Ústav etnologie a sociální antropologie Slovenské akademie věd (zkr. ÚESA SAV) je jeden z ústavů třetího oddělení Slovenské akademie věd. Jeho vznik byl schválen 20. prosince 1945 a svou činnost začal začátkem roku 1946 pod názvem Národopisný ústav Slovenské akademie věd a umění. V roce 1994 byl přejmenován na Ústav etnologie SAV.
Názvy Starší názvy ústavu jsou: 1946–1951 Národopisný ústav Slovenské akademie věd a umění 1951–1953 Národopisná sekce Historického ústavu Slovenské akademie věd a umění 1953–1955 Národopisný kabinet Slovenské akademie věd a umění 1955–1994 Národopisný ústav Slovenské akademie věd 1994–2019 Ústav etnologie Slovenské akademie věd
Činnost Ústavu etnologie SAV V současnosti se toto vědecké pracoviště zabývá základním a aplikovaným výzkumem v oborech etnologie, kulturní a sociální antropologie a religionistika. Hlavním posláním ústavu je zkoumat člověka a jeho sociální vztahy, jeho způsob života a kulturní tradice v srovnávací a historické perspektivě. Kromě základního výzkumu jsou na tomto pracovišti realizovány aplikační projekty, které se zabývají problematikou života národnostních menšin na Slovensku, vztahy minorit a majorit, lidských práv, pohlavní rovnosti, sociální exkluze a inkluze, migrace a kulturní rozmanitosti.
Základní výzkum Ústavu etnologie SAV je orientován na etnologické a kulturně-antropologické studium kultury a způsobu života Slováků na Slovensku, ale i v zahraničí. Výzkum je soustředěn na národnostní a etnické skupiny žijící na území Slovenska, ale i na porovnávací mezikulturní studium etnických skupin a národů Evropy. ÚESA SAV je zároveň sídlem redakce odborných časopisů: Slovenský národopis, Etnologické rozpravy (diskuse). Kromě toho je také sídlem Národopisné společnosti Slovenska a jejich archivů.
Hlavní výzkumné oblasti:
Dynamika sociální změny a diverzifikace: téma spojené s pracujícími migranty a uprchlíky Komunikační základy civilizace: mezigenerační komunikace jako předpoklad řešení aktuálních sociálních problémů Holokaust: dokumentace, rozhovory s lidmi, kteří přežili holokaust Sociální inkluze a zaměstnatelnost: problém chudoby ekonomicky vyloučených skupin, problém stárnutí a uplatnění mladých lidí Kulturní tradice a kulturní změna: Paměť a identita slovenské kultury: kulturní dědictví jako základ kulturního a kreativního průmyslu, rozvoj regionů a turismu Sociokulturní vývoj po roce 1989 a městské prostředí: přeměny měst po sociální, demografické a městské stránce Náboženství v období modernity: výzkum moderního náboženství
Archivy Ústavu etnologie SAV Pracoviště kromě vědeckého výzkumu zabezpečuje shromažďování, zpracovávání, ochranu a praktické využívání archivních fondů. Vědecké archivy pracoviště se začaly budovat v roce 1953. Textový archiv obsahuje 1 486 výzkumných zpráv. V digitálním archivu se nachází více než 125 tisíc digitalizovaných dokumentů, především fotografií, diapozitivů a kreseb, které pocházejí z území Slovenska. Digitální sbírka obsahuje i materiály pocházející ze zahraničních výzkumných cest domácích etnologů. Ústav etnologie SAV disponuje i vlastní knihovnou, v které je více než 12 556 knih a 53 titulů periodik, z nichž 42 je zahraničních. Knihovna je dostupná pro odbornou i laickou veřejnost.
