Sociální konstrukcionismus je teorie poznání v sociologii a teorii komunikace, která zkoumá vývoj společně konstruovaného chápání světa, jež tvoří základ sdílených předpokladů o realitě. Tato teorie se soustředí na představu, že významy se vyvíjejí spíše v koordinaci s ostatními lidmi než odděleně v rámci každého jednotlivce.

Sociální konstrukty se mohou lišit v závislosti na společnosti a událostech, které provázejí dobu, v níž existují. Příkladem sociálního konstruktu jsou peníze nebo pojem měny, protože lidé ve společnosti se dohodli, že jim budou přikládat význam/hodnotu. Dalším příkladem sociální konstrukce jsou pojmy "já" nebo "sebepojetí". Charles Cooley v rámci své teorie looking glass self prohlásil: "Nejsem tím, za koho mě považujete vy; nejsem tím, za koho se považuji já; jsem tím, za koho si já myslím, že mě vy považujete." To vyjadřuje názor, že lidé ve společnosti vytvářejí myšlenky nebo pojmy, které by nemusely existovat bez existence lidí nebo jazyka, který by tyto pojmy potvrzoval.

Existují slabé a silné sociální konstrukty. Slabé sociální konstrukty se opírají o hrubá fakta (což jsou základní fakta, která je obtížné vysvětlit nebo pochopit, např. kvarky) nebo institucionální fakta (která jsou tvořena společenskými pravidly). Silné sociální konstrukty se opírají o lidskou perspektivu a znalosti, které neexistují jen tak, ale jsou spíše konstruovány společností.

Stejně jako sociální konstruktivismus, i sociální konstrukcionismus tvrdí, že lidé spolupracují na konstrukci artefaktů. Ale zatímco sociální konstrukcionismus se zaměřuje na artefakty, které jsou vytvářeny prostřednictvím sociálních interakcí skupiny, sociální konstruktivismus se zaměřuje na učení jednotlivce, které probíhá díky jeho interakcím ve skupině.

Definice Sociální konstrukt nebo konstrukce je význam, představa nebo konotace, kterou společnost přikládá nějakému předmětu nebo události a kterou členové této společnosti přijímají s ohledem na to, jak se na tento předmět nebo událost dívají nebo jak s ní nakládají. V tomto ohledu by sociální konstrukt jako myšlenka byl společností široce přijímán jako přirozený.

Sociální konstrukcionismus se zaměřuje především na odhalování způsobů, jakými se jednotlivci a skupiny podílejí na konstrukci vnímané sociální reality. Zahrnuje zkoumání způsobů, jakými jsou sociální jevy lidmi rozvíjeny, institucionalizovány, poznávány a vytvářeny v tradici.

Kořeny náhled|Každý člověk si vytváří svou vlastní "konstruovanou realitu", která řídí jeho chování.

Michel de Montaigne v 16. století napsal: "Více než výklad věcí potřebujeme výklad interpretací."Derrida, "Structure, Sign, and Play" (1966), as printed/translated by Macksey & Donato (1970). pp. 278. Derrida quotes Montagne Friedrich Nietzsche se v letech 1886–1887 vyjádřil podobně: "Fakta neexistují, existují pouze interpretace." Walter Lippmann ve své knize Public Opinion (Veřejné mínění) z roku 1922 uvedl: "Skutečné prostředí je příliš velké, příliš složité a příliš pomíjivé na to, aby se s ním lidé mohli přímo seznámit". Každý člověk si vytváří pseudoprostředí, které je subjektivním, zkresleným a nutně zkráceným mentálním obrazem světa, a do jisté míry je pseudoprostředí každého člověka fikcí. Lidé "žijí ve stejném světě, ale myslí a cítí v různých".Walter Lippmann (1922), Public Opinion, Wikidata Q1768450, pp. 16, 20., pp. 16, 20. Lippmanovo "prostředí" by se dalo nazvat "realitou" a jeho "pseudoprostředí" se zdá být ekvivalentem toho, čemu se dnes říká "konstruovaná realita".

