Katyně je černý román českého spisovatele Pavla Kohouta, v němž vyjádřil svůj protest proti totalitní moci a trestu smrti. Jedná se v pořadí o třetí Kohoutovu prózu a o jedno z jeho nejvýznamnějších děl. Román byl vydán roku 1978 a o rok později posloužil normalizačnímu režimu jako záminka pro donucení Kohouta s manželkou odejít do emigrace.
Román je satirický až absurdní, v nadsázce odkrývá mechanismy nekontrolovatelné moci a lidské manipulovatelnosti. Skutečnost a nadsázka je v příběhu natolik prolnuta, že je přestane čtenář rozlišovat. Černý humor v knize balancuje na hranici pokleslých literárních žánrů, román je prosycen symbolickou erotikou hraničící s pornografií a chvílemi se nachází až za hranicí vkusu. Téma poprav a zneužití moci autor rozvíjí civilně, jako by se jednalo o něco banálního a běžného. Smrt je vykreslována bez lítosti a jako čistě technická záležitost. Název románu souvisí s hlavní postavou děje, Lízinkou Tachecí, která se má stát prvním katem ženského pohlaví na světě. Titul nicméně též nepřímo odkazuje na Katyňský masakr z roku 1940, při němž bylo povražděno přes 20 000 polských vojáků.
Celý příběh se odehrává na pozadí školního roku zkušebního ročníku nově zřízeného tajného katovského učiliště, do něhož vstupují retrospektivy osvětlující odsouzeníhodnou životní dráhu zakladatele učiliště Vlka a jeho pomocníka Šimsy, profesionálních katů. Hlavním hybatelem děje je nemluvná a k okolí netečná Lízinka Tachecí, jediná dívka v ročníku, do níž se postupně tragicky zamiluje spolužák Richard Mašín a poté i oba dva její učitelé. Zatímco Šimsa je ve snaze milostně se zmocnit Lízinky neúspěšný a dopustí se kvůli tomu i popravy omilostněného vězně, profesor Vlk zprvu přemáhá svůj chtíč, aby nakonec Lízinku znásilnil ve vlakovém kupé. Ač je Vlk rozhodnut si Lízinku vzít, nechce se vzdát své dosavadní manželky a tak ji donutí ke vztahu ve třech. Na konci školního roku probíhají závěrečné zkoušky, které až na jednoho žáka všichni úspěšně absolvují. Nepohodlný Šimsa je Lízinkou popraven v rámci zkoušek a Vlkovo učiliště slaví úspěch. Zatímco katovské učiliště tvoří jakýsi zástupný symbol, kde jsou praktiky učňů i jejich učitelů metaforou na činy komunistických funkcionářů, je pak Lízinčino chování do absurdity dovedené zobrazení lidu, který se nebrání a nechává se ovládat.
Román v roce 2017 zinscenovalo studentské ProFIdivadlo a sám Kohout svou prozaickou předlohu v témže roce adaptoval do podoby divadelní hry pod názvem Lízinka, která měla premiéru roku 2019 v ochotnickém Divadle Horní Počernice poté, co Kohouta odmítlo Divadlo na Vinohradech. Režie hry se ujala dvojice Jana Sůvová a Klára Šimicová. V roce 2015 vydalo nakladatelství Větrné mlýny román v podobě audioknihy a zkrácená verze románu vyšla jako audiokniha v roce 2023 ve vydavatelství Radioservis.
