Česká vědecká stanice Johanna Gregora Mendela (známá také jako Mendelova polární stanice) je česká výzkumná stanice v Antarktidě na pobřeží ostrova Jamese Rosse. Založil ji polárník Pavel Prošek. Slavnostně byla otevřena v únoru 2007, čímž se Česko stalo 26. zemí s vlastní vědeckou základnou na kontinentu. Stanice je majetkem brněnské Masarykovy univerzity a dostala jméno po zakladateli moderní genetiky, meteorologovi Johannu Gregoru Mendelovi. Díky výzkumné činnosti na této stanici patří Česko mezi státy s hlasovacím právem v Antarktickém smluvním systému.

Historie

Původní plány Plán na stavbu české polární stanice se objevil poprvé v šedesátých letech 20. století,Adámek, str. 74-76 kdy byl zčásti ovlivněn politickými zájmy Sovětského svazu, ale převažovaly zejména snahy o možné rozšíření československého biologického, glaciologického, klimatologického a geologického výzkumu. Na počátku sedmdesátých let však došlo pro nedostatek peněz k přerušení snah o vybudování stanice a poklesl rovněž zájem investovat do výzkumu v tak vzdálené a specifické oblasti.

K obnovení zájmu došlo v osmdesátých letech 20. století, a to ze strany Českého geologického ústavu (dnes Česká geologická služba). Současně s tím byla dokonce vybrána i lokalita pro stavbu základny, a sice na východě Antarktidy v zátoce Prydz Bay, kde později své stanice postavili Australané, Rusové a Číňané. I přes dostatek finančních zdrojů ovšem nebyl projekt realizován, neboť narazil na problém nutnosti zaštítění některou z federálních institucí, která by plán následně navrhla ke schválení federálnímu shromáždění. Taková instituce se však nenašla a i Československá akademie věd vydala zamítavé stanovisko.

Hledání zázemí V roce 1994 se česká vědecká výprava složená ze zástupců Masarykovy univerzity, Akademie věd, Jihočeské univerzity a Českého hydrometeorologického ústavu vydala na ostrov krále Jiřího, kde až do roku 1997 prováděla výzkumy za podpory stanice polské, která se spolu se sedmi dalšími stanicemi v místě nachází. Hostování na cizí stanici se však ukázalo jako nevhodné, neboť při něm docházelo ke konfliktům mezi výzkumnými týmy jednotlivých zemí. Později vyvstal návrh na vybudování společné stanice pro země visegrádské čtyřky (Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko), avšak ten byl kvůli problémům s rozdělením financování nakonec zamítnut.

Další česká vědecká činnost Masarykovy univerzity a Akademie věd na Antarktidě se odehrávala v letech 1999 až 2004 a vzhledem k absenci stanice (jejíž přípravy však již probíhaly), musela být prováděna na stanici britské a ukrajinské.

Plánování stanice Za polohu připravované české stanice byl původně zvolen Turret Point, který leží u zátoky krále Jiřího na ostrově Krále Jiřího, přibližně 200 kilometrů severně od dnešní stanice. Lokace byla v roce 2001 předložena Výboru pro ochranu antarktického prostředí na konferenci v Petrohradě, avšak ten ji zamítl zejména z důvodu množství stanic v okolí a kvůli návrhu jiných zemí o prohlášení území za chráněné. Jako další možnost se ukázalo využití některé ze zakonzervovaných britských stanic, avšak žádná z nich české vědecké výpravě nevyhovovala. Zvolilo se tak nové místo, které bylo představeno na následující konferenci Výboru, tentokrát ve Varšavě. Schválení nové plánované polohy stanice proběhlo na konferenci bez problémů. Lokalita se nacházela na severním cípu ostrova Jamese Rosse, kde byla základna opravdu později vystavěna. Pro toto místo mluvilo zejména nezaledněné okolí a velká vzdálenost od ostatních stanic – nejblíže se nachází argentinská stanice Marambio ležící přes sedmdesát kilometrů jihovýchodně. Na dalším kongresu Výboru pro ochranu antarktického prostředí v roce 2003 byla dopracována projektová dokumentace stanice, avšak ten ji odmítl kvůli úpravám provedeným po termínu. Definitivního schválení se proto dočkala v téměř nezměněném rozsahu až v následujícím roce na summitu v Kapském Městě. Již na podzim roku 2004 byl zahájen transport materiálu na místo budoucí stanice.

