náhled|Rekonstrukce scenérie z pozdního pleistocénu v severním Španělsku od Mauricia Antóna Pleistocenní megafauna je souhrnný termín používaný k označení velkých živočichů, tzv. megafauny, rozšířených na Zemi během pleistocénu a vyhynulých na přelomu čtvrtohor. Existuje několik hypotéz o důvodech jejich vyhynutí. Patří k nim zintenzivňující se lov, který měl patrně největší dopad na megafaunu, změny klimatu, epidemie a kataklyzma v důsledku dopadu asteroidu, podobně jako se to stalo v případě dinosaurů. Je také možné, že k jejímu zániku přispělo více faktorů.
Paleoekologie náhled|Jeden z posledních dochovaných pozůstatků mamutí stepi Poslední doba ledová, která trvala před 125 000 až 14 500 lety, byla posledním glaciálním obdobím, které probíhalo na konci pleistocénu. Doba ledová dosáhla svého vrcholu během posledního ledovcového maxima, kdy se ledové příkrovy začaly před 33 000 lety rozšiřovat a svého maxima dosáhly před 26 500 lety. Deglaciace začala na severní polokouli přibližně před 19 000 lety a na Antarktidě přibližně před 14 500 lety. To podporuje hypotézu, že právě tání ledovců bylo primárním zdrojem prudkého vzestupu hladiny moře před 14 500 lety.
Rozsáhlé mamutí stepi se táhly od Pyrenejského poloostrova přes Eurasii, přes Beringii až po Aljašku a Yukon, kde je zastavilo zalednění Wisconsin. Tento most existoval díky tomu, že větší množství vody na Zemi bylo vázáno v ledovcích, a proto ležela hladina moře níž. Když začaly hladiny moří stoupat, byl tento most před 11 000 lety zaplaven. Během posledního ledovcového maxima byl evropský kontinent mnohem chladnější a sušší než dnes. Na severu byla polární poušť a zbytek pokrývaly stepi a tundra. Lesy téměř neexistovaly, s výjimkou izolovaných refugií v pohořích jižní Evropy.
Fosilní záznamy z většiny kontinentů poukazují na vymírání především velkých druhů zvířat na konci posledního zalednění. Vědci často definují megafaunu jako soubor zvířat s tělesnou hmotností dospělého jedince přesahující 45 kg. V celé Eurasii Palaeoloxodon antiquus vyhynul před 100 000 až 50 000 lety. Druhy jako medvěd jeskynní (Ursus spelaeus), nosorožci rodu Stephanorhinus, antilopy rodu Spirocerus a hroši Hippopotamus antiquus vymřely před 50 000 až 16 000 lety. Nosorožci srstnatí (Coelodonta atiquitatis) a mamuti (Mammuthus) vymřeli před 16 000 až 11 500 lety. Megaloceros vyhynul přibližně před 11 500 lety, přičemž poslední refugium na západní Sibiři přežilo až do doby před 7 700 lety. Skupina mamutů přežila na Wrangelově ostrově až do doby před 4 500 lety. Jak vymírala velká kořist, vymírali i jejich predátoři. Mezi nimi byla i kočkovitá šelma Homotherium, která vyhynula před 28 000 lety, lev jeskynní (Panthera spelaea), který vyhynul před 11 900 lety a levhart skvrnitý (Panthera pardus), který v Evropě vymizel před 27 000 lety.
Pozdní pleistocén byl charakteristický řadou prudkých a rychlých podnebných oscilací s místními teplotními změnami až o 16 °C, což je v korelaci s vyhynutím pleistocenní megafauny. Neexistují doklady o vymírání na vrcholu posledního glaciálního maxima, což naznačuje, že rostoucí chlad a zalednění nebyly hlavními příčinami extinkce. Několikrát se také stalo, že jeden druh byl rychle nahrazen jiným druhem stejného rodu nebo jedna populace byla nahrazena populací téhož druhu pocházející z jiné oblasti.
Předci moderních lidí se poprvé objevili ve východní Africe před 195 000 lety. Před 60 000 lety došlo k migraci Homo sapiens z Afriky. Jedna z těchto skupin dosáhla přibližně před 50 000 lety střední Asie."A Human Journey:Migration Routes". The genographic project. National Geographic Society. Odtamtud se dostali do Evropy. Zde nejstarší nalezené lidské ostatky datované do období před 45 000 až 43 000 lety pocházejí z Itálie a Velké Británie a nálezy z ruské Arktidy jsou datované do doby před 40 000 lety.Mamontovaya Kurya: an enigmatic, nearly 40 000 years old Paleolithic site in the Russian Arctic Trabalhos de Arqueologia 33, Lisboa, 2003 Dostupné online Další skupina lidí opustila střední Asii a dosáhla před 27 000 lety Jany na Sibiři, nacházející se daleko za polárním kruhem. Moderní lidé se poté před 20 000 až 11 000 lety dostali přes Beringův most do Severní Ameriky, a to po ústupu Wisconsinu a před tím, než byl most zaplaven vodou. Tito lidé pak osídlili celou Ameriku. V oblasti úrodného půlměsíce se začalo před 11 500 lety rozvíjet zemědělství.
