náhled|Café society: „Cinq heures de soir“, jedna z 25 ilustrací Benassita pro Les heures parisiennes Alfreda Delvaua, 1866 náhled|Louis Emile Benassit, foto: Étienne Carjat
Louis Émile Benassit (20. prosince 1833, Bordeaux, Francie – 9. srpna 1902, Jouarre, Francie) byl francouzský malíř žánrových obrazů a karikaturista. Jeho aktualizované verze bajek La Fontaina byly široce uváděny ve francouzském tisku. Po osobních zkušenostech ve francouzsko-pruské válce v roce 1870 často zobrazoval vojáky, kteří musí snášet nejen útrapy války ale i nepřízeň počasí. Částečně i díky vlivu obchodníka s uměním Paula Durand-Ruela, mu začala jeho práce přinášet i finanční úspěch. Obzvláště populární se stala Benassitova vyobrazení dvořanů a dam 17. století. Ale počínaje rokem 1882 progresivní paralýza, která začala v pravé paži, zkrátila jak jeho kariéru, tak jeho vystupování v kavárenské společnosti, ačkoli se naučil malovat levou rukou. Posledních dvanáct let života strávil v relativním ústraní daleko od Paříže.
Životopis
Vzdělání, kariéra, kavárny v Paříži Benassit se narodil v Bordeaux francouzskému otci a anglické matce, jako mladý se s rodinou přestěhoval do Londýna. Do Francie se vrátil studovat malířství v Paříži u Françose-Édouarda Picota. Debutoval na pařížském Salonu v roce 1859 obrazem Clair de Lune. Celých 13 let, od roku 1859 do roku 1888 vystavoval na výročních výstavách pařížských uměleckých Salonů.
V šedesátých letech 19. století, kdy Benassit utratil své dědictví, se obrátil na vydavatelský svět, aby se uživilXau, Fernand (1884): "Lorsqu'il eut dévoré son patrimoine, il fit de l'illustration—pour vivre.", a stal se plodným karikaturistou a ilustrátorem periodik a knih. V tomto období se Benassit pohyboval v levicových literárních kruzích. Ilustroval knihu Paula Arèneho Jean-des-Figues, Alphonse Daudeta Tartarin of Tarascon, Alfreda Delvau Du pont des Arts au pont de Kehl, pracoval pro Louise Figuiera a další. Umělecký kritik Jules-Antoine Castagnary si Benassita jako ilustrátora velmi cenil.
Benassit přiměl i okruh osobností kolem fotografa a básníka Étienna Carjata, aby se připojil k jeho skupině v Café de Madrid; „podle legendy se občas setkával v kavárně na Rue des Martyrs s Charlesem Baudelairem“.
Paul Arène živě popsal mladého Benassita a jeho schopnost pobavit a uchvátit posluchače:
Benassit vypravěč Benassit byl proslulý svou schopností převyprávět bajky La Fontaina, se lstivými odkazy současnost, slovními hříčkami a galským vtipem, které vzdorují překladu. Ačkoli ho přátelé prosili, aby tak učinil, Benassit nikdy své bajky nesepsal a tak Paul Arèn žertoval, že jsou jako „písně Homeridů, které se předávají z úst do úst po generace.“ Arène, Paul (1885). Benassitovy bajky vyprávělo mnoho novinářů, pamětníků a autorů nekrologů.For example: Noriac, Jules (1873); Lemercier de Neuville, Louis (1911); Duval, Georges (1913), s. 162.; Parisis (1884); Sergines (1902). Arène citoval Benassitovu verzi bajky o psu, který pustil svou kořist:
Louis Lemercier de Neuville, francouzský loutkář, novinář, publicista a dramatik ve svých pamětech vypráví o řadě těchto bajek, připomíná je jako „radost ateliérů a uměleckých a literárních setkání. Způsob jeho vyprávění významně přispěl k jejich úspěchu; říkal ty nejzábavnější věci s maximální vážností, s napůl anglickým, napůl gaskoňským přízvukem, který zdvojnásobil jejich zábavnost.“Lemercier de Neuville, Louis (1911), s. 133. Napsal Georges Duval o anglickém smyslu pro humor Benassita.Duval, Georges (1913), s. 161: "…son humour anglaise…"
Prusko-francouzská válka 1870-1871 V roce 1870, kdy během francouzsko-pruské války nepřítel oblehl Paříž, oblékl Benassit uniformu a sloužil spolu s mnoha dalšími spisovateli a umělci v 61. praporu Národní gardy se sídlem na Montmartru.Delalain and de Targes (1871), p, 218. I za takových okolností dokázal Benassit žertovat. Jeho přítel, spisovatel Charles Monselet později přiznal ,že nebyl příkladným vojákem, často chyběl na ranním nástupu. Když byl Monselet vyvolán a následovalo ticho, Benassit vystoupil z řady, zvedl ruce a s vážnou intonací pronesl: „Smrt na poli cti!“. Když Monselet později vyprávěl tento příběh na přednáškovém turné, nikdy své posluchače nezklamal."Revue de la Presse," La Presse, 22 April 1882, s. 3.
