Dějiny Rakouska úzce souvisí s dějinami okolních současných států, neboť současná hranice Rakouska vznikla až po první světové válce. V době římské se na území dnešního Rakouska rozkládaly tří římské provincie, z nichž nejvýznamnější bylo Noricum. Od poloviny 4. století na toto území přicházeli Germáni, již přispívali k oslabení moci římské říše. Římané se z této oblasti stáhli roku 476 a namísto nich se zde začali objevovat Bavoři a Slované. Bavoři se záhy dostali pod vliv franské říše, nedokázali však zabránit Slovanům, aby si zde vytvořili své karantánské knížectví. Bavoři získali převahu až v polovině 8. století, Karantánii ovládli, sami se však roku 757 dostali do područí franské říše.
Frankové v této oblasti ustavili Východní marku (po rozdělení franské říše se stala součástí východofranské říše), jež však po celou 1. polovinu 10. století byla vydána v plen Maďarům, které dokázal porazit až král Ota I. roku 955. Jeho nástupce Ota II. pak Východní marku roku 976 reorganizoval a svěřil ji Leopoldovi I. Babenberskému.
Babenberkové se zprvu museli ještě vypořádávat s Maďary, po uklidnění východní hranice se však mohli na přelomu 11. a 12. století zapojit do boje o investituru, zpravidla na papežově straně, a později do mocenského zápasu mezi Štaufy a Welfy. Roku 1156 obdržel Jindřich II. Jasomirgott privilegium minus, kterým císař povýšil rakouskou marku na rakouské vévodství a dědičnou držbu tohoto území v mužské i ženské linii udělil právě Babenberkům. Roku 1192 pak Babenberkové získali vládu také nad štýrským vévodstvím. Babenberkové se stále více zapojovali do říšské politiky a účastnili se například křížových výprav. Agresivnější politikou na počátku 13. století si však Babenberkové znepřátelili své bavorské, české i uherské sousedy.
Když roku 1246 rod Babenberků vymřel, nastal o jejich dědictví boj. Dočasně získal vládu v rakouském, štýrském i korutanském vévodství Přemysl Otakar II., od roku 1273 se však císaři Rudolfovi I. Habsburskému dařilo českého krále z rakouských zemí vytlačovat, až jej nakonec zcela porazil roku 1278 v bitvě na Moravském poli, čímž babenberské dědictví definitivně získali Habsburkové.
Moc Habsburků se z jejich držav v severním Švýcarsku rozšířila ovšem nejen na rakouské a štýrské vévodství, nýbrž záhy také získali Korutany a Tyroly. Po smrti Rudolfa IV. Habsburského roku 1365 však došlo ke sporům mezi jeho syny, kteří si vládu v zemi roku 1379 rozdělili. Dvě větve rodu mezi sebou následující století soupeřily a ke sjednocení habsburských držav došlo znovu až roku 1491 za vlády Maxmiliána I. Po jeho smrti rakouské země obdržel jeho vnuk Ferdinand I., jenž roku 1526 získal také českou a uherskou korunu, a položil tak základy habsburské monarchie. Po jeho smrti roku 1564 se však moc v habsburské monarchii opět rozdělila mezi jeho nástupce. Rozdělená země se musela čelit náboženskému neklidu i třicetileté válce a k jejímu sjednocení došlo opět až roku 1665 za vlády Leopolda I., který musel vzápětí čelit masivnímu osmanskému tažení. Protiútok rakouských a spřátelených vojsk však nakonec vytlačil Osmany z Uher, čímž se území habsburské monarchie podstatně zvětšilo. Dalších územních zisků pak habsburská monarchie došla ve válce o dědictví španělské na počátku 18. století.
Císař Karel VI. však v roce 1740 zemřel bez mužského potomka, a jeho dcera Marie Terezie proto musela čelit několika armádám, jež si chtěly habsburské dědictví rozdělit. V nastalé válce bylo nakonec úspěšné jen Prusko, které získalo většinu Slezska a další menší území. Další války zemi ještě více vyčerpaly, což postavilo Marii Terezii a jejího syna Josefa II. před nutnost provést osvícenské reformy, jež začaly feudální správu nahrazovat moderní státní správou.
Na počátku 19. století postihlo habsburskou monarchii Napoleonovo tažení. Svatá říše římská zanikla a habsburský panovník zůstal pouze rakouským císařem. Snahou státu bylo až do roku 1860 s krátkou přestávkou při revoluci roku 1848 potlačovat liberální myšlenky, neúspěchy v zahraniční politice však nakonec císaře Františka Josefa I. nakonec donutily změnit kurs a povolit demokratickou konstituční monarchii. Rostoucí nacionální problémy se císař rozhodl vyřešit přeměnou Rakouského císařství na Rakousko-Uhersko, tím však uspokojil jen Maďary.
