Očkovací politikou se rozumí zdravotní politika, pomocí které vláda přijímá rozhodnutí týkající se očkování. Očkovací politika se vyvíjela během přibližně dvou století od doby, kdy bylo vynalezeno očkování. Vlád jím chtěla vymýtit nemoc z populace, chránit před nemocí nebo proti ní vytvořit kolektivní imunitu. Poradní očkovací výbory jsou v každé zemi obvykle odpovědné za to, že poskytují informace a vědecké důkazy o jednotlivých vakcínách vládám a ty je poté používají k rozhodování o vakcínách a o celkové očkovací politice.

Očkování je v některých zemích dobrovolné a v jiných povinné, přičemž politika povinného očkování někdy vede k odporu. Některé vlády hradí zcela nebo částečně náklady na očkování a používají národní očkovací kalendář. Analýzy nákladů a přínosů očkování ukázaly, že existuje ekonomická motivace k zavedení politik očkování, protože očkování může zachránit značný počet životů a ušetřit spoustu nákladů.

Obecně je dodávka vakcín vysoce regulována místní vládou. Kvůli vysokým nákladům na vývoj vakcíny jsou ceny vakcín většinou vysoké. Vakcinační politiku proto ovlivňují regulace a konkurence.

Cíle

Imunita a kolektivní imunita náhled Cílem očkovací politiky je vytvořit imunitu vůči nemocem, kterým lze předcházet. Kromě individuální ochrany před onemocněním může být cílem očkovacích politik také poskytnout komunitě jako celku kolektivní imunitu. Kolektivní imunita staví na myšlence, že patogen bude mít problémy se šířením, pokud bude proti němu mít významná část populace imunitu. To chrání osoby, které nemohou dostat vakcínu kvůli zdravotním problémům, jako jsou poruchy imunity. Aby však byla kolektivní imunita v populaci účinná, musí být očkována většina těch, kdo jsou k očkování způsobilí.

Státní a místní požadavky na očkování při nástupu do školek a škol jsou důležitými nástroji pro udržení vysoké míry proočkovanosti a následně nižší míry výskytu nemocí, kterým lze očkováním předcházet (VPD).

Nemoci, kterým lze předcházet očkováním, zůstávají běžnou příčinou dětských úmrtí. Odhadem na ně zemřou každý rok tři miliony dětí. Očkování ročně zabrání dvěma až třem milionům úmrtí na celém světě ve všech věkových skupinách na záškrt, tetanus, černý kašel a spalničky.

Eradikace (vymýcení) nemocí vpravo|náhled| Kliniku malárie v Tanzanii pomohla postavit organizace SMS for Life U některých vakcín je cílem vakcinační politiky vymýtit nemoc úplně. Světová zdravotnická organizace (WHO) koordinovala úsilí o globální vymýcení pravých neštovic očkováním. Poslední přirozeně se vyskytující případ pravých neštovic byl zaznamenán v Somálsku v roce 1977. Endemické spalničky, příušnice a zarděnky byly očkováním zcela eliminovány ve Finsku. Dne 14. října 2010 Organizace OSN pro výživu a zemědělství prohlásila, že byl vymýcen mor skotu. WHO v současnosti pracuje na vymýcení dětské obrny, která byla v srpnu 2020 vymýcena v Africe a objevovala se v té době pouze v Pákistánu a Afghánistánu.

Individuální versus skupinové cíle Jednotlivci se budou snažit minimalizovat riziko onemocnění a budou vyhledávat očkování pro sebe nebo své děti, pokud vnímají vysokou hrozbu onemocnění a nízké riziko samotného očkování. Pokud však očkovací program úspěšně sníží hrozbu onemocnění, může snížit vnímané riziko onemocnění natolik, že jednotlivci budou nabádat k očkování každého kromě své rodiny, nebo (obecněji) odmítnou očkování, jakmile proočkovanost dosáhne určité úrovně, i když je tato úroveň pod úrovní, která je optimální pro danou komunitu. Například studie z roku 2003 zjistila, že bioteroristický útok s použitím neštovic by vedl k podmínkám, za kterých by dobrovolné očkování pravděpodobně nedosáhlo optimální úrovně proočkovanosti pro USA jako celek. Studie z roku 2007 pak zjistila, že závažným epidemiím chřipky nelze zabránit dobrovolným očkováním bez další motivace lidí k očkování.

