Rosi Braidotti (/braɪˈdɒti/; * 28. září 1954 Latisana) je současná italsko-australská filozofka a feministická teoretička.
Životopis Rosi Braidotti se narodila v Itálii. Ve svých šestnácti letech se přestěhovala do Austrálie, kde v roce 1977 promovala na Australská národní univerzita v Canbeře. V průběhu svého studia obdržela univerzitní medaili za filozofii a cenu University Tillyard. Následně pokračovala doktorským studiem na Sorbonně, jež roku 1981 ukončila doktorátem z filozofie. Od roku 1988 působí jako profesorka a zakladatelka feministických studií na nizozemské univerzitě v Utrechtu. V roce 1995 založila Nizozemskou výzkumnou školu feministických studií, na které působila jako ředitelka až do roku 2005.
Braidotti je průkopnicí evropských feministických studií: založila meziuniverzitní síť NOISE a globálně-společenskou síť pro feministická studia ATHENA, kterou řídila až do roku 2005. V letech 2005–2006 působila jako „Leverhulme Trust“ hostující profesorka na Birkbeck College; v letech 2002–2003 byla „Jean Monnet“ hostující profesorkou na Evropském univerzitním institutu ve Florencii; a v roce 1994 působila jako výzkumnice na fakultě sociálních věd na Institute for Advanced Study v Princetonu.
V roce 2008 se stala zakládající členkou Evropského konsorcia pro humanitní instituce a centra (ECHIC). V roce 2010 byla zvolena členkou správní rady Konsorcia pro humanitní intituce a centra (CHCI) a v roce 2014 členkou vědecké rady Conseil National de la Recherche Scientifique ve Francii. Na Utrechtské univerzitě, kde doposud působí jako uznávaná profesorka, založila Centrum pro humanitní vědy (2007–2016).
Braidotti také je členkou poradního výboru mnoha vědeckých a feministických časopisů jako jsou differences, Signs, Women's Studies International Forum a Feminist Formations.
Čtyři publikace o subjektivitě Její publikace jsou důsledně zařazovány do kontextu kontinentální filozofie s přesahem do sociální a politické teorie, kulturní politiky, genderových studií, feministické teorie a etnických studií. Konstitutivním jádrem její interdisciplinární práce jsou čtyři vzájemně propojené monografie o konstrukci současného subjektu se zvláštním důrazem na chápání „jinakosti“ v dějinách evropské filozofie a politické teorie (ve smyslu odlišnosti od humanistického subjektu ustanoveného v rámci eurocentrického paradigmatu a reprezentovaného Vitruvijským mužem Leonarda da Vinciho). V rámci svého filosofického konstruktu Braidotti prověřuje, jakým způsobem lze fenomén „jinakosti“ vnímat v pozitivních konotacích a dochází k závěru, že to vyžaduje překročení dialektiky, která „jinakost“ naopak spojuje s negativními konotacemi.
O této výchozí filozofické pozici svědčí i její první kniha Patterns of Dissonance: An Essay on Women in Contemporary French Philosophy (1991), která byla dále rozvinuta v trilogii.
V následující knize Nomadic Subjects: Embodiment and Difference in Contemporary Feminist Theory (1994) je otázka týkající se fenoménu „jinakosti“ formulována konkrétněji. Braidotti se v ní táže, zda lze genderové, etnické, kulturní nebo evropské rozdíly chápat mimo svěrací kazajku hierarchie a binární opozice. V knize Metamorphoses: Towards a Materialist Theory of Becoming (2002) analyzuje nejen genderové rozdíly, ale také kategoričtější binární rozdíly mezi „já“ a „jinými“ – evropskými a zahraničními, lidskými a nelidskými (zvířecími, environmentálními, technologickými a jinými).
Podle jejích závěrů současné kulturní reprezentace globalizovaného, technologicky zprostředkovaného, etnicky smíšeného a genderově vědomého světa, který nyní obýváme, strukturuje systematická ambivalence. Vyvstává proto otázka, co je zapotřebí k vytvoření adekvátní kulturní a politické reprezentace člověka v současném rychle se měnícím světě.
V posledním dílu trilogie Transpositions: On Nomadic Ethics (2006) se dostává do popředí etická dimenze teorie „jinakosti“. Braidotti zkoumá různé etické přístupy, vycházející z ambice zkoumat „jinakost“ jako určující společenský fenomén a dochází k závěru, že suspendováním dosavadního normativu humanistického subjektu (založeného na přesvědčení, že politickou účast, morální empatii a sociální soudržnost lze vytvořit pouze na základě předpokladu jakéhosi univerzálního subjektu) lze spíše než ztratit na konzistentnosti naopak mnohé získat.
