Kurdové jsou íránský národ sídlící na Blízkém východě, který žije hlavně v odlehlých oblastech dnešního Turecka (cca 11,4–15 milionů), Íránu (mezi 4,8–7,9 milionu), Iráku (4,0–6,5 milionu) a Sýrie (1,6 milionu). Mnoho Kurdů obývá také turecká velkoměsta, především Istanbul. Kromě toho vznikla od 60. let 20. století početná kurdská diaspora v Západní Evropě, především v Německu (0,75 až 1,0 milionu) a Nizozemsku.

Zmínky o Kurdech se začaly objevovat v arabských zdrojích v raném středověku, ačkoli tento termín nebyl tehdy používán pro konkrétní skupiny lidí, spíše šlo o odkaz na směsici kočovných západních íránských kmenů, které se odlišovaly od Peršanů. Ovšem jasný důkaz kurdské etnické identity lze nalézt až v textech z 12.–13. století. Kurdská kultura i jazyk jsou zakořeněny právě v íránské kultuře, v důsledku toho jsou Kurdové často označováni jako lidé íránského původu.

Kurdština patří k severozápadní skupině íránských jazyků, které spadají do indoevropské větve. Kurdové jsou dnes v mnoha státech, kde žijí, utlačováni, stávají se oběťmi diskriminace, někdy dokonce genocidy. Irácký diktátor Saddám Husajn nechal povraždit tisíce Kurdů plynem. První, kdo použil plynové zbraně proti Kurdům, byli již v roce 1918 Turci. V Turecku čelí Kurdové tvrdé asimilační politice a je jim odpíráno právo na politickou reprezentaci.

Příchod Kurdů Kurdské kmeny přišly do míst jejich dnešního rozšíření již v prehistorické době. Dle hrubých odhadů se dá usoudit, že se tak stalo v druhém tisíciletí před naším letopočtem. V této době přišel na Blízký východ indoevropský kmen Árijců. Íránská náhorní plošina se tak stala velmi důležitým předělem mezi Blízkým východem, Střední Asií a indickým subkontinentem. Stejně tak sloužilo toto území i jako dočasné útočiště pro tehdy nově přicházející kmeny z východu. Dá se předpokládat, že se Kurdové, kteří sem přišli s přistěhovaleckou vlnou indoevropských Árijců, promísili s obyvatelstvem, které již na tomto území žilo.

Kolem původu Kurdů se vede řada vědeckých debat a vzniklo mnoho teorií, přičemž je nutno dodat, že vzhledem k osidlovacímu procesu, který trval celá staletí, nejsou žádné řádné důkazy. Hlavní teorie lze stručně zformulovat takto:

Churritský původ Kurdové jsou potomci Churritů, kteří založili stát Mitanni (v 2. tisíciletí př. n. l.). Jelikož Churrité byli často přezdíváni též Hurité či Kurité, lze usoudit, že se od nich též odvodilo jméno kurdského kmene. Je také zajímavé, že území huritských kmenů se téměř dokonale pokrývá s kurdským územím. Na druhou stranu je nutno dodat, že Hurité nemluvili žádným z indoevropských jazyků.

Skythský původ Podle této teorie jsou Kurdové potomci Skytů. Xenofón psal ve své Anabázi o jistém kmeni Kurdučů. Na druhou stranu většina vědců a archeologů tuto teorii vyvrací, jelikož území, kde Kurdučukové žili, bylo na dnešní Ukrajině a v Bělorusku.

Médský původ Vyvinuli se z kmene Médů. Také většina dnešních Kurdů se považuje za potomky Médů. Toto mínění se pak ještě více posílilo tím, že staromédské slovo „kur/kurd“ je výrazem pro slovo „silný“. I v dnešní době se dá toto slovo i s jeho původním významem nalézt v jednom z kurdských dialektů. Kurdský archeolog prof. Syies tvrdí, že Médové jsou kurdskými kmeny, které sousedily s asyrskou říší. Toto by též odpovídalo, jelikož patří k indoevropské jazykové větvi a původem jsou Árijci. V současné době se mnoho vědců snaží tuto teorii podpořit ještě tím, že hledají základy kurdštiny v řeči starých Médů.

Hranice území náhled|Území obývané Kurdskou většinou (1992) náhled|Syrští Kurdové bojující proti Islámskému státu Do dnešních dnů nemá Kurdistán žádné přesné hranice. Státy, ve kterých Kurdové žijí, se všemožně snaží obhájit tvrzení, že je nesmyslné, aby Kurdové měli vlastní stát. Nejasnosti zvyšuje historický fakt, že slovem Kurdistán byla označována provincie v Perské říši, které vládl turecký kmen Seldžuků. Tato nadvláda trvala od 11. do 13. století, kdy pak Seldžukové převzali moc nad velkou částí Blízkého východu.

