Gotthardský průsmyk (, ) byl od středověku až do výstavby železničních a dálničních tunelů jednou z důležitých severojižních spojnic přes Alpy. Gotthardská osa je název pro dopravní osu, která je dodnes v Evropě důležitá a vede severojižním směrem přes masiv Gotthard nebo pod ním. Gotthardský průsmyk je jedním z přímých dopravních spojení přes centrální Alpy, které překonává pouze horský hřeben. Z tohoto důvodu má Gotthardská osa – na rozdíl od samotného průsmyku – stále velký význam pro alpský tranzit. Průsmyk je pojmenován po svatém Gotthardovi z Hildesheimu.
Poloha Horský průsmyk spojuje obce Andermatt v údolí Ursern v kantonu Uri a Airolo v údolí Valle Leventina v kantonu Ticino. Vrchol průsmyku se nachází v nadmořské výšce 2107 metrů.
Gotthardská silnice, jak se oficiálně nazývá, spojuje města Altdorf a Biasca v délce asi 110 kilometrů. Z Altdorfu vede tato hlavní silnice No. 2 údolím řeky Reuss a prochází obcemi Schattdorf, Erstfeld, Silenen, Amsteg, Intschi, Wassen, Wattingen a Göschenen. Za Göschenenem následuje soutěska Schöllenen s památníkem Suvorova a poté vesnice Andermatt. Zde se kříží Gotthardská osa a centrální východo-západní osa švýcarských Alp, která spojuje Valais a Goms na západě přes průsmyky Furkapass a Oberalppass s Graubündenem a Surselvou na východě.
Průsmyk protíná hlavní evropské rozvodí mezi Rýnem a Pádem. Lemuje ho vedení vysokého napětí a horské jezero Lago della Piazza. Od kantonální hranice, která leží mezi Hospentalem a Gotthardským průsmykem, nese název Via San Gottardo a jako taková vede do Leventiny. V Airolu dosahuje dna údolí. Ve městě Piotta mění název na Strada Cantonale.
Historie náhled|vlevo|První kamenný Ďáblův most Ačkoli Římané znali Gotthard jako průsmyk pod názvem Adula Mons, téměř ho nevyužívali: opevněné římské cesty vedly přes Septimerpass, Reschenpass a Brenner. Přestože samotný Gotthard bylo možné vždy překročit, severněji ležící soutěska Schöllenen představovala nepřekonatelnou překážku. Nálezy římských mincí však ukazují, že průsmyk byl stále v malé míře využíván. Schöllenen se obvykle obcházel přes Bäzberg nebo se jezdilo přes průsmyky Furkapass a Oberalppass, které byly v té době přístupné po mulařské stezce.
Jedním z předpokladů pro pohyb zboží a osob přes Gotthard bylo zpřístupnění soutěsky Schöllenen mezi Göschenenem a Andermattem. Kolem roku 1220 byl postaven první most Twärrenbrücke a kolem roku 1230 první dřevěný most přes řeku Reuss – Teufelsbrücke. V roce 1595 byl nahrazen kamenným. Legendu o stavbě první cesty přes Schöllenenskou soutěsku zpracoval Robert Schedler ve svém historickém románu Kovář z Göschenenu (Der Schmied von Göschenen).
Rychlý průjezd po Gotthardu byl výhodný i pro hohenštaufského císaře Fridricha II., protože možnost rychlého přesunu poslů a vojáků přes Alpy byla pro něj a jeho syna Jindřicha (VII.), který vládl jako král v Německu, natolik důležitá, že v roce 1231 udělil kantonu Uri privilegium výměnou za výkupné a příslib volného a bezpečného průjezdu. Tím se obyvatelé Uri stali svobodnými od říše, což znamenalo, že byli povinni poslušností pouze císaři. Později byl stejný status udělen také kantonům Schwyz a Unterwalden. Otevření Gotthardské cesty se tak stalo významným faktorem pro vznik Švýcarské konfederace.
Stezka pro mezky náhled|vlevo|Přepravní řád Urserenského družstva, 1363 náhled|vlevo|Kolona mezků před Urnerlochem, asi 1790
Otevřením Schöllenské soutěsky začal význam Gotthardské stezky stoupat, což trvá dodnes. Ve 13. století zde byla vybudována až tři metry široká cesta pro mezky, zpevněná štěrkem nebo žulovými deskami, po které se ročně pohybovalo asi 12 000 lidí. Ne všude však byla stezka pro muly tak široká, byly zde četné úzké průchody. Stejně jako v moderní době vedla tato úzká místa na staré mulařské stezce ke konvojům, které opakovaně zastavovaly obchodní karavany. Přesto byla Gotthardská mulařská stezka považována za pohodlnou cestu pozdního středověku a Gotthardský průsmyk se rychle stal jedním z nejdůležitějších alpských přechodů. Tehdejší názvy průsmyku byly Monte Tremulo, Mons Ursarie a Mons Elvelinus.
