Zámek ve Valašském Meziříčí (známý spíše jako zámek Žerotínů), se nachází ve stejnojmenném městě, ležícím asi 15 km severně od centra okresního města Vsetína ve Zlínském kraji. Původně renesanční zámek, zbudovaný Pernštejny na přelomu 30. a 40. let 16. století, později barokně a rokokově upravovaný, je od 3. května 1958 chráněn jako kulturní památka. Objekt je majetkem města Valašského Meziříčí a sídlí v něm městské Kulturní zařízení. Prostory jižního křídla jsou od roku 2014 využívány Muzejním a galerijním centrem, jež v zámku provozuje historickou expozici, věnovanou dějinám města a šlechtického rodu Žerotínů. Sklepní prostory v severním křídle zámku pak slouží divadelnímu a hudebnímu M-klubu, který ve Valašském Meziříčí působí nepřetržitě od roku 1971. Ve druhém patře a podkroví je zřizován Zámecký penzion.
Součástí zámeckého areálu jsou rovněž budovy bývalé sýpky a vězeňské kaple, situované na druhém zámeckém nádvoří, které byly po rekonstrukci z let 2006–2008 adaptovány pro potřeby turistického informačního centra a galerie moderního umění.
Historie
Pernštejnové vlevo|náhled|Podobizna Jana IV. z Pernštejna (1487–1548) z Paprockého Zrcadla slavného markrabství moravského (1593) V roce 1532 zakoupil za 28 000 zlatých rozsáhlé rožnovské panství od bratří Jana a Jaroslava ze Šelmberka moravský zemský hejtman Jan IV. z Pernštejna (1487–1548). Ten se na podzim 1538 obrátil na krále Ferdinanda I. s žádostí o povolení zbořit starý hrad v Rožnově pod Radhoštěm, jehož správní funkce měla být přenesena na zámek v Meziříčí, který Pernštejn plánoval vystavět. Panovník šlechtici vyhověl a nejspíše už v roce 1539 byla zahájena stavba nového meziříčského zámku, pro nějž bylo vybráno vyvýšené místo na levém břehu Rožnovské Bečvy, zakomponované do soustavy městských hradeb, postupně budovaných mezi léty 1538–1559. Písemnými prameny je zámek poprvé doložen k roku 1545 v artikulích kovářského cechu. Zvolený stavební pozemek ale neležel na rožnovském panství, nýbrž na biskupském léně Meziříčí, za což musel Pernštejn postoupit olomoucké diecézi jako kompenzaci území, nazývané Vrbí, rozkládající se na pravém břehu Rožnovské Bečvy. Od té doby tak zámecký areál ležel na dědičném rožnovském (později nazývaném rožnovsko-krásenském) panství, zatím co okolní město tvořilo součást biskupského lenního statku Meziříčí.
Navzdory investicím se však zámek Pernštejnovým trvalým sídlem nestal a využíval jej pouze sporadicky jako lovecké sídlo; to dokládá inventář z roku 1552, zachytávající předměty, které byly o pět let dříve převezeny z Meziříčí na Pernštejnův nedaleký hrad Helfštýn. Mimo jiné šlo o deset tenat na srnčí zvěř, 25 tenat na zajíce, dva toulce, deset oštěpů a sudlic, 17 hákovnic či 14 ručnic. Od druhé poloviny 40. let 16. století začal o rožnovské panství ztrácet zájem a dne 27. dubna 1547 jej za 12 000 kop grošů předal do pětileté zástavy Vilémovi ze Žerotína, svému věřiteli. O tři měsíce později odprodal také sousední vsetínské panství bratřím Nekšům z Landeka a ještě v průběhu téhož roku změnil zástavní smlouvu s Žerotínem na smlouvu o prodeji. Do zemských desk bylo rožnovské panství Vilémovi ze Žerotína zapsáno dne 6. ledna 1548. Žerotínové vlevo|náhled|Erb rodu ŽerotínůDo stavební podoby meziříčského zámku Vilém ze Žerotína příliš nezasáhl, protože už nedlouho po roce 1549 zemřel. Majetky, k nimž patřilo i sousední panství Starý Jičín, zdědili jeho synové Jan († po roce 1557), Karel († 1593) a Bernard († 1597). Držitelem rožnovského panství a meziříčského zámku se posléze stal nejmladší Bernard, jenž od olomouckého biskupa Marka Khuena obdržel roku 1561 také biskupské léno Meziříčí, jehož součástí bylo město (Valašské) Meziříčí a čtveřice okolních vesnic. Tento majetkový celek pak až do roku 1692 patřil meziříčské větvi rodu Žerotínů, kterou Bernard založil. Po jejím vymření se zámek ocitl v rukách větví losinsko-vízmberské (1692–1706; 1779–1815) a falkenberské (1706–1779).
