Bitva o Berlín (útočícím Sovětským svazem označena jako Berlínská operace) byla jednou ze závěrečných ofenziv na evropských bojištích druhé světové války. Sovětské jednotky v průběhu dubna 1945 postupně obklíčily a dobyly Berlín, hlavní město nacistické Třetí říše.
Po Viselsko-oderské operaci během ledna a února 1945 se Rudá armáda dočasně zastavila na linii 60 km východně od Berlína. Dne 9. března stanovilo Německo obranný plán města pod názvem operace Clausewitz. První obranné přípravy na okraji Berlína byly provedeny 20. března pod vedením nově jmenovaného velitele skupiny armád Visla generála Gottharda Heinriciho.
Když byla 16. dubna obnovena sovětská ofenzíva, zaútočily dva sovětské fronty (skupiny armád) na východ a jih Berlína, zatímco třetí útočila na německé síly umístěné severně od Berlína. Před zahájením hlavní bitvy v Berlíně obklíčila město Rudá armáda po úspěšných bitvách na Seelowských výšinách a u Halbe. 20. dubna 1945, na Hitlerovy narozeniny, začal 1. běloruský front vedený maršálem Žukovem postupující z východu a severu ostřelovat centrum Berlína, zatímco 1. ukrajinský front maršála Koněva prorazil střed skupiny armád a postupoval směrem k jižnímu předměstí Berlína. 23. dubna převzal velení nad silami v Berlíně generál Helmuth Weidling. Posádka se skládala z několika vyčerpaných a dezorganizovaných divizí Wehrmachtu a Waffen-SS, spolu se špatně vycvičenými členy Volkssturmu a Hitlerjugend. V průběhu příštího týdne Rudá armáda postupně obsadila celé město.
30. dubna Hitler spáchal sebevraždu a krátce na to i několik jeho spolupracovníků. Posádka města se vzdala 2. května, ale boje pokračovaly na severozápadě, západě a jihozápadě města až do konce války v Evropě 8. května (9. května v Sovětském svazu), protože některé německé jednotky se snažily dostat na západ, aby se mohly vzdát západním spojencům namísto Sovětům.
Pozadí V listopadu 1944 vypracovalo sovětské vrchní velení plán válečných akcí v Evropě na rok 1945, ve kterém byl mimo jiné určen i termín zahájení operací na 20. leden 1945. Hlavní úsilí se přitom soustředilo na útok směrem do nitra Třetí říše – na Berlín. Vzhledem k obtížné situaci spojenců v Ardenách a po žádosti jejich představitelů o odlehčovací ofenzívu na východní frontě, která by vázala další jednotky, Stalin rozhodl, že útok začne dříve. I on si byl však vědom toho, že pokud spojenci vyhrají bitvu v Ardenách, mohou vstoupit do Berlína jako první, což bylo pro Stalina nepřijatelné nejen z prestižních důvodů, ale i z hlediska jeho plánů na budoucí postup proti Západu.
Viselsko – oderská operace
Dne 12. ledna 1945 zahájila Rudá armáda útok, který bývá nazýván jako viselsko-oderská operace. 1. běloruský front pod vedením maršála Žukova dostal za úkol udeřit z magnuszewského a pulawského předmostí směrem na Poznaň, část sil měla zaútočit proti varšavskému uskupení německých vojsk.
Vojska 1. ukrajinského frontu pod vedením maršála Koněva měla podniknout útok ze Sandoměřského předmostí na Vratislav. V 10 hodin zahájily tisíce děl a minometů na úseku 1. a 4. ukrajinského frontu drtivou a nepřetržitou dvouhodinovou palbu, po které vyrazily úderné skupiny, které provedly průlom fronty. Dne 14. ledna obdobně zaútočila sovětská vojska 1., 2. a 3. běloruského frontu a i zde byly uskutečněny mohutné průlomy fronty.
Pohyb vojsk Rudé armády se rozběhl tak rychle, že i americké noviny New York Times oznamovaly, že „ruská ofenzíva se rozvíjí s bleskovou rychlostí, před níž blednou německá tažení 1939 v Polsku a 1940 ve Francii.“ Sovětské tankové armády a mechanizované sbory postupovaly denně 45–70 km, obcházely uzly odporu a rozvíjely útok do hloubky.