Katastrofu pro Rakousko-Uhersko znamenala první světová válka, na jejímž konci roku 1918 se rozpadlo. Rakouští Němci se pokusili prosadit koncepci Německého Rakouska, nakonec však byli nuceni přijmout svůj stát v hranicích, jak jej vymezila Saintgermainská smlouva. První Rakouská republika se potýkala s obrovskými hospodářskými problémy, jež nedokázaly nestabilní vlády dvou znepřátelených politických stran uspokojivě řešit. Roku 1933 konečně Engelbert Dollfuss nastolil autoritativní režim, avšak i on musel čelit vážným problémům, zejména vzestupu rakouského nacismu. Pokus o převrat rakouských nacistů roku 1934 sice nakonec skončil neúspěchem, Rakousko však muselo čelit stále většímu tlaku Hitlerova Německa, jež si nakonec vynutilo „pozvání“ k záboru Rakouska.
Jakožto součást Třetí říše se Rakousko zúčastnilo druhé světové války a po pádu nacistické moci bylo podobně jako Německo obsazeno Spojenci a rozděleno do okupačních zón. Plnou suverenitu Rakousko získalo zpět až roku 1955. Jakožto neutrální země se rychle začlenila do západních nevojenských organizací, až nakonec roku 1995 Rakousko vstoupilo do Evropské unie.
Pravěk Nejstarší lidské osídlení na území Rakouska je doloženo ve středním paleolitu, v době neandrtálců. Mnoho archeologických nalezišť se nachází v Dolních Rakousech, nejznámější ve Wachau, kde byla nalezena obě dvě nejstarší rakouská umělecká díla – Venuše z Galgenbergu (též "Tancující Fanny") nalezená u Stratzingu a Willendorfská venuše.
Z mladší doby kamenné pocházejí první naleziště mědi. Do této doby je řazena také známá zmrzlá mumie Ötziho, nalezená na hranicích s Itálií.
Keltové a Římané náhled|Římské provincie na území dnešního RakouskaV pozdní době železné, kolem roku 600 př. n. l., se na území Rakouska rozšířila keltská laténská kultura. Ve 2. století př. n. l. dvanáct či třináct keltských kmenů vytvořilo federaci zvanou Noricum. Dominantním kmenem v ní byli Tauriskové. Noricum se rozkládalo na jihu a východě dnešního Rakouska a částečně na území dnešního Slovinska. Západ dnešního Rakouska v té době ovládali Rétové, tedy alpské kmeny, které měly patrně společný původ s Etrusky. Nejdůležitější opevněné osady na kopcích, tzv. oppida, se nacházela u obce Kulm bei Weiz ve východním Štýrsku, ve Villachu, Schwarzenbachu a Hainburgu. Také dnešní Linec má keltské kořeny. Důležitými keltskými středisky té doby byli také dnešní Dürrnberg a Hallein, kde Keltové těžili sůl. Ve východním Štýrsku a Burgenlandu (např. Oberpullendorf) Keltové těžili a zpracovávali vysoce kvalitní železnou rudu. Tyto dvě komodity byly tím, co mohli Keltové nabídnout mocnému sousedu na jihu, Římské říši. Obchod se skutečně velmi dobře rozjel, železo z Norica bylo v Římě dobře známo jako ferrum noricum. To vedlo k vytvoření římské obchodní základny v Magdalensbergu na počátku 1. století př. n. l. Noricum se stalo i vojenským spojencem Římanů - v roce 112 př. n. l. například Tauriskové bojovali, neúspěšně, po boku Římanů proti germánským Kimbrům a Teutonům v bitvě u Noreie.
Kolem roku 15 se Římané rozhodli Noricum obsadit a učinili z něj stejnojmennou provincii své říše. Tato provincie na západě sousedila s další římskou provincií Raetií, na východě s Panonií. Na severu se hranicí stala řeka Dunaj. V 19. století se pro následujících 500 let římského vlivu na území dnešního Rakouska vžil pojem Austria Romana. Velkou pozornost provincii věnoval císař Claudius (vládl 41–54), který ustavil a opevnil její severní hranici na Dunaji (tzv. limes Danubii, jež oddělovala Noricum od germánských Markomanů a Kvádů sídlících na území Česka a Slovenska). Claudius také založil nové hlavní město provincie Virunum (severně od moderního Klagenfurtu). Později bylo založeno nové hlavní město Teurnia (poblíž dnešního Spittalu). Obě tato města však zanikla a zbyly z nich jen ruiny, takže mnohem známější jsou dnes římská města, na jejichž základech posléze vyrostla dosud existující sídla - patřila k nim Vindobona (dnešní Vídeň), Juvavum (dnešní Salcburk), Valdidena (Innsbruck) či Brigantium (Bregenz). K zaniklým městům v rakouské části Panonie patří Carnuntum.