Okolnosti vzniku a vydávání
Kohout na počátku své kariéry patřil mezi zapálené zastánce stalinismu v Československu. Postupem času však vystřízlivěl a stal se jednou z hlavních postav pražského jara. Po vpádu vojsk varšavské smlouvy upadl v nemilost normalizačního režimu a stal se zakázaným autorem. Dosud pouze dramatik, začal po roce 1968 psát i prózu. Jeho první román Z deníku kontrarevolucionáře popisuje jeho životní dráhu od konce války do potlačení pražského jara a druhá próza Bílá kniha o kauze Adam Juráček je politické podobenství. K sepsání Katyně autora ponouklo pozvání na domácí čtení u manželů Ivana a Heleny Klímových roku 1971, kde se četlo z děl tehdy zakázaných autorů. Sám Kohout popisuje svou motivaci k sepsání následovně:
Kohout zpočátku zamýšlel sepsat pouze novelu. Ohlas jeho čtení ho však přiměl dílko rozšířit a z původního textu se tak stala první kapitola výsledného románu. Znalosti z oboru Kohout načerpal z odborných knih, které mu na jeho přání zasílal jeho švýcarský nakladatel. Katyni psal Kohout několik let, několikrát se k jejímu psaní vracel a přepracovával. O práci na knize se zmiňuje i ve svém memoárománu Kde je zakopán pes. Autor sám přiznal, že musel mezi psaním dělat přestávky a musel se k románu doslova „prozvracet“. Impulzem k jejímu dokončení pak bylo nucené vystěhování z bytu a dohled StB coby trest režimu za Kohoutovo podepsání Charty 77. V roce 1978 získal Kohout roční angažmá ve vídeňském divadle Burgtheater. Československé úřady Kohoutovi se ženou Jelenou umožnily vycestovat, při návratu v říjnu 1979 jim však zabránily přejít hranice a oběma odňaly československé občanství. Záminkou bylo mimo jiné i vydání Katyně. Podle stanoviska tehdejšího československého ministerstva vnitra byla kniha protičeskoslovenská a protisocialistická. Manželé Kohoutovi posléze obdrželi rakouské občanství roku 1980.
Katyně vyšla nejprve německy pod názvem Die Henkerin v roce 1978 a následovaly překlady do mnoha dalších jazyků, mimo jiné do francouzštiny, španělštiny, holandštiny, švédštiny, dánštiny, finštiny či angličtiny. Česky vyšla nejprve v samizdatové edici Petlice roku 1978 a poté v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem roku 1980. První oficiální vydání v Československu přineslo nakladatelství Československý spisovatel v roce 1990.
Postavy
Postavy nejsou psychologicky propracované ani realistické a nelze je jednoznačně rozdělit na kladné a záporné. Místo toho fungují jako
Lízinka
Lízinka Tachecí je tichá, pohledná a dětsky nevinná patnáctiletá dívka, jejíž vnější zjev kontrastuje s vnitřní prázdnotou a smyslem pro krutost. Svým chováním a němotou vytváří dojem nepříliš inteligentního člověka, s ostatními komunikuje pouze nezřetelnými gesty a její jedinou přímou řečí je pouze krátké hodnocení v naprostém závěru knihy, viz ukázku v oddíle Kompozice. Ačkoliv Lízinka i pro své zdrobnělé jméno působí jako nevinná dívka, projevuje se s postupujícím dějem její stupňující krutost. Na školu je přijata díky bezchybně zvládnutému zabití kapra a slepice, později se zapojuje do sázek na škrcené psy, a své studium zakončuje popravou docenta Šimsy.
Funkce Lízinky coby hlavní postavy románu je zejména posouvat děj a ovlivňovat osud dalších postav, ačkoliv její vlastní osud je řízen jinými v čele s matkou a jejími dvěma pedagogy. Jedná se o dehumanizovanou postavu, která nemá vlastní vůli, je pasivní a poddajná. Obor katovství absolvuje Tyto charakterové vlastnosti spolu s tím, jak se k ní ostatní chovají, lze vnímat jako metaforu na fungování totalitních režimů a lid, nechající se bez jakéhokoliv odporu ovládat. Jedinou činností, kterou se v duchu dívka zaobírá, jsou různé počítací hry, tak jako v následující ukázce, kde Lízinka jede tramvají se svým ctitelem Richardem:
Lízinčina dětská nevinnost spolu s jejím překrásným tělem vzbuzuje erotickou touhu mužů různého věku, charakteru a postavení. Ve snaze zmocnit se jí se uchylují k zoufalým činům, zatímco Lízinka veškeré snahy těchto mužů se samozřejmostí přijímá a poddává se. Dětskou naivitu například projevuje ve své vůbec první erotické zkušenosti s docentem Šimsou, kterou si mylně vykládá jako nevinnou hru. Podobně při svém znásilnění Vlkem profesorovi i přes počáteční bolesti plně důvěřuje, nedává najevo žádné obavy a nakonec se k němu přidává.
Vlk
Bedřich Vlk, nejčastěji v textu označovaný jako „profesor Vlk“, je profesí kat a současně jednou z hlavních postav. Má kladný až adorující vztah ke své profesi, o níž má i rozsáhlé znalosti a kterou i přes její brutalitu chápe jako vědeckou disciplínu. Obklopuje ho okruh mocných lidí jako jsou soudce, prokurátor či tajemný Doktor. Vlk sebe označuje za „profesora popravních věd“, ačkoliv tento titul není pravý už proto, že až do jeho iniciativy žádná škola pro katy neexistovala. Titul „profesor“ pro Vlka a „docent“ pro Šimsu používal nevědomý personál kavárny, kde utvářeli osnovy, a oba toto oslovení přejali.
