náhled|Fotografie z průběhu mnichovských jednání – zleva: Neville Chamberlain za Spojené království, Édouard Daladier, zástupce Francie, Adolf Hitler za nacistické Německo a Benito Mussolini za fašistickou Itálii
Mnichovská dohoda (neboli mnichovská zrada či mnichovský diktát) byla dohoda mezi nacistickým Německem, Itálií, Francií a Spojeným královstvím o postoupení pohraničních území Československa Německu. Byla dojednána 29. září 1938 v Mnichově v tzv. Führerbau (ve všech jazykových verzích pak byla podepsána po půlnoci, tj. 30. září 1938).Zdeněk Kárník: Malé dějiny Československa 1867–1939, Dokořán, Praha 2008, str. 372.
Zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Spojené království), Édouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) – se dohodli, že Československo musí do 10. října postoupit pohraniční území obývané Němci (Sudety) Německu. Zástupci československé strany (Hubert Masařík, Vojtěch Mastný) byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni.
Mnichovská dohoda byla završením činnosti Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a vyvrcholením snah německého kancléře Adolfa Hitlera rozbít demokratické Československo, což bylo jedním z jeho postupných cílů k ovládnutí Evropy. Mnichovská dohoda je příkladem politiky ústupků, appeasementu.
Příčiny mnichovské dohody náhled|vlevo|Představy v roce 1931 o uzavřenosti Československa v německém prostoru po anšlusu. V době mnichovské dohody si územní nároky vůči Československu dělalo nejen Německo (rozšířené o Rakousko) a Maďarsko, ale i Polsko. Jedinou „přátelskou hranicí“ tak byl krátký úsek československo-rumunské hranice na úplném východě Československa. náhled|Budova (dnešní Musik Hochschule), ve které došlo k podpisu Mnichovské dohody
Od roku 1925 bylo Československo vázáno podle locarnských dohod,http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/js09/dejiny/web/prameny/08/Locarnske_dohody_z_16._rijna_1925.pdf kde se zavázalo vzájemné spory řešit prostřednictvím arbitrážních smluv. Zásadním bodem locarnských dohod byl bezpečnostní charakter mezinárodních záruk německých západních hranic prostřednictvím Rýnského garančního paktu, ovšem východní hranice Německa smluvně zaručeny nebyly, naopak zde existovala možnost jejich revize.https://webcache.googleusercontent.com/search?q=cache:cisfWErGZG0J:https://is.muni.cz/th/440385/fss_m/Ceskoslovensko-britske_vztahy_behem_roku_1938_-_J._Oscipovsky.docx+&cd=11&hl=cs&ct=clnk&gl=cz&client=firefox-b-ab
Světová hospodářská krize ve 30. letech zasáhla německé obyvatelstvo mnohem více než české. Pohraničí bylo navázáno na další závody v Německu, odkud získávalo jak dodávky, tak tam vyváželo svoje výrobky. Nedobrá hospodářská situace v regionu, prudký růst nezaměstnanosti (až na úroveň přibližně 30 %) se výrazně projevil na faktu, že stále více sudetských Němců začínalo sympatizovat s krajně nacionalistickými názory, které představoval Konrád Henlein a jeho Sudetendeutsche Heimatsfront (SHF), přeměněné později na Sudetendeutsche Partei (SdP). Henlein vyzýval k otevřenému odporu proti československé vládě a mnoho Němců se začalo s jeho názory ztotožňovat.
Od roku 1933, kdy se nacisté chopili moci v Německu, bylo Československo ve vážném nebezpečí stran německé expanze, která měla své motivy politické (revizionismus), ideologické (nároky na údajná bývalá území německé říše a expanze na východ), strategické (průmyslový potenciál českých zemí a jejich poloha). Tomuto nebezpečí se Československo snažilo čelit jak budováním silné moderní armády a pohraničních opevnění, tak i posilováním spojeneckých svazků nově i se Sovětským svazem.
Francie a SSSR, hlavní spojenci Československa, neměli zájem o další krvavý konflikt s Německem. Podstatnou slabinou byla neurčitá formulace Spojenecké smlouvy s Francií, navržená československou diplomacií, vázání pomoci SSSR na kroky Francie, a nedostatečné kroky československé diplomacie u dalších velmocí, které by zaručovaly neměnnou podobu východních hranic Německa.
