Ludvík Očenášek (4. srpna 1872, Kříše – 10. srpna 1949, DražeňArchiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Ludmily na Vinohradech, sign. VIN Z10, s. 142) byl český selfmademan, všeuměl, podnikatel, konstruktér a vynálezce, který významně přispěl především k rozvoji letecké a raketové techniky. Nikdy nedosáhl na vysokoškolské vzdělání. V osobním životě vyznával myšlenky sokolského hnutí a jako vlastenec se aktivně účastnil jak I. československého odboje (proti Rakousku-Uhersku) tak i II. československého odboje (proti nacistickému Německu).
Život
Rodinné poměry, studia Ludvík Očenášek (v rodném a křestním listě, oddacím listě, úmrtním listě i na protektorátním průkazu totožnosti uváděn jako „Otčenášek“) se narodil 4. srpna 1872 v Kříších (dnes součást obce Břasy u Radnic) číslo popisné 63 na Rokycansku v Plzeňském kraji v rodině chudého horníka Vojtěcha Otčenáška. Jeho matkou byla Marie Otčenášková (rozená Pelcová). Rodina jeho matky byla spřízněna s rodem českého filologa, lexikografa, spisovatele a překladatele Josefa Jungmana a celkově byla velmi vlastenecky zaměřená. Dne 5. srpna 1872 byl Ludvík Očenášek pokřtěn v římskokatolickém kostele. Z Kříše se rodina v roce 1878 přestěhovala do Berku u Dolní Bělé. Tady totiž získal Očenáškův otec práci jako mistr (správce, dílovedoucí) v dole na tzv. vitriolovou břidlici. Kolem roku 1879 (resp. 1880) se rodina přestěhovala na samotu do Malenice číslo 32 v údolí pod Dražní (k níž Malenice patřila), kde Očenáškův otec zastával místo štajgra v nově otevřeném dole na železitý kyz.
Spolu se svými mladšími sourozenci, začal Ludvík Očenášek navštěvovat hodinu pěší chůze vzdálenou školu v Dolní Bělé. Už jako žák třetí třídy sestrojil Ludvík Očenášek pro děti z Dolní Bělé funkční kolotoč na manuální pohon. Na něm se ovšem netočil sám, za pytlík třešní se spolu s ním mohli povozit ostatní děti i jeho spolužáci.
Po smrti Očenáškova otce Vojtěcha Otčenáška se v roce 1888 přestěhovala rodina do Prahy. V Praze Ludvík Očenášek nastoupil (s finančním přispěním Národní jednoty pošumavské) do učení na elektromechanika do továrny na mechanické a fyzikální přístroje (firma „Dr. Houdek a Hervert“). Později začal Očenášek při zaměstnání navštěvovat v Praze střední státní průmyslovou školu.
Spolu s odbojářem a starostou České obce Sokolské Josefem Scheinerem a dalšími spřádal plány, jak dostat více odbojářů do Švýcar. Plán nevyšel a tak vytvořil složitý plán na vyzbrojení z obav pádu monarchie a násilného převratu. Na jaře 1918 byl vyzván šéfredaktorem Národních Listů Františkem Sísem, aby se pokusil učinit připojení telefonickou linkou mezi Berlínem a Vídní kolem Prahy a která by sloužila pouze státním účelům k zachycení telefonických rozhovorů. Další podrobnosti projednával s dr. Aloisem Rašínem a dr. Josefem Scheinerem se kterým konzultoval získané zprávy.
Aktivity v sokolské organizaci V roce 1890, když Očenášek dosáhl věku 18 let, se stal cvičitelem Sokola na pražském Smíchově a v rámci sokolských závodů a přeborů byl úspěšným cvičencem. V roce 1900 byl vybrán jako člen úspěšné sokolské výpravy do Paříže a Arrasu. Očenáškův o něco málo starší bratr Augustin Očenášek (* 1871) vstoupil kolem roku 1890 též do Sokolské organizace v Praze a v průběhu let se vypracoval na pozici jednoho z představitelů českého Sokola. (Mimo organizační práci pro Sokol také vydával knížky o tom, jak se má správně cvičit apod.) Oba bratři O(t)čenáškové byli sportovně nadaní – na začátku 90. let 18. století (ve věku cca 18, 20 let) běželi tehdejší první český maraton z Vinohrad přes Slaný do Kladna. Oba doběhli (leč nezvítězili). Také zakládali první spolky těžké atletiky, kde se pěstoval řeckořímský zápas, vzpírání nebo box.
