Pitovití (Pittidae) jsou čeleď pěvců, jež se vyskytuje v Asii, Australasii a Africe. Existuje více než 40 druhů pit, které jsou si podobné vzhledem i chováním. Pitovití představují starosvětské zástupce podřádu křikaví a jejich nejbližšími příbuznými jsou ptáci z čeledi Calyptomenidae (česky loboši). Pitovití původně tvořili jediný rod, ale moderní systematika je dělí do tří rodů: Pitta, Erythropitta a Hydrornis. Představují středně velké pěvce, na délku měří 15 až 25 cm, tělo je zavalité, se silnými a dlouhými končetinami. Vyznačují se velmi krátkým ocasem a mohutným, mírně zahnutým zobákem. Mnoho z nich má pestře zbarvené opeření.
Většina pitovitých žije v tropech, několik druhů se vyskytuje i v mírném pásu. Většinou žijí v lesích, ale některé přivykly životu v křovinách a mangrovech. Pohybují se většinou na zemi, žijí hlavně samotářsky a potravu hledají na vlhkých lesních půdách. Živí se žížalami, plži, hmyzem a jinými bezobratlými, ale i drobnými obratlovci. Jsou monogamní, samice snášejí až šest vajec, která ukládají do velkého klenutého hnízda na stromě nebo keři, někdy i na zemi. O mláďata se starají oba rodiče. Čtyři druhy pitovitých jsou tažné, několik dalších pak částečně tažných, i když jejich migrace jsou jen málo prostudovány.
Hlavní hrozbou pro pitovité je úbytek stanovišť v podobě rychlého odlesňování, navíc jsou cílem odchytu pro obchod s klecovými ptáky. Pro své pestré opeření a obtížnou pozorovatelnost jsou oblíbené mezi pozorovateli ptáků.
Taxonomie a systematika
Vnitřní systematika pitovitých podle Selvatti et al, 2016
První vědecky popsanou pitou se stala pita devítibarvá (Pitta brachyura), již popsal a ilustroval anglický ornitolog George Edwards v roce 1764. Carl Linné tento druh zařadil do svého revidovaného 12. vydání díla Systema naturae (1766–1768), přičemž pita spadala do čeledi Corvidae a nesla vědecké jméno Corvus brachyurus. O deset let později pitu devítibarvou spolu s dalšími třemi druhy pit přesunul Statius Müller do čeledi drozdovitých (Turdidae) a rodu Turdus. V roce 1816 francouzský ornitolog Louis Vieillot zavedl nový rod Pitta, jehož jméno je odvozeno od telugského slova pitta, což v překladu znamená „malý pták“.
Počet rodů pitovitých v průběhu historie značně osciloval, od jediného rodu až po vícero rodů. Teprve analýza jaderné DNA z roku 2006, jež zahrnovala většinu zástupců čeledi, prokázala existenci tří hlavních kladů pitovitých a na základě této studie byly pity rozděleny do tří rodů. První klad, jehož zástupci nesou rodové jméno Erythropitta, zahrnuje vesměs malé ptáky s krátkými ocasy, výraznými karmínovými nebo červenými znaky na spodních partiích a zelenavými nebo modravými zády. Druhý rod, Hydrornis, zahrnuje asijské druhy. Morfologicky se tito ptáci často liší, nicméně jako jediné pity vykazují pohlavní dimorfismus v opeření a vyznačují se rovněž kryptickým opeřením u nedospělých jedinců. Do tohoto rodu je klasifikována i pita ušatá, jež byla pro své zjevně primitivní znaky často řazena do vlastního rodu Anthocincla. Třetí rod, Pitta, je nejrozšířenější a zahrnuje mimo jiné všechny stěhovavé druhy. Je možné, že mnoho ostrovních forem pitovitých pochází z podobných stěhovavých předků. Toto rozdělení na tři rody uznává většina taxonomických autorit.
Následující seznam 44 druhů pitovitých vychází z publikace Birds of the World: Recommended English Names od Mezinárodní ornitologické unie.