Kurdistán jako ohraničené území pak existoval ještě jednou, a to v 19. století jako provincie v Osmanské říši, tato provincie byla ale během vládních reforem opět brzy zrušena. V roce 1927 během Kurdského povstání pak byla vyhlášena mezinárodně neuznaná kurdská Araratská republika, která zanikla v září 1931 zásahem turecké armády.

Jazyky Kurdské jazyky se řadí mezi severozápadní íránské jazyky indoíránské jazykové větve indoevropské jazykové rodiny.

Jako kurdština se obecně označují všechny kurdské dialekty. Mluvčí žijí především na území tzv. Kurdistánu, který se rozkládá hlavně v Turecku, Sýrii, Iráku a Íránu. V Iráku je považována za oficiální jazyk, v Íránu má status oficiálního regionálního jazyka a uznáván je také v Arménii. Nejblíže příbuzní jazykem jsou jim Balúčové.

Kurdské jazyky se nejčastěji dělí do tří podskupin: Severokurdská (kurmándží) – počet mluvčích: 15–20 mil.; Turecko, Sýrie, sever Iráku, severozápad Íránu Středokurdská (sorání) – počet mluvčích: 6–7 mil.; východ iráckého Kurdistánu, západ Íránu Jihokurdská (pehlewání) – počet mluvčích: 3 mil; íránské oblasti Kermánšáh a Ílám a západ iráckého Kurdistánu

Jazyky zazaki (střední Turecko) a horami (západ Íránu) nejsou často klasifikovány jako kurdské jazyky, protože si nejsou vzájemně srozumitelné. Jejich mluvčí však sami sebe považují za Kurdy.

Systém zápisu kurdštiny dosud není pevně stanoven a sjednocen. V Turecku se kurdština zapisuje latinkou, tureckým pravopisem, v Íránu upravenou variantou arabského písma, v Iráku buď arabským písmem nebo latinkou. V Sýrii se pro zápis kurdštiny rovněž používá latinka. Kurdové na území bývalého Sovětského svazu užívají většinou stále upravenou variantu cyrilice.

Populace náhled|Kurdské děti v Sulajmáníji

Počet kurdského obyvatelstva v Asii (na území Kurdistánu) se odhaduje asi na 30 milionů, další dva miliony žijí v diaspoře. Kurdové tvoří asi 18–20 % obyvatel Turecka (někdy uváděno až 25 %), 15–20 % Iráku, 10 % Íránu a 9 % Sýrie. Kurdové jsou po Arabech, Peršanech a Turcích čtvrtým největším etnikem v západní Asii.

V roce 1991 se počet kurdského obyvatelstva pohyboval okolo 22,5 milionů, přičemž až 48 % z nich žilo v Turecku, 24 % v Íránu, 18 % v Iráku a 4 % v Sýrii.

V západoevropských zemích žije dle odhadů nejméně 1,5 milionu Kurdů, z toho asi polovina v Německu.

Zvláštním případem kurdské diaspory, jsou komunity v Zakavkazsku a centrální Asii, vysídlené zde v období Ruského impéria. Tyto komunity po více než sto let podstupovaly nezávislý vývoj. Počet členů těchto komunit byl odhadnut asi na 0,4 milionu.

Kurdská situace od roku 1950

V Turecku

Většina kurdských sídlišť se nachází v jihovýchodním Turecku. Centrem je město Diyarbakır.

Od potlačení povstání Alevitů ve 30. letech 20. století byla politická situace Kurdů v Turecku pro příští půlstoletí relativně klidná. Turecko se nezúčastnilo druhé světové války a úspěšně udržovalo svou zahraničně-politickou neutralitu až do počátku padesátých let, kdy se obrátilo k západnímu světu a vstoupilo do NATO jako důležitý geostrategický partner. Spojené státy a další západní spojenci Turecka se příliš nezajímali o práva etnických menšin v zemi. Nespokojenost Kurdů se situací vyústila koncem 70. let v založení extremistických, marxisticky orientovaných a nacionalistických organizací, mezi nimiž je Strana kurdských pracujících (PKK) obzvláště prominentní.

Po vojenském převratu v roce 1980, kdy se k moci v Turecku dostala vojenská junta, byl kurdský jazyk ve veřejném i soukromém životě oficiálně zakázán. Vedení PKK muselo zemi opustit. Slova „Kurdové“, „Kurdistán“ nebo „Kurdský“ turecká vláda oficiálně zakázala. V té době bylo v kurdských územích používání kurdského jazyka, oblékání, folklóru a jmen zakázáno. Mnozí, kteří hovořili, publikovali nebo zpívali v kurdštině, byli zatčeni a uvězněni.