Sociální konstrukcionismus má v poslední době kořeny v symbolickém interakcionismu a fenomenologii. V roce 1966 vyšla Bergerova a Luckmannova kniha The Social Construction of Reality (Sociální konstrukce reality), která tento koncept prosadila. O více než čtyři desetiletí později se mnoho teorií a výzkumů přihlásilo k základnímu postulátu, že lidé "vytvářejí své sociální a kulturní světy ve stejnou dobu, kdy tyto světy vytvářejí je". Je to pohled, který vyvrací společenské procesy "současně hravé i vážné, jimiž se skutečnost odhaluje i skrývá, vytváří i ničí naší činností". Nahrazuje "západní intelektuální tradici", kde badatel "usilovně hledá jistotu v reprezentaci reality pomocí propozic".

V sociálně konstrukcionistickém pojetí se "samozřejmé skutečnosti" vytvářejí na základě "interakcí mezi sociálními aktéry". Realita navíc není objektivní pravdou, která by "čekala na odhalení pozitivistickým vědeckým zkoumáním". Spíše může existovat "více skutečností, které soupeří o pravdu a legitimitu". Sociální konstrukcionismus chápe "základní roli jazyka a komunikace" a toto chápání "přispělo k obratu k jazyku" a v poslední době k "obratu k teorii diskurzu". Většina sociálních konstrukcionistů zastává názor, že "jazyk nezrcadlí realitu; spíše ji vytváří".

Široká definice sociálního konstrukcionismu má v organizačních vědách své zastánce i kritiky. Konstrukcionistický přístup k různým organizačním a manažerským jevům se zdá být běžnější a na vzestupu.

Andy Lock a Tom Strong sledují některé ze základních principů sociálního konstrukcionismu až k dílu italského politického filozofa, rétora, historika a právníka Giambattisty Vica z 18. století.

Velký vliv Berger a Luckmann přisuzují Maxi Schelerovi, který vytvořil myšlenku sociologie poznání, jež ovlivnila teorii sociální konstrukce.Leeds-Hurwitz, pgs. 8-9

Podle Locka a Stronga jsou dalšími vlivnými mysliteli, jejichž dílo ovlivnilo vývoj sociálního konstrukcionismu, např.: Edmund Husserl, Alfred Schutz, Maurice Merleau-Ponty, Martin Heidegger, Hans-Georg Gadamer, Paul Ricoeur, Jürgen Habermas, Emmanuel Levinas, Mikhail Bakhtin, Valentin Volosinov, Lev Vygotsky, George Herbert Mead, Ludwig Wittgenstein, Gregory Bateson, Harold Garfinkel, Erving Goffman, Anthony Giddens, Michel Foucault, Ken Gergen, Mary Gergenová, Rom Harre, and John Shotter.

Aplikace

Psychologie osobních konstruktů Od svého vzniku v 50. letech 20. století se psychologie osobních konstruktů (personal construct psychology) rozvíjela především jako konstruktivistická teorie osobnosti a systém transformace individuálních významotvorných procesů, převážně v terapeutickém kontextu. Vycházel z pojetí člověka jako vědce, který vytváří a ověřuje teorie o svém světě. Představovala proto jeden z prvních pokusů o ocenění konstrukcionistické povahy zkušenosti a významu, který osoby svým zkušenostem dávají.Harré, R., & Gillett, D. (1994). The discursive mind. London, UK: Sage Sociální konstrukcionismus se naproti tomu vyvinul především jako forma kritiky, jejímž cílem bylo transformovat utlačující účinky procesů vytváření sociálních významů. V průběhu let se rozrostl do skupiny různých přístupů, přičemž neexistuje jediná pozice sociálního konstrukcionismu. Různé přístupy pod obecným pojmem sociální konstrukcionismus jsou však volně spojeny některými společnými předpoklady o jazyce, znalostech a realitě.Burr, V. (1995), An introduction to social constructionism. London, UK: Routledge