Meziříčská větev rodu Žerotínů (1560–1692) Bernard ze Žerotína zpočátku spolu se sourozenci sídlil na hradě ve Starém Jičíně, ale už v polovině 60. let 16. století přesunul svou rezidenci na zámek do Meziříčí. Pokračoval v jeho rozšiřování a renesančních úpravách, o čemž mimo jiné svědčí stížnost meziříčských měšťanů na Žerotína, který je měl nutit k nočním hlídkám na rozestavěném zámku. Součástí zvětšeného zámeckého areálu se stala původní městská brána, která proto musela být v roce 1570 nahrazena novou, tzv. Poličenskou bránou, zbudovanou zhruba 140 m jižněji od zámku.Dostál, F. (1962), s. 137. Protože stavební ruch po jistý čas nedovoloval Bernardovi ze Žerotína na zámku bydlet, se svolením olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského z Pavlovic přebýval počátkem roku 1572 na biskupském zámku v Kelči, odkud stavbu řídil. Na přestavbě se tehdy zřejmě podíleli původem italští kameníci František Pela Vlach a Petr Minikát Vlach. Po Bernardově smrti v roce 1597 zdědil valašskomeziříčský zámek a panství jeho syn Jan Vilém ze Žerotína († 1608), za jehož působení město dne 15. srpna 1607 postihl katastrofální požár, který měl zdevastovat na 80 domů, nedávno rekonstruovaný farní kostel a městskou radnici i s archivem. Zámek patrně zasažen nebyl a tak na něm mohl Jan Vilém ze Žerotína vydat listinu, jejímž prostřednictvím měšťanům potvrdil všechna privilegia, zničená požárem. Zkraje následujícího roku ale Žerotín během pobytu v Mikulově nečekaně zemřel a panství přešlo na jeho nedospělé syny Bernarda († 1655) a Baltazara († 1644), jejichž poručníkem se stal Jetřich ze Žerotína (†po roce 1634), mladší bratr Jana Viléma.Stibor, J. (2007), s. 131–133. náhled|Dobové nápisy na stěně v interiéru jižního křídla zámku Žerotínů Jetřich navázal na stavební aktivity svého otce Bernarda a při zámku nechal zřídit jízdárnu. Během třicetileté války (1618–1648) byl zámek spolu s městem několikrát poškozen a vyrabován. Roku 1620 jej například přepadli polští kozáci lisovčíci a rozehnali jistou svatbu, která na zámku probíhala.Dostál, F. (1962), s. 40–41. Dne 14. února 1648 byl pak zcela vypálen švédskými jednotkami. Protože se Jetřich ze Žerotína a jeho synovec Bernard zapojili do stavovského povstání, byly jim jejich podíly na rožnovském panství a biskupském léně Meziříčí zkonfiskovány. Zpět je získal Baltazar ze Žerotína, mladší bratr konfiskací postiženého Bernarda, jenž na radu Karla staršího ze Žerotína přijal katolickou víru a zařadil se mezi stoupence rekatolizační politiky císaře Ferdinanda II. Za podíly na meziříčském biskupském léně musel roku 1628 zaplatit 6 000 zlatých a k nim ještě připojit dva tažné a šest kočárových koní; podíly na rožnovském panství obdržel o rok později. Podle inventáře z roku 1644, pořízeného krátce po Baltazarově smrti, byl meziříčský zámek zařízen četným mobiliářem. Nechyběla ani rozsáhlá zbrojnice, mj. obsahující dva katovské meče, vlašskou brokovnici nebo pozlacené a postříbřené kordy.