Válka, respektive vojáci, však na Benassita jasně udělala hluboký dojem. V následujícím desetiletí se znovu a znovu vracel k akvarelům, obrazům mužů v uniformách, často na průzkumných misích nebo na ústupu, mnohdy ve sněhu nebo dešti. Benassitova často pochmurná zobrazení nejsou ani sentimentální, ani graficky násilná; Charles Chincholle napsal, že Benassit „nám ukazuje nadšení, chrabrost. Ukrývá pod slávou její cenu.“Chincholle, Charles (1889), s. 244: "Il nous montre l'ardeur, la vaillance. Il cache sous le cadre le prix de la gloire."
Úspěch a onemocnění náhled|Mladá dáma v kočáře a tři gentlemani, akvarel, soukr. sbírka náhled|vlevo|Kavalír, olej, soukr. sbírka
Po válce Benassit pokračoval v práci ilustrátora a také se začal brát vážněji jako malíř. Přibližně v této době se o jeho práci zajímal vlivný obchodník s uměním Paul Durand-Ruel. V polovině čtyřicátých let 19. století Benassitova kariéra stoupala.
Ale počínaje rokem 1882 Benassit zažil nástup progresivní paralýzy, která začala v jeho pravé paži. Benassit „se odvážně chopil štětce, své bojové zbraně,“ a pokusil se naučit malovat levou rukou.Parisis (1884). V roce 1883 byla jeho nemoc dále komplikována pádem, kterým si zlomil nohu.'Fait Divers," Le Temps, 2. srpna 1883, s. 2. Na začátku roku 1884 chodil obtížně a stěží dokázal používat levou ruku (psát, ne kreslit).Xau, Fernand (1884). Návštěvník poznamenal: „V jeho malém bytě ve třetím patře ulice Rue Lepic se mu dny zdají dlouhé a smutné. Někteří přátelé mu však přijdou podat ruku a přinést mu útěchu. Nejvěrnější jsou Monselet, hrabě H. O'Héguerty a náš přítel Paul Arène.“
„Smutnou pravdou je,“ poznamenal jeden současník, „že ochrnutí mu zmrazilo ruku v okamžiku, kdy se Durand-Ruelovi podařilo dosáhnout toho, aby Benassitovy obrazy dosáhly vysokých cen – což byly zkrátka jen ceny rozumné.“A catalogue of The Durand-Ruel Collection of French Paintings auctioned at Moore's Art Galleries in New York in 1887 included 11 works by Benassit.
V roce 1883 nově vytvořená "Société des Artistes Français" poskytla Benassitovi částku 500 franků. V roce 1884 byly jeho jménem uspořádány dvě finanční sbírky, v lednu tombola děl více než 80 umělců včetně Léona Bonnata, Johna Lewise Browna, Karla Daubignyho a Jeana Jacquesa Hennera.Xau, Fernand (1884)Dargenty, G. (1884). Druhá tombola byla uspořádána v květnu.
Charles Chincholle ve svých pamětech publikovaných v roce 1889 uvádí, že Benassit se úspěšně naučil malovat levou rukou:
Celé generace novinářů po Benassitově smrti zveřejňovaly tuto historku:
Zasažen částečným ochrnutím na pravé straně trpělivě cvičil malbu levou rukou. Nemoc se však každým dnem horšila. Nějakou dobu pochyboval, zda vůbec bude schopen mluvit. Ale ani na okamžik neztratil humor. Když ho host jednoho dne přistihl, jak si dělá pedikúru, vysvětlil: „Když už nebudu moci hýbat rukama ani mluvit, budu psát nohama. Takže si dělám nehty!“
Smrt a odkaz Benassit strávil posledních dvanáct let svého života mimo Paříž, kde žil se svým bratrem Ernestem v Jouarre, kde zemřel 9. srpna 1902. Před svou paralýzou vytvořil (a zjevně prodal nebo rozdal) více než 400 obrazů. Po jeho paralýze následný prudký nárůst hodnoty těchto děl zvýšil jeho prestiž a přinesl zisk majitelům, ale pro Benassita to nemělo žádný komerční přínos.Xau, Fernand (1884): "…il a brossé plus de quatre cents tableaux qui ont fait la fortune de beaucoup de spéculateurs—sans jamais grossir la sienne." ("…he has painted more than four hundred paintings which have made the fortune of many speculators—without ever enlarging his own.")
