Po roce 2011 začaly Filipíny prožívat éru mimořádného ekonomického rozvoje. HDP roste mimořádným tempem: 6,7 procenta v roce 2012, 7,1 v roce 2013 a v dalších letech to byly podobné přírůstky bohatství: 6,1 %, 5,8 %, 7,1 % a 6,5 procenta v roce 2017. To je jedno z nejvyšších temp růstu na světě. Ve stejné době došlo k výraznému snížení zahraničního dluhu. Na tyto ukazatele zareagovaly i ratingové agentury či Světové ekonomické fórum, které ve svém žebříčku konkurenceschopnosti posunulo Filipíny ze 75. místa v roce 2011 na 57. místo v roce 2017.

Za problém a brzdu rozvoje však většina mezinárodních organizací považuje rozbujelou byrokracii a korupci. K problémům Filipín patří redistribuce rostoucího bohatství. Země má největší rozdíl mezi bohatými a chudými v regionu. Giniho koeficient, jež tento rozdíl měří, činí 42,98, tedy zhruba dvojnásobek oproti Německu, Rakousku či České republice. To má dopady i na politickou sféru. Chudá část filipínské populace nemá pocit, že by se jí objektivní růst bohatství dotkl. Tento jev podrazil nohy prozápadním liberálním politikům (jako byl Noynoy Aquino) a otevřel brány prezidentovi Rodrigo Dutertemu, s jeho protiamerickou a pročínskou politikou. Nová Duterteho daňová reforma má právě redistribuovat prostředky k méně privilegovaným.

Filipínský export však stále míří především do Japonska a Spojených států, dovozu naopak dominuje Čína. Export do Japonska byl umožněn japonsko-filipínskou smlouvou o ekonomickém partnerství z listopadu 2008. Ta vytvořila pravidla velmi se blížící zóně volného obchodu mezi těmito dvěma zeměmi. To byl mimořádný stimul pro filipínskou ekonomiku. Exportní potenciál země se zvýšil také roku 2015, když se stala součástí společného trhu ASEAN.

Zahraniční investice na Filipínách rostou (v roce 2017 například enormně vzrostly investice z Nizozemska), avšak jsou limitovány zákonným ustanovením, že domácí firmy mohou mít podíl zahraničního vlastnictví nejvýše 40 %.

Jako v některých jiných rozvojových zemích hrají velký stimulační efekt pro domácí poptávku tzv. remitence, tedy příspěvky, jež posílají rodinám Filipínci pracující v zahraničí. Filipíny mají jeden z největších kontingentů lidí pracujících za hranicemi – odhaduje se 10 milionů lidí. Počtem osob pracujících v cizině (z hlediska velikosti HDP) se Filipíny řadí na 3. místo za Indonésii a Thajsko.

Historie

Předkoloniální éra Hospodářská historie filipínských ostrovů sahá až do předkoloniálních časů. Země, která se tehdy skládala z různých království a thalasokracií, nabízela vhodné podmínky pro velké množství obchodníků, kteří na ostrovy přicházeli obchodovat. Tato království vítala indické, arabské, čínské a japonské obchodníky, kteří se většinou působili u břehů řek, pobřežních přístavů a v centrálních pláních. Obchodníci obchodovali se zbožím, jako je zlato, rýže, hrnce a další výrobky. V té době byl zaveden směnný obchod a předkoloniální lidé si užívali života naplněného dováženým zbožím, který se podepsal i na jejich módu a životní styl.

Od 12. století byl na severu Filipín založen obrovský průmysl soustředěný na výrobu a obchod s hliněnými nádobami Burnay, které se používaly pro skladování čaje a dalšího zboží podléhajícího rychlému kažení. Obchod probíhal s japonskými a okinawskými obchodníky. Tyto hrnce byly v japonštině známé jako „Ruson-Tsukuri“ (vyráběné v Luzonu) a byly považovány za nejlepší skladovací nádoby používané k uchování čerstvých čajových lístků a rýžového vína. Proto byly hrnce „Ruson-Tsukuri“ v severovýchodní Asii vyhledávané. Každá filipínská pec měla svou vlastní značku, umístěnou na spodní straně dna hrnce.

Lidé byli také skvělými zemědělci a na ostrovech, konkrétně na Luzonu, bylo velké množství rýže, drůbeže, vína a také mnoho jelenů, divočáků a koz. Kromě toho tam bylo také velké množství bavlny, vosku, medu a datlí vypěstovaných domorodci. Stát Caboloan v Pangasinanu často vyvážel jelení kůže do Japonska a na Okinawu.

