Maximilien François Marie Isidore de Robespierre (6. května 1758 Arras – 28. července 1794 Paříž) byl francouzský advokát a politik. Je jedním z nejznámějších a nejkontroverznějších aktérů Velké francouzské revoluce. Jako poslanec a významný jakobín prosazoval princip suverenity lidu a rovná občanská a politická práva bez ohledu na stavovský původ, bohatství, vyznání či rasu. Jako člen Konventu a Výboru pro veřejné blaho měl podíl na represivních opatřeních spojených s radikální fází revoluce a občanskou válkou. Pro jedny představuje obhájce ideálu demokratického a sociálního státu, pro jiné zůstává především ztělesněním revolučního teroru.
Život Raná léta Byl synem významného právníka Maximiliena Barthélémy Françoise de Robespierra, a jeho manželky Jacqueline Marguerite Carraultové, dcery sládka. Jeho přímí předkové v mužské linii byli notáři v Carvinu, vesničce poblíž Arrasu, již od počátku 17. století. Maximilien byl nejstarší ze čtyř dětí, měl mladšího bratra Augustina (1763–1794), a dvě sestry. Když mu bylo šest let, jeho matka zemřela při porodu, otec poté opustil rodinu, a až do své smrti (roku 1777) pobýval v zahraničí. Děti zanechal v péči příbuzných z matčiny strany.
Mladý Robespierre navštěvoval od svých osmi let školu v Arrasu, později studoval práva na Lycée Louis-le-Grand v Paříži. Zde se mj. seznámil s osvícenskými myšlenkami J.-J. Rousseaua a přijal je za své.
Kariéra v Arrasu Po ukončení studií v roce 1781 se stal úspěšným právníkem v rodném Arrasu. Při své práci často zastupoval chudé, což mu přineslo oblibu. Roku 1782 jej biskup Louis-Hilaire de Conzié jmenoval trestním soudcem, Robespierre se ale funkce brzy vzdal, aby nemusel vynášet rozsudky smrti. Dále vedl svou advokátní praxi a v roce 1783 se při úspěšné soudní obhajobě muže, který byl místními autoritami donucen odstranit ze svého domu hromosvod, proslavil jako obhájce osvíceneckého pokroku. Věnoval se rovněž spisovatelské činnosti a od roku 1783 byl členem akademie v Arrasu, v níž se setkal mimo jiné s budoucími revolučními politiky Lazarem Carnotem a Josephem Fouché. V rámci akademie přednesl mimo jiné texty usilující o zrovnoprávnění nemanželských dětí nebo o právo žen vstupovat do akademií a čtenářských společností.MCPHEE, Peter. Robespierre: A revolutionary life. 1. vyd. New Haven: Yale University Press, 2012. S. 43–44 Již před svoláním generálních stavů (1789) byl výraznou lokální osobností se stále odtažitějším vztahem k místní právnické elitě a církevní hierarchii.
Poslanec Národního shromáždění Roku 1789 byl, teprve třicetiletý, Robespierre zvolen poslancem generálních stavů – za třetí stav v provincii Artois. Pařížští hejskové si vybrali Robespierra za terč svých posměšků. Všechno jim bylo směšné na tomto poslanci za město Arras – staromódní olivově zelený frak, maloměstské chování, nadneseně bombastický sloh předem připravených projevů. Brzy si však mezi Pařížany získal úctu a pozornost.
