Denia

Denia (valencijsky a oficiálně Denia) je město ve španělském Valencijském společenství na severním pobřeží provincie Alicante. Je správním střediskem regionu Marina Alta a bývá označováno také jako „Marquesado de Denia“. K 1. lednu 2019 zde žilo 42 166 obyvatel (INE), v létě však jejich počet může vzrůst až na pětinásobek, tedy zhruba na 200 000. Podle sezónních údajů ministerstva financí a veřejné správy patří mezi španělské obce s méně než 50 000 obyvateli, do nichž přijíždí mnoho rekreantů.

Dne 11. prosince 2015 bylo město zařazeno organizací UNESCO mezi kreativní města gastronomie.

Toponymie Název pochází z latinského Dianium. Po většinu 20. století převládal názor, že vznikl z iberské osady zvané Diniu, doložené několika nálezy mincí. Šlo však o chybné čtení výrazu Tabaniu, iberské mincovny v údolí středního toku Ebra; dnes se proto opět považuje za správnou tradiční teorii, podle níž jméno odkazuje k Dianě, římské bohyni ztotožňované s Artemidou. en V andaluském období se ustálil ve tvaru دانية (Dāniya) a po opětovném dobytí křesťany získal dnešní podobu.

Fyzická geografie vlevo|náhled| Zátoky Denie. Montgó, dříve nazývané Monte Kaón (753 m n. m.), zabírá velkou část jižní poloviny obce a od roku 1987 je vyhlášeno přírodním parkem. Na jeho úpatí leží ve výšce 160 m n. m. mys San Antonio se stejnojmennou mořskou rezervací.

Mezi masivem Montgó a mořem se rozprostírá rovina zvaná Dénijská nížina (Plana de Denia), tvořená velmi úrodnými čtvrtohorními erozními a aluviálními materiály, na nichž se daří zemědělství. Podél téměř 20 kilometrů otevřeného pobřeží na severu a severovýchodě se střídají nízká písčitá pobřeží s bažinami v severní oblasti a rozeklané skalnaté břehy Las Rotas, jež dosahují největší výšky u Cova Tallada, kde území Dénie končí a začíná Jávea.

Řeka Girona vytéká z údolí Vall de Laguart, protéká pohořím Pla a u Almadraby se vlévá do moře, kde vytváří malou deltu (la Punta). Kratší potoky protékají četnými roklemi svažujícími se z nedalekého masivu Montgó.

Hraniční města

Počasí Podnebí v Denii je mimořádně mírné a klidné, s ročním teplotním průměrem 18 °C. Průměrný roční úhrn srážek činí 500–600 mm, oficiální údaje to však nepotvrzují. Zimy jsou krátké a mírné, léta dlouhá a horká. Podnebí je natolik příznivé, že mu je ve městě věnován dokonce památník. Průměrná teplota v nejchladnějším měsíci (leden) je 12,3 °C (maximum 17,2, minimum 7,4), v nejteplejším měsíci (srpen) pak 26,8 °C (maximum 31,6, minimum 22,0). Podnebí je subtropické středomořské (Köppen: Csa).

Větry Převládají zde větry Lebeche, Poniente, Levante a Norte, které svědčí vodním sportům, jako je windsurfing, surfování, kitesurfing a plachtění.

Denia patří k nejpříznivějším místům ve Španělsku pro windsurfing a kitesurfing; nejvhodnější jsou pláže Les Deveses a Punta del Raset, obě pro tyto sporty vyhrazené.

V plachtění má město kromě klubu Real Club Náutico de Denia také několik škol a dlouhou tradici pořádání regat, například proslulé Ruta de la Sal nebo Copa del Canal.

Historie Iberské osídlení (Diniu) je doloženo archeologicky, nejstarší dochovaná část města je však římská; leží severně od dnešní zástavby, naproti starému přístavu. Historické texty i archeologické nálezy naznačují, že v 1. století př. n. l. si zde Sertoriova vojska zřídila v Dianiu námořní základnu. Za vrcholného císařství město prosperovalo a ze stipendijní obce se stalo municipiem. V letech 636–693, v době vizigótského království, bylo Dianium biskupským sídlem podřízeným Toledu; jako sufragán arcidiecéze Toledo zahrnovalo starou římskou provincii Carthaginensis v diecézi Hispania. vlevo|náhled| Hrad Dénia. náhled|Mapa z roku 1718 částí Sorts de la Mar, Devesa a el Molinell v areálu Denie. V muslimském období dosáhlo město vrcholu své rozlohy i moci a stalo se významným kulturním centrem. Daníja se stala hlavním městem tajfy Dénia, kterou roku 1010 vytvořil emír Muyahid al-Amiri al-Muwaffaq; připojením Baleárských ostrovů z ní udělal významné námořní a obchodní centrum, které až do vpádu Almohadů razilo vlastní minci. Nezávislost tajfa ztratila roku 1076, kdy byl Iqbal al-Dawla svržen Al-Muqtadirem, húdským králem tajfy v Zaragoze, jejíž součástí zůstala až do vpádu Almoravidů (1091).

