Hlavní město Slovinska Lublaň má dějiny staré několik set let. Oblast Lublaně byla osídlena už v době Římanů, kteří zde zřídili tábor nazvaný Emona. Roku 1144 dostala německý název Laibach a od 13. století byla pod nadvládou habsburské říše jako hlavní město Kraňska až do roku 1918, s výjimkou let 1809–1813, kdy byla sídelním městem Francouzi zřízených Ilyrských provincií. Při vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců byla kulturní metropolí Slovinců. Za II. světové války ji obsadili Italové (12. dubna 1941). Metropolí Slovinska se Lublaň stala oficiálně roku 1963, nezávislé Slovinsko zde bylo vyhlášeno v červnu roku 1991.
Prehistorie Okolo roku 2000 př. n. l. se v bezprostřední blízkosti Lublaně usadili obyvatelé žijící v kůlových obydlích. Mezi nejvýznamnější archeologické nálezy patří prehistorické kůlové obydlí a nejstarší dřevěné kolo na světě nalezené v bažinách. Toto jezerní obyvatelstvo se živilo lovem, rybařením a primitivním zemědělstvím. Na cestu přes bažiny používali monoxyl, dlouhou kánoi, která byla vydlabána z vnitřku kmene stromu. Tyto archeologické nálezy, dnes umístěné v občině Ig, jsou od června 2011 vyhlášeny za místo světového dědictví UNESCO ve společné nominaci šesti alpských států.
Oblast později zůstávala průjezdním místem pro mnoho kmenů a národů, mezi nimi byli Ilyrové, následovaní smíšeným národem Keltů a Illyrů, kteří se nazývali Japodi, a ve 3. století př. n. l. keltským kmenem Taurisků.
Starověk náhled|Výkopy na místě plánované nové Národní a univerzitní knihovny|alt=Výkop základů starých domů, vzadu tři budovy Okolo 50 př. n. l. na území současné Lublaně postavili Římané vojenský tábor, který se později stal trvalým sídlem nazvaným Julia Emona. Tato opevněná pevnost byla obývána Legií XV Apollinaris.Hildegard Temporini a Wolfgang Haase, Aufstieg und Niedergang der römischen Welt. de Gruyter, 1988. . Google Books, p. 343 Emona měla 5 až 6 tisíc obyvatel a hrála významnou roli během mnoha bitev. Její omítnuté cihlové domy, které byly pomalovány různými barvami, byly již tehdy napojeny na systém odvodu odpadních vod. V roce 452 Emonu na rozkaz krále Attily zničili Hunové, a později Ostrogóti a Langobardi.Daniel Mallinus, La Yougoslavie, Ed. Artis-Historia, Brusel, 1988, D / 1988/0832/27, str. 37-39. Tehdejší Emona měla pravidelnou síť ulic. Současné ulice centra města si zachovávají stejnou orientaci, jako tomu bylo v případě antické Emony.
V 6. století se sem přistěhovali předchůdci Slovinců a začali pod dnešním hradním kopcem stavět osadu. V 9. století osídlení padlo pod nadvládu Franků a zažívalo časté maďarské nájezdy. O osídlení Slovanů v době mezi pádem Emony a raným středověkem není známo mnoho. Kolonisté se rozhodli rozvaliny původního města nevyužít, a to jak z důvodu odlišného způsobu života, tak i z důvodu malé početnosti – původní Emona by pro ně byla prostě příliš velká a bylo by velmi těžké ji ubránit před případnými nájezdníky. Nové město ale rostlo v bezprostřední blízkosti Emony, na obou březích řeky a v prostoru dnešního náměstí Gornji trg/Stari trg. Staré náměstí bylo jedním ze tří částí, ze kterých vznikla středověká Lublaň. Dalšími dvěma čtvrtěmi byla oblast nazvaná „město“ (), postavená kolem předchůdkyně dnešní Lublaňské katedrály na jedné straně řeky Lublaňky a Nového trhu () na druhé straně.
Středověk Pergamenový list Nomina defunctorum („Jména mrtvých“), pravděpodobně napsaný ve druhé polovině roku 1161, se zmiňuje o šlechtici Rudolfu Tarcentovi, advokátovi Akvileiského patriarchátu, který předal kanovníkovi do tohoto patriarchátu 20 hospodářství u Lublaňského hradu (Castrum Leibach). Podle odhadu historika Petra Štiha se to stalo mezi lety 1112 a 1125, což by představovalo nejranější zmínku o Lublani.