Obnovy šlechtického sídla po třicetileté válce se ujal Baltazarův nejmladší syn Bernard Ferdinand ze Žerotína († 1692), jemuž rožnovské panství i se zámkem připadlo poté, co si roku 1659 rozdělil otcovské majetky se svými bratry. Rozvrácenou ekonomickou situaci se mu podařilo konsolidovat snahou o podnikání ve vlastní režii (např. zřizováním nových hospodářských dvorů) a zámek se postupně změnil v kulturní a společenské centrum regionu. V jeho sousedství dal vytyčit novou zahradu, která vyrostla na místě pozemků devíti pustých domů, zničených během třicetileté války. Ačkoliv byl Bernard Ferdinand ze Žerotína celkem třikrát ženatý a do jeho manželství se narodilo celkem devět dětí, dospělosti se dožila jenom dcera Marie Alžběta Sidonie († 1699), od roku 1679 provdaná za hornorakouského šlechtice Jana Ignáce hraběte z Rödernu. Ve svém testamentu odkázal Bernard Ferdinand dceři nárok na veškerý movitý majetek včetně klenotů, ale rožnovské panství i s meziříčským zámkem měl po jeho smrti získat Maxmilián František Antonín ze Žerotína (1662–1706), vzdálený příbuzný z losinsko-vízmberské větve rodu.Stibor, J. (2007), s. 162–163.
Maxmilián František ze Žerotína (1692–1706) náhled|Socha putta, pocházející z bývalé francouzské zahrady u zámku Žerotínů, dnes stojící v parku u zámku Kinských Rožnovsko-krásenského panství i meziříčského zámku se Maxmilián František ze Žerotína ujal po Bernardově smrti v září 1692 a po komplikovaných sporech s olomouckým biskupem Karlem II. z Lichtenštejna-Kastelkornu převzal roku 1694 rovněž biskupské léno Meziříčí. Zámek se stal součástí šlechticovy soustavy sídel, kam kromě Meziříčí patřil též zámek Vízmberk (dnes Loučná nad Desnou) u Šumperka, Drahanovice u Olomouce a městský dům na olomouckém Dolním náměstí. Na přelomu 17. a 18. století měl meziříčský zámek podobu trojkřídlé budovy, navazující na městské hradby a uzavírající obdélníkové nádvoří lemované dřevěnou, patrně konzolovitě vynesenou pavlačí. Před nádvorními průčelími severního a jižního křídla byla zbudována dvouramenná schodiště. Na východní straně nádvoří stála zámecká brána, nad kterou byla v roce 1698 zednickým mistrem Janem Čertoltem vystavěna hodinová věž, jež se však o devět let později zřítila.Lasztovicza, P. (2021), s. 56. Přístup na západně orientované druhé nádvoří, kde byla situována studna, umožňoval průjezd v západním křídle. Součástí zámeckého areálu byly též stáje pro koně a kočárovna, kde se podle inventáře z roku 1706 nacházelo několik kočárů, kolesek a zdobených sání. K zámku dále patřila „panská zahrada“, o kterou se za Maxmiliána Františka ze Žerotína staral zahradník Jakub David, usedlý v městečku Krásně nad Bečvou.Lasztovicza, P. (2021), s. 62.
Kuchyně, umístěná v přízemí, byla podle soupisu z roku 1706 vybavená patřičným kuchyňským náčiním. Pokoje prvního patra, zařízené různým nábytkem, dekorovaly kožené tapety, obrazy a také zbraně. V jedné z místností nechyběl ani módní kulečníkový stůl s vybavením.Lasztovicza, P. (2021), s. 57. Od počátku 90. let 17. století Žerotín ve svých službách zaměstnával malíře Bernarda Bonaventuru Velehradského († 1729), jehož obrazy zdobily jak meziříčský zámek, tak žerotínský městský dům v Olomouci. Protože zůstal Maxmilián František ze Žerotína bezdětný, odkázal rožnovsko-krásenské panství i se zámkem svému vzdálenému bratranci Karlovi Jindřichovi ze Žerotína (1672–1716), pocházejícímu z falkenberské větve rodu usazené ve Slezsku.Stibor, J. (2007), s. 164. Biskupské léno Meziříčí přešlo po Maxmiliánově smrti na jeho mladšího bratra Jana Jáchyma ze Žerotína (1667–1716). Falkenberská větev rodu Žerotínů (1706–1779)