Koncem ledna stála sovětská vojska na Odře, zhruba 60–70 km od Berlína a u Kostřína si vybudovala několik předmostí. Pro Hitlera byla informace o této situaci šokující, a proto na radu generálního štábu rozkázal, aby jeho Skupina armád Visla, rozmístěná v Pomořansku, zahájila útok na severní křídlo sovětských armád. Maršál Žukov si však byl vědom, že útok na pravé křídlo může znamenat oddělení jeho útočných vojsk se zázemím. Proto ignoroval Stalina, který si přál pokračování v útoku na Berlín, a vyčlenil dvě tankové a dvě vševojskové armády, které provedly útok na uskupení německých vojsk. Dne 3. března byla Rudá armáda u Baltského moře a odřízla po souši Východní Prusko od Německa. Podobný problém jako pro Žukova v Pomořansku nastal pro Koněva i v německém Slezsku (které po válce připadlo Polsku), kde musel 1. ukrajinský front porazit mohutné uskupení o síle 33 divizí. V průběhu února i počátkem března vedla sovětská vojska boje proti německým skupinám, které zůstaly v obklíčení. Vyčistěním oblastí východně od Odry a Nisy si Rudá armáda zabezpečila prostor pro závěrečný útok proti Berlínu.
Na frontě jižně od Karpat probíhaly boje o Budapešť. Němci podnikli tři protiofenzivy, aby obklíčené hlavní město jejich posledního zbývajícího spojence získali zpět. 13. února však Budapešť padla do sovětských rukou. Adolf Hitler následně nařídil další protiútok, jehož dalším cílem mělo být vytvoření obranné linie na řece Dunaj. Do 16. března však byla tato tzv. operace Jarní probuzení zastavena, jednak sovětským odporem, jednak špatným počasím a blátem. O několik hodin, celé těžce nabyté území, o které probíhaly 10 dní silné boje, získaly ofenzívou sovětské jednotky zpět. 30. března vstoupily sovětské jednotky na rakouské území a do 13. dubna dobyly Vídeň. 4. dubna se po více než dvou měsících bojů v těžkých horských podmínkách podařilo sovětským a československým jednotkám Němce definitivně vytlačit z Liptovského Mikuláše a zahájit rychlý postup údolím Váhu směrem na západ. V téže době pravé křídlo Žukovova 1. běloruského frontu spolu s Rokossovského 2. běloruským frontem zajistilo pobřeží baltského moře v severovýchodním Německu, čímž se zajistilo před útokem z křídla.
Jaltská konference
4. února byla na Jaltě zahájena konference hlav Sovětského svazu, Spojených států amerických a Velké Británie. Na konferenci se velmoci dohodly na demilitarizaci Německa a jeho rozdělení na čtyři okupační zóny. V průběhu března byli Britové a Američani 120 km západně od Berlína na řece Labe.Charles Winchester: Ostfornt / Hitler's War on Russia. Osprey Pbl., Oxford, 1998, s. 142 18. dubna 1945 v době, kdy se začala rozjíždět sovětská ofenzíva však dosáhla Montgomeryho 21. armádní skupina přibližně stejnou vzdálenost od města jako Sověti.David E. Glanz: The Soviet-German War 1941–1945: Myths and Realities: A Survey Essay 2001, Clemson, South Carolina, s. 94–96 Zatímco sovětským vojskům kladli Němci zuřivý odpor, Američanům a Britům se často vzdávali bez boje.
Mezi západními Spojenci však nepanoval jednotný názor na další pokračování operací. Americký generál William Hood Simpson chtěl se svými jednotkami Berlín dobýt. Také Montgomery i britský premiér Winston Churchill nechtěli z politických důvodů nechat Berlín Sovětům.