Na počátku šestnáctého století vytvořily dvě největší občanská společenství Maynila a Tondo společný monopol na obchod s čínským zbožím pro zbytek filipínského souostroví.

Španělská éra

Nové Španělsko (1565–1815) Domorodé kmeny byly navzájem mezi sebou zotročovány, jako například kmen Lapu-Lapu, který nutil ostatní ostrovy platit daně. Příchod Španělů tento otrokářský systém zrušil. Miguel López de Legazpi s Tlaxcaltéky z Mexika dobyli a sjednotili ostrovy. Dobytí bylo provedeno díky objevu Andrése de Urdaneta při cestě zpátky k mexickému pobřeží. Státní správa Filipín byla provedena prostřednictvím „Capitania General“, která podléhala místokrálovství Novému Španělsku (dnešní Mexiko a okolní státy). Ekonomika Filipín dále rostla, když španělská vláda zahájila obchodní systém „Manilské galeony“. Obchodní lodě, osadníci a vojenské posily uskutečňovaly plavby jednou nebo dvakrát ročně přes Tichý oceán z přístavu Acapulco v Mexiku do Manily na Filipínách. Obě města byla součástí tehdejší provincií Nového Španělska.

Díky tomuto obchodu se Manila stala jedním z hlavních světových měst, což v následujících letech zlepšilo růst filipínské ekonomiky. Obchod také představil potraviny jako kukuřice, rajčata, brambory, chilli papričky, čokoládu a ananasy z Mexika a Peru. Tabák, prvně domestikovaný v Latinské Americe, poté představen na Filipínách, se stal pro Filipínce významnou tržní plodinou. Filipíny se také staly distribučním centrem stříbra těženého v Americe, které bylo v té době v Asii velmi žádané. Výměnou za toto stříbro Manila shromažďovala indonéské koření, čínské hedvábí a indické drahokamy, které byly vyváženy do Mexika.

Systém Manilských galeon fungoval do roku 1815, kdy získalo Mexiko svou nezávislost, což ale neovlivnilo ekonomiku ostrovů. 10. března 1785, král Karel III. Španělský potvrdil založení Královské filipínské společnosti se smlouvou na 25 let. V Baskicku byl udělen monopol na dovoz čínského a indického zboží na Filipíny a také na přepravu zboží přímo do Španělska přes mys Dobré naděje.

Španělská Východní Indie (1815–98) Po tom, co Španělsko ztratilo území Mexika, bylo Nové Španělsko rozpuštěno. Filipíny pak s dalšími tichomořskými ostrovy vytvořily Španělskou Východní Indii. To mělo za následek, že Filipíny byly řízeny přímo španělským králem a generálním kapitánem Filipín, zatímco tichomořské ostrovy Severní Mariany, Guam, Mikronésie a Palau byly řízeny královskou audiencií v Manile.

To způsobilo, že ekonomika Filipín dále rostla, protože lidé viděli nárůst příležitostí. Zemědělství zůstalo největším přispěvatelem do ekonomiky a bylo největším producentem kávy v Asii, stejně jako velkou produkcí tabáku.

V Evropě se průmyslová revoluce rozšířila z Velké Británie v období známém jako viktoriánský věk. Industrializace Evropy vytvořila velké nároky na suroviny z kolonií, což s sebou přineslo investice a bohatství, i když to bylo velmi nerovnoměrně rozděleno. Generální guvernér Basco tomuto obchodu otevřel Filipíny. Dříve byly Filipíny vnímány jako obchodní místo pro mezinárodní obchod, ale v devatenáctém století se staly zdrojem surovin a jako trh pro zpracované zboží. Ekonomika na Filipínách rychle rostla a její místní průmysl se rozvíjel tak, aby uspokojil rostoucí požadavky industrializující se Evropy. Malý příliv evropských přistěhovalců přišel s otevřením Suezského průplavu, který zkrátil dobu cesty mezi Evropou a Filipínami o polovinu. Nové představy o vládě a společnosti, které mniši a koloniální úřady považovali za nebezpečné, se rychle dostaly na Filipíny, zejména prostřednictvím svobodných zednářů, kteří spolu s dalšími šířili ideály americké, francouzské a další revoluce, včetně španělského liberalismu.