Vymírání v pleistocénu
Ohledně vymírání v pleistocénu byly vytvořeny čtyři hlavní teorie. První z nich, jejímž původním autorem je geolog Paul S. Martin, vidí příčinu v extinkci megafauny v nadměrném lovu velkých zvířat moderními lidmi. Dalšími teoriemi jsou klimatické změny na konci poslední doby ledové, epidemie nebo kataklyzma v důsledku nárazu asteroidu. Je také možné, že k extinkci pleistocenních druhů přispělo více důvodů. Ačkoliv se tyto teorie vzájemně nevylučují, není zjevné co bylo hlavní příčinou extinkce. Megafauna mizela po příchodu lidí do dané oblasti, ale zároveň se oteplovalo podnebí. Velká velikost těla byla adaptací na chladnější podnebí, takže oteplování mohlo těmto velkým živočichům způsobovat stres. Většina fauny se tak časem vyvinula do menších druhů. Zároveň existují archeologické důkazy o rozsáhlém lidském lovu některých vyhynulých druhů zvířat, například mamutů v Severní Americe. Na druhou stranu v Austrálii neexistuje mnoho důkazů o vyhynulé megafauně, kromě velkého druhu ptáka Genyornis newtoni. Studie Nature Communications z roku 2017 určila za hlavní příčinu vyhynutí australské megafauny člověka. Na druhou stranu článek publikovaný v Science vidí hlavní důvod především ve změnách klimatu.
Zasažené regiony
Afrika náhled|Ilustrace antilopy modré (Hippotragus leucophaeus) z roku 1778 Subsaharská Afrika je územím s největším počtem přežívajících druhů pleistocenní megafauny. Mezi tyto druhy patří slon africký (Loxodonta africana), slon pralesní (Loxodonta cyclotis), nosorožec dvourohý (Diceros bicornis), nosorožec tuponosý (Ceratotherium simum) a hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius). Všechny tyto zmíněné druhy si udržely populace na africkém kontinentu i poté, co na počátku holocénu vymizely z Eurasie. To znamená, že všechny z největších býložravých rodů žijících v Africe v pleistocénu přežily dodnes. Obecně se odhady kvartérní africké megafauny, která vyhynula, odhadují na 5 až 18 %, což je výrazně méně než na ostatních kontinentech.
Vědci navrhli několik teorií, proč nebyla Afrika tolik zasažena vymíráním megafauny. Někteří vědci se domnívají, že závěr kvartéru byl v Africe ve srovnání s dalšími regiony méně studován. V důsledku toho existuje jen málo důkazů, z nichž by paleontologové dokázali čerpat informace při pokusu o vytvoření časové osy extinkce subsaharské fauny. Podle této teorie další výzkum lokalit s pozdně čtvrtohorními fosiliemi v oblasti subsaharské Afriky odhalí dosud neznámé vyhynulé taxony africké megafauny.
Další badatelé navrhli jiné vysvětlení relativního nedostatku vymřelých taxonů v Africe, která je odvozena od hypotézy o nadměrném lovu megafauny moderními lidmi. Podle této teorie bylo mnoho druhů vyhubeno nadměrným lovem brzy po příchodu lidí do nových oblastí. Na rozdíl od toho se v subsaharské Africe druhy megafauny vyvíjely po boku různých druhů hominidů žijících ve čtvrtohorní Africe. V důsledku toho se tyto druhy přizpůsobily, aby odolaly predátorskému působení člověka. To vedlo k tomu, že megafauna i lidé byli schopní koexistovat.
Dalším možným vysvětlením vymírání druhů v pleistocénu jsou rozsáhlé klimatické změny. Ovšem malá míra vyhynulých taxonů v Africe nemůže být vysvětlena pouze z hlediska podnebí, neboť v Jižní Americe, která v té době měla velmi podobné klimatické podmínky jako Afrika, k rozsáhlému vymírání došlo.