Území jižně od řeky Sávy původně vlastnila řada majitelů a to až do první poloviny 12. století, kdy se rozvíjející město Lublaň postupně stalo majetkem korutanské rodiny vévodů ze Sponheimu. Městské osídlení v Lublani započalo v druhé polovině 12. století. Okolo roku 1200 byla Starému trhu () udělena tržní práva; Franzův most, předchůdce dnešního Trojmostí, a Řeznický most spojovaly opevněná území s dřevěnými budovami. Lublaň získala městská privilegia někdy mezi lety 1220 a 1243.
Ve středověku zde propuklo sedm požárů. Řemeslníci byli zorganizováni do gild. Ve městě se usadili němečtí rytíři a minorité (františkáni).
V roce 1270 Lublaň dobyl český král Přemysl Otakar II. V roce 1278 se po Otakarově porážce stala spolu se zbytkem Kraňska majetkem Rudolfa I. Habsburského. Od roku 1279 až do roku 1335 byla spravována gorickými hrabaty, kdy se stala hlavním městem Kraňska. Byla přejmenována na Laibach a až do roku 1797 byla vlastněna Habsburky. V roce 1327 byla v Lublani založena židovská čtvrť se synagogou — nyní už jen zbytky „Židovské ulice“ () — ta trvala až do roku 1515, kdy císař Maxmilián I. podlehl středověkému antisemitismu a Židy z Lublaně vyhnal. V roce 1382 byla před kostelem sv. Bartoloměje v Šišce, v té době nedaleké vesnici, nyní součásti Lublaně, podepsána mírová dohoda mezi Benátskou republikou a Leopoldem III. Habsburským.
Raný novověk náhled|střed|upright=3.2|„Laybach“ (Lublaň) v práci Johanna Weikharda von Valvasora Sláva vévodství Kraňského z roku 1689|alt=Veduta – panoramatický malovaný pohled z dálky na město na kopci a pod kopcem V 15. století se Lublaň proslavila uměním, zejména malířstvím a sochařstvím. V roce 1415 dorazily k okolí města turecké jednotky z území dnešní Bosny, jednalo se ale spíše o lupiče, než dobyvatele a samotné město nikterak vážněji neohrozily. Vzhledem k tomu, že turecké nebezpečí bylo přítomné v celém regonu a příchod skutečné a větší armády byl jen otázkou času, rozhodli se místní zdokonalit místní hradby. Opevnění nemělo podobu jediného valu; každé ze tří lublaňských měst bylo bráněno zvlášť a centrální pozici zde zaujímal Lublaňský hrad, k němuž se hradby sbíhaly. O podobě opevnění přinesl záznamy italský stavitel Nicolo Angielini, který v závěru 16. století pracoval pro vídeňský dvůr.
O dvacet let později rod Celjských získal z Lublaně 300 kusů dobytka, které chtěl odvézt do svého města, nicméně neúspěšně, neboť se je nepodařilo přebrodit nebo převézt přes řeku Sávu. V roce 1442 se Ulrik Celjský pokusil Lublaň dobýt, ale město se jeho nájezdu ubránilo. V 60. letech 15. století jej opět ohrozili Turci.
Římská Arcidiecéze lublaňská byla založena roku 1461 a kostel sv. Mikuláše se stal diecézní katedrálou. Po Idrijském zemětřesení v roce 1511 bylo město přestavěno v renesančním stylu a kolem byly postaveny nové hradby. Po velkém požáru na Novém náměstí byly v roce 1524 zakázány dřevěné stavby.
V 16. století měla Lublaň 5 tisíc obyvatel, z nichž 70 % mělo tehdejší slovinštinu jako svůj mateřský jazyk, většina ostatních mluvila německy. Roku 1504 získalo město právo volit si svého představitele a tak i de facto vlastní samosprávu. Později byla v Lublani otevřena první střední škola, veřejná knihovna a tiskárna a město se stalo důležitým vzdělávacím centrem. Od roku 1529 měla Lublaň aktivní slovinskou protestantskou komunitu. V roce 1598 byli protestanti vyhoštěni a tento rok se označuje za začátek protireformace. Katolický biskup Thomas Chrön nařídil veřejné spálení osmi fůr evangelických knih.Rajhman, Joze a Emilian Cevc. 1990. Tomaž Hren. Encyklopedija Slovenije, sv. 4, str. 50-51. Ljubljana: Mladinska knjiga.Lutar Ivanc, Aleksandra. 2006. Album slovenskih književnikov. Ljubljana: Mladinska knjiga, str.
