Irena Kršková (* 8. května 1932 Hlinsko) je česká pedagožka, emeritní ředitelka a zakladatelka ZUŠ Potštát, autorka metodiky a pomůcek pro rozvoj hudební výchovy a nauky, spolupořadatelka zácvikového interaktivního mezinárodního kurzu Potštátský houslový klíč. Přezdívaná Komenský v sukních. Nositelka mnoha ocenění.
Život Hudba provázela a stále provází Irenu Krškovou od dětství. Maminčin bratr jí hrával moravské písničky doslova do kočárku a tatínkův strýc byl v Potštátě uznávaným kapelníkem. A to jsou jen dva příklady z mnoha.
Když talent nezůstane osamocený, ale je provázen pílí, jak tomu v případě paní Krškové bylo, nejsou žádné překážky tak velké, aby se nedaly zdolat.
Život a dílo Ireny Krškové
„Život je jako trubka, když do ní nefoukáš, nic z ní nevyjde", říkával Louis Armstrong a Irena Kršková tuhle průpovídku slavného jazzmanna moc dobře zná a podle svých slov také žije.
Irena Kršková, rozená Buržaková, emeritní ředitelka Základní umělecké školy v Potštátě a autorka učebních pomůcek pro hudební výchovu a nauku, se narodila 8. května 1932 v Hlinsku u Lipníka nad Bečvou v hostinci své stařenky Anny Klesnilové jako nejstarší ze tří dcer obchodního cestujícího Ferdinanda Buržaka a Marie, rozené Klesnilové.
Do školy začala chodit v září l938 v Hlinsku. Pro Hitlerovo nařízení, že děti německých otců ze smíšených manželství musí chodit do německé školy, se rodina přestěhovala v říjnu do rodné obce otce, tedy do Potštátu, kde žije dodnes. Doma se dětem dostalo, jak z matčiny, tak i z otcovy strany, české výchovy, také v prostředí rodin bratrů matčiných, hostinských v Hlinsku a Lipníku nad Bečvou, kde trávívaly všechny prázdniny.
Hudba a zpěv ji provázely od nejútlejšího věku a staly se jejím osudem. Byla dvacátým šestým muzikantem v rodinách matky i otce. Otcův strýc byl v Potštátě kapelníkem, matčin bratr František, ji hrával na housle v době, kdy ještě seděla v kočárku. Pedagogické vlohy zdědila asi po svém prastrýci Aloisi Klesnilovi, řediteli Ústavu pro hluchoněmé v Lipníku nad Bečvou, hráči na housle při němých filmech a sbormistru pěveckých sborů.
Přes nesmírně obtížné finanční, zdravotní a studijní podmínky, kdy na příkaz akčního výboru NF v roce 1948 museli rodiče, již zčásti zaplacené pianino vrátit („ta Němka nesmí mít klavír“), přestože „ta Němka“ hrála už v roce 1946 na varhany při mších, při všech akcích, kde byl potřebný klavírní nebo akordeonový doprovod (byla jediný hudebník po válce, po odsunu Němců v Potštátě). Jejich byt se stal, podle německých pohlavářů, za války „českým hnízdem“, kde se scházelo všechno české. Od roku 1944 se k nim dostalo na 20 českých chlapců, kteří utíkali z bombardovaného Porúří (Essen apod.). Matka jim zde sehnala práci, potravinové lístky a ubytování. Scházeli se u nich, při koláčích zpívali za doprovodu Ireny české písničky a před jejich číslem popisným 129 sedával německý četník. V lednu 1946, když psal učitel Ireně v české škole vysvědčení, dostal šok, že měla 7 let německou školu. Byla totiž v češtině nejlepší. A najednou byla „Němka“.
Přesto vystudovala učitelství hudby v Olomouci, obor hra na klavír, ukončené státní zkouškou na konzervatoři v Brně v roce 1954.
Během studia vytvořila spolu se svými talentovanými sestrami pěvecko-taneční kroužek při ZŠ a později, když se musely učit na soustružnice v Přerovských strojírnách, založily i tam podobný kroužek. Vystupovalo se po celé Severní Moravě. Vedení nebo doprovod různých souborů byl bezpočet.
Jako učitelka nastoupila v Hudební škole v Uničově, kde působila do r. 1956.
Učila klavír, PHV, HNhudební výchovu a nauku o hudbě a hlavně všude jako korepetitorka, hráčka z listu. Dokázala i přes telefonické zapískání dvou taktů jít doprovázet třeba sólisty opery na koncert.
Ohledně působení Ireny Krškové v Uničově se ve své diplomové práci zmiňuje také Lenka Králová().