Na sněmu generálních stavů ve Versailles se podílel na úsilí zástupců třetího stavu (jichž bylo dvakrát víc než zástupců za první a druhý stav, tj. duchovenstva a šlechty) hlasovat po jednotlivcích a nikoli po stavech, účastnil se přísahy v míčovně a vzniku Národního shromáždění. Připojil se zde k Bretaňskému klubu, ze kterého po přesunu do Paříže vznikl známý jakobínský klub. V něm se z počátku setkávali poslanci od politického středu (Mirabeau, Lafayette) po radikální levici (Pétion, Grégoire či sám Robespierre).MCPHEE, Peter. Robespierre: A revolutionary life. 1. vyd. New Haven: Yale University Press, 2012. S. 65
Radikální obhájce práv člověka a občana Robespierre se stal jedním z nejvýraznějších kritiků rozporů mezi přísliby Deklarace práv člověka a občana (1789) a politickou realitou. Kritizoval represivní zásahy proti občanům bouřícím se kvůli nedostatku chleba a zejména zavedení stanného práva v Paříži na podzim 1789.MCPHEE, Peter. Robespierre: A revolutionary life. 1. vyd. New Haven: Yale University Press, 2012. S. 73–74. Zasazoval se o zrovnoprávnění protestantů a židů, které bylo v Národním shromáždění prosazeno v prosinci 1789.MCPHEE, Peter. Robespierre: A revolutionary life. 1. vyd. New Haven: Yale University Press, 2012. S. 75 Spolu s Pétionem se ve shromáždění postavil proti návrhu na částečné znovuzavedení censurních opatření, ať už by se týkala radikálních nebo naopak konzervativních a kontrarevolučních listů.MCPHEE, Peter. Robespierre: A revolutionary life. 1. vyd. New Haven: Yale University Press, 2012. S. 88–89.
V době tvorby ústavy z roku 1791 patřil mezi nejvýraznější kritiky rozdělení občanů na „aktivní“ a „pasivní“. Zatímco základní občanská práva se měla podle navrhované ústavy vztahovat na všechny občany, politická práva (právo volit, podávat petice či se stát členem Národní gardy) příslušela jen „aktivním“ občanům splňujícím příslušný volební cenzus (vyloučena tak byla přibližně třetina dospělých mužů). Tím se zařadil k menšině zastánců všeobecného (mužského) volebního práva, které se ovšem nepodařilo při tvorbě ústavy prosadit. Stejně neúspěšně se pokoušel prosadit zrušení trestu smrti, který označil za barbarský a zbytečný pro ochranu společnosti.LEUWERS, Hervé. Robespierre. Paříž: Pluriel, 2016. S. 174–175. Œuvres de Robespierre/Sur l’abolition de la peine de mort. (2016, juin 18). Wikisource. Page consultée le 15:47, juin 18, 2016 à partir de //fr.wikisource.org/w/index.php?title=%C5%92uvres_de_Robespierre/Sur_l%E2%80%99abolition_de_la_peine_de_mort&oldid=5980669. Přestože byl tento návrh zamítnut, přijalo shromáždění zákon, který měl výkon trestu smrti výrazně humanizovat – omezil možné případy jeho použití a bolestivé a stavovsky nerovné formy trestu smrti nahradil stětím gilotinou.
Spolu s Grégoirem a několika dalšími levicovými poslanci se pokoušel prosadit zrušení otroctví a rovná občanská a politická práva pro svobodné nebělošské obyvatelstvo („libres de couleur“) ve francouzských koloniích. Přitom se střetli i s některými konzervativními jakobíny (Barnave, Lameth), kteří považovali zrušení otroctví za nebezpečné pro francouzskou ekonomiku. Jediným Robespierrovým úspěchem v tomto směru bylo nakonec odstranění výslovného schvalování otroctví z navrhovaného textu ústavy, která tak ponechávala otevřenou možnost jeho pozdějšího zrušení.LEUWERS, Hervé. Robespierre. Paříž: Pluriel, 2016. S. 178–179. Po přijetí ústavy navrhl v květnu 1791, aby členové shromáždění projevili občanskou ctnost a zabránili koncentraci moci ve stejných rukou tím, že nikdo z nich nebude kandidovat v blížících se volbách do Zákonodárného shromáždění, které je mělo nahradit a ústavu aplikovat.MCPHEE, Peter. Robespierre: A revolutionary life. 1. vyd. New Haven: Yale University Press, 2012. S. 89
Krize po útěku do Varennes náhled|upright|Robespierrova busta, 1791 (Muzeum francouzské revoluce). V červnu došlo k zásadní proměně politické situace po nezdařilém útěku královské rodiny do Rakouska, jejím zadržení ve Varennes a návratu do Paříže. Zatímco většina Národního shromáždění přijala prohlášení, že král byl „unesen“ nepřáteli revoluce, Robespierre žádal, aby byl Ludvík XVI. souzen a sesazen. Nežádal však zatím konec monarchie jako takové a v návaznosti na Montesquieua neviděl nutně rozpor mezi republikou a konstituční monarchií, v níž by byl král symbolickou postavou bez faktické vládní moci. Obával se totiž vzestupu nové despocie pod vedením silného prezidenta či vojevůdce (zejména s ohledem na vliv a popularitu markýze de La Fayette).LEUWERS, Hervé. Robespierre. Paříž: Pluriel, 2016. S. 184–185 MCPHEE, Peter. Robespierre: A revolutionary life. 1. vyd. New Haven: Yale University Press, 2012. S. 91–92. Jakkoli Robespierre ani jakobínský klub nakonec nepodpořil demonstraci za republiku svolanou 17. července 1791 na Champ-de-Mars klubem kordeliérů, jednoznačně se vymezil proti masakru demonstrujících vojáky národní gardy pod přímým velením markýze de La Fayette na pokyn pařížského starosty Baillyho.