Rodina Z jihočeského Písku pocházela i Očenáškova budoucí manželka Paulína (Pavlína) Tašnerová, s níž se seznámil kolem roku 1891 během tamní vojenské služby. Dne 14. listopadu 1897 se Ludvík Očenášek v Písku v děkanském kostele oženil s Paulínou (Pavlínou) Tašnerovou (* 21. června 1877). (Pavlína pocházela z Písku, byla dcerou obuvnického mistra Matouše Tašnera a její matkou byla Eleonora (rozená Stoklasová) z Písku.) V době svatby bylo Očenáškovi 25 let (Paulíně bylo 20 let), byl elektrotechnikem a jako bydliště udával Prahu-Žižkov číslo popisné 616. Manželé Očenáškovi spolu měli celkem tři děti: Prvorozený syn manželů Očenáškových Miroslav Očenášek (1898–1955) se narodil v roce 1898, později získal titul Ing. a jako šéf továrny pokračoval v otcových šlépějích; později se narodila Očenáškova dcera Milada Očenášková (v dospělosti pracovala na ministerstvu zdravotnictví) a syn Ludvík Očenášek, který zemřel v mladém věku.
Z manželství syna Miroslava se Očenášek dočkal dvou vnuček: Růžena Očenášková (později Rose Motts); Věra Očenášková (později Věra Černíková).
První zaměstnání a vysokoškolské studium Po skončení vojenské služby pracoval Očenášek v letech 1893 až 1898 v patentní kanceláři ing. L. Vojáčka a současně docházel jako mimořádný posluchač v oboru elektrotechniky a fyziky na „českou techniku“. Takto bylo označováno Vysoké učení technické v Praze, kde Očenášek absolvoval několik semestrů, svá vysokoškolská studia však nikdy nedokončil.
Před první světovou válkou
Mechanická dílna A byl to právě rok 1898, kdy se Očenášek osamostatnil tím, že si založil v pražské Bubenči číslo popisné 386 mechanickou dílnu pro opravu jízdních kol, později motocyklů a dokonce i automobilů. Kromě toho sloužila dílna i k realizaci jeho experimentů. Očenášek později tvrdil, že se v roce 1910 opravilo v této dílně na 42 automobilů a motocyklů. (V Praze bylo v roce 1910 registrováno cca 220 motorových vozidel.)
Elektrotechnický závod Počátkem 20. století se snaha obchodních vlasteneckých kruhů o vytvoření velké národní české firmy vlastněné jen českým kapitálem projevila tak, že tímto úkolem byl pověřen právě Ludvík Očenášek. To vedlo k tomu, že Očenášek někdy po roce 1906 založil elektrotechnický závod (Elektrotechnickou továrnu a strojírnu), kde později našlo práci cca 100 zaměstnanců. „Elektrotechnická továrna a strojírna Ludvík Očenášek“ sídlila na Praze II ve Vodičkově ulici číslo 25 a zabývala se výrobou elektrických přístrojů pro slabé i silné proudy, motorickými i světelnými instalacemi, montáží bleskosvodů, úplnou elektrizací továren a živnostenských provozoven a rozvodnami elektrického proudu. Kromě silnoproudých zařízení produkovala továrna i mechanické, optické a elektrické učební pomůcky pro školy.
Monocykl V mechanické dílně v Bubenči sestrojil Očenášek v roce 1898 tzv. monocykl (jednokolo).
Jednalo se o jízdní kolo bez rámu, kde jezdec seděl excentricky uvnitř obrovského kola, které se otáčelo okolo něj ve směru jízdy. Velké kolo mělo vnější průměr 1,8 metru a vnitřní světlost 1,5 metru. Toto kolo bylo vyztuženo tak, že se skládalo ze čtyř obručí, které byly tvořeny trubkami. Vnější obvod kola byl pokryt kaučukovou obručí, kterou se kolo dotýkalo silnice. Po vnitřním obvodu velkého kola se pohyboval jakýsi „malý bicykl“ se šlapkami, které poháněly malé hnací kolečko. Toto kolečko mělo po svém obvodě rýhu (připomínalo kladku) a touto rýhou s přírubami dosedalo na vnitřní obruč velkého kola. Jak se velké kolo valilo po silnici, malý bicykl uvnitř (kde seděl jezdec a šlapal do pedálů) se pohyboval v dolní části po vnitřním obvodě velkého kola.
Tento vynález měl zajistit bezpečnou jízdu po cestách a silnicích s velkými nerovnostmi povrchu, ale Očenášek zřejmě sestrojil jen jeden exemplář, neboť jízda na jeho monocyklu (jak se mnohem později ukázalo při jízdních zkouškách na replikách tohoto jednokola) nebyla pro jezdce dostatečně bezpečná.
Rotační letecký motor V roce 1905 podal Očenášek rakouský patent číslo 30657, který se týkal magnetické regulace světelného oblouku elektrické lampy vlastní výroby.