Vlkovo jednání i vzhled působí na první pohled strojeně, jako maska, pod níž se skrývá pokrytec, slaboch a prospěchář. Jeho snaha působit důstojně, jak je patrné například při jeho prvním setkání s Tachecími, kontrastuje s ustálenou představou kata. Skutečný charakter Bedřicha Vlka je však odhalen v retrospektivách, z nichž vyplývá, že za války udával své kolegy odbojáře včetně svého bratra a přítelkyně. Původním povoláním učitel, v rychlém sledu událostí na konci války před rozlíceným davem Vlk upálí zaživa německého komisaře, kterému donášel, aby zahladil stopy po své spolupráci s nacisty. Z této vraždy se však dochovají důkazy, které pak noví vládci státu použijí pro Vlkovo vydírání a on se tak ne zcela dobrovolně stává katem ve službách státu. O Vlkově charakteru vypodívá i jeho vztah k Šimsovi, kterého si ho vzal za svého zástupce. Udělal to ale spíše z vypočítavosti, aby se tak zbavil možné konkurence ze strany talentovaného Šimsy. Navíc mu nečiní problémy nechat v závěru knihy Šimsu popravit.
Jeho příjmení jednak označuje šelmu a symbolizuje sílu a divokost, jednak v něm lze v souvislosti s Vlkových chováním k Lízince spatřovat odkaz na pohádku O Červené karkulce ve zpracování Charlese Perraulta, kde se vlk zmocní mladé dívky a příběh postrádá dobrý konec. Křestní jméno Bedřich je velmi tradiční, evokující vážnost, a lze ho vyložit jako „mírumilovný vládce“, což lze vztáhnout na katovskou školu, kterou se její vládce Vlk snaží vést v míru a chránit ji. Vlkovi jeho manželka říká „Bedy“, prokurátor a soudce ho oslovují jako „Béďa“, což nejen poukazuje na jejich důvěrný vztah, ale působí vzhledem k jeho profesi kata komicky.
Šimsa
Docent Pavel Šimsa je tvrdý a neústupný muž středního věku, žádostivý lamač ženských srdcí. Představuje jakýsi protipól Vlkovy inteligence, kdy spíše než za odbornou disciplínu považuje katovství za prostředek vlastního uspokojení a vzrušení. Ke svému údivu se zamiluje do Lízinky a několikrát se jí neúspěšně pokusí připravit o panenství.
Jak plyne z retrospektiv, Šimsa se před seznámení s Vlkem dostal do soukolí tajné mocenské organizace, která začala samu sebe požírat. Šimsa nechápal pozadí bojů o moc a stal se poslušným nástrojem vyvražďování členů organizace včetně jejího šéfa s kódovým označení První. Až do poslední chvíle nechápal, že jen jednal na pokyny Sedmého, viz následující ukázku:
Ostatní
Spolu s Lízinkou chodí do katovské třídy spolužáci Richard Mašín, dvojčata Petr a Pavel Královi, Šimon Hus, František Kazík a Albert, jehož příjmení v textu není zmíněno. Charakteristika všech spolužáků se ke čtenáři dostává v podobě materiálů, které si o nich sepsal profesor Vlk před začátkem školního roku. Dvojčata Královi mají každý jiného otce, odlišují se pouze rozdílnými pěšinkami ve vlasech a do děje nijak vážněji nezasahují. Hus ani Kazík nevynikají intelektem a na školu jsou přijati pouze díky svému původu: Šimon Hus je pravnukem slavného kata Karla Hussa a František Kazík je pro změnu syn vězeňského dozorce blízkého Vlkovi. Albert je synem vraha, jehož popravil sám Vlk, a jeho matka spáchala sebevraždu poté, co zjistila, že se její syn narodil s hrbem. Od té doby vyrůstal Albert v ústavní péči. Vyniká intelektem a stává se Vlkovým oblíbencem. Richard Mašín je kontroverzní postava. Zpočátku působí jako ostýchavý, milý, nevinný a hodný chlapec, který se zamiloval do Lízinky a prokazuje jí různé pozornosti. Posléze se však ukazuje jako agresivní a žárlivý jedinec, který brutálně popraví potenciálního soka v lásce.