V Paříži bylo tehdy opět zavedeno stanné právo a došlo k rozsáhlému zatýkání. Sám Robespierre byl nucen ukrýt se v domě truhláře Duplaye na Rue Saint-Honoré a k veřejnému politickému působení se mohl vrátit až na začátku srpna. V pokoji v horním patře Duplayova domu však zůstal žít jako nájemce až do konce života. Jednak zde byl výrazně blíž jakobínskému klubu než ve svém původním podnájmu na okraji Paříže a také se spřátelil se členy rodiny, vesměs přesvědčenými podporovateli revoluce i jeho vlastní politiky. Nejbližší vztah navázal s Duplayovou nejstarší dcerou Éléonore, se kterou se chtěl podle svědectví rodinných přátel po revoluci oženit.MCPHEE, Peter. Robespierre: A revolutionary life. 1. vyd. New Haven: Yale University Press, 2012. S. 93 a 199–200.
Nedlouho po masakru na Champ-de-Mars musel řešit krizi jakobínského klubu, který opustili jeho konzervativněji orientovaní členové pod vedením „triumvirátu“ Lameth, Barnave a Duport, aby založili samostatný klub feuillantů.MCPHEE, Peter. Robespierre: A revolutionary life. 1. vyd. New Haven: Yale University Press, 2012. S. 93 Konsolidace jakobínského klubu v Paříži i v jeho regionálních odnožích s sebou přinesla výrazný posun doleva pod vedením dosluhujících poslanců Robespierra, Pétiona a Grégoira i nových stoupajících hvězd revoluční politiky Jacquese Pierra Brissota či George Dantona. Zákonodárné shromáždění vzešlé z nových voleb bylo výrazně radikálnější než jeho předchůdci a právě Brissot se stal jedním z jeho nejvlivnějších poslanců.
Novinář a politik v době Zákonodárného shromáždění náhled|Úvodní strana Robespierrova Obhájce ústavy (1792) Robespierre odjel po skončení svého mandátu na čas zpět do Arrasu, ale po konfrontaci se zdejším konzervativním prostředím se rozhodl vrátit do Paříže.MCPHEE, Peter. Robespierre: A revolutionary life. 1. vyd. New Haven: Yale University Press, 2012. S. 105–110. Zde se opět spojil se svým přítelem Pétionem, který mezitím porazil Lafayetta v komunálních volbách a stal se starostou Paříže.MCPHEE, Peter. Robespierre: A revolutionary life. 1. vyd. New Haven: Yale University Press, 2012. S. 112. Sám Robespierre se nadále angažoval v klubu jakobínů a psal noviny nazvané Obhájce ústavy (Le Défenseur de la Constitution). Kritizoval zostřená opatření namířená proti konzervativním kněžím prosazovaná Brissotem a jeho spojenci, protože podle něj zasahovala do náboženské svobody a znevažovala revoluci v očích upřímných katolíků.MCPHEE, Peter. Robespierre: A revolutionary life. 1. vyd. New Haven: Yale University Press, 2012. S. 113 LEUWERS, Hervé. Robespierre. Paříž: Pluriel, 2016. S. 199
Rozchod s Brissotem a girondisty