Na pražském autosalonu v roce 1905 představil Očenášek rotační motor, o němž se domníval, že by mohl sloužit k pohonu automobilů. (Nakonec jej ale překonstruoval na motor letecký.) Mezi léty 1905 až 1906 navrhl a vyrobil prototyp hvězdicového leteckého vzduchem chlazeného rotačního benzinového motoru.
Motor byl celkově sice precizně vyrobený, ale byl složitý a tudíž finančně nákladný. Měl výkon 12 koňských sil při váze 75 až 80 kilogramů a byl schopen vyvinout až 1 000 otáček za minutu. Při funkčních zkouškách ve velkých otáčkách v roce 1905 se motor sice roztrhl, ale druhý prototyp rotačního motoru už byl funkční. Očenášek jej hodlal použít pro pohon jednoplošníku vlastní konstrukce.
Motor si nechal Očenášek v roce 1907 patentovat, ale technická veřejnost o něj nejevila přílišný zájem (kromě několika výstav, kde budil pozornost). Komerční neúspěch zavinil, že Očenášek neobnovil patentové právo a tak se jeho francouzský patent stal pro ostatní konstruktéry volně přístupný. Do vývoje motoru Očenášek investoval několik tisíc zlatých a zjevný obchodní neúspěch jej odradil od dalšího vývoje v tomto směru.
Konstrukční zkušenosti (nejspíše získané při návrhu a praktických testech rotačního motoru) zúročil Očenášek v roce 1908, kdy podal rakouský patent číslo 34516 na zařízení k vyrovnání odstředivé síly působící na ventily motorů s rotujícími válci.
Ludvík Očenášek se stal soudním znalcem v oboru mechaniky a výroby velocipedů, znaleckou zkoušku vykonal 3. listopadu 1908.
Další patent tentokráte na torpédo vypouštěné a řízené světelnými paprsky podal k přihlášení v patentní kanceláři ing. L. Vojáčka 24. července 1907. Pod číslem 61254 byl přijat v roce 1909 a tentýž patent byl přihlášen také v Maďarsku, Rakousku, Anglii a Německu. Patent zjevně předznamenal Očenáškův zájem o torpéda a reaktivní pohony, který se ale projevil později.
Jednoplošník V roce 1910 sestrojil dvoumístný hornoplošník „Očenášek 1“ vlastní konstrukce s délkou 11 (resp. 12) metrů. Údajně se jednalo o největší letadlo v Rakousku-Uhersku s rozpětím křídel 12 metrů. Stroj měl vlastní hmotnost 360 kg (vzletovou hmotnost 570 kg) a byl vybaven nádrží se zásobou benzínu 65 kg (a oleje 8 kg). Pro pohon byla užita dvoulistá vrtule 2 800 mm domácí výroby, kterou roztáčel rotační vzduchem chlazený hvězdicový jednořadý sedmiválec (motor Gnome 50 HP). Francouzský motor Gnome měl výkon 50 HP (koňských sil) a v podstatě šlo o původní jen mírně vylepšenou Očenáškovu konstrukci. Síla motoru se přenášela tažným řetězem na vrtuli, která byla umístěna v horní přední části aeroplánu. Celková plocha křídel byla 34 metrů čtverečních. Celková hmotnost letadla (včetně pilota, 75 litrů leteckého benzinu a 8 litrů motorového oleje) pak 500 kg. Složení či rozložení aeroplánu bylo otázkou dvou hodin práce a veškeré jeho díly bylo možno poskládat do třech beden. Přední část letadla z ocelových trubek byla místem, kde seděl pilot ovládající směrové a výškové řídící prvky. Na konci letadla bylo směrové kormidlo; výškové řízení zajišťovala dvojice malých křidélek nacházejících se za hlavními pevnými a nepohyblivými křídly. Jasanové dřevo bylo použito pro ocas a křídla, protože původně plánovaný hliník se neosvědčil.
Letadlo stavěl v továrničce v Praze Nuslích a nejprve jej měl v hangáru v aviatickém družstvu v Pardubicích. Kvůli osobním neshodám s ing. Janem Kašparem přemístil poté Očenášek svoje letadlo na letiště Bory v Plzni.
Aeroplán byl po dokončení poprvé veřejnosti představen 14. až 18. října 1910 na pražském Žofínském ostrově na Zemské výstavě. Na letišti v Plzni na Borských polích se prováděly v letech 1911 až 1912 zkoušky aeroplánu, ale Očenášek se s ním nikdy neproletěl. Dlužno uvést, že Očenáškovo letadlo nikdy doopravdy nelétalo. Dokázalo se na chvíli dostat do vzduchu, provést jakýsi dlouhý skok, vrátit se na zem a to bylo celé, takže na letišti vlastně jen „poskakovalo“ po vzletové dráze.