Braidotti prosazuje alternativní pohled na subjektivitu, etiku a emancipaci, staví rozmanitost proti postmodernímu riziku kulturního relativismu a zároveň stojí proti principům liberálního individualismu. V průběhu své práce Braidotti poukazuje na skutečnost, že je důležité kombinovat teorii se sociálně a politicky relevantním výzkumem přispívajícím ke skutečné změně ve světě. Její výstupy obsahují několik upravených vydání a její práce byly přeloženy do celkem devatenácti jazyků; všechny hlavní knihy pak do nejméně do tří jazyků mimo angličtinu.
Její kniha The Posthuman (Polity Press, 2013)The Posthuman, Polity Press, 2013 nabízí úvod i hlavní příspěvek k současným debatám o posthumanismu. Vzhledem k tomu, že dochází k stírání tradičního rozdílu mezi člověkem a jeho „jinými“ a odkrývá se lidská „nepřirozenost“, začíná kniha The Posthuman zkoumáním toho, do jaké míry posthumanistický obrat vytěsňuje tradiční představu o humanistickém subjektu jako jednotě. Spíše než vnímat tuto situaci jako ztrátu kognitivního a morálního sebeovládání, Braidotti nabízí tvrzení, že post-člověk nám pomáhá pochopit naši flexibilní a rozmanitou identitu.
Braidotti poté analyzuje eskalující účinky post-antropocentrického myšlení, které zahrnuje nejen jiné druhy, ale také udržitelnost naší planety jako celku. Jelikož současná tržní ekonomika těží z kontroly a komodifikace všeho, co žije, dochází k hybridizaci a vymazání kategorických rozdílů mezi člověkem a jinými druhy – semeny, rostlinami, zvířaty a bakteriemi. Tyto dislokace vyvolané globalizovanými kulturami a ekonomikami umožňují kritiku antropocentrismu.
The Posthuman uzavírá zvážením důsledků těchto posunů pro institucionální praxi humanitních věd. Braidotti nastiňuje nové formy kosmopolitního neohumanismu, které vycházejí ze spektra postkoloniálních a etnických studií, stejně tak jako z genderové analýzy a ekologie. Úkolem posthumánního stavu je chopit se příležitostí pro nové sociální vazby a budování komunity a současně usilovat o udržitelnost a rovné zastoupení.
V roce 2011 Braidotti vydala dvě nové knihy: obnovené a revidované vydání Nomadic Subjects a sbírku esejů Nomadic Theory. Sbírka poskytuje základní úvod do nomádské teorie Rosi Braidotti a jejích inovativních formulací, které se nesou v kontextu s Gillesem Deleuze, Michelem Foucaultem, Luce Irigarayovou a řadou politických a kulturních otázek. Tematicky uspořádané eseje začínají takovými koncepty, jako je sexuální „jinakost“ a ztělesněná subjektivita, a pokračují výzkumy v oblasti technoscience, feminismu, postsekulárního občanství a politiky uznání.
Braidotti, ovlivněná filozofy, jako je Gilles Deleuze a zejména francouzskou feministickou myslitelkou Luce Irigarayovou, přivedla postmoderní feminismus do informačního věku svými úvahami o kyberprostoru, protéze a významnosti „jinakosti“. Je také průkopnicí evropských perspektiv ve feministické filozofické praxi a má vliv na třetí vlnu i postsekulární feminismy.Jusova, I. "European Immigration and Continental Feminism: Theories of Rosi Braidotti." Feminist Theory12:1 (Spring 2011)
Vyznamenání Dne 3. března 2005 byla Braidotti vyznamenána královským rytířským řádem od nizozemské královny Beatrix. V srpnu 2006 získala univerzitní medaili na University of Łódź a v květnu 2007 jí byl na Helsinské univerzitě udělen čestný titul z filozofie. V roce 2009 byla zvolena čestnou členkou Australské akademie humanitních věd. Od roku 2009 je členkou správní rady CHCI (Consortium of Humanities Center and Institutes). V roce 2013 získala čestný titul z filozofie na Linköping University ve Švédsku a v roce 2014 byla zvolena členkou Academia Europaea in 2014.