Pod vedením Abdullaha Öcalana začal v roce 1984 ozbrojený konflikt PKK proti Turecku, který oficiálně trval až do roku 1999, kdy agenti americké tajné služby CIA zajali kurdského vůdce Öcalana v Keni a vydali jej do Turecka, ale občasné ozbrojené potyčky se udály i později. Tento konflikt měl pro Kurdy katastrofální následky: bylo zabito asi 30 000 lidí, velké části jihovýchodního Turecka byly zničeny, tisíce venkovských míst byly zničeny nebo opuštěny, kurdská populace z nich byla přemístěna do „bezpečnějších“ městských oblastí jako jsou Diyarbakır, Van nebo Rnırnaka. Od té doby také dále roste kurdská diaspora v západoevropských zemích. Abdullah Öcalan byl v Turecku původně odsouzen k smrti a pak omilostněn k doživotnímu vězení, když přiznal teroristickou podstatu své PKK. Mezi země a organizace, které tuto skupinu klasifikují jako teroristickou, patří Turecko, Írán, Irák, Sýrie, Spojené státy, Spojené království, dále také NATO, Evropská unie, nikoli však OSN. Podle amerických zdrojů 37,4 % etnických Kurdů v Turecku věří, že PKK zastupuje všechny Kurdy, zatímco většina 50,1 % s tím nesouhlasí.

náhled|Stoupenci prokurdské strany HDP v Istanbulu

Turecko je dnes zemí s největší kurdskou populací, která je také největší etnickou menšinou v zemi. Vykazovaný počet Kurdů v Turecku se může lišit o miliony osob v závislosti na zdrojích a definicích. Turecká rada pro národní bezpečnost tvrdí, že v Turecku žije 12,6 milionu Kurdů. Podle odhadů americké tajné služby CIA činí jejich počet asi 14 milionů lidí, což by bylo zhruba 18 % z celkové turecké populace. Na druhé straně má být počet Kurdů v Turecku podle kurdských nacionalistických zdrojů, které uvádějí alevitské publikace, až dvojnásobný, tedy více než 25 milionů. Všechny výše uvedené odhady se vztahují na turecké obyvatele, kteří se identifikují jako Kurdové, zatímco počet mluvčích kurdštiny je přibližně poloviční, a to v důsledku několik desetiletí trvající jazykové asimilace. Více než polovina z Kurdů v Turecku jsou sunnitští muslimové, stejně jako drtivá většina etnických Turků, ale na rozdíl od nich nepatří k tzv. Hanafi. Mezi 20-25% Kurdů jsou Alevité (šíitská forma islámu) a zbytek jsou Sufis a Yessis, křesťané a další. Většina kurdské populace tradičně žije v jihovýchodních částech Turecka, které jsou spojovány s neurčitě vymezenou zeměpisnou oblastí Kurdistánu, a stovky tisíců Kurdů žijí v etnických enklávách střední Anatolie. Kvůli konfliktu mezi tureckou armádou a PKK se velké množství Kurdů stěhovalo do nejvíce industrializovaných provincií v severním Turecku. Používat kurdský jazyk na veřejnosti bylo zakázáno v roce 1991. V současnosti je turečtina jediným úředním jazykem v zemi.

V Íránu

Postavení Kurdů v Íránu se v mnoha ohledech liší od ostatních současných států s kurdským obyvatelstvem. Za prvé, Kurdové jsou součástí íránského národa spolu s Peršany, Ázerbájdžánci, Mazanderani, Gilaki, Talis, Beludžima a jinými etnickými skupinami s íránskou státní příslušností. S Kurdy v jiných státech mají společný etnický původ a kulturu. V době osmanizace a pohybu hranice na východ našli statisíce Kurdů a jejich potomci útočiště v Íránu. Kurdská literatura ve všech svých podobách (kurdská, soranská, guranská) jako jeden z hlavních faktorů jejich identity byla také vytvořena v rámci íránských hranic a byla silně ovlivněna dalšími íránskými literaturami (nejvíce perskou). Kromě historických a kulturních faktorů se Írán liší od ostatních západoasijských zemí s osídlením Kurdů tím, že jeho hranice netvořily evropské koloniální mocnosti jako Velká Británie, Francie nebo Rusko, takže Írán nezasáhla vlna nacionalistických hnutí jako se to stalo v Turecku, Iráku nebo v Sýrii, ale zůstal jako jedinečný příklad etnicky heterogenní, ale politicky homogenní země v širším regionu.