Navzdory vysoké úrovni kontinuity přítomné v africké megafauně od čtvrtohor do holocénu, existovalo několik druhů, které v tomto časovém úseku vyhynuly. Mezi nimi byl Syncerus antiquus, který vyhynul buď z důvodu změn klimatu, kvůli nadměrnému lovu, nebo působením kombinace obou faktorů. Začal mizet asi před 12 000 lety a zcela vymizel zhruba před 4 000 lety. Podobně vyhynul i druh zebry Equus capensis. Ta po celou dobu trvání čtvrtohor žila na celém území Afriky, ale na jejich konci vyhynula. Dalším příkladem je antilopa modrá (Hippotragus leucophaeus), jejíž populace se na počátku holocénu z důvodu změny stanovišť snížila. V době příchodu evropských kolonistů přežívala poslední izolovaná populace, která byla vyhubena lovem v kombinaci s další ztrátou přirozeného prostředí. Za vyhynulou je považována od roku 1800.
Severní Amerika Během vymírání v pleistocénu, ke kterému v Severní Americe došlo přibližně před 12 700 lety, vyhynulo 90 rodů savců s hmotností přesahující 44 kg.O'Keefe FR, Fet EV, Harris JM. 2009. Compilation, calibration, and synthesis of faunal and floral radiocarbon dates, Rancho La Brea, California. Contrib Sci 518: 1–16 Mezi pozdně pleistocenní severoamerickou faunu patřili obrovští pozemní lenochodi, medvědi rodu Arctodus, několik druhů tapírů (například Tapirus californicus), pekari (například rod Platygonus nebo Mylohyus), lev americký (Panthera artox), obří želvy, kočkovité šelmy rodu Miracinonyx, či šavlozubé kočkovité šelmy rodu Smilodon a Homotherium.L. D. Martin. 1998. Felidae. In C. M. Janis, K. M. Scott, and L. L. Jacobs (eds.), Evolution of Tertiary Mammals of North America 1:236-242 Dále zde žil pravlk obrovský (Canis dirus), sajga, velbloudovití (dva druhy již vyhynulých lam a Camelops).R. M. Nowak. 1991. Walker's Mammals of the World. Maryland, Johns Hopkins University Press (edited volume) II Dále se zde vyskytovali minimálně dva druhy bizonů, Cervalces scotti, Euceratherium, Bootherium, čtrnáct druhů z čeledi vidlorohovitých (z nichž již třináct druhů vyhynulo), koně, mamuti a mastodonti, Dasypus bellus a Glyptotherium. Kromě toho zde žili i obrovští bobři rodu Castoroides, stejně jako obrovští kondoři rodu Aiolornis a zástupci čeledi teratornovití.
Během vymírání na konci pleistocénu vymřelo 70 % severoamerických druhů megafauny. Příčiny této události jsou stále předmětem vědeckých diskuzí. Kromě klimatických změn mohl mít na místní megafaunu vliv i příchod lidí migrujících z Asie. Kultura Clovis je nejstarší a nejrozšířenější archeologickou kulturou v Novém světě. Datována je do období před 13 150 až 12 850 lety. Známá je především díky velkým rýhovaným kamenným hrotům kopí. Někteří vědci přisuzují vyhynutí megafauny činnosti této kultury a také nárůstu lidské populace, který vedl k zintenzívnění lovu. Většina vědců usuzuje, že k vymření megafauny přispěly jak antropogenní vlivy, tak i změny klimatu. Je také potřeba vzít v úvahu, že důvody vyhynutí se mohou u jednotlivých druhů lišit. Doba vyhynutí megafauny a přítomnost lidí však nekorelovaly na celém území Severní Ameriky, což znamená, že je nutné každou oblast posuzovat samostatně.
Mezi druhy, jejichž vymizení bylo pravděpodobně nejvíce způsobeno přítomností člověka, patří mamut, kůň a šavlozubé kočkovité šelmy. Populace mamutů a koní byly zasaženy nadměrným lovem, zatímco šavlozubý tygr byl ovlivněn snižujícím se množstvím dostupné kořisti, jejichž populace byla snižována činností člověka. Naopak vyhynutí mastodonta pravděpodobně s činností člověka nesouviselo.
Aljaška Na Aljašce ležící v severozápadní části Severní Ameriky došlo k vymření pleistocenních druhů megafauny dříve než v jiných částech Ameriky. To mohlo být dáno buď vyhynutím těchto druhů nebo jejich migrací z této oblasti. K vymizení megafauny zde došlo přibližně o 1 až 4 tisíce let dříve, než zde byla zaznamenána lidská přítomnost. Z tohoto důvodu je jejich vymizení spojováno s klimatickými změnami.
Oblast Velkých jezer