Obrázek Rod Druhy120px Hydrornis pita modrohlavá, Hydrornis baudii pita modropláštíková, Hydrornis caerulea pita azurová, Hydrornis cyaneus pita proužkobřichá, Hydrornis elliotii pita páskovaná, Hydrornis guajanus pita thajská, Hydrornis gurneyi Hydrornis irena pita nepálská, Hydrornis nipalensis pita rezavohlavá, Hydrornis oatesi pita ušatá, Hydrornis phayrei pita sumaterská, Hydrornis schneideri Hydrornis schwaneri pita indočínská, Hydrornis soror120px Erythropitta pita bornejská, Erythropitta arquata Erythropitta celebensis pita sulská, Erythropitta dohertyi pita červenobřichá, Erythropitta erythrogaster pita granátová, Erythropitta granatina pita luzonská, Erythropitta kochi Erythropitta macklotii Erythropitta meeki Erythropitta novaehibernicae Erythropitta rubrinucha Erythropitta rufiventris pita nížinná, Erythropitta ussheri pita horská, Erythropitta venusta120px Pitta Pitta abboti pita černolící, Pitta anerythra pita africká, Pitta angolensis pita devítibarvá, Pitta brachyura Pitta concinna pita ozdobná, Pitta elegans Pitta forsteni pita duhová, Pitta iris pita obrovská, Pitta maxima pita pobřežní, Pitta megarhyncha pita modrokřídlá, Pitta moluccensis Pitta novaeguineae pita hnědokorunkatá, Pitta nympha pita konžská, Pitta reichenowi Pitta rosenbergii pita kápová, Pitta sordida pita azurovoprsá, Pitta steerii pita nádherná, Pitta superba pita hřmotivá, Pitta versicolor Pitta vigorsii
Za taxonomickou autoritu, jež zavedla čeleď pitovitých, je pokládán buďto anglický ornitolog William John Swainson (1831), anebo francouzský ornitolog Charles Lucien Bonaparte (1850). Ačkoli Swainson jako první operuje s termínem Pittae, podle názorů některých biologů, jako je americký ornitolog Storrs Olson, nejde o snahu zavést vědecké jméno, pouze o množné číslo. V rámci vnější systematiky je čeleď pitovitých řazena do řádu pěvců, podřádu křikavých (Tyranni) a skupiny Eurylaimides. Ta zahrnuje loboše z čeledí Eurylaimidae a Calyptomenidae, pitovcovité (Philepittidae) a pipulkovce širokozobého z monotypické čeledi Sapayoidae (jediný americký zástupce skupiny). Co se týče příbuzenských vztahů, podle studie z roku 2006 jsou pitovití sesterskou skupinou vůči lobošům a pitovcům, přičemž původ celé skupiny Eurylaimides autoři hodnotí jako asijský.
Dvě studie DNA z let 2015 a 2016 došly k odlišným závěrům a zjistily, že Eurylaimides zahrnuje dva klady, přičemž pitovití tvoří klad s loboši z čeledi Calyptomenidae (rody Smithornis a Calyptomena). Studie z roku 2016 také zpochybnila dřívější tvrzení o původu skupiny a dospěla k závěru, že křikaví Eurylaimides se rozšířili z Afriky, s pipulkovcem jakožto sesterským taxonem vůči všem ostatním známým čeledím. Pity se od dvou rodů lobošů vydělily v průběhu oligocénu před 24 až 30 miliony let. K diverzifikaci pitovitých ve Starém světě tedy došlo téměř 15 milionů let před příchodem pozemních zpěvných (Passeri), což jim umožnilo obsadit příslušné niky. Naopak přítomnost specializovaných zpěvných v Austrálii zřejmě zabránila větší diverzifikaci pitovitých na tomto kontinentu.
Popis náhled|Pita azurová, jeden z pohlavně dimorfních druhů rodu Hydrornis Pity jsou malí až středně velcí ptáci, nejmenším zástupcem je pita bornejská (Erythropitta arquata), jež měří 15 cm, zatímco pita modropláštíková (Hydrornis caeruleus) může měřit až 29 cm. Hmotnost se pohybuje od 42 do 210 g. Pity mají podsaditá těla s tlustými holeněmi (resp. tibiotarsy) a dlouhými chodidly. Zbarvení končetin se může výrazně lišit i v rámci jednoho druhu. Je možné, že podobný znak je výsledkem pohlavního výběru a samice na základě něj posuzují kvalitu potenciálního partnera. Křídla jsou vybavena deseti ručními letkami, jež jsou obecně zakulacené a krátké; u čtyř stěhovavých druhů jsou křídla o něco špičatější. Předloketních letek je devět, desátá zůstává pouze rudimentární. Pity jsou obecně zdatnými letci, přesto se ale zdržují převážně na zemi a létají jenom zřídka. Ocas je krátký až velmi krátký, kryje jej dvanáct per. Lebka se ve srovnání s lebkami ostatních pěvců vyznačuje velkými spánkovými jamkami.