Příprava stanice Při stavbě stanice bylo nutné dbát o zachování minimální energetické náročnosti a také minimální ekologické zátěže pro okolí. Jako hlavní zásady pro stavbu stanice bylo: vybudování dostatečného zázemí pro práci, vědu, techniku, relaxaci, hygienu i stravování, minimalizace rizik požáru či havárie, vhodné stavební materiály (zejména z hlediska tepelné izolace a odolnosti vůči korozi), ekologické získávání elektrické energie (sluncem a větrem), přívod sladké vody z ledovcového potoka, vhodné a dostatečně ekologické nakládání s odpady, a další.

Umístění náhled|Mapa Grahamovy země, ostrov Jamese Rosse je označen číslicí 2

Stanice se nachází na 63°48′02,3″ j. š., 57°52′59,9″ z. d.Adámek, str. 96-99 na ostrově Jamese Rosse nedaleko pobřeží Antarktického poloostrova. Tento poloostrov vybíhá z pevninské Antarktidy směrem na sever k jižnímu cípu Jižní Ameriky. K ostrovu Jamese Rosse zřejmě poprvé doplul v 19. století James Clark Ross a popsal ho jako Haddingtonovu zemi. Až v zimě 1902/1903 však výprava Otto Nordenskjölda zjistila, že Haddingtonova země je ve skutečnosti ostrovem, a pojmenovala jej na počest svého objevitele ostrovem Jamese Rosse. Průliv, který jej odděluje od pevniny, nazvala průlivem prince Gustava.Prošek, str. 210-217

Jedná se o oblast s nízkou hustotou polárních stanic – nejblíže se nachází chilská stanice Base General Bernardo O'Higgins Riquelme (v mapě označená písmenem C), která se nachází na antarktické pevnině 53 km na sever od české základny. Druhou nejbližší je argentinská základna Esperanzo na cípu kontinentálního poloostrova (v mapě označená písmenem A), která se nachází 64 km na SV. Třetí základnou, která je neblíže té české je, taktéž argentinské, stanice Marambio na Seymourově ostrově (v mapě označená písmenem B). Její součástí je i celoročně využívané letiště. Základna se nachází 78 km na JV.

Samotná Mendelova polární stanice stojí na severním pobřeží ostrova Jamese Rosse (na mírně kamenité pláži 80–100 m od mořského pobřeží, v nadmořské výšce 9 m n. m.), a to mezi mysy Bibby Point a Cape Lachman. Stanice je tedy směřována do cca 10–20 km širokého průlivu prince Gustava, který byl pokryt vrstvou věčného ledu, ale v létě roku 1994 poprvé rozmrzl. Je však plný ledových ker a kusů ledovců, proto je lodní doprava stále (k r. 2010) komplikovaná.Adámek, str. 77-79

Celá severozápadní část ostrova, Ulu Peninsula,Prošek, str. 242-244 je jednou z největších odledněných částí Antarktidy. Odledněno je až 80 % rozlohy ostrova. Také díky srážkovému stínu Antarktického poloostrova má nízký roční úhrn srážek (cca 300 mm)Adámek, str. 82 a tající sníh z občasných srážek se obvykle rychle vsakuje. Stanice totiž stojí na mořské terase tvořené kompaktním jemným pískem, regolitem. Roční chod teplot v roce 2008 dosahoval minima −35,5 °C a maxima 12,5 °C (průměr −4,6 °C), vlhkost minima 71,2 % a maxima 88,1 % (průměr 81 %).

Přesné umístění stanice bylo vybráno s ohledem na tři hlavní kritéria: přístupnost lodí či helikoptérou z nejbližších polárních stanic, vhodnost přistávacích míst pro logistické operace, pestrost okolního prostředí, umožňující co nejširší spektrum vědeckých aktivit.