Vlády často povolují výjimky z povinného očkování z náboženských nebo filozofických důvodů, ale snížená míra očkování může způsobit ztrátu kolektivní imunity, což podstatně zvyšuje rizika i pro očkované jedince. Politika povinného očkování však vyvolává etické problémy týkající se rodičovských práv a informovaného souhlasu.

Očkování pomocí frakční dávky je strategie, která vyměňuje společenský přínos za individuální efektivitu vakcíny a ukázala se jako účinná v randomizovaných studiích u nemocí souvisejících s chudobou; v epidemiologických modelech má významný potenciál pro zkrácení pandemie covidu-19, kdy je nabídka vakcín omezená.

Povinné očkování V různých obdobích vlády a další instituce zavedly politiku vyžadující očkování s cílem snížit riziko onemocnění. Například zákon z roku 1853 vyžadoval v Anglii a Walesu všeobecné očkování proti pravým neštovicím, s hrozbou pokut pro lidi, kteří tento zákon nedodrželi. Ve Spojených státech Nejvyšší soud rozhodl ve věci Jacobson v. Massachusetts (1905), že státy mají pravomoc vyžadovat očkování proti pravým neštovicím během epidemie pravých neštovic. Všech padesát států USA vyžaduje, aby děti byly očkovány, a mohly tak navštěvovat veřejnou školu, ačkoli 47 států poskytuje výjimky na základě náboženského nebo filozofického přesvědčení. Nucené očkování (na rozdíl od pokut nebo odmítnutí služeb) je vzácné a obvykle se děje pouze jako nouzové opatření během propuknutí epidemie. Několik dalších zemí se tohoto postupu také drží. Povinné očkování výrazně snižuje míru infekce nemocí, před kterými vakcíny chrání. Tyto očkovací politiky vyvolaly odpor různých skupin, souhrnně nazývaných antivaxeři, kteří protestovali z etických, politických, lékařských, náboženských a jiných důvodů. Dalšími důvody, které mohou lidem bránit v očkování, jsou socioekonomické rozdíly a příslušnost k etnické menšině.

Mezi běžné námitky patřil argument, že vlády by neměly zasahovat do svobody jednotlivců činit lékařská rozhodnutí za sebe nebo své děti. Dalším tvrzením bylo, že navrhovaná očkování jsou nebezpečná. Mnoho moderních očkovacích politik umožňuje výjimky pro osoby s narušeným imunitním systémem či alergiemi na složky očkování nebo na základě silných argumentů proti vakcíně. Také se tvrdilo, že pro účinnou prevenci onemocnění očkováním musí existovat nejen dostupné vakcíny a populace ochotná nechat se očkovat, ale také dostatečná možnost odmítnout očkování na základě osobního přesvědčení.

V roce 1904 ve městě Rio de Janeiro v Brazílii, po programu obnovy měst, který vysídlil mnoho chudých, vládní program povinného očkování proti neštovicím měl za následek povstání proti vakcíně, které ve výsledku znamenalo několik dní nepokojů se značnými škodami na majetku a řadou úmrtí.

Povinné očkování je obtížný politický problém, který vyžaduje, aby úřady vyvážily veřejné zdraví a individuální svobodu:Očkování je mezi povinnými požadavky v moderní době jedinečné. Vyžaduje po jednotlivcích, aby si nechali do těla injekcí vpravit lék nebo léčivé látky, a proto také vyvolává vášnivý odpor. Tento odpor začal prvními očkováními, neustal a pravděpodobně nikdy neustane. Z tohoto uvědomění vzniká složitý problém: jak by mainstreamové zdravotnické orgány měly přistupovat k hnutím zaměřeným proti očkování? Pasivní reakce by mohla být chápána jako ohrožení zdraví společnosti, zatímco těžkopádný přístup může ohrozit osobní svobodu a svobodu projevu, které si vážíme.Etické dilema se objevuje, když se poskytovatelé zdravotní péče pokoušejí přesvědčit k očkování rodiny váhající s očkováním, protože toto přesvědčování může vést k narušování jejich samostatného rozhodování. Při zkoumání různých očkovacích politik byly nalezeny silné důkazy, že trvalé příkazy a umožnění běžným zdravotnickým pracovníkům (jako jsou zdravotní sestry) podávat vakcíny za definovaných okolností zvyšují proočkovanost. Existují také dostatečné důkazy o tom, že požadavek na očkování před předáním dítěte do péče rodičů a před nástupem dětí do školy proočkovanost také zvyšuje. Neexistují však dostatečné důkazy pro posouzení účinnosti povinného očkování jako podmínky před nástupem do nemocniční či jiné zdravotnické práce.