Četné smlouvy mezi městy na Gotthardské cestě upravovaly provoz mezků, první z nich byla uzavřena v roce 1237. Řád mezků z roku 1383, uzavřený mezi Uri a Valle Leventina, již umožňoval jakousi expresní nákladní dopravu. Mezkaři však neměli jen monopol na dopravu, ale starali se také o údržbu a rozšiřování cest. Vytvoření bezpečných tras bylo tedy i v jejich zájmu, protože jim umožňovalo zvýšit zisky. Dříve chudý region tak brzy dosáhl určité prosperity díky systému mula-train. Novou cestu rychle přijala i armáda: Již v roce 1240 spěchali vojáci ze Schwyzu přes Gotthard na pomoc císaři Fridrichu II. při obléhání Faenzy.
Přes Gotthard se brzy vydala řada významných osobností, mezi nimi i mnoho církevních hodnostářů. První spolehlivá zmínka o použití průsmyku pochází od Alberta von Stade, benediktinského opata z brémské diecéze, který si tuto trasu vybral v roce 1236 pro svou pouť při návratu z Říma do Německa.
Někteří z cestovatelů zanechali o své cestě objevné a dramatické zprávy, jako například samonský biskup Dietrich z Kuby, který 16. března 1473 do své účetní knihy zapsal: „…ueber den Gothart schentlichen bosen wegk, als ich en alle myn leptage (nicht) gewanderelt byn.“ Oxfordský kronikář Adam de Usk, který v březnu 1401 projel Gotthard na saních tažených voly, si prý na nejnebezpečnějších místech nechal zavázat oči, aby se nemusel dívat do hlubokých propastí.
Význam náhled|Kolona mezků v zimě Sotva padesát let po stavbě Ďáblova mostu se Gotthardpass stal tak důležitým, že biskup z Churu osvobodil své kolegy v Lucernu (1278) a Curychu (1291) od cla, aby udržovali provoz na Septimerpassu.
Gotthardské clo z Hospentalu do Reidenu, soustředěné v Lucernu, bylo hlavním zdrojem příjmů habsburské správy. Byli to tedy Habsburkové, kdo v prvních sto letech podporoval rozšíření Gotthardské cesty. Předtím byla Gotthardská stezka pravděpodobně spíše řadou více či méně udržovaných a zčásti velmi starých obecních cest.
Již na počátku 15. století procházelo průsmykem ročně asi 10 000 lidí a 9 000 zvířat. Přestože letní měsíce byly pro dopravu přes Gotthard výhodnější, zimní měsíce byly pro muletáře výnosnější. V zimě mohli používat sáně tažené dvěma voly, na kterých mohli přepravit až 600 kilogramů, což je čtyřikrát více než v létě. V roce 1500 bylo přes Gotthard přepraveno asi 170 tun zboží. Cesta z Flüelenu do Bellinzony trvala pěšky asi 30 hodin.
Třicetiletá válka způsobila, že Gotthardpass na dlouhou dobu ztratil na významu. Jako měřítko poslouží příjmy celních úřadů v Basileji a Lucernu, které na konci války v roce 1648 činily sotva 20 % příjmů z roku 1619. Německo bylo v té době příliš vyčerpané na to, aby se obchod Itálie s Německem mohl rozvíjet. To se změnilo s uzavřením míru a v roce 1655 byla opět zaznamenána nová rekordní úroveň obchodu.
Během druhé světové války byla na vrcholu průsmyku rozšířena pevnost Gotthard, která sloužila až do roku 1998. Tvořila ji pevnost Sasso da Pigna na vrcholu průsmyku a pevnost Foppa Grande a pevnost Gütsch, které zajišťovaly přístupy.
Hospic náhled|vlevo|Gotthardský hospic, 1785 |náhled|Zimní cesta přes Gotthard, 1790 Na vrcholu průsmyku prý již dříve stála kaple. Není známo, kdo a kdy ji postavil. Při vykopávkách ve sklepě starého hospice na vrcholu průsmyku byly nalezeny jeho základové zdi, které pocházejí přinejmenším z karolinského období; lze předpokládat, že zde stála i jiná stavba.
Poprvé jsou kaple a Sust na vrcholu průsmyku zmíněny v mírové smlouvě uzavřené 12. srpna 1331 mezi Urserenem a Livinenem po hraničních sporech. Milánský arcibiskup Galdinus údajně zasvětil kapli svatému Godehardovi v roce 1230 (podle Liber notitiae Sanctorum Mediolani), po němž je průsmyk pojmenován. Existují však také doklady o tom, že zde mniši z Disentisu měli již o několik desetiletí dříve kapli nebo ubytovnu a také zde uctívali svatého Godeharda.
