Páni z Pernštejna () či Pernštejnové byli šlechtický rod původně z jihozápadní Moravy.
Největšího rozmachu dosáhli v 16. století, kdy patřili spolu s Rožmberky k nejmocnějším rodům České koruny. Jen Rožmberkové a právě Pernštejnové mohli mít v areálu Pražského hradu, v sousedství krále, své paláce (ten pernštejnský se dnes nazývá Lobkovický palác). Rozšiřováním pozemkového vlastnictví a rozumným hospodařením, včetně využití tzv. režijního hospodářství, se rod nakonec stal jedním ze tří nejbohatších v českých zemích.
Rodu náležela rozsáhlá panství jak na Moravě (Pernštejn, Zubštejn, Aueršperk, Pyšolec, Louka, Mitrov, Jimramov, Víckov, Lísek, Dalečín, Rysov, Jakubov, Helfštejn, Plumlov, Prostějov, Tovačov, Lipník nad Bečvou, Přerov, Hranice, Drahotuš aj.) tak zejména od přelomu 15. a 16. století i v Čechách (Pardubice, Kunětická hora, Potštejn, Rychnov nad Kněžnou, Litice, Brandýs nad Labem, Častolovice, Lanšperk, Rychmburk, Lanškroun, Holice, Dašice aj.) Ve východních Čechách významně ovlivnili tamní hospodářství i utváření krajiny založením soustavy rybníků a zavodňovacích struh, z nichž mnohé přetrvaly dodnes.
Pernštejnové se vyznačovali dlouhověkostí, s průměrným věkem dožití asi 70 let; někteří členové rodu měli potomky i ve více než šedesáti letech. Přesto Pernštejnové nakonec, podobně jako jiné starobylé české rody, vymřeli v neklidném 17. století; po meči roku 1631 (rok po Smiřických, dvacet let po svých velkých soupeřích Rožmbercích), po přeslici roku 1646. Jejich dědici – včetně erbu – se stali Lobkovicové.
Jméno náhled|Kresba pečeti Filipa z Pernštejna a Medlova z roku 1303 s oběma predikáty rodu v opisu erbu Užití predikátu z Pernštejna je písemně doloženo poprvé v roce 1285 a poté roku 1292. O poslední čtvrtině 13. století se tak uvažuje jako době trvalého přesídlení rodu na hrad Pernštejn, vystavěný ve třetí čtvrtině tohoto století. Jméno Pernštejn je nejčastěji spojováno s německým výrazem Bärenstein tj. „medvědí kámen“ – podhradím totiž protéká říčka Nedvědička (Medvědice) a nachází se i městys Nedvědice. Poněmčené názvy staročeských místních jmen byly pro středověkou šlechtu módně obvyklé. Zajímavá je i zvuková shoda s původním predikátem z Medlova podle jihomoravského sídla v městysi Medlov.
Erb náhled|Pernštejnský erb s původním klenotem rohů ozdobených peřím Rodovým erbem byla vždy zubří hlava s houžví v nozdrách, doložená od začátku 13. století až do vymření rodu v první polovině 17. století, kdy se tento znak stal, jako dědictví, součástí velkého knížecího erbu Lobkowiců. Renesanční heslo Pernštejnů (zavedené Vratislavem z Pernštejna) znělo: QUI DURAT VINCIT tj. Kdo vytrvá, vítězí. Přesný původ a význam erbu dnes není znám, jako u všech panovnických a šlechtických erbů z doby počátků heraldiky ve 12. století (erbovní pověst viz níže).
Heraldické tinktury erbu nemáme pro nejstarší období doložené. Ze 14. století se dochovalo barevné provedení v galerii znaků dvořanů Karla IV. na jeho německém hradě Laufu. Zobrazuje stříbrnou (tj. bílou) zubří hlavu s červenou houžví v modrém (černém) štítě, ale bez nadepsaného predikátu. Znak v tzv. opačných tinkturách je proto připisovaný vedlejší pernštejnské linii (viz níže) píšící se z Jakuba, jak bylo tehdy obvyklé rozlišovat jednotlivé rodové linie (viz u stejného erbu Vítkovců v odlišných tinkturách).
Od počátku 15. století je již nepřetržitě doložena tradiční podoba přirozené černé zubří hlavy se zlatou (tj. žlutou) houžví v nozdrách ve stříbrném (tj. bílém) štítě. Takto erb užívali všichni členové rodu na Moravě až do 16. století a velmi důsledně trvali na zobrazování zkroucené houžve a ne hladkého kruhu v zubřích nozdrách. Právě houžví je pernštejnský erb jedinečný a odlišuje se od jiných znaků se zubří hlavou s kruhem v nozdrách (u nás i v ostatních evropských zemích). Zubří rohy byly zobrazovány, tak jako celá hlava, původně v přirozené (zčernalé) barvě, ale v 16. století většinou zlaté (tj. žluté). Zajímavá situace nastala po majetkovém příchodu rodu do Čech, kde se členové rodu v 16. a 17. století prezentovali zlatým (tj. žlutým) štítem a tato podoba erbu se stala konečnou.