V roce 1834 byla Filipínská královská společnost zrušena a formálně byl uznán volný obchod. Díky svému vynikajícímu přístavu se Manila stala otevřeným přístavem pro asijské, evropské a severoamerické obchodníky. Evropští obchodníci spolu s čínskými přistěhovalci otevřeli obchody prodávající zboží ze všech částí světa. El Banco Español Filipino de Isabel II (nyní Bank of the Philippine Islands) byla první banka otevřená na Filipínách v roce 1851.

V roce 1873 byly otevřeny další přístavy pro zahraniční obchod a na konci devatenáctého století dominovaly filipínskému vývozu tři plodiny – tabák, abaka a cukr.

Filipínská první republika (1899–1901) Ekonomika Filipín se během prvních let Filipínské první republiky výrazně neměnila, k náhlé stagnaci došlo po vypuknutí filipínsko-americké války. Přesto byl odhad HDP na obyvatele Filipín v roce 1900 1135,00 dolarů, což činí Filipíny v této době druhé nejbohatší místo v Asii v těsném závěsu za Japonskem a se značným náskokem oproti Číně (652,00 dolarů) nebo Indii (625,00 dolarů).

Americká nadvláda (1901-40) Příchod Američanů se v ekonomice projevil smíšeně. Díky zotavení se z války se Španělskem a s USA a investicím do zemědělství se prvotní fáze vykázala vysokým růstem po roce 1910. Filipíny zpočátku rychle předběhly sousedící státy. Tento nárůst nevydržel a během pár let se začal zpomalovat. Od pozdních 20. letech dochází k ekonomické stagnaci způsobené hlavně restrikcí na amerických trzích představením protekcionistických kvót a fiskálních omezení, které zabránili jakémukoliv dalšímu pokroku v zemědělství.

Období ekonomického růstu se dá připsat výsledkům programu modernizace zemědělství, která probíhala během let 1910–1920. K tomu se přistoupilo z důvodu zaznamenání narůstajícího deficitu v nabídce rýže. Filipíny kdysi vyvážející rýži se nyní staly jejím dovozcem v důsledku válek se Španěly a později s Američany a v důsledku realokace pracovní síly do exportu plodin.

30. léta značí konec tohoto období relativní ekonomické prosperity. Roku 1934 byl uzavřen vývoz cukru z Filipín do USA na 921,000 tun ročně. Výdaje na veřejnou infrastrukturu na zemědělství byly sníženy, vlákno abaka nyní stálo proti nově vynalezenému nylonu. Přestože obsah plochy využívané k zemědělství narůstal, nárůst byl jen 1 % ročně.

Největší následky tohoto období měl plán navázaného směnného kurzu mezi pesem a dolarem. Ten byl pevně zákonem stanoven až do roku 1975. Došlo tak k zajištění monetární stability pro zahraniční investory, což do roku 1938 převedlo 40 % celého investovaného kapitálu do výroby a komerčních podniků vlastněných zahraničními subjekty. Na druhou stranu nadhodnocení pesa znevýhodnilo v oblasti zahraničního obchodu zbytek Asie.

Druhá světová válka (1941–1945) Při japonské invazi na Filipíny byla neoficiálně založena druhá filipínská republika, ekonomický růst se pozastavil, což zapříčinilo pokles zásob jídla. Tehdy jmenovaný President Jose Laurel zorganizoval systém na přidělování rýže. Většina této rýže byla však zabavována japonským vojskem. Hlavní město Filipín Manila, bylo jedno z mnoha měst v zemi, které trpěly nedostatkem potravin. Bylo to především způsobeno silným tajfunem, který zemi zasáhl v listopadu roku 1943. Filipíňané tak byli nuceni pěstovat jídlo na svých soukromých pozemcích, které produkovali pouze okopaniny. Japonci se následně snažili zvýšit produkci rýže na Filipínách a tak z Tchaj-wanu přivezli rýži horai, která dozrávala podstatně rychleji než rýže obyčejná. Doufali, že tato rýže Filipínám pomůže z krize, ale kvůli dešťům v roce 1942 k tomu nedošlo.

Dále japonská vláda, která zemi okupovala, zavedla novou měnu v minimálních hodnotách. Tato měna měla za důsledek velkou inflaci. V roce 1945 Japonci dokonce zavedli bankovku 1000 pesos. Této nové měně se začalo říkat peníze Mickeyho Mouse, kvůli jejich nízké hodnotě způsobené tak silnou inflací. V roce 1944 krabička zápalek stála více než 100 pesos Mickeyho Mouse. Tato inflace sužovala zemi devalvací japonských peněz. Svědčí o tom 60% inflace zaznamenaná v lednu 1944.

Nezávislé Filipíny

Třetí Filipínská republika (1946–1965)