Mezinárodní aktivity (2011 – současnost) 2017: Přednesl Tanner přednášky o lidských hodnotách v Whitney Humanities Center, Yale University (1. – 3. března 2017).http://whc.yale.edu/past-tanner-lectures-human-values Past Tanner Lectures on Human Values, Whitney Humanities Center, Yale University 2015 – současnost: jmenován členem hlavní skupiny řídícího výboru pro první světovou konferenci o humanitních vědách organizovanou CIPSH (Conseil International de la Philosophie et des Sciences Humaines), UNESCO a University of Lutych (Belgie), 6. – 12. srpna, 2017. Předsedové konference: Prof. Chao Gejin (Peking) a Prof. Robert Halleux (univerzita v Lutychu). 2014: zvolen členem vědecké rady Conseil National de la Recherche Scientifique ve Francii. 2012: Mellon Foundation Grant na mezinárodní projekt spolupráce s: „Religion and Political Belonging“, s University of Portland, Oregon; University of Arizona, of Tel Aviv, The Chinese University of Hong Kong and Duke University in USA. 2011 – dosud: Zakládající člen Evropského konsorcia pro humanitní instituty a centra ECHIC.
Bibliografie
Knihy 1991, Patterns of Dissonance: an Essay on Women in Contemporary French Philosophy,: Cambridge: Polity Press; USA: Routledge, pp. 316. 2. vydání: 1996. 1994, se spoluautory: Ewa Charkiewicz, Sabine Hausler and Saskia Wieringa: Women, the Environment and Sustainable Development. Towards a Theoretical Synthesis, London: Zed Books , pp. 220. 1994, Nomadic Subjects. Embodiment and Sexual difference in Contemporary Feminist Theory. Cambridge: Columbia University Press, pp. 326. 1996, Madri, Mostri e Macchine, Rome: Manifesto Libri , S doslovem Anna Maria Crispino. Druhé doplněné a revidované vydání: 2005. 2002, Nuovi soggetti nomadi, Roma: Luca Sossella editore, pp. 201. 2002, Metamorphoses: Towards a Materialist Theory of Becoming, Cambridge: Polity Press, pp. 317. 2003, Baby Boomers: Vite parallele dagli anni Cinquanta ai cinquant’anni, Florence: Giunti , pp. 191. 2004, Feminismo, diferencia sexual y subjetividad nomade, Barcelona: Gedisa, pp. 234. 2004, Op doorreis: nomadisch denken in de 21ste eeuw, Amsterdam: Boom , pp. 298. 2006, Transpositions: On Nomadic Ethics, Cambridge: Polity Press pp. 304. 2007, Egy nomád térképei. Feminizmus a posztmodern után, Budapest: Balassi Kiado , pp. 137. 2009, La philosophie, là où on ne l’attend pas, Paris: Larousse , pp. 286. 2011a, Nomadic Subjects. Embodiment and Sexual Difference in Contemporary Feminist Theory, Druhé vydání, New York: Columbia University Press, pp. 334. 2011b, Nomadic Theory. The Portable Rosi Braidotti, New York: Columbia University Press, pp. 416. 2013, The Posthuman. Cambridge, Polity Press. 2017, Per Una Politica Affermativa. Milano: Mimesis/I Volti. 2017, Posthuman Feminism. Cambridge, Polity Press.
Překlady
Posthuman Turecký překlad: Insan Sonrasi, Istanbul: Kolektif, 2014, str. 240. Německý překlad: Posthumanismus: Leben jenseits des Menschen, Frankfurt / New York: Campus, 2014, str. 215. Italský překlad: Il postumano. La vita oltre il sé, oltre la specie, oltre la morte, Rome: Derive Approdi , 2014, pp. 256. . Polský překlad: Po człowieku, Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN SA, 2014, pp. 380. Korejský překlad: 포스트 휴먼. Soul: Acanet, 2015. Čínský překlad: 后 人类 ， trans. Gencheng Song, nakladatelství Henan, 2016.6 Rumunský překlad: Braidotti, Rosi. (2016). Postumanul. Trad. Ovidiu Anemțoaicei. București: Hecate.
Transpozice Italský překlad: Trasposizioni. Sull'etica nomade, Roma: Luca Sosella Editore, 2008, str. 343. Španělský překlad: Transposiciones, Barcelona: Gedisa, 2009, str. 414.
Metamorfózy Italský překlad: In Metamorfosi, Milano: Feltrinelli, 2003. Španělský překlad: Metamorfosis. Hacia una teoria materialista del devenir, Madrid: Akal Ediciones, 2005 Korejský překlad: Moonhwa Kwahak Sa., 2011
Nomádské subjekty