čerkeského obyvatelstva. Odhaduje se, že během této genocidy zemřelo přibližně 1 500 000 Čerkesů v důsledku masakrů, hladu, nemocí a nucených deportací.
Většina přeživších byla násilně přesídlena do Osmanské říše a položila základy velké čerkeské diaspory v dnešním Turecku, Jordánsku, Sýrii a dalších zemích. Na severním Kavkaze zůstala po válce pouze malá část původního čerkeského národa, zatímco jejich historická území byla osídlena ruským, kozáckým a dalším přistěhovaleckým obyvatelstvem.
Geografie
Symbolika
Odkazy Reference
Externí odkazy