Dějiny Ústavu etnologie SAV
Vznik pracoviště Národopisný ústav, respektive dnešní Ústav etnologie SAV, vznikl na základě usnesení přijatého na IV. konferenci vědeckých ústavů Slovenské akademie věd a umění (zkráceně SAVU), která se konala dne 20. prosince 1945. „V debatě na ni R. Žatko navrhl založení Etnografického ústavu, kde by se zkoncentrovalo bádání slovenské lidové kultury. Potřeba vzniku pracoviště se zdůvodnila tím, že dosavadní ústav nesplňoval zmíněné poslání bádání slovenské lidové kultury v plné míře.“ Následující rok byl schválen nový zákon o SAVU. Tento zákon umožnil autonomní, apolitické budování a fungování SAVU jako svobodné instituci, které cílem bylo vykonávání vědecké a umělecké činnosti na evropské úrovni. 1. února 1946 se stal Národopisný ústav oficiálně jedním z 9 ústavů první třídy SAVU a za jeho ředitele byl jmenován Rudolf Žatko. Ústav měl málo odborných pracovníků, proto si od začátku své existence zval na terénní výzkumy a řešení dalších úloh externí spolupracovníky a studenty. V této době bylo pro SAVU velmi náročné získat dostatek odborných pracovníků. I z toho důvodu zastávali vedoucí pozice na jednotlivých pracovištích především externí odborníci.
Státní převrat v roce 1948 se sebou přinesl i změnu v realizaci vědecké praxe. V souladu s tím museli i pracovníci Národopisného ústavu studovat sovětskou literaturu a pravidelně o tom informovat Správní výbor prostřednictvím pracovních výkazů. Na začátku 50. let 20. století musela SAVU častěji čelit novým politickým a společenským podmínkám, které se sebou přinesla změna politické situace. I přesto, že se s těmito změnami potkaly některé pracoviště později, Národopisný ústav se s důsledky nové politické situace musel vyrovnávat už v roce 1948. V této době začaly porady se zástupci Matice slovenské. Tyto porady se dotýkaly přeměn v organizaci vědecké činnosti na Slovensku a měly částečně ideologický motiv, který souvisel s politickými změnami. Zástupci Matice slovenské dospěli k závěru, že by měl být ústav přemístěn do Martina a změnit jméno na Národopisný ústav Matice slovenské. Akademie věd však tyto závěry odmítla a Národopisný ústav zůstal v Bratislavě pod záštitou SAVU.
V roce 1949 se ředitelem stává Ján Mjartan. Od následujícího roku začal Národopisnému ústavu postupně stoupat počet vědeckých pracovníků, ale zároveň se začal projevovat politický vliv na fungování tohoto pracoviště. „V květnu 1950 generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska (dále jen ÚV KKS) Štefan Bašťovanský na IX. sjezdě KSS určil pro oblast kulturní a vědní politiky jako hlavní úlohy překonání nepřátelských ideologií a individualismu v prospěch metod kolektivní práce, osvojení si plánovité vědecké činnosti, řešení „velkých aktuálních otázek našeho života“, a to na základech ideologie marxismu-leninismu a uplatňováním kritiky a sebekritiky ve vědecké práci.“ V roce 1951 byl proto Národopisný ústav zrušen a přičleněn k Historickému ústavu jako jeho národopisná sekce. Zrušení bylo jenom dočasné a už následující rok byla obnovená samostatnost pracoviště pod novým názvem: Národopisný Kabinet SAVU. Rok 1952 přinesl i další přeměny, které se týkaly organizačních změn v SAVU. Slovenskou akademie věd a umění vystřídala Slovenská akademie věd a Národopisný Kabinet se v roce 1953 stává jejím členem v oblasti společenských věd. Ředitelem zůstává Ján Mjartan. Hlavní úlohy ústavu v tomto období byly:
Studium způsobu života a kultury slovenských vesnic za jejich přechodu k socialismu Studium způsobu života a kultury dělnické třidy Přehodnocení dějin slovenské etnografie a folkloristiky od dob Štúrovců.