Dobytí města křesťany roku 1244 rozvoj vážně přerušilo: po odsunu muslimského obyvatelstva zůstalo prakticky neobydlené. Znovu osídleno bylo na základě valencijské charty a stalo se centrem křesťanské moci v převážně muslimské oblasti. Jakub II. Aragonský roku 1298 zahájil období šlechtické vlády, když město postoupil Ponciovi z Ampurie. Později se za rodu Gandía stalo hrabstvím (1356) a za Alfonse Velikého se vrátilo ke koruně. Panovníkova nepřítomnost umožnila poručíkovi Juanu de Navarra darovat město kastilskému Diegu Gómezovi de Sandoval y Rojas (1431). To vyvolalo nespokojenost obce, která si po jeho smrti vyžádala opětovné začlenění do království (1455) s podporou města Valencie; to hrad drželo až do roku 1477. Součástí byly i okolní pozemky, jež dodnes nesou název markýzství.

Hrabství zůstalo v rukou rodu Sandovalů, kteří je roku 1487 povýšili na markýzství. Prvním markýzem z Denie byl Diego Gómez de Rojas y Sandoval (1487–1502); titul mu udělili katoličtí panovníci a získal také titul hraběte z Lermy. Oženil se s Catarinou de Mendoza, dcerou Iñiga Lópeze de Mendoza (1. markýze ze Santillany). Následoval jeho syn, 2. markýz z Denie Bernardo de Sandoval (1502–1536), který navázal velmi blízký vztah s panovníky, když se oženil s Františkou Enriquezovou, sestřenicí Ferdinanda Katolického, a získal titul granda. Třetím markýzem byl jeho syn Luis de Rojas y Sandoval, rovněž velmi blízký dvoru. vpravo|náhled| Vyhnání Maurů přes přístav Denia. Obraz Vicente Mostreho (1613). Čtvrtý markýz Francisco de Rojas y Sandoval (1570–1574), otec vévody z Lermy, patřil za vlády Filipa II. k nejvýznamnějším dvořanům. Oženil se s Isabel de Borja z rodu vévodů z Gandíe. Roku 1599 jej vystřídal Francisco Gómez de Sandoval y Rojas, 5. markýz z Dénie a hrabě z Lermy, jehož Filip III. povýšil na vévodu z Lermy. Jako oblíbenec Filipa III. udělil městu 4. dubna 1612 významná privilegia i titul města. Podpořil vyhnání Maurů (1609), kdy se v denijském přístavu nalodilo 25 000 osob mířících do Barbarie; markýzství tak postihlo vylidnění a hospodářský úpadek.

Od 18. století se město účastnilo války o španělské dědictví a jako první prohlásilo arcivévodu Karla za krále. Válka a následné represe je uvrhly do krize; 17. listopadu 1708 je obsadili Bourboni. Vážně poškozený hrad byl nakonec zbořen během španělské války za nezávislost. V 19. století byla Denia znovu začleněna do království (1804) a postupně se rozrůstala, počínaje přímořskou čtvrtí, která se v letech 1837–1839 administrativně osamostatnila. Rozkvět obchodu s rozinkami dal vzniknout obchodním společnostem a přilákal zahraniční podniky, což vedlo k nárůstu počtu obyvatel: v letech 1860–1900 stoupl z 6 538 na 12 413 (dianenses).

Plánování Kontroverzní územní rozvoj Denie odstartoval „Plan Especial de Reforma Interior y Extensión de la zona Norte y Sur de Denia“ (Zvláštní plán reformy vnitrozemí a rozšíření severní a jižní oblasti města) a „Normas Provisionales“ (Prozatímní zákony), oba z roku 1966 a opřené o „Ley del Suelo de 1956“ (Pozemkový zákon z roku 1956). Tyto provizorní dokumenty měly umožnit výstavbu v celé obci, zejména v pobřežním pásu; kultivovaly prostředí trhu s pozemky a přinesly výhody jejich vlastníkům, zároveň však i řadu problémů.