V porovnání s většinou ostatních lesních druhů ptáků mají pity často pestré opeření. Pouze jeden druh, pita ušatá (H. phayrei), se vyznačuje nevýrazným zbarvením, a to u obou pohlaví. Rod Hydrornis, kam se pita ušatá řadí, zahrnuje mimo jiných druhů i pitu nepálskou (H. nipalensis), pitu indočínskou (H. soror) a pitu rezavohlavou (H. oatesi), přičemž všechny tyto tři druhy mají taktéž spíše tmavší, méně výrazné opeření. Samci i samice pit si bývají svým zbarvením velmi podobní. U rodu Hydrornis se však objevuje pohlavní dimorfismus, kdy peří samic není natolik výrazné jako v případě samců. U většiny zástupců čeledi se jasnější barvy rozvíjejí spíše na spodní straně těla, přičemž světlé, barevné plochy peří na kostřeci, křídlech a ocasních krovkách mohou pity v případě potřeby skrýt. Tato schopnost představuje ochranu proti predátorům; pity, jakožto ptáci žijící v podrostu, jsou nejohroženější napadením shora. Pouze čtyři druhy pitovitých mají svrchní stranu těla světlejší.
Výskyt a stanoviště Pity se vyskytují v Asii, Austrálii a Africe. Obecně to jsou ptáci tropických lesních a křovinatých oblastí, kteří tráví značnou část života na zemi. Většina druhů vyžaduje zalesněné areály s bohatým podrostem a podestýlkou, často navíc žijí v přítomnosti vodních toků. Některé druhy obývají bažiny a bambusové lesy a pita pobřežní (Pitta megarhyncha) je přizpůsobena životu v mangrovníkových porostech. Několik druhů vyžaduje ke svému životu výhradně nížinné lesy. Například australská pita duhová (P. iris) obývá pouze regiony nepřevyšující 400 m. Jiné pity se mohou vyskytovat i v mnohem vyšších nadmořských výškách, například pita rezavohlavá byla nalezena až do nadmořské výšky asi 2 600 m. U pity hnědokorunkaté (P. nympha) se výškové preference liší v závislosti na regionu, který obývá: na Tchaj-wanu se vyskytuje až do výšky 1 300 m, v Japonsku se však zdržuje v nižších nadmořských výškách. Kromě přirozených biotopů mohou pity využívat i oblasti pozměněné člověkem. Například migrující pity modrokřídlé (P. moluccensis) a pity kápové (P. sordida) využívají parky a městské zahrady v Singapuru. vlevo|náhled|Pita hnědokorunkatá migruje z Koreje, Japonska, Tchaj-wanu a pobřežní Číny na Borneo Největší druhová diverzita pitovitých je v jihovýchodní Asii. Ze všech tří známých rodů jsou nejrozšířenější zástupci rodu Pitta. Z tohoto rodu pocházejí dva druhy vyskytující se v Africe, pita africká (P. angolensis) a pita konžská (P. reichenowi), a také nejseverněji žijící druh (pita hnědokorunkatá) a nejjižněji žijící druh (pita hřmotivá, odb. P. versicolor). Do tohoto rodu patří i někteří vzdáleně rozšíření ostrovní endemité, včetně pity černolící (P. anerythra), jež je endemitem Šalomounových ostrovů. Pity z rodu Erythropitta se vyskytují převážně v Asii, přičemž jeden druh, Erythropitta macklotii, obývá i sever Austrálie. Pity rodu Hydrornis jsou výhradně asijské. Některé pity mají velký areál rozšíření, například pita kápová se vyskytuje od Nepálu po Novou Guineu. Jiné pity mají areál výskytu mnohem menší. Ohrožená pita nádherná (P. superba) je endemitem malého ostrova Manus, jenž je součástí Admiralitních ostrovů.undefined. 2016. Pitta superba. The IUCN Red List of Threatened Species 2016: e.T22698640A93694505. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22698640A93694505.en. Accessed on 25 May 2022.
Migrace pitovitých jsou málo probádány a jejich studium je velmi obtížné.Erritzoe & Erritzoe 1998, s. 21. Ani studie založené na kroužkování nepřinesly o migraci pit příliš mnoho nových poznatků. V jedné studii na Filipínách bylo okroužkováno 2 000 pit červenobřichých, nicméně pouze deset ptáků se podařilo znovu odchytit, z toho pouze jeden z těchto odchytů nastal více než dva měsíce po prvním odchytu. Pouze čtyři druhy pit jsou zcela nebo převážně tažné, všechny pocházejí z rodu Pitta. Jde o druhy pita devítibarvá (P. brachyura), pita angolská, pita hnědokorunkatá a pita modrokřídlá. Kromě těchto čtyř druhů migruje i severní poddruh pity kápové. Ostatní druhy pitovitých mohou provádět menší nebo lokálnější, stále málo prostudované migrace v rámci svého areálu výskytu, včetně pity hřmotivé v Austrálii. Migrace pitovitých probíhají zřejmě v noci. Pity táhnou v nepočetných volných hejnech, která každoročně využívají stejné tahové zastávky k odpočinku a hledání potravy.Erritzoe & Erritzoe 1998, s. 22.