Jules Noriac tvrdil, že Benassitovy žerty a vtipy zhoršily jeho uměleckou práci: „Občan Bénassit je malíř, který by měl nekonečný talent, kdyby neměl tolik vtipu. Řekl bych mu to do očí.“Noriac, Jules (1873), s. 35: "Le citoyen Bénassit est un peintre qui aurait infiniment de talent s'il n'avait pas tant d'esprit;—je ne suis pas fâché de lui jeter cette injure à la face."Quoted by Parisis (1884). Fernand Xau napsal v roce 1884: „Benassit vždy dával přednost společnosti spisovatelů před společností malířů. Možná proto nachází tolik sympatií v tisku a tolik antipatie mezi málo známými mazaly.“ Ale tisk nebyl vždy jeho přítelem. Jeden nekrolog, publicisty Scaramouche v L'Aurore, přednesl toto nešetřící hodnocení: „Malíř Bénassit, který zemřel velmi zapomenutý, získal v literárních kruzích před rokem 1870 vynikající pověst pro svůj bláznivý vtip… Bénassitova osobnost byla v podstatě výsledek velké plachosti a nedostatku sebevědomí, které mu bránily prosadit svůj talent malíře i odvahu stát se literátem. Byl by uspěl v jednom či druhém žánru, kdyby nenechal sám sebe zredukovat na roli žolíka, který v hořkosti a lítosti nevnímal, co skrývala jeho fantastická mysl. “
Benassitova pověst malíře se však i po přelomu století nadále šířila, částečně díky úsilí obchodníka s uměním Paula Durand-Ruela (legendární propagátor impresionismu), který Benassitovo dílo vystavoval a prodával vedle děl Maneta, Moneta a Pissarra ve svých galeriích v Paříži a New Yorku.
Benassitův věhlas jako vypravěče a vtipálka v kavárenské společnosti, jeho spojení s uměleckými i literárními kruhy, jeho značný umělecký úspěch a patos jeho utrpení mu poskytly uznání v pařížském tisku pro tři desetiletí, od krátkých zmínek k dlouhým anekdotám. Poskytují ale také mnoho informací, které by moderní badatelé, historici umění a životopisci možná jinak nezískali.
Odkazy
Reference
Literatura Arène, Paul (1885). "A Propos du Salon", Gil Blas, 3 May 1885, s. 1-2. Beraldi, Henri (1885). Les graveurs du 19e siècle; guide de l'amateur d'estampes modernes, vol II, Paris: Paris L. Conquet, 1885, s. 31-32. Bernard, Daniel (1880). "Salon de 1880", L'Univers illustré, 3 July 1880, s. 422-423. Calmettes, Fernand (1902). Un demi siècle littéraire: Lecomte de Lisle et ses amis, Paris: Librairies-imprimeries réunies, 1902, s. 129, 130, 138-139. Carjat, Étienne (1883). "Emile Benassit" in Artiste et citoyen: poésies; précédées d'une lettre de Victor Hugo, Paris: Tresse Éditeur, 1883, s. 145-147. Castagnary, Jules-Antoine (1866). "Varia: Les heures pariesienne", La Libeté, 29 Nov. 1866, s. 3. Chincholle, Charles (1889). "Chapter XXIV: Émile Bénassit" in Les mémoires de Paris; preface par Émile Zola, Paris: Librairie modern, 1889, s. 241-246. Daudet, Alphonse (1896). Thirty Years of Paris and of My Literary Life, London: J. M. Dent and Co, 1896, s. 157. Dargenty, G. (1884). "Exposition Benassit, Courrier de l’Art, 10 January 1884, s. 16. Delalain, Édouard Léon and de Targes, Georges (1871). Tablettes d'un mobile: journal historique et anecdotique du siége de Paris, du 18 septembre 1870 au 28 janvier 1871, Paris: Bureaux de la Bibliothèque Générale, 1871.s. 218. Dauphin, Léopold (1879). I miei fantoccj: Monsieur Polichinelle en voyage: ballet enfantin pour théâtre de marionnettes, music score, with a sonnet by Paul Aréne and 12 illustrations by Émile Benassit, Paris: E. et A. Girod, 1879. Duval, Georges (1913). Memoires d'un Parisien: première période, Paris: Ernest Flammarion, c. 1913, s. 161-162. Grand Jacques, Le (1869). Manuel du vélocipède, illustrated by Émile Benassit, Paris: Librairie du Petit Journal, 1869. Fallaize, Elizabeth (1987). Etienne Carjat and "Le Boulevard" (1861-1863), Genève-Paris: Editions Slatkine, 1987, s. 84-86. Lemer, Julien (1872). Appendice aux "Heures parisiennes": histoire du livre d'Alfred Delvau intitulé "Heures parisiennes", Paris: Librairie Centrale, 1872. Lemercier de Neuville, Louis (1911). Souvenir d'un montreur de Marionnettes, Paris: Maurice Bauche, 1911, s. 131-137.