Římané také zprostředkovali první kontakt s křesťanstvím, jehož počátky na území Rakouska se tak umisťují již do 2. století. Církevní organizace vznikla ve 4. století. Po pádu římského Rakouska však byla tato struktura rozbita a christianizace musela začít nanovo. Byla pak dílem zejm. iroskotských misionářů.
Bavoři a Karantánci náhled|vlevo|Karantánský knížecí stolec Od poloviny 4. století začaly limes romanus prorážet Germáni, jejichž tlak ještě více zesílil pod tlakem Hunů. Římané dokázali nějakou dobu svou vládu v Noricu udržet, Panonii museli roku 433 vyklidit. S pádem římské říše odešla z Noricu roku 476 také římská vojska a na území Norica se usadili Langobardé. Na počátku 6. století tak na území dnešního Rakouska vedle přistěhovalých Germánů žily také zbytky původního provinciálního obyvatelstva (románské a keltsko-illyrské obyvatelstvo).
Přibližně v této době se v západní části Norica začali objevovat také Bavoři, kteří se však okolo roku 536 dostali pod nadvládu franské říše. Ve stejné době začali do východního Norica pozvolna migrovat Slované, intenzivnější usídlování pak nastalo v 2. polovině 6. století. Frankové se tohoto území zřekli ve prospěch vazalských Bavorů, kteří se však roku 611 marně pokusili porazit Slovany a zabránit vzniku Karantánského knížectví, jež bylo podpořeno Avary. Po porážce Avarů byzantskou říší roku 626 u Konstantinopole se snad Karantánie dočasně stala na čtvrtstoletí součástí Sámovy říše a pak se dostala znovu do závislosti na Avarech.Dějiny Rakouska. S. 52–56.
Až do poloviny 8. století pak byl franský vliv v této oblasti velmi slabý a bavorští vévodové se proto chovali jako králové (vykonávali moc nad vojskem, církví i šlechtou). V tomto období také v Bavorsku probíhala christianizace. Roku 743 se sice Slovanům s pomocí Bavorů podařilo setřást avarskou nadvládu, brzy se však ukázala bavorská převaha. Proti bavorské snaze pokřesťanštit tuto oblast sice vypuklo několik povstání, roku 772 si však Bavoři Karantánii zcela podmanili. Ve stejnou dobu se však již samotné Bavorsko dostávalo do stále větší závislosti na sílící franské říši: roku 757 musel bavorský vévoda Tassilo III. složit vazalskou přísahu Pipinovi III. Tassilo se sice pokusil získat oporu v Langobardech a po dobytí langobardské říše Karlem Velikým v Avarech, roku 788 však byl Tassilo III. s pomocí šlechty sesazen a bavorské vévodství se stalo součástí franské říše, přičemž Karantánie byla přeměněna na vojenskou marku.Dějiny Rakouska. S. 56–61.
Vojenská marka náhled|upright=1.2|Avarská marka ve východním Bavorsku mezi řekami Dunaj a Drávou Karel Veliký pokračoval ve svých výbojích dále na východ. V 90. letech 8. století se odehrála série válek, až se nakonec Panonie dostala pod svrchovanost franského císaře. V souvislosti s misijním úsilím na nově dobytých či závislých územích povýšilo roku 798 salcburské biskupství na arcibiskupství. Po rozdělení franské říše roku 843 připadlo území dnešního Rakouska do východofranské říše Ludvíka II. Němce. Marka musela čelit zejména tlaku expandující Velké Moravy, proti níž se východofranská říše spojila s bulharskou říší. Ani to však nezabránilo vzniku moravsko-panonského arcibiskupství roku 869 a úplné ztrátě Panonie ve prospěch Velké Moravy roku 884. Roku 892 však východofranský král Arnulf Korutanský zvítězil nad velkomoravským knížetem Svatoplukem a roku 907 Velkou Moravu zničil vpád Maďarů. Ti však pokračovali také dále na západ a pustošili Rakousy, Štýrsko i Korutany, takže státní i církevní správa se v této oblasti rozpadla.Dějiny Rakouska. S. 61–64.