Výstavba

Doprava materiálu Konstrukční prvky stanice i části infrastruktury byly vyrobeny v letech 2001–2002 v Česku, kde byly v rámci příprav některé její části i složeny a vyzkoušeny, aby se minimalizoval čas stavby na místě a případné problémy. Samotná přeprava začala v listopadu roku 2004, kdy materiál putoval nejprve do Hamburku a později do chilského přístavu Punta Arenas. Odtud mělo být vše převezeno přímo na ostrov Jamese Rosse, avšak při transportu nastaly potíže: první loď, Anatarctic Dream, nevyplula kvůli špatnému technickému stavu vůbec a druhá, Porvenir I., havarovala nedaleko přístavu při cestě na nakládku. Úspěšně proběhla až třetí přeprava chilským vojenským ledoborcem Oscar Almirante Viel.

Stavba na místě Ledoborec se k místu budoucí stanice, kde již čekala přípravná výprava, přiblížil 24. února 2004 v ranních hodinách a během následujících dvou dnů bylo z lodi vyloženo osm kontejnerů o celkové hmotnosti 130 tun.Adámek, str. 88 Stavební práce následovaly bezprostředně po ukončení vyloďovacích činností a z první dodávky materiálu stála na konci antarktického léta postavena během sedmi dnůAdámek, str. 91 téměř celá hlavní budova, ve které mohl být uskladněn materiál pro další stavbu. Vzhledem k tomu, že první dodávka neobsahovala veškeré materiály a systémy nutné ke stavbě stanice, byla hlavní budova i přilehlé kontejnery zazimovány a stavba pokračovala další rok. Povětrnostní podmínky byly při stavbě na antarktické poměry velmi příznivé, ale i tak se teploty pohybovaly v rozmezí od -8 do +6 °C a vítr o rychlosti až 120 km/h někdy neustával po několik dní.

Slavnostní otevření Po veškerých přípravách byla stanice slavnostně otevřena 22. února 2007 a pokřtěna. Slavnosti se účastnili členové vědeckého týmu, zástupce českého velvyslanectví v Argentině a děkan Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity.Adámek, str. 98-99

Financování výstavby Finanční prostředky na její výstavbu poskytlo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, nositelem projektu se stala Masarykova univerzita a zhotovitelem celého komplexu se na základě výběrového řízení stala firma PSG -International ze Zlína. Náklady na výstavbu stanice činily asi 60 milionů Kč.

Základna

Popis budov Stanice je ve srovnání s tradičními antarktickými základnami spíše menší velikosti a vymyká se tedy typickému vzhledu předimenzovaných budov, které byly na Antarktidě v minulosti postaveny jinými zeměmi. Celá konstrukce je podřízena extrémním klimatickým podmínkám, jež v oblasti panují. Je tvořena především jednopatrovou hlavní budovou (dřevostavba 26,5 m × 11,5 m, na výšku 2,8–3,6 m), využívaná k ubytování, stravování, relaxaci i k laboratorní činnosti. Uvnitř se nachází dvanáct jedno- až dvoulůžkových ložnic, dvě společné pracovny, ale také jídelna, kuchyňka, hygienické zařízení a sušárna. V základech má tato budova mříž z dubových pražců zapuštěných do mělkých základů a tvořících konstrukci stojící nejméně 40 cm nad zemí, aby se omezily ztráty tepla do chladné antarktické zeminy. Stěny (o tloušťce 265 mm) jsou postaveny systémem K-Kontrol, skládají ze dvou OSB desek a mezi nimi umístěné izolační výplně. Zvnějšku obvodových stěn je překližka, která chrání konstrukci před nepříznivými vlivy vnějšího prostředí (slaný aerosol, občasné písečné bouře). Podlaha a stropy jsou konstruovány podobně, ale mají větší tloušťku (320 mm). Střecha je zkosena 5 % k jižní straně a je pokryta polyvinylchloridovou deskou, která objekt chrání před účinky UV.

V okolí hlavní budovy se nachází dalších devět technických kontejnerů (o rozměrech 6 × 2,5 × 2,6 m), které slouží jako sklady dieselových agregátů a náhradních dílů, garáže, spalovna odpadů či elektrocentrála. Na kontejnerech jsou připevněny větrné elektrárny, které je možné při silném větru sklopit. Plošné rozptýlení objektů do prostoru snižuje riziko požáru nebo ekologické havárie.

Provoz