Mnoho zemí, včetně Kanady, Německa, Japonska a Spojených států, má specifické postupy na hlášení nežádoucích účinků souvisejících s vakcínou, zatímco jiné země, včetně Austrálie, Francie a Spojeného království, zahrnují vakcíny pod své obecné postupy hlášení nežádoucích účinků souvisejících s léčbou. Řada zemí má jak povinné očkování, tak národní programy pro odškodnění za následky, které byly způsobeny očkováním.

Čtvrtá vlna pandemie nemoci covid-19 v Rakousku spolu s nízkou proočkovaností ve srovnání se zbytkem západní Evropy (79 %) přiměla vládu k zavedení povinného očkování.Austria Announces Covid Vaccine Mandate, Crossing a Threshold for Europe

Rodiče versus práva dětí Lékařský etik Arthur Caplan tvrdí, že děti mají právo na nejlepší dostupnou lékařskou péči, včetně vakcín, bez ohledu na názory rodičů na vakcíny, a říká: „Argumenty o lékařské svobodě a volbě jsou v rozporu s lidskými a ústavními právy dětí. Když rodiče nechrání své děti, musí je chránit stát.“ Vládní subjekty, jako jsou organizace pro ochranu dětí, však mohou zasáhnout pouze tehdy, když rodiče přímo ubližují svému dítěti zneužíváním nebo zanedbáváním. Ačkoli odepření lékařské péče splňuje kritéria zneužívání nebo zanedbávání, odmítnutí očkování ne, protože dítě není přímo poškozeno.

Aby se zabránilo šíření nemocí neočkovanými jedinci, některé školy a ordinace lékařů zakázaly zápis neočkovaných dětí, i když to zákon nevyžaduje. Pokud lékař odmítá ošetřit neočkované děti a rodiče nemají šanci sehnat jiného poskytovatele lékařské péče, dochází k poškozování práv a zdraví dítěte a veřejného zdraví a toto může být považováno za neetické jednání lékařského pracovníka. Názory na to se různí a největší profesní asociace, americká American Academy of Pediatrics, tvrdí, že k vyloučení neočkovaných dětí může dojít pouze za přísně definovaných okolností.

Jedním z historických příkladů je případ vypuknutí spalniček ve Filadelfii v letech 1990–1991, ke kterému došlo v anti-očkovací komunitě léčitelů pomocí víry. Zemřelo devět dětí. Byly získány soudní příkazy, aby bylo infikovaným dětem poskytnuto život zachraňující lékařské ošetření proti vůli jejich rodičů a také aby byly zdravé děti bez souhlasu rodičů naočkovány.

Plánování očkovací politiky

Očkovací komise Očkovací politiku obvykle navrhují národní nebo nadnárodní poradní výbory pro imunizaci a v mnoha případech je regulována vládou.

Modely očkovací strategie Prediktivní modely očkovacích strategií hrají důležitou roli v předpovídání účinnosti očkovacích strategií na úrovni populace. Mohou např. porovnávat pořadí věkových skupin, které mají být očkovány, a studovat výsledky z hlediska počtu případů, úmrtí, délky pandemie, zátěže zdravotnického systému a ekonomického dopadu.

Hodnocení očkovací politiky

Vakcíny jako pozitivní externalita Podpora vysoké proočkovanosti vytváří ochranu pomocí kolektivní imunity a má pozitivní dopady na společnost. Očkování ve velkém měřítku je veřejným statkem v tom smyslu, že výhody, které jednotlivec získá z rozsáhlého očkování, jsou stejné pro všechny, a nikdo tak nemůže „parazitovat“ na ostatních, pokud jde o výhody plynoucí z očkování. Zápory a přínosy pro jednotlivce a společnost byly prostudovány a podrobeny kritice ve stabilních a měnících se populačních návrzích studie. Další průzkumy ukázaly, že v individuálních rozhodnutích jednotlivce existují motivace k „parazitování“ ve smyslu motivace k očkování všech okolo kromě vlastní rodiny. V samostatné studii, která se zabývala volbou očkování rodičů, bylo zjištěno, že rodiče s menší pravděpodobností dají očkovat své děti, pokud přátelé jejich dětí již byli očkováni.

Důvěra v očkování