Také přilbový klenot prošel vývojem. Až do 14. století to byly zubří rohy ozdobené ratolestmi nebo peřím. V 15. století též zubří hlava s houžví i celým krkem a nakonec zubří hlava s houžví na přilbě, stejná jako ve štítě.
Dějiny náhled|upright|Hrad Pernštejn, hlavní rodové sídlo od přelomu 13. a 14. století do r. 1596, představuje vynikající ukázku pozdně gotické a renesanční architektury První zmínky (13. století) Přestože byli Pernštejnové v době renesance takřka nejbohatší rod v českých zemích, o jejich počátcích mnoho informací chybí. Původně se nazývali páni z Medlova. Prapředkem pernštejnského rodu byl syn Gotharda z Medlova Štěpán († 1235), purkrabí hradu Děvičky na jižní Moravě a správce hradu Veveří, poprvé se píšící i po hradě Pernštejně. Za počátek písemné historie rodu je považován rok 1208, ze kterého pochází listina, jejím předmětem byla výměna pozemků mezi Štěpánem a olomouckým biskupem Robertem Angličanem. Štěpán nechal za svého působení vystavět rodinný klášter při kostele Povýšení sv. Kříže v Doubravníku jako místo rodových pohřbů, či jako útočiště pro neprovdané Pernštejnky. Jeho prapotomek Štěpán z Pernštejna a Medlova je prvním doloženým vlastníkem hradu Pernštejna. Štěpánův bratranec Filip z Pernštejna, další spoluzakladatel rozrodu, je v letech 1292–93 a 1308 uváděn ve funkci nejvyššího zemského komorníka a také purkrabího městského hradu v Hodoníně.
O Štěpánových či Filipových potomcích není, vzhledem k tříšti a neúplnosti dochovaných dokumentů, mnoho známo. Nejasné se zdají být i kořeny rodu, spekuluje se o možném uherském či německém původu, ačkoli sami Pernštejnové se vždy hrdě hlásili k moravským předkům.
Na vzestupu Ze 14. století není o Pernštejnech mnoho pramenů. Rod se však v této době rozrůstal a kromě Pernštejna vlastnil v povodí Svratky další hrady: Aueršperk, Pyšolec a Zubštejn. Jedna rodová větev pánů z Jakubova se usadila v Jakubově. V tomto období se v listinách vyskytuje celá řada příslušníků tohoto rodu, ovšem jejich příbuzenské vztahy jsou mnohdy nejasné a rodokmeny sestavené genealogy bývají odlišné. K významným prelátům 1. poloviny 14. století patřil například Fridrich z Pernštejna, arcibiskup rižský.
Za vlády Karla IV. se Pernštejnové stahují do ústraní, ztrácí části majetku a stává se z nich chudnoucí šlechta. Ovšem ne nadlouho, na pozadí sporů Václava IV. a Zikmunda Lucemburského (přelom 14. a 15. stol.) nastává doba pro obratné, až bezpáteřní politiky. A takovým zřejmě byl Vilém I. († 1427), jenž si střídavou podporou Prokopa a jeho bratra, markraběte Jošta, postupně budoval politickou kariéru. Stal se dokonce členem užší markraběcí rady, měl tedy přístup k důvěrným jednáním. Jošt se v době zajetí Václava IV. stal správcem Českého království. Na Moravě potřeboval pevné zázemí, Vilém byl tedy v letech 1398/99 pověřen úřadem purkrabího ve Znojmě, posléze i moravského zemského hejtmana (nejvyšší šlechtický post na Moravě). Mezi lety 1408/09 zastává funkci nejvyššího komorníka soudu zemského v Brně. Léta 1417–1420 jsou spojena s působením v Olomouci, z Viléma se stal komorník zemského soudu.
Viléma již nemohla ohrozit ani Joštova smrt (1411), jelikož si předem získal pevné pozice, a to nejen v politice. Snad až polovina jeho příjmů pocházela z nelegálních zdrojů. Vilém však nebyl prvním ani posledním šlechticem, který ve svém kraji nechával volnou ruku loupeživým bandám. V roce 1414 i on sám osobně vyhlásil nepřátelství městu Jihlavě, což koncem téhož roku musel řešit král Václav IV.
