náhled|300x300px|Jedním z nejdůležitějších úspěchů Velké severní expedice bylo zmapování severovýchodní části Asie. Geografické oddělení petrohradské akademie věd vydalo v roce 1754 mapu s názvem Nouvelle Carte des Découvertes faites par des Vaisseaux Russiens, která také zobrazovala námořní cestu Víta Beringa a Alexeje Čirikova. Nové geografické mapy byly rychle šířeny a získaly širokou pozornost v celé Evropě. Výše je anglická mapa s názvem Ruské objevy připravená londýnským kartografem Thomasem Jefferysem (jedná se o dotisk publikovaný Robertem Sayerem v americkém Atlasu z roku 1776). Velká severní expedice také Druhá kamčatská expedice, Sibiřsko-pacifická expedice, Sibiřská expedice nebo Velká severská expedice ( Великая Северная экспедиция) byla jednou z největších sérií průzkumných expedic v historii, která zmapovala většinu arktického pobřeží Sibiře, dálného východu a některé části severoamerického pobřeží, čímž výrazně přispěla k poznání těchto polárních oblastí. Celý projekt byl koncipován ruským carem Petrem I. Velikým, ale implementován ruskými carevnami Annou Ivanovnou a Alžbětou Petrovnou. Hlavním organizátorem a vedoucím expedice byl Vitus Bering, kterého Petr I. Veliký pověřil vedením První kamčatské expedice v letech 1725-1731. Druhou expedici na Sibiři a v Tichém oceánu provádělo sedm nezávislých expedic a probíhala v letech 1733 až 1743. Později byla kvůli obrovskému rozsahu jejích úspěchů nazývaná Velkou severní expedicí.
Pozadí náhled|Vitus Bering, autor plánu Velké severní expedice Po skončení první kamčatské expedice navrhl Vitus Bering ruské admiralitě projekt nové expedice do polárních oblastí dálného východu. Jeho plán navíc obsahoval popis arktického pobřeží Sibiře. Beringův plán podpořil hlavní tajemník ruského senátu Ivan Kirillovič Kirilov a předseda rady admirality Nikolaj Fedorovič Golovin. Z jejich iniciativy byl plán zrevidován a rozšířen. Hlavním cílem expedice se stala studie ruského severu od řeky Pečory, k řece Anadyr a následnému sestavení podrobného geografického, geologického, botanického, zoologického a etnografického popisu oblasti. Kromě toho byly naplánovány námořní plavby k břehům Japonska a Severní Ameriky. Plán expedice byl schválen dekretem dne 28. prosince 1732.
Příprava Expedice byla rozdělena do samostatných skupin, z nichž každá skupina představovala zcela samostatnou expedici.
Pobřeží Severního ledového oceánu bylo rozděleno do pěti částí: Nejzápadnější část pobřeží od Pečory k ústí Obu měla prozkoumat expedice vedená Stěpanem Voinovičem Muravjovem (později ho nahradil Stěpan Gavrilovič Malygin) a která podléhala přímo admiralitnímu kolegiu. Všechny ostatní oddíly byly pod generálním vedením Vita Beringa. Část arktického pobřeží od Obu po Jenisej měla být prozkoumána Dmitrijem Ovcynem a Dmitrijem Sterlegovem. Pobřeží východně od Jeniseje měl prozkoumat oddíl vedený Fjodorem Mininem. Část pobřeží západně od Leny bylo svěřeno expedici, ve které byli polárníci Vasilij Prončiščev, Chariton Laptěv a Semjon Čeljuskin. Část pobřeží východně od Leny byla určena pro expedici Pjotra Lassiniuse, od kterého později převzal velení Dmitrij Laptěv.
Na Dálném východě byly vytvořeny dvě samostatné expedice:
Expedice vedená samotným Vitem Beringem a Alexejem Čirikovem měla za úkol najít průliv mezi Asii a Amerikou a najít nejsnazší cestu do Severní Ameriky. Expedice pod vedením Martina Spanberga měla za úkol sestavit soupis Kurilských ostrovů, zmapovat břehy Ochotského moře a pokud to bude možné, dosáhnout pobřeží Japonska.
Kromě toho ještě vznikly dva samostatné pozemní oddíly:
Akademická expedice složená z členů Ruské akademie věd. Tato expedice měla studovat vnitřní oblasti východní Sibiře, zejména Kamčatky. Zpočátku do expedice patřili francouzský astronom Louis de l'Isle a německý botanik Johann Georg Gmelin, později se k nim přidal německý geograf Gerhard Friedrich Müller. Oddíl vedený Pjotrem Skolbecynem měl za úkol najít vhodnou říční trasu z Věrchněudinsku do Ochotska.