Brzy byl postaven hospic (útočiště) jako ubytovna pro četné poutníky a další pocestné, který byl v letech 1431/32 rozšířen. V 17. století nechal milánský arcibiskup Federico Borromeo hospic rozšířit a přistavět k němu kněžskou rezidenci. Od roku 1685 provozovali hostinec kapucíni, kteří dostali zvláštní povolení nosit obuv kvůli extrémnímu počasí.
Z konce 18. století se k nám dostala zpráva o pohostinství, které bylo poskytováno chudým pocestným. Hostinský musel každému pocestnému dát kousek chleba, libový sýr a trochu sladkého vína a k obědu dostali "sádlovou polévku". Dostali také místo na spaní a v případě potřeby i péči. Uvádí se, že tímto způsobem bylo ročně nasyceno asi 4000 chudých lidí.
Během bojů mezi Rusy a Francouzi byl hospic v roce 1799 zničen a kapucíni byli odvoláni. V roce 1837 byli znovu obnoveni a v roce 1841 definitivně odvoláni. V roce 1830 přešla budova do vlastnictví kantonu Ticino, který ji v roce 1834 zrenovoval a v roce 1838 nechal postavit hotel a celnici. Od té doby vedl hospic Felice Lombardi z Airola, jehož rodina zde zůstala až do roku 1972. V roce 1866 otevřel Lombardiho syn vedle hospice hotel Monte Prosa, aby mohl hostit významné hosty způsobem odpovídajícím jejich postavení. Hotel v roce 1905 vyhořel, ale byl okamžitě obnoven. V bývalé budově Sust naproti hospicu je nyní restaurace a muzeum San Gottardo. V roce 2005 byl hospic na základě architektonické soutěže architektů Quinta Millera a Paoly Maranty přestavěn. Štít byl zvýšen a vedle betonového schodiště byla postavena dřevěná konstrukce sahající až pod střechu.
První poštovní služba Kurýři, poslové, řadoví běžci a bojovníci cestovali sem a tam už od otevření Gotthardské silnice, ale bez pevného jízdního řádu. Přenášeli zprávy mezi kláštery, univerzitami a knížecími dvory. Poslové konfederace, Standesläufer, nosili pestré uniformy a heraldické štíty, poselskou pušku, bodák a krátký meč. Byli to oficiální státní zaměstnanci a nesměli být obtěžováni. Úřady jim musely pomoci.
Od 15. století se objevují zprávy o rostoucím poštovním provozu přes Gotthard. Římsko-německý král a pozdější císař Maxmilián I. si údajně nechal v roce 1494 zřídit pravidelnou kurýrní linku od svého poštmistra Franze von Taxis. Ta nemohla existovat dlouho, protože když v roce 1499 vypukla švábská válka, bojovali konfederáti proti Maxmiliánovi I. Nejpozději v roce 1563 opět existovala poštovní linka spojující Milán s Basilejí, o níž se zmiňuje poštovní cestopis janovského kurýrního mistra Giovanniho da l'Herba.
První spolkovou poštu založili v roce 1615 bratři Hessové z Curychu, kteří jménem curyšských obchodníků a s úředním povolením zřídili první poštovní úřad v Haus zum Roten Gatter v Curychu. Od 5. října 1615 posílali poštu jednou týdně přes Gotthard do Bergama a zpět. V následujících letech vznikaly další kurýrní služby, například v letech 1653–1682 Diego Maderni v Luganu, jehož jízdní kurýři překonávali vzdálenost mezi Lucernem a Milánem za čtyři dny. Pravděpodobně nejznámější z nich provozoval od roku 1693 bernský radní a poštovní podnikatel Beat von Fischer, který vlastnil také poštovní regál v Simplonském průsmyku. Nad Gotthardem zřídil horskou poštu, která fungovala až do roku 1832.
Aby se v zimě udržela doprava pošty a zboží, proháněl se po sněhu vůl s těžkým kmenem stromu zavěšeným na laně, který sníh trochu stlačil, aby se po něm dalo jezdit na saních. Pokud byl sníh pro zvířata příliš vysoký, používaly se lopaty. Trasa Gotthardské stezky byla vyznačena stejným způsobem jako dnes: v létě byly u silnice zapíchnuty dlouhé dřevěné kůly. Způsob odklízení sněhu pomocí volů a klád se používal až do 20. století, kdy se začala používat motorová vozidla na odklízení sněhu.
První rozšíření náhled|vlevo|Vévoda ze Chartres, budoucí francouzský král Ludvík Filip, žádá o přijetí do hospice, 1793