Za husitství V době husitství se Pernštejnové postavili jednoznačně na stranu kališníků, důkazem může být i Vilémova pečeť (hned druhá v pořadí) na protestním listu české šlechty adresovanému kostnickému koncilu (1415), protestující proti Husovu upálení. Avšak po bitvě na Vítkově (1420) je Vilém I. z Pernštejna podruhé zvolen moravským hejtmanem, tentokrát však Zikmundem. Ten byl pevně rozhodnut získat Moravu na svou stranu. Roku 1421 slíbil Vilém Zikmundovi poslušnost, ale vzápětí rezignoval ze zdravotních důvodů na svou funkci. Odešel z politického života do ústraní.
Je však jisté, že jeho potomci se opět hlásili ke kališníkům. V roce 1424 neúspěšně obléhalo hrad Pernštejn vojsko Zikmundova zetě Albrechta Habsburského. Jan II. z Pernštejna se účastnil obrany proti 3. a vzápětí i 4. křížové výpravě proti kacířským Čechům a později se podílel i na pověstných husitských rejsech (tzv. spanilých jízdách).
Významné osobnosti rodu (raný novověk) Vilém II. z Pernštejna náhled|Roku 1475 koupil Vilém II. hrad Helfštejn a až do své smrti se poté psal „z Pernštejna a na Helfštejně“ náhled|Zámek (městský hrad) v Pardubicích, po roce 1491 další významné sídlo rodu – zvláště jeho větve v Čechách Snad nejvýraznějším z Pernštejnů je označován druhorozený syn Jana z Pernštejna – Vilém (1438–1521). Již od mládí se účastnil mnoha turnajů, což svědčí o jeho dobré fyzické kondici a zdatnosti. Jako čtrnáctiletý byl společníkem Ladislava Pohrobka († 1457). Nebýt Ladislavovy náhlé smrti, rýsovala se mu po králově boku slibná politická kariéra. Vilém se dostal do okruhu Jiříka z Poděbrad, a to i se svým starším bratrem Zikmundem, za své služby byli odměněni např. majetky kláštera Tišnov či Oslavany. Proti králově straně ovšem stála Zelenohorská jednota v čele se Zdeňkem ze Šternberka. Po smrti Jiřího z Poděbrad (1471) se Vilém dostal do zapeklité situace. Bratr Zikmund byl unesen a vězněn přívrženci (proti)krále Matyáše Korvína, jenž za jeho svobodu požadoval vojenské služby Pernštejnů. Vilém dlouho neváhal, dal se na Matyášovu stranu a z kališníka se stal katolík. I v tomto činu se odráží Vilémova tolerantnost, resp. vlažnost ve věcech víry.
Historiky je považován za na svou dobu pokrokového politika. Vyznavače odlišného náboženského proudu nepokládal za kacíře, ale pouze za „jiné“, neboť podporoval myšlenku nevnucování víry a svobody vlastního svědomí. Tyto názory jsou shrnuty ve Vilémově rčení: „S Římany (= katolíky) věřím, s Čechy (= utrakvisty) držím, s Bratřími (= Jednotou bratrskou) umírám.“
Dobrý hospodář S Vilémem je však spojena ještě jedna velmi výnosná hospodářská činnost, která se v dané době začala rychle rozvíjet: rybníkářství. K budování kanálů bylo výhodné jeho vlastnictví velkých územních celků, a tak se v okolí Pardubic rybníkářům dařilo. Podle současníků byl Vilém člověkem skromným a pokorným, s neobyčejnými diplomatickými schopnostmi a vyvinutým ekonomickým myšlením, které se odráželo v úspěšných investicích. Nepotrpěl si prý na přepych, považoval jej za zbytečnou ztrátu peněz. S manželkou Johankou z Liblic († 1515) se dočkal tří dětí: Bohunky, Jana a Vojtěcha. Pardubický zámek, jejž nechal zbudovat přestavbou původního gotického hradu, sloužil jako nové sídlo rodu.
Vojtěch z Pernštejna Když jeden ze synů, Vojtěch z Pernštejna, koupil Nové Město nad Metují, blížil se 50 letům věku. Působil zde sedm let. Za vlády krále Vladislava II. zastával úřad nejvyššího hofmistra českého království. V roce 1523 však Ludvík Jagellonský († 1526) sesadil zemské úředníky a spravoval zemi sám. Vojtěch na protest proti králově zvůli rezignoval jako první. Vynucenou rezignaci bral jako urážku a úřad na rozdíl od ostatních odmítl, ačkoliv mu byl nabízen. Přijal jej až od Ferdinanda I. O Vojtěchovi se dokonce uvažovalo i jako o možném kandidátovi na český trůn, po smrti Ludvíka Jagellonského roku 1526 v bitvě u Moháče. Naděje ovšem, jak se ukázalo, byly minimální.
Záhadné úmrtí