V roce 1597 dorazili do města jezuité, následováni v roce 1606 kapucíny, aby jedni i druzí vymýtili protestantismus. Jezuité ve městě uspořádali první divadelní představení, podpořili rozvoj barokní hudby a založili katolické školy. Uprostřed a v druhé polovině 17. století postavili zahraniční architekti v Lublani četné kláštery, kostely a paláce a uvedli barokní architekturu. V roce 1702 se ve městě usadily voršilky a hned další rok otevřely veřejnou školu pro dívky, nejstarší ve slovinských zemích. O několik let později začala stavba kostela Nejsvětější Trojice (dnešní Voršilský kostel Nejsvětější Trojice). V roce 1779 hřbitov sv. Kryštofa nahradil hřbitov sv. Petra jako hlavní hřbitov v Lublani. První divadelní budova byla v Lublani dokončena roku 1765. V roce 1772 byla zahájena výstavba Gruberjevova kanálu. Díky němu bylo možné v případě povodní odvést velkou vodu pryč ze středu města a uchránit jej tak devastace.
19. století náhled|Lublaň v 18. století|alt=Malovaný obraz, domy na břehu řeky, uprostřed řeka, vzadu na kopci hrad náhled|Slavnost během Lublaňského kongresu v roce 1821|alt=Malovaný obraz, dav na ulici, uprostřed průčelí domu, vzadu na kopci hrad náhled|vlevo|upright|Lublaň kolem roku 1900|alt=Kolorovaná fotografie centra města z kopce, v popředí domy, vzadu zelené plochy náhled|Zemětřesení z roku 1895 zničilo většinu centra města a umožnilo rozsáhlý program renovace|alt=Černobílá fotografie domů poničených zemětřesením, jejich zbytky jsou podepřené kůly, na ulici a na střechách osoby náhled| Nejstarší zachovalé filmové nahrávky z Lublaně (1909) s vyobrazením ulic, tramvaje v Lublani a oslav. Společnost Salvatore Spina, Terst. Během napoleonského mezidobí od roku 1809 do 1813 byla Lublaň (pod jménem Laybach) hlavním městem Ilyrských provincií. Status hlavního města vedl k zvýšení významu Lublaně pro slovinský národ, umožnil školství v místním jazyce a pomohl vzniku vzdělané slovinsky mluvící vrstvy. Tehdy zde žilo asi deset tisíc obyvatel.
V roce 1813 se město znovu stalo rakouským a od roku 1815 do roku 1849 bylo správním centrem Ilyrského království v Rakouském císařství.
V roce 1821 se zde konal Lublaňský kongres, který pro následující roky stanovil politické hranice v Evropě.
První vlak dorazil v roce 1849 z Vídně a v roce 1857 byla trať rozšířena až do Terstu. Jednalo se o tzv. Jižní dráhu, která zajišťovala napojení Vídně s přístavem v Terstu. Výstavba železnice umožnila další rozvoj města. Již v roce 1861 získala například Lublaň svojí plynárnu. V roce 1890 byl realizován místní vodovod a o něco později budova Opery.
V roce 1895 postihla Lublaň, tehdy město s 31 000 obyvateli, série zemětřesení o maximální hodnotě 6,1 stupně Richterovy stupnice neboli 8–9 Mercalliho stupnice. Přibližně 10 % z 1400 budov bylo zničeno, ačkoli obětí bylo málo. Během následující rekonstrukce byla řada čtvrtí přestavěna do stylu Vídeňské secese. Jedním z příkladů secesní stavby v Lublani je tzv. Dračí most. Veřejné elektrické osvětlení se ve městě objevilo v roce 1898.
1. polovina 20. století Období přestavby mezi lety 1896 a 1910 se označuje jako „oživení Lublaně“ – kvůli architektonickým změnám, z nichž velké množství zůstalo až do dnešních dnů, a pro následnou reformu městské správy, zdravotnictví, vzdělávání a cestovního ruchu. Přestavbu a rychlou modernizaci města vedl primátor Ivan Hribar, generální urbanistický plán připravil Max Fabiani. Stejně jako v dalších městech Rakousko-Uherska znamenal přelom století nástup elektřiny. Již roku 1901 byla zprovozněna první pětikilometrová trať tramvaje. V roce 1911 byl postaven v Lublani první rozhlasový vysílač, ve stejném roce začala fungovat i první taxislužba.
Město mělo před válkou zhruba 40 tisíc obyvatel. Polovina z nich byla slovinské národnosti, druhá polovina hovořila německy. Všichni primátoři města od 80. let 19. století až do války byli nicméně Slovinci.
Během první světové války byl život v Lublani ovlivněn obdobnými událostmi jako tomu v celém Předlitavsku. Po všeobecné mobilizaci byli muži odvedeni na frontu, většinou na tu východní, kde se bojovalo v oblasti Haliče s Ruskem. Život ve městě ovlivňovala stále sílící militarizace společnosti, ale také hlad a obecná nespokojenost, která se projevovala tím více, čím se válka blížila svému konci na podzim 1918.Článek na portálu rtv Slovenije