Celkové náklady na expedici se vyšplhaly na více než 360 tisíc rublů. Do práce hlavního a pomocného oddílů bylo zapojeno několik tisíc lidí, více než 550 lidí se zapojilo do vědeckého výzkumu. Pro potřeby expedice bylo v Archangelsku, Tobolsku, Jakutsku a Ochotsku postaveno několik speciálních lodí. Aby expedice měla dostatek železných výrobků, byla poblíž Jakutska postavena tamginská železárna, což byl první metalurgický podnik na ruském Dálném východě.
Průběh expedice Oddíl Dvina-Ob Nejzápadnější oddíl expedice byl pověřen sestavením soupisu severního pobřeží Ruska od Bílého moře po ústí řeky Ob. Tento oddíl dostal k prozkoumání nejrozvinutější oblast arktického pobřeží, podél něhož procházely známé mořské trasy založené Pomory.
Pro oddíl byl výchozím bodem Archangelsk. Velením oddílu byli pověřeni zkušení námořní důstojníci Stěpan Muravjov a Michail Pavlov. Podle doporučení zkušených pomorských námořníků byly v Archangelsku postaveny malé jednopalubní koče s plochým dnem. Lodě byly pojmenovány Expedice a Ob. Dne 4. července 1734 Expedice pod velením Muravjova a Ob pod velením Pavlova vypluly z ústí Severní Dviny. Posádku obou lodí tvořilo asi 50 lidí, mezi nimiž byli zkušení navigátoři Rudněv a Andrejev, geologové Odincov a Vejdel. O tři týdny později tento oddíl doplul do průlivu Jugorskij Šar, kde během tří dnů zmapoval blízký ostrov Vajgač. Pak obě lodě pokračovaly do Karského moře, které bylo tuto sezónu leduprosté. Lodě se bez problémů dostaly na západní pobřeží poloostrova Jamal, kde oddíl doplnil zásoby čerstvé vody a pokračoval podél pobřeží na sever. V polovině srpna obě koče dosáhly 72°35´ severní šířky. Oddílu stačilo obeplout poloostrov Jamal, aby dosáhl ústí řeky Ob, což Stěpan Muravjov netušil a před arktickou zimou se rozhodl vrátit k ústí Pečory.
Během přezimování obě lodě vpluly do ústí Pečory poblíž vesnice Tělvice, posádka přezimovala v Pustozersku, odkud Muravjov odeslal zprávu o průběhu expedice do Petrohradu. Na začátku jara 1735 do Pustozersku dorazili z Petrohradu geodeti Somov a Selifontov, aby posílili expedici. V červnu 1735 expedice opět vyplula na sever. Když v červenci dorazily obě koče opět do Jugorského Šaru, nemohly plout dále, protože průliv byl tento rok zamrzlý. Expedice se proto vrátila k mapování Vajgače a čekala až ledy roztají. V polovině srpna se podařilo expedici konečně proplout Jugorským Šarem, ale Karské moře bylo zamrzlé a oba velící důstojníci nenašli shodu o dalším průběhu expedice. Koncem srpna se obě koče ztratily v mlze a rozdělily se. Loď Expedice pokračovala na sever, kde se po dosažení 73°04´ severní šířky otočila zpět. Loď Ob se dostala až na 73°11´, ale se také otočila na jih. Oba znesváření důstojníci se setkali opět u ústí Pečory, kde je admiralita kvůli sporům odvolala z velení. Oba poručíci byli postaveni před soud pro mnoho nepoctivých, neopatrných líných a hloupých činů. Byli shledáni vinnými a degradováni na prosté námořníky.
V červnu 1736 byl novým velitelem západního oddílu jmenován poručík Stěpan Malygin. V loděnicích Solomba v Archangelsku byly postaveny dvě další lodě, jedna plachetnice a jedna veslice. Plachetnice byla pojmenována První, velitelem byl jmenován Alexej Skuratov a veslice dostala jméno Druhá, jejím velením byl pověřen navigátor Ivan Michailovič Suchotin). Současně z Pustozerska na jaře vyrazila se sobím spřežením pozemní výprava vedená geodetem Vasilijem Selifontovem. Když Selifontov dorazil k Obu, prošel východním pobřežím poloostrova Jamal, obešel poloostrov ze severu a dorazil na jeho západní pobřeží. Během této výpravy byl kompletně zmapován poloostrov Jamal. Selifontovovi se podařilo přejít po ledu na Bílý ostrov a zmapovat jeho jižní část. Poté se Selifontov připojil k Malyginovým lodím, které mezitím k poloostrovu připluly.
