Jan Filipec, též Jan z Prostějova (; asi 1431 Prostějov – 28. června 1509 Uherské Hradiště) byl velkovaradínský biskup jako Jan IV., administrátor olomouckého biskupství a jeden z nejvýznamnějších diplomatů ve službách Matyáše Korvína, který se výrazně podílel na formování Matyášovy zahraniční politiky v osmdesátých letech 15. století.
Počátky kariéry náhled|320px|Heraldický znak Jana Filipce. Renesanční štít se třemi zkříženými šípy do kuše, dvěma krajními s ostrými hroty a prostředním tupým, (zvaným kluk, na lov omráčením, např. ptáků). Na Moravě Narodil se v Prostějově ve skromných poměrech utrakvistické řemeslnické rodiny. Dostalo se mu vzdělání v místní městské škole. Josef Macek se domníval, že studoval i na univerzitě, snad ve Vídni či na některé ze severoitalských univerzit, ovšem tato domněnka není doložená žádnými prameny.J. Macek, „K dějinám Olomouce na konci 15. století,“ s. 55–56
Svoji kariéru patrně započal ve službách moravského zemského hejtmana Jana Tovačovského z Cimburka jako písař. Protože už v této době projevoval nevšední nadání a znalosti, získal jej do svých služeb Matyáš Korvín, který si z nižších vrstev často vybíral schopné služebníky. Aspoň to uvádí autor Historie fratrum, kroniky raného působení Jednoty bratrské.NK Praha, MS sign. XVIII F 51a: Historia fratrum Bohemicarum inde ab anno 1458 usque anno 1542, fol. 264–265 Z jiných pramenů je známo, že Jan Filipec se dostal do služeb Matyáše Korvína při jeho vpádu na Moravu, podle Bonfiniho to bylo v době, kdy přitáhl k Olomouci, tedy v roce 1468.A. de Bonfinis, Decades, vol. 4.1, s. 143
Matyáš Korvín se snažil o ovládnutí českých zemí, a proto nezbytně potřeboval získat také místní rodáky do svých služeb. Správcem Moravy se stal jeden z vojenských hejtmanů Matyášova vojska transylvánský vojvoda Mikuláš Csupor, do jehož kanceláře (opět podle Bonfiniho) Jan Filipec vstoupil. V roce 1471 se snad Filipec v Csuporově průvodu účastnil volebního sněmu v Kutné Hoře. Ovšem po magnátském spiknutí, do něhož byl Csupor také zapleten, přešel Filipec přímo do královské kanceláře. Ovšem také v královské kanceláři se účastnil ještě v první půli sedmdesátých let podepisoval listiny jdoucí z královské kanceláře na Moravu, či spíše na Moravě vydávané (Olomouc, Brno).
V Uhrách Od té doby začal také královskou milostí získávat církevní beneficia, jež jej měla vyživovat při jeho práci v kanceláři. Nejprve se stal proboštem metropolitní kapituly sv. Vojtěcha v Ostřihomi (první zmínka pochází z roku 1474), v roce 1475 získal post probošta kolegiátní kapituly Nejsvětější Trojice ve Felhévízu v těsné blízkosti Budína. Jako probošt kapituly ve Felhévízu se zasloužil o její zvelebení a opravu kapitulních budov. Proto byl také Matyášem jmenován biskupem ve Velkém Varadíně, neboť ten byl v roce 1474 vypálen Turky a potřeboval schopného biskupa. Jan Filipec skutečně ve funkci varadínského biskupa opravil jak katedrálu, tak varadínský hradA. Kalous, „Čtyři Janové,“ s. 272–273 a rozšířil varadínskou sbírku chorálních knih i osobní Korvínovu knihovnu.M.F. Bajger, „Bratr, někdy biskup Jan Filipec“
Vrchol kariéry
Diplomat a politik Ve službách Matyáše Korvína působil především jako diplomat. Už v roce 1472 se účastnil jednání s Vilémem z Pernštejna v Šoproni. Významnějšího úkolu se zhostil hned v roce svého jmenování varadínským biskupem (1476) vedl společně s vratislavským biskupem Rudolfem z Rüdesheimu pompézní poselstvo, které prošlo celou Itálií a směřovalo do Neapole a které mělo za úkol přivézt Matyášovi novou manželku, dceru neapolského krále Ferdinanda I., Beatrix Aragonskou. Ta přijela do Stoličného Bělehradu 10. prosince 1476 a byla zde korunována. Jan Filipec se zúčastnil jak královniny korunovace, tak oslav královské svatby v Budíně, na níž předsedal sedmému stolu v pořadí.