Národopisný ústav od svého vzniku ovlivňoval vývoj etnologie. Svůj vliv si zachoval i potom, co se stal členem jedné ze sekcí Slovenské akademie věd v oblasti společenských věd. Působení pracoviště se dotýkalo a zahrnovalo formy etnografické práce, metodologické a teoretické přístupy, ale i hledání rovnováhy mezi nezávislou vědou a společensky angažovaným odborem.
Další vývoj 50. léta 20. století příliš nepřála humanitním vědám, jejich rozvoj proto postupoval pozvolna. Rychlejšímu rozmachu humanitních disciplín bránila politika SAV, která upřednostňovala technické a přírodní směry a také jistá nedůvěra, kterou k humanitním vědcům zachovávali zaměstnanci státních a stranických orgánů. Ti jim vyčítali „nedostatečnou ideologickou uvědomělost, apolitičnost, apod. Ideálem „socialistického“ společenskovědního výzkumníka měl být také odborník, a zároveň politicky a ideologicky uvědomělý pracovník.“ Tato uvědomělost se měla projevovat v angažovanosti pracovníků, přičemž jednou z možností byla např. lektorská aktivita na ideologických školeních. Aby měly státní orgány jistotu v tom, že vědecký pracovník naplňuje jejich normy, spustily kontroly. Od roku 1958 byly spuštěny tzv. prověrky, kterých cílem mělo být ověření „třídní a politické spolehlivosti“ zaměstnanců SAV. Cílem prověrek nebylo jenom ověřování loajality vědců a zaměstnanců SAV k politickému režimu v Československu. Jejich účel spočíval také ve snaze o vytvoření záminek pro snížení stavu pracovníků ve státních institucích, takže také v Slovenské akademii věd. Výsledky prověrek pracovníků Národopisného ústavu SAV nebyly bezproblémové, ale i přesto si pracoviště zachovalo počet zaměstnanců. V roce 1958 získává Národopisný ústav SAV kromě jiného také novou ředitelku, kterou se stala Božena Filová. Ta podobně jako předcházející vedení ústavu usilovala o zvýšení počtu pracovníků NÚ SAV, díky čemuž v průběhu následujících 15 let Národopisný ústav ztrojnásobil počet zaměstnanců. „I přes složité politické podmínky a různé přímé a nepřímé zásahy vládní moci do vědecké činnosti Národopisného ústavu SAV jeho pracovníci dokázali vybudovat funkční pracoviště základního výzkumu ve všech jeho složkách.“
NÚ SAV reagoval flexibilně a jeho pracovníci usilovali o sledování společenských změn v rámci plánování výzkumu a vědeckých projektů, které v této době ústav realizoval. Kromě sledování přeměny kultury a společenské situace kladli výzkumníci NÚ SAV důraz na záchranný výzkum folklóru a tradice s ním spojené, nemluvě už o kultuře slovenských etnických menšin. Kromě výše uvedených projektů se pracovníci ústavu věnovali i mnohým dalším povinnostem, např. vyučování, spolupráce s lidovými umělci a lidovými soubory.
V tomto období (60. léta 20. století) se ústav věnoval třem ústředním tematickým celkům. Šlo o: dějiny lidové kultury na Slovensku, vliv industrializace na život a kulturu obyvatelstva a lidovou kulturu v karpatské oblasti. „Od roku 1967 začala vycházet edice Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry (Klenotnice slovenské lidové kultury) – a hned do konce desetiletí v ní publikovaly dvě pracovnice NÚ SAV své autorské monografie.“ Šlo o autorky Soňu Burlasovú a její dílo Ľudové balady na Horehroní (1969) a Emu Kahounovú a její dílo Ľudové vinohradnícke stavby a lisy (1969). Pracoviště NÚ SAV se podílelo i na vydání mezinárodně úspěšného díla Československá vlastivěda. Do roku 1969 se na tomto pracovišti výrazněji rozvíjely diskuse o předmětu bádání národopisu, což postupně posilovalo potenciál pracoviště pro řešení dalšího výzkumu „současnosti.“
Od normalizace po revoluci