Vykradači vrakůTento český název používán např. zde: V českých historických i novodobých zdrojích se vyskytují i jiné názvy – např. Stanné právo nebo Ztroskotanci – jež jsou však mylnými překlady. (ve francouzském originále , německy , anglicky ) je opera – autoři jí dali typicky francouzské žánrové označení „lyrické drama“ – o třech dějstvích anglické hudební skladatelky Ethel Smythové z let 1902–1906. Libreto původně francouzsky napsal její přítel Henry Bennet Brewster, avšak hrána byla nejprve v německém a poté až do současnosti především anglickém překladu. Premiéru měla 11. listopadu 1906 v lipském operním divadle Neues Theater. Je nejambicióznější a nejvýznamnější operou Ethel Smythové.
Vznik a první uvedení Námět ke své třetí opeře našla Ethel Smythová již v létě roku 1886, kdy podnikla pěší túru se svou sestrou Violet a jejím manželem Dickem Hippisleym po pobřeží Cornwallu. Tehdy navštívili i jeskyni „The Piper's Hole“ na Scilly, za přílivu zaplavovanou, a tento zážitek byl inspirací pro závěrečné dějství Vykradačů vraků. V té době a při pozdějších návštěvách Smythová rovněž sbírala pověsti a vzpomínky o lidech, kteří lákali lodi, aby ztroskotaly na útesech, a seznámila se s místní podobou nonkonformního křesťanství.Kertesz, c. d., s. 107. „Od těch dob mne pronásledovaly dojmy z tohoto podivného světa z doby před více než sto lety; vykrádání lodí přilákaných na útesy podvržením nebo zhasnutím pobřežních světel; nelítostné vraždění jejich posádek; a se vším tím zakořeněná nábožnost keltského obyvatelstva tohoto neúrodného výběžku.“
Na samém počátku 20. století, po dokončení opery Les, poslala Smythová své zápisky a poznámky příteli a občasnému milenci Henrymu Bennetovi Brewsterovi, aby je zpracoval na libreto. Brewster již se Smythovou spolupracoval na libretech k jejím operám Fantasio a Les. Jakožto Američan vychovaný ve Francii, trval na tom, že libreto sepíše ve francouzštině, svém „poetickém“ jazyce.Kertesz, c. d., s. 21, 107. Smythová souhlasila, protože šance na uvedení nové opery ve francouzskojazyčné podobě byl větší než v případě angličtiny. Po premiéře Lesa v Covent Garden roku 1903 se dali oba do práce a v objemné korespondenci mezi nimi vzniklo brzy celé libreto; rovněž práce na hudbě šla skladatelce podle jejich vzpomínek od ruky a na sklonku roku 1904 operu s názvem Les Naufragers dokončila.Kertesz, c. d., s. 107–108.
náhled|Nové divadlo (Neues Thater) v Lipsku, kde měli Vykradači vraků premiéru Smythová usilovala nejprve o provedení Vykradačů vraků v jejich původním jazyce. Uvedení v Paříži bylo nemožné, ale doufala v provedení v Covent Garden, kde v letech 1901–1907 zajišťoval operní sezóny francouzský skladatel a dirigent André Messager. O hlavní roli Thirzy projevila zájem slavná sopranistka Emma Calvé, jenže ta se v té době dostala do konfliktu s Messagerem, což ukončilo i naděje na uvedení opery. Calvé se chystala uspořádat vlastní operní sezónu v londýnském Waldorf Theatre, kde chtěla uvést i Vykradače vraků, ale ta se neuskutečnila; rovněž jednání s operními divadly v Monte Carlu a Bruselu nevedlo k úspěchu.Kertesz, c. d., s. 108–109. V původním jazyce libreta se Vykradači vraků dosud (2021) nikdy nehráli.
Smythová se proto obrátila na svého známého z doby studií v Německu, dirigenta Arthura Nikische, který se stal v roce 1905 ředitelem opery v Lipsku. Ten byl libretem i hudbou nadšen a operu ihned přijal k provozování. Smythová dala libreto – které Brewster prezentoval pod pseudonymem H. B. Leforestier – přeložit do němčiny (H. Decker a John Bernhoff).Kertesz, c. d., s. 109. Roku 1906 však Nikisch pro neshody s městem kvůli rozpočtu a jiné pracovní vytížení ze své funkce odstoupil a smlouvu se Smythovou zdědil druhý kapelník Richard Hagel.Kertesz, c. d., s. 109–110.