Obvyklý způsob uvažování o vztahu mezi psychologií osobních konstruktů a sociálním konstrukcionismem spočívá v tom, že se na ně pohlíží jako na dvě oddělené entity, které jsou si v některých aspektech podobné, ale v jiných se také velmi liší. Tento způsob pojetí tohoto vztahu je logickým důsledkem okolnostních rozdílů jejich vzniku. V následných analýzách byly tyto rozdíly mezi psychologií osobních konstruktů a sociálním konstrukcionismem zarámovány do několika bodů napětí, formulovaných jako binární opozice: osobní/sociální; individualistický/vztahový; dějinný/strukturální; konstruktivistický/konstrukcionistický.Botella, L. (1995). Personal construct psychology, constructivism and postmodern thought. In R.A. Neimeyer & G.J. Neimeyer (Eds.), Advances in personal construct psychology (Vol. 3, pp. 3–35). Greenwich, CT: JAI Press.Burr, V. (1992). Construing relationships: Some thoughts on PCP and discourse. In A. Thompson & P. Cummins (Eds.), European perspectives in personal construct psychology: Selected papers from the inaugural conference of the EPCA (pp. 22–35). Lincoln, UK: EPCA. Ačkoli jsou v těchto příspěvcích rozpracovány některé z nejdůležitějších otázek současné psychologie, polarizovaná pozice také udržovala představu o oddělení psychologie osobních konstruktů a sociálního konstrukcionismu a připravovala cestu jen pro omezené možnosti dialogu mezi nimi.

Změna rámce vztahu mezi psychologií osobních konstruktů a sociálním konstrukcionismem může být užitečná jak pro vědeckou komunitu psychologie osobních konstruktů, tak sociálního konstrukcionismu. Na jedné straně rozšiřuje a obohacuje teorii sociálního konstrukcionismu a poukazuje na přínosy aplikace "souboru nástrojů" psychologie osobních konstruktů v konstrukcionistické terapii a výzkumu. Na druhé straně toto přerámování přispívá k teorii psychologie osobních konstruktů a poukazuje na nové způsoby řešení sociální konstrukce v terapeutických rozhovorech.

Pedagogická psychologie Stejně jako sociální konstrukcionismus i sociální konstruktivismus tvrdí, že lidé spolupracují na konstrukci artefaktů. Zatímco sociální konstrukcionismus se zaměřuje na artefakty, které vznikají díky sociálním interakcím ve skupině, sociální konstruktivismus se zaměřuje na učení jednotlivce, které probíhá díky jeho interakcím ve skupině.

Sociálním konstruktivismem se zabývá mnoho pedagogických psychologů, kteří se zabývají jeho důsledky pro výuku a učení. Více o psychologických dimenzích sociálního konstruktivismu viz práce Ernsta von Glasersfelda a A. Sullivana Palincsara.;

Psychoterapeutické přístupy Systemická terapie, stejně jako narativní terapie, terapie zaměřená na řešení nebo posléze i kolaborativní a dialogický přístup k terapii využívají myšlenky sociální konstrukcionismu. Každý z nich se na to, přesto dívá trochu jinou perspektivou. Systematická forma psychoterapie se snaží řešit lidi jako lidi ve vztahu, zabývá se interakcemi skupin a jejich interakčními vzorci a dynamikou. Narativní terapie se více zaměřuje na příběhy a to, jakým způsobem je komu vyprávěno.

Kriminalita Potter a Kappeler (1996) v úvodu knihy Constructing Crime: Perspective on Making News And Social Problems píše: "Veřejné mínění a fakta o kriminalitě nejsou ve shodě. Realita kriminality ve Spojených státech se změnila v konstruovanou realitu, která je stejně pomíjivá jako bahenní plyn."Gary W. Potter; Victor W. Kappeler, eds. (1998). Constructing Crime: Perspectives on Making News and Social Problems. Waveland Press. ISBN 0-88133-984-9. Wikidata Q96343487., p. 2., p. 2.

Kriminologie se dlouhodobě zaměřuje na to, proč a jak společnost definuje kriminální chování a kriminalitu obecně. Při pohledu na kriminalitu optikou sociálního konstrukcionismu vidíme důkazy, které potvrzují, že trestné činy jsou sociálním konstruktem, kdy se abnormální nebo deviantní činy stávají trestným činem na základě názorů společnosti. Dalším vysvětlením kriminality v souvislosti se sociálním konstrukcionismem jsou individuální konstrukce identity, které vedou k chování odchylnému od společenských norem. Pokud si někdo na základě společenské definice vytvoří identitu "šílence" nebo "zločince", může ho to nutit, aby se touto nálepkou řídil, což vede ke kriminálnímu chování.

Komunikační studia