Proto byl roku 1972 vytvořen „Plan General de Ordenación Urbana“ (Obecný plán rozvoje měst, PGOU), jenž měl ukončit stavební zvůli a uvést výstavbu do souladu s krajinou. Plán byl rozpracován dílčími plány, jako jsou:

- Dílčí plán průmyslové zóny z roku 1973, vzešlý z veřejného zájmu, ale podporovaný silným hračkářským průmyslem, který vytvořil dnešní průmyslovou zónu.

- Dílčí plán městského centra a oblasti vlivu z roku 1976, který měl centru poskytnout podrobné řízení, jež v PGOU chybělo.

- Dílčí plán Monte Montgó, jenž po svém schválení přeměnil prakticky celý svah masivu Montgó na stavební půdu; k výstavbě bytů tak stačilo pouhé stavební povolení. Vznikla tak částečně urbanizovaná oblast (bez chodníků, kanalizace či osvětlení) s labyrintem ulic vedených podle terénu a starší zástavby a se zelenými plochami, které buď zůstaly nezastavěné, nebo se omezily jen na rokle sestupující z masivu.

V letech 1990–1992 vznikl „Plan General Municipal de Ordenación“ (Obecný plán rozvoje obce), který zmenšil plochy klasifikované jako městské či urbanizovatelné. I tak zůstalo velké množství stavebních pozemků, jež díky prosperujícímu trhu s bydlením z velké části zaplněny. Například všechny pozemky v Les Rotes klasifikoval PGMO jako městské, což umožnilo jejich zábor bez předchozí či souběžné urbanizace.

Přechodný obecný plán byl vypracován v letech 2005 až 2007.

Všechny plány byly soudně zrušeny s výjimkou toho z roku 1972. Generalitat proto musel roku 2013 vypracovat přechodný plán s dvouletou platností a možností prodloužení o další dva roky, aby územní plánování města nepřipadlo zpět dokumentu z roku 1972.

V roce 2017 měl být zveřejněn další plán.

Demografie Po poklesu počtu obyvatel v důsledku přemnožení mšičky révokaze na počátku 20. století prošel demografický vývoj obce zásadní změnou díky turistickému boomu v 60. letech. Počet obyvatel vzrostl z 12 185 v roce 1960 na 44 726 v roce 2011 při rozloze 66,18 km². Podle posledního sčítání má 29,7 % obyvatel cizí státní příslušnost; z toho 59,0 % pochází z Evropské unie (včetně kolonie 2 619 Němců), 24,6 % z Latinské Ameriky a 10,1 % ze zemí mimo EU.

K 1. lednu 2019 měla obec 42 166 obyvatel, z toho 20 419 mužů a 21 747 žen.

Správní organizace Město a obec Denia se v současnosti dělí na 10 čtvrtí, přičemž každá má svého radního jmenovaného městskou radou.

Sedm z čtvrtí leží v jádru města, tři jsou okrajové.

Názvy jednotlivých částí a jejich přibližná poloha jsou tyto:

Pod mořem a za hradem (valencijsky a oficiálně Baix la Mar i Darrere del Castell): za hradem a v okolí třídy Miguela Hernándeze a ulice Fueros. Diana: čtvrť podél železniční trati a v okolí ulice Pintor Llorens. Las Marinas (valencijsky a oficiálně Les Marines): předměstí podél silnice Las Marinas. Vzhledem k délce podél pobřeží se jeho části označují jako Las Brisas (Les Brises) a Las Fuentes (Les Fonts). Las Rocas (valencijsky a oficiálně Les Roques): čtvrť sousedící s hradem, s hornatým a nepravidelným uspořádáním ulic. Las Rotas (valencijsky a oficiálně Les Rotes): předměstí podél pobřeží směrem k mysu San Antonio. Montgó: předměstí na druhé straně železniční trati do Alicante, při úpatí masivu Montgó. Oeste y Campaments (valencijsky a oficiálně Oest i Campaments): vnitrozemská čtvrť na západě města, kolem Avenida de Valencia a vjezdu ze silnice CV-725. París-Pedrera y Campo Rojo (valencijsky a oficiálně París-Pedrera i Camp Roig): vnitrozemská čtvrť kolem náměstí Plaza Jaime I. Puerto y Centro: čtvrť v centru města kolem ulic La Mar a Marqués de Campo. Saladar: čtvrť kolem železniční trati do Alicante a křižovatky ulic Calle Diana a Paseo del Saladar.

Existuje také několik osad:

La Jara (valencijsky a oficiálně La Xara): západně od centra, mezi Denií a Ondarou. Jesús Pobre: jižně od Denie, za masivem Montgó. La Pedrera: na úpatí hory Montgó.

Politika