Oproti tomu Američané spíše než politicky uvažovali vojensky. Velitel 12. skupiny armád generál Omar Bradley odhadoval, že dobytí Berlína by americkou armádu stálo asi sto tisíc vojáků, a kladl si otázku, zdali má smysl takovou cenu zaplatit. Vrchní velitel spojeneckých expedičních sil Dwight D. Eisenhower takové ztráty považoval za nepřijatelné. 15. dubna nařídil americký postup na Berlín zastavit. Eisenhower naproti tomu předpokládal, že Němci se budou moci udržet hlavně na jihu a v oblasti Alp mohli začít i partyzánskou válku. Navrhoval proto útok směrem na Drážďany, kde dojde na Labi k setkání se sovětskými silami, čímž bude Němci držené území rozděleno. Eisenhower stejně jako například Bradley nechtěl překračovat vymezenou demarkační linii, aby později nemusel Sovětům získané území předávat. Toto rozhodnutí, kterým odmítl se Stalinem závodit o Berlín, patří mezi nejkontroverznější v celé válce a je mnohými dodnes kritizováno.Stephen Ambrose: Vítězové. Jota, Brno 2006, s. 364–365
28. března 1945 proto Eisenhower poslal Stalinovi depeši v níž ho informoval o svých záměrech a zároveň žádal lepší koordinaci i plány Rudé armády. Stalin, který pravděpodobně západním Spojencům v otázce útoku na Berlín nedůvěřoval, rozhodl o ofenzívě směrem na Berlín. Pro poslední ofenzívu Stalin nařídil maršálům Žukovovi a Koněvovi, kteří po předešlých těžkých bojích očekávali, že jejich armády budou moci do poloviny května odpočívat, aby připravili plány pro útok na Berlín do 48 hodin.John Macdonald: Veľké bitky druhej svetovej vojny. . Bratislava, Slovart 1995, s. 166–179 Sovětské síly poznamenané těžkými bitvami viselsko-oderské operace dostaly na přípravu do dalších bojů necelých 12–14 dní.John and Ljubica Erickson: Hitler versus Stalin The Eastern Front in Photographs . London, Carlton Books 2001, s. 211 Stalin se přitom snažil využít rivalitu mezi Žukovem, který držel pozice na nejkratší ose postupu a Koněvem, jehož jednotky se musely probojovat o třetinu delší cestou, na níž je čekalo překročení několika vodních toků, ale i slabší nepřátelské síly.
Demarkační linie mezi americkými a sovětskými vojsky navrhoval Eisenhower vést po Labi a Vltavě.
Přípravy náhled|vlevo | Východní fronta od ledna do května 1945 19. března 1945 vydal Hitler rozkaz známý jako ARLZ-Maßnahmen, na jehož základě měla armáda a obyvatelstvo ničit všechny objekty, které by mohl nepřítel využít. Rozkaz se týkal i domů a průmyslu a nebyl plně aplikován, protože mezi samotnými nacisty vyvolával rozpaky. Jedním z prvních, kdo se proti rozkazu postavili, byl německý ministr zbrojení Albert Speer.
V dubnu 1945 zaujala německá skupina armád Visla pod vedením generála Heinriciho spolu s některými jednotkami skupiny armád Střed obranné pozice podél řeky Odry. Nacistické Německo, které v té době postrádalo bojeschopné muže do obrany oblasti intenzivně mobilizovalo i jednotky Volkssturmu (domobrany) a Hitlerjugend. V jednotkách domobrany sloužili zejména starší muži, zatímco v Hitlerjugend převážně mladí chlapci, mnozí ve věku 12 – 13 let. Hitler při obraně oblasti disponoval 85 divizemi a řadou menších jednotek o síle asi 750 000 až milion mužů a chlapců, s asi 500 tanky a 1000 samohybnými děly,<ref name = "Ostfornt">Charles Winchester: Ostfornt / Hitler 's War on Russia.' 'Osprey PBL., Oxford, 1998, s. 144 - 145</ref> 10 400 děly a minomety a přibližně 3300 letadly. Německou obranu na nejkratších přístupových cestách k Berlínu zajišťovala 9. armáda. Jeho představy o možnosti obrany však byly čistě iluzorní. Stále věřil, že při těchto bojích dojde k zastavení sovětského postupu kvůli roztržce mezi Spojenci, a že Berlín obsadí anglo-americká vojska, která se po kapitulaci Modelovy armády v Porúří zastavila zhruba 80 km od Berlína. Pro neustálé neshody s náčelníkem svého generálního štábu, který navrhoval začít jednat o míru odvolal Heinze Guderiana a pokračoval v řízení operací ze svého bunkru, pod říšským kancléřstvím v Berlíně. Hitlerovy naděje na zlepšení vojenské situace Třetí říše se však nesplnily.
náhled|9. března 1945, Joseph Goebbels předává 16letému Willi Hübnerovi železný kříž po znovudobytí města Lauban