Smythová se s Hagelem sice setkala a byla spokojena, zkoušek se však proti svému zvyku neúčastnila. Když přijela na premiéru 11. prosince 1906, zjistila, že Hagel bez konzultace s ní učinil v partituře (objektivně příliš dlouhé) neschválení škrty, zejména v posledním dějství, které se tím změnilo podle Smythové v „nesrozumitelnou změť“.Kertesz, c. d., s. 110–112. Premiéra byla přesto úspěšná, při 16 děkovačkách se ukázala i skladatelka a následné recenze v tisku byly relativně příznivé – zejména ve srovnání s nelítostným odsudkem, kterého se dočkala skladatelčina předchozí opera Les při své premiéře v Berlíně roku 1902. Smythová však přesto trvala na zrušení některých škrtů, a když narazila na odpor dirigenta i ředitele divadla, posbírala v orchestřišti všechny nástrojové hlasy i plnou dirigentskou partituru a odjela do Prahy. Tím byla další představení v Lipsku znemožněna a čin vyvolal nemalé pozdvižení.Kertesz, c. d., s. 111–113.
Charakteristika náhled|Plakát ke světové premiéře Vykradačů vraků v Lipsku 10. listopadu 1906 Vykradači vraků jsou zralým hudebním dílem. Oproti předchozím dvěma operám psaným pro německá jeviště – Fantasio a Les – je tato opera námětem britská a rovněž styl hudby je originálnější.Kertesz, c. d., s. 50. Opera je prokomponovaná, vyskytují se však obrysy uzavřených čísel, jako Markova píseň The wind is cold, the sky is sad a Avisina píseň Fleeting is a maiden's favour, tanec na konci 1. dějství nebo milostný duet ve 2. dějství. Charakteristickým znakem této opery je „evokace moře nejrůznějšími orchestrálními efekty; moře je spoluhráčem v dramatu, charakterizovaným se vší dovedností, kterou se vyznačuje pečlivá charaktterizace lidských protagonistů“ (Elizabeth Jane Kertesz). Charakteristickým rysem – který byl však také kritizován – je neustálé řetězení hudebních vrcholů, což muzikolog Stephen Banfield popisuje jako „neúnavný neklid – žádnému hudebnímu parametru není dovoleno, aby se stal byť jen na okamžik předvídatelným, pohodlným nebo sentimentálním“.Kertesz, c. d., s. 50, 232–235. Pro Smythovou je příznačná hutná orchestrace, která v tomto případě nebyla kritizována jako nepatřičná jako u jejích kratších nebo komických oper. Zpěvní party jsou dosti náročné intonačně – kvůli četnosti velkých intervalových skoků – i rytmicky.Kertesz, c. d., s. 53.
Z uměleckých vzorů bylo, jako u celého díla Ethel Smythové, poukazováno na vliv Richarda Wagnera, avšak nepřímý. Z jejích šesti oper právě Vykradači vraků nejvíce využívají techniku příznačných motivů, i když odlišným způsobem než Wagner,Kertesz, c. d., s. 52. a za vágně wagnerovskou lze považovat i bohatou orchestraci a význam ryze orchestrálních pasáží. Podle muzikologa Ulricha Schreibera však „po wagnerismu přelou [19. a 20.] století není – až na náznak Bludného Holanďana v předehře – ani stopy“. Rovněž Stephen Walsh v The Penguin Opera Guide míní, že Smythová „není žádný wagnerián: používá jeho motivickou techniku, ale struktura, orchestrace, ba zčásti i dramatická hustota její hudby ukazují znalost děl Richarda Strausse“. Wagnerovský vliv lze spatřovat v tématu „sebeobětování a vykoupení prostřednictvím osvíceného utrpení“ – nejčastěji citovaná je v této souvislosti právě Wagnerova „námořní“ opera Bludný Holanďan.Kertesz, c. d., s. 51. Sama Smythová tvrdila, že na rozdíl od jejích předchozích děl jsou Vykradači vraků „v mém pozdějším stylu, tj. zcela pryč z německého lesa“.Kertesz, c. d., s. 247. Významnou úlohu sborů lze považovat za příznak anglické chorální tradice. Italský