Zatímco Selifontov postupoval po souši, vydal se Malygin po moři k poloostrovu Jamal, kde jeho loď Expedice poblíž ústí Pečory ztroskotala po nárazu do ledové kry. On a jeho muži se museli vtěsnat na palubu Obu, kde se téměř měsíc pokoušel na přeplněné koči překonat ledovou bariéru východním směrem. Na začátku srpna dorazily nové lodě První a Druhá z Archangelsku a ihned společně s lodí Ob si jim podařilo doplout do průlivu Jugorskij Šar, kde Malygin převzal velení na První. Starší Ob se vrátil do Archangelsku, kde měl podat zprávy o dosavadním postupu expedice. Velitelem vracející lodě byl pověřen Ivan Suchotin, který po celou zpáteční cestu prováděl podrobná astronomická pozorování a detailně zmapoval pobřeží od Jugorského Šaru až po Archangelsk. Malyginovi a jeho druhům se podařilo do konce září postoupit pouze k ústí řeky Kary, dál bylo moře zamrzlé. Na samém začátku zimy se zde Malygin setkal s odloučeným oddílem Selifontova. Oba oddíly se spojily a společně přezimovaly.
Kvůli silnému ledu mohly Malyginovy lodě vyplout na moře až v červenci 1737. Expedice zamířila podél břehů Bajdarackého zálivu na východ, přičemž prováděla další mapování pobřeží. Koncem července Malygin dorazil do úžiny oddělující Bílý ostrov od Jamalu, která později byla pojmenována jako Malyginův průliv. Malygin obeplul Jamal a 11. září 1737 doplul k ústí Obu. Po splnění plánů se expedice na řece Ob setkala s oddílem kozáků, s nímž vyrazila do Berezova, kde přezimovala a následující rok se vydala do Petrohradu. Poručík Skuratov mezitím po moři s oběma loděmi vyrazil na zpáteční plavbu do Archangelsku a při zpáteční cestě zdokonaloval mapy pobřeží. Do Archangelsku dorazil až v polovině srpna 1739.
Malygin spolu se Skuratovem sestavili první mapu pobřeží Barentsova a Karského moře od Archangelsku po ústí Obu. Délka prozkoumaného pobřeží činila zhruba 4 tisíce kilometrů. Na jejich mapě se poprvé objevil název Karské moře, které pojmenovali podle řeky Kary, která ústí do tohoto moře a v jejímž ústí přezimovali.
Oddíl Ob-Jenisej Úkolem obsko-jenisejského oddílu bylo prostudovat pobřeží od ústí řeky Ob po ústí řeky Jenisej. Vedoucím expedice byl pověřen zkušený poručík Dmitrij Ovcyn. V lednu 1734 byla v Tobolsku dokončena stavba dvoustěžňové lodi Tobol, její posádku tvořilo 56 námořníků. Členy posádky byli mezi jinými i navigátor Dmitrij Sterlegov, navigátorský učeň Fjodor Kaniščev, geodet Moisej Ušakov, geodet Fjodor Prjanišnikov a geolog Zachar Medvěděv. Dne 14. května 1734 expedice vyplula na moře doprovázená několika dalšími menšími loděmi. Dne 11. června dorazila do Obdorsku, kde byl zřízen sklad potravin. Plavba v Obském zálivu nebyla jednoduchá, během silné bouře se ulomilo kormidlo a byly ztraceny dvě kotvy. Teprve 31. července loď dorazila do Tazovské zátoky, kde expedice vztyčila navigační maják. Záliv byl zamrzlý a plavba s poškozeným kormidlem byla velmi riskantní, proto Dmitrij Ovcyn svolal radu důstojníků, s nimiž dohodl návrat zpět. Během návratu byla ledem rozdrcena jedna z lodí a tak celá expedice se s velkými obtížemi dostala do Obdorsku, kde přezimovala. Když ledy ustoupily, tak expedice 25. května 1735 znovu vyrazila, ale po třech týdnech plavby lodě sevřely ledové kry bez možnosti pokračovat v cestě. Nedostatek čerstvých potravin vedl k tomu, že většina členů expedice včetně Ovcyna trpěla těžkou formou kurdějí na jejichž následky počátkem srpna zemřeli čtyři polárníci.