Hned na počátku roku 1477 byl vyslán do Čech, aby se jako královský zástupce (společně s Václavem z Boskovic) zúčastnil zemského sněmu katolické strany svolaného do Českých Budějovic. Hned po návratu z Českých Budějovic byl vyslán na Moravu a od srpna do listopadu se podílel na jednáních mezi Matyášem Korvínem a římským císařem Fridrichem III. v Rakousku. V roce 1478 pak společně s Rudolfem z Rüdesheimu a olomouckým biskupem Tasem z Boskovic jako zástupci Matyáše Korvína vedli mírové rozhovory s vyslanci Vladislava II. Jagellonského. Konečná verze mírové dohody (po neúspěšné brněnské verzi) byla vyhlášena v prosinci 1478 v Olomouci. V červenci 1479 se zde sešli oba panovníci, aby mír potvrdili.
Od té doby se angažoval ve Slezsku, kde působil jako zástupce krále v letech 1479–1480. Mezitím také vyjednával podporu Matyáše na dvorech v Drážďanech, kde Matyášovým jménem jednal se saskými vévody Arnoštem a Albrechtem, v Pasově na Matyášovu stranu získal bavorského vévodu Jiřího Bohatého. Po skončení svého působení ve Slezsku v roce 1480 se stále více zapojoval do dalších mezinárodních jednání svého krále.
V roce 1481 opět působil v Rakousku a německých zemích. Nejprve v květnu ve Vídni podepsal za Matyáše s císařem příměří, poté byl vyslán na říšský sněm do Norimberku, kam ovšem se svým společníkem Václavem z Boskovic nebyl vůbec vpuštěn. V následujícím roce navštívil Řím, kde pravděpodobně zůstal až do roku 1483. Vrátil se zřejmě v druhé půli roku a od roku 1484 aktivně působil opět na Moravě už v roli nového olomouckého administrátora. Také v následujícím roce zůstával ve střední Evropě – v Uhrách, Rakousku a českých zemích. Rok 1486 znamenal další postup v jeho kariéře. Toho roku se stal kancléřem českého království a uherským tajným kancléřem ve službách Matyáše. To znamenalo, že měl ještě větší kontrolu nad kanceláří a stal se jednoznačně zástupcem krále na Moravě. Také proto organizoval setkání obou českých králů v Jihlavě v září roku 1486. Poté opět zůstal na Moravě a podílel se jak na správě biskupství, tak na správě markrabství.
V roce 1487 přišla jeho nejvýznamnější diplomatická mise: do severní Itálie a Francie. Z Vídně, která tehdy byla sídlem Matyáše Korvína, vyjel v únoru a přes Benátky směřoval do Ferrary, kde měl za úkol pozdravit sestru královny Beatrix Eleanor, jež byla manželkou ferrarského vévody Ercola (Hercula) z Este. Pak se vydal do Milána, kde měl za úkol uzavřít per procuram sňatek Matyášova nemanželského syna Jana Korvína s Biankou Marií, sestrou tehdejšího milánského vévody Giangaleazza II. Sforzy. Dříve než tak mohl učinit, musel však odjet do Francie, kde se měl pokusit především o získání bratra tureckého sultána Bajezida II., prince Džema, jenž byl ve Francii vězněn. Matyáš jej plánoval využít pro boj proti jeho bratrovi. Filipec byl v této misi neúspěšný, a proto se v listopadu vrátil zpět do Milána, kde se mu sňatek mezi Janem Korvínem a Biankou Marií uzavřít podařilo. Tento sňatek však nikdy naplněn nebyl a Bianka Maria se nakonec provdala za Maxmiliána I.