V letech 1956-1962 působila paní Irena v Olomouci, pak v Hranicích a posléze na Potštátě. Zde dávala kondice hry na harmoniku, klavír. Po odsunu Němců zastávala místo varhanice, což však během totality nemohla nadále vykonávat (za varhany zasedla až po sametové revoluci v roce 1989). Vedla také soubor na Základní škole a stala se sbormistryní pěveckých sborů.
Jan Kelnar() doplňuje, že kvůli těžkému onemocnění její sestry, a také jí samotné byla na svou žádost přeložena v roce 1962 na Lidové škole umění do Hranic na Moravě, kde vyučovala klavír a položila základy stávající výuce hry na zobcovou flétnu, a také počátkům improvizací. V lednu roku 1964, na základě provedeného průzkumu potštátských dětí, začala nadšeně budovat nejprve pobočnou třídu, následně pobočku LŠU v Potštátě, které se stala vedoucí. Vyučovala zde hru na klavír i na akordeon, dále přípravnou HV a sborový zpěv. Následně mezi léty 1964-1966 navštěvovala a úspěšně absolvovala kurz pro sbormistry v trvání dvou let. Vedla dětský pěvecký soubor Sluníčko, který sama založila, a také smíšený pěvecký sbor Mír, oba v Potštátě.
Roku 1966 jí zemřela sestra, a proto se započala starat o dvě sestřiny nezletilé děti, kdy tak svému švagrovi pomáhala ve výchově a následně dětem vytvořila nový domov. V rámci vlastních nákladů, v touze se stále rozvíjet a vzdělávat, úspěšně absolvovala v létě roku 1966 třítýdenní kurz hudební výchovy při Orffově institutu v Salcburku. Následně v létě roku 1967 absolvovala dvoutýdenní uměleckou univerzitu v maďarské Ostřihomi a stala se tak propagátorkou Orffova a Kodályho systému HV přednáškami i praktickými ukázkami.
Sylvie Hasalíková() uvádí, že v roce 1968, po již výše zmíněném absolvování kurzů v rámci hudební výchovy se Irena Kršková rozhodla pro další studium. A to pro obor dirigování a hru na klavír. Také se připravovala na přijímací zkouškysólisty, které byly naplánovány na 31. srpna 1968.
Irena Kršková uvedla o dnu před zkouškou: „Všichni jsme byli v šoku. Maminka přiběhla ráno, protože když šla do práce na pět hodin do Kovářova, tak na ni namířil skanon tanku. Bože, ta stará žena, co mohla proti tomu kanonu asi udělat? Přiběhla zděšeně domů, já jsem se učila už od čtyř ráno, a říká: ‚Tak, máme tady návštěvu.‘ A já říkám: ‚Kterým vlakem přijeli?‘ Já jsem čekala už dvakrát o půlnoci sestřenici z Německa. ‚No Hilda to nebude, ale jsou tady Rusáci.‘ Takže v tom šoku jsem nechtěla jít k těm zkouškám. Ale pak jsem si říkala, že v šoku jsme všichni, i ti profesoři. Takže jsem k těm zkouškám šla a udělala je.“ Následně byla šikanována za údajný koncert pro Němce, jak vyplývá z jejich slov: „Nesměli jsme účinkovat v lázních Teplice nad Bečvou, kam si nás zvali k největším oslavám MDŽ a Vítězného února. ‚Hrej si jenom navrchu,‘ tzn. na Potštátě. Potrestána jsem byla služebně i finančně po čtyři roky pro údajný koncert pro Němce. Asi pět mých německých spolužáků si přišlo poslechnout zkoušku dechovky , dali děckám propisky. Zachránilo mě, že třetina členů byla na pionýrském výletě na Helfštýně a v práci. Měla jsem být na hodinu vyhozena.“
V letech 1968 – 1972 dálkově vystudovala v Ostravě na konzervatoři dva obory. U profesora Vladimíra Čecha hru na klavír a u profesora Ladislava Vrtala dirigování. Kvůli těžkému onemocnění kolenního kloubu, které bylo následně zmírněno celou řadou nutných operací a lázeňských léčebných procedur a procesů, se Irena Buržaková vdala až v roce 1970 za archiváře a historika PhDr. Ivana Kršku, který sám pocházel z hudební rodiny, a proto měl pro práci své ženy velké pochopení. Jeho otec byl od 13. 12. 1936 vězněn a za heydrichiády jako důstojník Obrany národa popraven .
Miroslav Smrčka() doplňuje, že v roce 1970 získali její žáci v krajské soutěži ve hře na zobcovou flétnu první místo a v roce 1977 získali třetí místo. Ve hře na akordeon získala žákyně Jana Šlosarová v roce 1982 třetí místo v ústředním kole. I zde se Irena Kršková věnovala sbormistrovské činnosti.