muzikolog Matteo Sansone pro námět i některé rysy zpracování řadí Vykradače vraků mezi díla ovlivněná italským verismem (podobně jako třeba Janáčkovu Její pastorkyni nebo d'Albertovu Nížinu); například kontrast sborů zaznívajících z modlitebny s dějem odehrávajícím se před ní připomíná Mascagniho Sedláka kavalíra. Český hudební kritik a libretista Richard Batka považoval operu za „nepochybně francouzskou“, podobně soudil Walter Niemann a další kritici; zejména zmíněná Avisina píseň připomíná árii Les tringles des sistres tintaient z Carmen. Nepochybné jsou i ozvuky lidové hudby z Cornwallu, a to i v chorálních částech.Kertesz, c. d., s. 284, 286. Smythová do své tvorby lidové melodie zapracovávala, pro Markovu píseň The wind is cold, the sky is sad, která byla v tomto ohledu recenzenty často citována, však zatím žádný konkrétní lidový zdroj nalezen nebyl.Kertesz, c. d., s. 286. Řada muzikologů upozornila na některé podobnosti Vykradačů vraků s operou Peter Grimes (1945) Benjamina Brittena, která jako první anglická opera dosáhla světové proslulosti.
Muzikoložka Kathleen Daleová, autorka první souborné práce o hudbě Ethel Smythové, označila Vykradače vraků za „operní mistrovský kus“ této skladatelky; vyzdvihovala jeho univerzalitu a dramatičnost.Kertesz, c. d., s. 50. Stephen Banfield v The New Grove Dictionary of Opera hodnotí (jako již skladatelčini současníci) výše instrumentální části a orchestraci než lyrická sóla, ale největší přednost shledává v „dramatické strategii“ této opery. (omezený přístup) Podle Stephena Walshe „ve svých nejlepších místech […] mají vykradači vraků skutečnou hudebně-dramatickou sílu. Ale také příliš snadno zklouzávají do operní konvence a jako celek […] postrádají silnou vlastní hudební osobitost.“ Jsou podle něj „slavní jako krok k britské národní opeře“. Ulrich Schreiber poukazuje na „vysoké kvality“ Vykradačů vraků, ale i na jejich scénickou náročnost bránící většímu rozšíření.
Pražská inscenace Již v době přípravy premiéry v Lipsku radil Arthur Nikisch Smythové, aby se na Lipsko nespoléhala a zajistila si jiná uvedení. Spojil ji se svým přítelem Angelo Neumannem, ředitelem Královského zemského německého divadla v Praze. Neumann nejprve odmítl s odkazem na příliš mnoho předchozích závazků a nedostatek prostředků, ale Brewster nabídl Neumannovi za uvedení vysokou sumu 1000 britských liber a Neumann přijal. Smythová přijela do Prahy projednat s Neumannem a šéfdirigentem Leo Blechem – jenž prý byl dílem nadšen – podmínky a obsazení a byla ujištěna o tom, že inscenace bude na úrovni.Kertesz, c. d., s. 110, 113.
Když však Smythová přijela z Lipska do Prahy, ukázalo se, že podmínky nebyly ideální: Neumann se zotavoval z těžkého záchvatu mrtvice a nemohl do dění v divadle zasahovat, Blech odešel a nový kapelník Paul Ottenheimer měl jiné názory. Podle vzpomínek Smythové byla Brewsterova finanční podpora veřejným tajemstvím a všichni očekávali další peníze za úsluhy. Nasazení své opery byla Smythová nucena si vynutit hrozbou žaloby a Vykradači vraků byli nakonec uvedeni proto, aby německé divadlo neztratilo tvář v konkurenci s Národním divadlem. Přesto byli Vykradači vraků uvedeni velmi brzo, již 12. prosince 1906. To se projevilo na tom, že nebylo dost času na zkoušky, zejména pro orchestr.Kertesz, c. d., s. 113–114. Představení trvalo ještě kratší dobu než v Lipsku, a je proto zřejmé, že byly provedeny škrty – tentokrát zřejmě za spolupráce se Smythovou. S celkovým provedením však byla Smythová velmi nespokojena.