Německé nároky vůči Československu pak byly před světovou veřejností vysvětlovány jako částečná náprava Versailleského systému, který nastavil Německu příliš tvrdé podmínky po první světové válce, a také naplnění přirozeného práva na sebeurčení pro etnické Němce v Československu. Důsledkem toho všeho bylo, že velmoci, na jejichž pomoc při obraně proti německé agresi československá vláda nejvíce spoléhala, měly snahu se s nacisty dohodnout a předejít tak scénáři, který vedl k první světové válce, a to i za cenu obětování Československa.
Podle názoru některých historiků a novinářů k mnichovské dohodě přispěla politická a diplomatická selhání československé vlády.TESAŘ, Jan: Mnichovský komplex: jeho příčiny a důsledky. Vyd. 1., Praha : Prostor, 2000. , 255 s. Obdobné stanovisko zastává sudetoněmecká interpretace, podle které nese československá politika sama odpovědnost za zničení státu.Houžvička (2005), str. 215.
Československo a jeho mezinárodní smlouvy Československo se v článku 86 Versailleské smlouvy zavázalo přijmout v budoucnosti případná opatření, která by vítězné mocnosti udělaly k ochraně menšin na československém území.Versailleská smlouva, článek 86, dostupné online.
Sovětský ministr zahraničí Maxim Maximovič Litvinov, který se v 30. letech snažil orientovat zahraniční politiku Sovětského svazu na spojenectví se západními mocnostmi proti nacistickému Německu, byl hlavním architektem smlouvy o vzájemné vojenské pomoci mezi Francií a Sovětským svazem z roku 1935, která byla reakci na vzrůstající agresivitu Německa. O několik dní později byla uzavřena Československo-sovětská smlouva o vojenské pomoci, ta však byla vázána na podmínku, že v případě napadení Německem zasáhne vojensky i Francie.
Československo-sovětská smlouva z roku 1935 byla jedinou mezinárodní smlouvou vymezující vzájemnou vojenskou pomoc v případě útoku Německa.PhDr. Milan Sládek, Němci v Čechách, Pragma 2002, , str 84 Problematická byla možná účinnost zásahu Rudé armády, která nemohla být přesunuta přes Polsko, se kterým byla jednání o možnostech průjezdu neúspěšná. Pro přechod přes Rumunsko nebyla do září 1938 podepsána konkrétní dohoda o výstavbě speciální železnice pro armádní tranzit. Maxim Litvinov v letech 1937 a 1938 opakovaně prohlásil, že Sovětský svaz v případě války i přes podepsanou spojeneckou smlouvu neposkytne Československu pomoc, neboť jeho armáda není na takovou operaci připravena, ale Stalin v říjnu 1938 prostřednictvím svých diplomatů potvrdil tehdejší závazek sovětské vojenské pomoci Československu za předpokladu francouzského zásahu. Český publicista Karel Pacner vyslovil domněnku, že sovětští diplomaté naoko prosazovali vytvoření celoevropského systému kolektivní bezpečnosti proti Třetí říši, ale sovětský vůdce Stalin si ovšem ve skutečnosti přál válku mezi Německem a západem, při které by se obě strany vojensky vyčerpaly. Poté by Sovětský svaz mohl obsadit celou Evropu.
Československo mělo od roku 1924 podepsanou spojeneckou smlouvu s Francií, kde se smluvní strany zavázaly, že v případě ohrožení společných zájmů se shodnou na opatřeních, jež je měla chránit. Text ovšem postrádal ustanovení o vzájemné vojenské pomoci. Signatáři měli v tomto ohledu volnost a suverenitu rozhodování. Tuto neurčitost vnesla do dokumentu československá diplomacie.
16. října 1925 Československo podepsalo Garanční smlouvu. Tento dokument vznikl v rámci Locarnských dohod. Určoval, že Francie a Československo si poskytnou vojenskou pomoc, stanou-li se cílem nevyprovokované agrese, a to i za situace, že se Rada Společnosti národů (SN) nevyjádří jednomyslně ve věci označení agresora. Jednomyslnost členy SN opravňovala pomáhat vojensky napadené zemi. To ale jen v případě, že s eventuálním francouzským postupem přes Rýn budou souhlasit ostatní signatáři Rýnského bezpečnostního paktu, kterým bylo mimo jiné Německo. Garanční smlouva neumožňovala ochranu před expanzí Německa.http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/locarnske-smlouvy-16-10-1925/
Malá dohoda (vojensko-politické spojenectví z roku 1921 složené z Československa, Jugoslávie a Rumunska) byla zaměřena proti Rakousku a Maďarsku, nikoli proti Německu.