Po návratu z této cesty se angažoval především v jednáních ve Slezsku, kde byl nucen uklidňovat povstalá knížata, a v Rakousku, kde vyjednával s císařem Fridrichem III. a jeho synem Maxmiliánem I. Podařilo se mu dohodnout pouze dohody o příměří. Hlavním cílem jednání bylo potvrzení nástupnictví Jana Korvína na uherském trůně, což se ovšem nepodařilo. Když Matyáš 6. dubna 1490 zemřel, Jan Filipec patřil mezi nejvýznamnější členy královské rady, kteří spolu s uherským zemským sněmem rozhodovali o nástupci na uherském královském trůně.K jeho diplomatické činnosti: A. Kalous, „Jan Filipec v diplomatických službách“; R. Grieger, Filipecz, passim
V roce 1490 sehrál rozhodující roli při volbě Vladislava Jagellonského uherským králem. Podle Antonia Bonfiniho podporoval nejprve, jako prý celá královská rada, Jana Korvína, jehož nástupnictví se pokoušel ještě před smrtí Matyáše prosazovat na Moravě a ve Slezsku. Zprávy milánského vyslance Maffea da Treviglio však dokazují, že už od počátku intrikoval a pokoušel se podpořit kandidaturu Vladislava. S Tomášem Bakócem, jenž byl Matyášovým sekretářem, dohodl, že za podporu Vladislava mu postoupí titul kancléře. S podporou Beatrix, jež se vdala za Vladislava, aby si tak udržela vliv (sňatek však nebyl konzumován a byl roku 1500 papežem Alexandrem VI. zrušen), se jagellonské straně podařilo prosadit a Vladislav byl uherským zemským sněmem zvolen za krále.A. Kalous, „Volba uherského krále,“ passim
Církevní hodnostář V Uhrách získával církevní beneficia, neboť takovým způsobem mohl Matyáš Korvín vydržovat nové lidi, kteří přicházeli do jeho služeb a neměli žádné majetkové zázemí. Jelikož měl uherský král patronátní právo nad celou uherskou církví, mohl o arcibiskupských, biskupských, opatských, proboštských i dalších postech rozhodovat sám. Jan Filipec se tedy postupně stal proboštem metropolitní kapituly sv. Vojtěcha v Ostřihomi (1474), proboštem kolegiátní kapituly Nejsv. Trojice ve Felhévízu (1475) a varadínským biskupem (1476). Při vyzdvižení na biskupský post si ponechal kapitulu ve Felhévízu.
Kromě varadínského obdržel později i olomoucké biskupství, ovšem nebyl nikdy potvrzen papežem, takže se uvádí jen jako administrátor (i když v dobových pramenech se objevuje i jako „biskup“; někdy je označován i jako postulatus). Na biskupský stolec jej prosazoval král Matyáš, přestože na to neměl právo: od roku 1207 měla olomoucká kapitula volit své biskupy sama. Matyáš však kanovníky donutil akceptovat jeho rozhodnutí. Biskupství se Filipec ujal zřejmě někdy na přelomu let 1483–1484 a aktivně vykonával tuto funkci. Účastnil se na biskupském místě moravských zemských sněmů, obhospodařoval majetky biskupství, a dokonce nechal tisknout některé liturgické knihy (Breviarium Olomucense, 1484, Benátky; Agenda Olomucensis, 1486, Brno; Missale Olomucense, 1488, Bamberk). V starší literatuře předpokládaná souvislost olomouckého biskupství za doby Filipce s první brněnskou knihtiskárnou je však prakticky vyloučena. V úřadu administrátora opravil hrady Mírov a Vyškov, vykoupil Mohelnici a zasadil se o rozvoj augustiniánské kanonie Všech svatých na olomouckém Předhradí.
Pozice na olomouckém biskupském stolci však nebyla vyjasněná, neboť na určitou dobu ztratil i královu podporu. Proto byl na jeho místo jmenován Jan Vitéz mladší, tehdejší biskup ve Srěmu, který měl zastávat úřad od roku 1487 (byl potvrzen papežem), avšak když Filipec opět získal královskou přízeň, Vitéz rezignoval a byl později přenesen do funkce biskupa veszprémského. Spor o olomoucké biskupství však neustal, neboť ještě roku 1489 byl papežem Inocencem VIII. do úřadu jmenován kuriální biskup a kardinál Ardicino della Porta (1489–1493), přestože kapitula zvolila Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, jehož podporoval i král Vladislav. Podobná situace se opakovala v roce 1493, kdy již nový papež Alexandr VI. postavil do čela olomoucké diecéze svého synovce Juana Borgiu. Nároky Bohuslava Hasištejnského byly opět pominuty. Nakonec se biskupského stolce skutečně ujal Stanislav Turzo (1497–1540), jenž se domluvil s kardinálem Borgiou, zaplatil mu za postoupení biskupství a získal dispenz kvůli nedostatečnosti svého věku (bylo mu 26 let).J. Macek, „K dějinám Olomouce“; A. Kalous, „Spor o biskupství olomoucké“
náhled|Náhrobník Jana Filipce (v dolním rohu štít jeho znaku tří šípů).