Jan Kelnar() dále uvádí, že v říjnu 1972 vytvořila pobočnou třídu v Partutovicích, a následně v únoru 1973 v Olšovci, a také ve Stříteži nad Ludinou. Se všemi soubory a sbory se účastnili řady soutěží i celonárodních přehlídek.
Za uvedení jistě stojí vztah Ireny Krškové k tvorbě a osobě Václava Trojana, kdy po úspěšně provedených jeho Českých pastorelách, na jejím absolventském koncertě obdržela, jako poděkování skladatele, výtisk jeho Špalíčku.
Výtisk byl ve třetí verzi s klavírním doprovodem (první verze je hudba k loutkovému filmu Špalíček od Jiřího Trnky a druhá verze je symfonická svita). Díky tomu mělo provedení třetí verze Špalíčku premiéru 16. 12. 1972 v Potštátě, a to s tehdejším sedmdesátičlenným dětským sborem Sluníčko, kdy se provedení osobně skladatel účastnil, spolu s Ostravským rozhlasem. Následnou premiérou z Trojanova díla, která se konala 17. 12. 1977, byla zhudebněná kniha 33 písní na všechna písmena české abecedy s názvem Kočičí slabikář. Dětský sbor Ireny Krškové pak provedl a zazpíval ještě Vojenskou písničku a drobné dětské písně z jeho díla. Trojanův vztah k práci Ireny Krškové je zdokumentován také nepřetržitou písemnou korespondencí. Následná připravovaná návštěva v Potštátě se už bohužel neuskutečnila kvůli úmrtí umělce.
Jak píše Miroslav Pazlar(), v roce 1972 byla také podána První žádost o osamostatnění pobočky LŠU v Potštátě. Bylo však zapotřebí mít 100 samostatných žáků, čehož nebylo v Potštátě dosaženo, proto paní Kršková zažádala o pobočné třídy v Olšovci, Partutovicích a Stříteži nad Ludinou, kdy také doložila zájem rodičů z obcí, ale ani tentokrát nebylo osamostatnění schváleno. To se podařilo až v roce 1990.
U Jana Kelnara() dále nalezneme informace, že v roce 1973 se pobočka LŠU Potštát rozšířila na 4 učitelské úvazky. Uvedeného roku zde také začal působit pedagog Jan Kokta, absolvent vojenské hudební školy, nadšený hudebník, který založil a dlouhá léta dirigoval úspěšný žákovský dechový orchestr. Kvůli poslechu jediné zkoušky dechového souboru západoněmeckými turisty v květnu roku 1977 byla Irena Kršková několik let šikanována ze strany školských úřadů. Nenechala se však odradit a navázala nezávaznou spolupráci s řadou skladatelů, např. Janem Pavlem, Milošem Machkem, a také olomouckým skladatelem Mojmírem Zedníkem, který zkomponoval pro úspěšné akordeonové potštátské trio skladbu s názvem „Potštátské intermezzo“, a tím tak obohatila běžný repertoár.
V Potštátě i v širokém okolí pořádala výchovné koncerty s pěveckými soubory i sólisty, s dechovým souborem, souborem zobcových fléten i akordeonovým souborem. Všechna vystoupení byla vždy kvalitně připravena a dostala se na velmi slušnou interpretační úroveň a byla jich celá řada.
Dechový soubor například vystupoval dokonce 34krát ročně, a když zvážíme, že všechna vystoupení se pečlivě připravovala, bylo to mnohdy v čase nad rámec pracovního úvazku, který na to rozhodně nestačil. Zdražením dopravy na konci 70. let se snížila poptávka po vystoupeních, která se tím omezila, a to přineslo demotivaci pro práci souborů. Dalšími příčinami byl nárůst formalismu v hodnocení porot na soutěžích, a také celkový úpadek hudebnosti a hudební kultury. Navíc se rapidně zhoršovala spolupráce s rodiči, neboť jim samotným se nedostávalo dostatečné HV ve škole.
Irena Kršková začala přemýšlet a bádat nad tím, jak napravit tuto situaci a zajímala se o nové formy práce, kdy například do výuky nástrojů zařazovala improvizaci (již od roku 1963). Navíc zahájila pořádání ukázkových hodin hudební nauky a přípravné hudební nauky (dále PHN) pro učitele v okresním i krajském měřítku a to formou propagace Orffova a Kodályho systému. Kontinuálním studiem těchto metod a možností neustálého ověřování ve výuce Irena Kršková navrhla vlastní metodický systém.
Její inovativní práce v rámci hodin PHV i PHN a hudební nauky zásadně ovlivňovala úspěšnost všech sborů i souborů působících v rámci umělecké školy, včetně dechového orchestru.
O dechových orchestrech na Hranicku se také zmiňuje Lucie Kutá() ve své bakalářské práci.