Jindřich Veselý (12. července 1906 Žďár nad Sázavou – 20. března 1964 Praha) byl československý komunistický politik, historik a diplomat, v letech 1945 až 1950 náměstek ministra vnitra Václava Noska, v letech 1948 až 1950 náčelník Státní bezpečnosti, její první vrchní představitel po komunisitickém převratu v únoru 1948. Roku 1962 pak krátce působil jako velvyslanec Československa v Bulharské lidové republice.
Hrál prominentní roli v represivním aparátu československého komunistického režimu pod vedením prezidenta republiky Klementa Gottwalda, což vedlo k jeho neúspěšnému pokusu o sebevraždu, kterou dokonal druhým pokusem o čtrnáct let později.
Život
Mládí Narodil se v Žďáru nad Sázavou do dělnické rodiny. Po absolvování obecné školy studoval obchod, poté pracoval v městském družstvu v Brně. Záhy se přimkl ke komunistickým idejím a stal se členem Komunistické strany Československa (KSČ). V roce 1930 navštívil SSSR. Od roku 1931 působil jako zaměstnanec kanceláře organizace MOPR v Praze, v letech 1936–1939 vedl československou strukturu MOPR. Byl asistentem poslance za KSČ Jana Vodičky.
Okupace Během nacistické okupace a druhé světové války byl Veselý pro své levicové postoje zatčen gestapem a uvězněn v koncentračním táboře BuchenwaldVESELÝ Jindřich (12. 7. 1906, Žďár n. Sázavou — 20. 3. 1964, Praha), kde strávil několik let.
Náčelník Státní bezpečnosti Po svém propuštění v roce 1945 zaujímal Jindřich Veselý vysoké postavení ve stranickém aparátu KSČ. Byl jmenován náměstkem ministra vnitra komunisty Václava Noska.
Jindřich Veselý hrál významnou roli v represivním aparátu režimu Klementa Gottwalda. Po převratu v únoru 1948 (kdy StB získala rozšířené pravomoci) se stal prvním náčelníkem Státní bezpečnostní služby (StB). Byl členem bezpečnostní komise ÚV KSČ, úzce spolupracoval s Karlem ŠvábemKarel Šváb. Během období Veselého vedení došlo k četným zatčením a rozsudkům na základě politických obvinění, potlačení protikomunistických protestů či pronásledování představitelů katolické církve. Jsou evidovány případy, ve kterých Veselý osobně určil osud zatčených a odmítl tvrdé zacházení jakkoli zmírnit.
V roce 1950 byla Noskova pozice v hierarchii Komunistické strany Československa znatelně otřesena. Státní bezpečnost a policie byly vyňaty z působnosti ministerstva vnitra a převedeny na Ministerstvo národní bezpečnosti Československa. Konaly se protivládní stávkové demonstrace. Veselý byl pod neustálou kontrolou a dozorem sovětských poradců, silně se bál odvetných opatření. Jedním z posledních rozkazů Veselého jako šéfa StB bylo poslat syna režimu nepohodlného šéfa zpravodajské služby Zdeňka Tomana do sirotčince a nechat jej v nevědomí o osudu svých příbuzných. Tomanova žena brzy nato spáchala sebevraždu. Tomanovi se podařilo uniknout zatčení, skrývání informací o jeho manželce a dítěti bylo pak předmětem jeho vydírání Hajej a zmiz.
5. března 1950 se ve stavu duševní lability pokusil o sebevraždu skokem z okna pražského Muzea dělnického hnutí,HISTORIE: Na rohu ulic pád ale přežil . Po pokusu o sebevraždu byl Jindřich Veselý odvolán z vedení StB a nahrazen Osvaldem Závodským (ten byl brzy nato zatčen, souzen v monstprocesu skupiny Rudolfa Slánského a popraven v roce 1954)My Češi a náš komunismus, «benešismus», humanismus, katolicismus — III. Veselého kariéra v represivních složkách tím skončila.
Ideolog a diplomat Od ledna 1951 byl Veselý funkcionářem ideologického aparátu Ústředního výboru KSČ. Zároveň vedl Ústav dějin KSČ (později Ústav marxismu-leninismu)Jindřich Veselý úředník. Byl autorem několika prací popisujících oficiální verzi historie Komunistické strany. Za spis O vzniku a založení KSČ (1953) získal titul kandidát věd. Komunistickou verzi o československých legionářích zpracoval ve spisu Češi a Slováci v revolučním Rusku (1954). Jeho poslední práce Kronika únorových dnů 1948 (1958) byla přeložena do sedmi jazyků a vydána také v zahraničí.
Na začátku ledna 1962 nastoupil Jindřich Veselý do východoevropského odboru na ministerstvo zahraničních věcí Československé socialistické republiky. Ještě v lednu byl jmenován velvyslancem v Bulharské lidové republice, ale již v květnu téhož roku byl rozhodnutím stranických orgánů odvolán. Po návratu do Československa v srpnu 1962 byl formálně zaměstnán na Vysoké škole ekonomické v Praze, nakonec působil znovu v Ústavu dějin KSČ.
Úmrtí 20. března 1964 spáchal Jindřich Veselý v Praze sebevraždu, když předtím napsal dopis na rozloučenou, ve kterém vysvětlil své pohnutky.
Související články Antonín Prchal Ladislav Kopřiva Alois Grebeníček Viliam Šalgovič Josef Pavel Jaroslav Janoušek Alojz Lorenc
Odkazy
Reference
Literatura DEJMEK, Jindřich: Diplomacie Československa. Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918–1992); Academia, Praha, 2013; s. 649 ISBN 978-80-200-2285-1
Externí odkazy
Kategorie:Údržba:Články s referencemi v nadpisech Kategorie:Členové KSČ Kategorie:Představitelé Státní bezpečnosti Kategorie:Velvyslanci Československa v Bulharsku Kategorie:Vězni koncentračního tábora Buchenwald Kategorie:Ředitelé zpravodajských služeb Kategorie:Politici ze Žďáru nad Sázavou Kategorie:Absolventi Vysoké školy ekonomické v Praze Kategorie:Narození v roce 1906 Kategorie:Narození 12. července Kategorie:Narození ve Žďáru nad Sázavou Kategorie:Úmrtí v roce 1964 Kategorie:Úmrtí 20. března Kategorie:Úmrtí v Praze Kategorie:Sebevraždy v Česku Kategorie:Muži