Československo mělo v rámci Locarnských dohod arbitrážní dohodu s Německem, kde se zavázaly vzájemné spory řešit prostřednictvím arbitrážních smluv a prostřednictvím plnomocníků, Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti, Rozhodčího soudu, Stálé smírčí komise nebo spor předložit Radě Společnosti národů.
Mnichovská krize náhled|vlevo|Titulní strana Večerního Českého Slova 22. září 1938 Německo-československé vztahy náhled|vlevo|Česko-německé jazykové střety v 19. století Německo-české vztahy byly konfrontační již v 19. století, kdy začal zrychlený růst nejdříve německého a následně i českého nacionalismu a utváření se moderního německého a českého národa. Český národní program se opíral o tzv. české státní právo, v rámci kterého Češi požadovali jednotu Zemí Koruny české a rovnoprávnost češtiny s němčinou. Němci naproti tomu požadovali své vlastní oddělené území a nechtěli být národnostní menšinou.
Po skončení první světové války tak Němci žijící na území českých zemí požadovali rozdělení těchto zemí podle etnického hlediska a připojení území s německým osídlením k německému Rakousku, resp. Německé říši.Houžvička (2005), str. 104. Češi chtěli, aby se české země jako celek staly součástí Československa a česko-německé vztahy na území těchto zemí byly řešeny jako vnitrostátní otázka. Česká reprezentace se odmítla pohraničních území vzdát s odůvodněním, že nový československý stát nemůže ekonomicky, sociálně ani politicky existovat bez pohraničí českých zemí jinak, než jako koloniální protektorát Velkého Německa.Kárník (2008), str. 50. Rozhodla se proto pro vojenské obsazení nárokovaného území. Toto obsazení proběhlo (kromě Mostu, kde se bojovalo) klidně, k větším střetům došlo až 4. března 1919, kdy se měl ve Vídni sejít nově zvolený německo-rakouský parlament. Čeští Němci na tento den svolali demonstrace za právo na sebeurčení, spojené se všeobecnou stávkou. Během demonstrací došlo na řadě míst ke střetům Němců s českými vojenskými jednotkami. Výsledkem střetů bylo několik desítek mrtvých Němců a dva zastřelení čeští vojáci. Nejvíce mrtvých bylo v Kadani. Z krajního německého pohledu šlo o poklidné demonstrace, zmasakrované českým vojskem. Z krajního českého pohledu šlo o včasné potlačení připraveného povstání českých Němců proti Československu.Březen 1919 v českém pohraničí (Český rozhlas, Sever)
Hitler od roku 1933 pravidelně navrhoval Československu smlouvu o neútočení podle vzoru polsko-německé smlouvy, která upravovala vztahy s německou menšinou a kde Německo fakticky uznalo existující německo-polskou hranici, to ale československý prezident Edvard Beneš (v té době ministr zahraničí) opakovaně odmítl. Poté, co Československo uzavřelo 16. května 1935 pakt o vzájemné pomoci se Sovětským svazem, začalo být v německém tisku napadáno jako bolševické centrum ve střední Evropě.PhDr. Milan Sládek, Němci v Čechách, Pragma 2002, , str 72 Neustávaly ani německé útoky na Československo jako stát, který pošlapává práva svých menšin. Beneš na nenávistné propagandistické útoky německého tisku reagoval tak, že označil otázku národnostních menšin za čistě vnitřní záležitost Československa.PhDr. Milan Sládek, Němci v Čechách, Pragma 2002, , str 73 Vyjádřil také přesvědčení, že porozumění s Německem lze dosáhnout. Zároveň prohlásil, že Německo může být pro Československo nebezpečím, ale naopak to není možné. Snažil se zabránit mezinárodní izolaci Československa a přesvědčoval západní mocnosti o tom, že případné ústupky Československa Německu by měly značný dopad na celou západní Evropu. Vzhledem k neuspokojivým vztahům Čechů a Němců přijala československá vláda 18. února 1937 Program národnostní politiky, kterým vyšla vstříc požadavkům sudetských Němců. S tímto dokumentem souhlasily všechny německé politické strany, avšak Sudetoněmecká strana (SdP) ho ihned zpochybnila a zavrhla.
Sled událostí