náhled|Nosná raketa Space Launch System (SLS) při startu mise Artemis II (1. dubna 2026) náhled|Odhození věžičky záchranného systému LAS během startu. Artemis II (dříve označována jako Exploration Mission-2, EM-2) byla druhá vesmírná mise programu Artemis. Šlo současně o druhý let rakety Space Launch System (SLS), první let kosmické lodi Orion s posádkou a první let s posádkou od Apolla 17 za nízkou oběžnou dráhu Země. Start se uskutečnil 1. dubna 2026 a čtveřice astronautů pak během devítidenní cesty obletěla Měsíc a na Zemi se vrátila 11. dubna 2026. Poprvé v historii se k Měsíci vypravili Afroameričan, žena a občan jiné země než Spojených států amerických a překonán byl také rekord nejvzdálenějšího lidského letu od Země (406 000 km).
Raketa SLS a kosmická loď Orion Pro misi NASA připravila raketu SLS ve verzi Block 1 složenou ze:
centrálního stupně o průměru 8,4 m a délce 64,6 m, se čtyřmi motory RS-25D, z nichž 2 dříve létaly na raketoplánech Space Shuttle a 2 byly nově sestaveny z dílů dříve používaných motorů; konkrétně jde o motory s výrobními čísly E2047 (15 letů), E2059 (5 letů), E2062 a E2061, přičemž poslední uvedený kus byl použit jako náhrada za původně instalovaný motor E2063, u něhož se v dubnu 2025 projevila závada na hydraulice, dvou pětisegmentových urychlovacích bloků na pevné palivo (Space Shuttle Solid Rocket Booster, SRB), každý o délce 54 m a průměru 3,7 m, zajímavostí přitom je, že některé z dílů tvořících segmenty boosterů byly poprvé použity už v 80. letech 20. století, ten nejstarší při misi raketoplánu STS-5 v roce 1982, a kryogenního druhého stupně (ICPS) s jedním motorem RL-10B-2.
Velitelská sekce kosmické lodi Orion pro misi Artemis II nesla výrobní číslo CM-003. Kuželovitý obytný modul byl 3,30 m vysoký s průměrem 5,03 m, objem vnitřního hermetizovaného prostoru dosahoval 19,5 m3.
Servisní modul měl výrobní číslo ESM-2. Byl vysoký 4 m při průměru 4,10 m a byly na něj připojeny čtyři solární panely, každý o rozměrech 7,3 × 2 m, jejichž rozpětí po rozložení dosahovalo 19 m. Panely poskytovaly lodi 11 kW elektrického výkonu.
Loď byla vybavena laserovým komunikačním systémem, které oproti předchozím konvenčním radiovým spojením dovolovalo používat více typů datových přenosů s vyšší rychlostí.
Startovní hmotnost celé lodi včetně paliva dosahovala 32 650 kg, z toho obytný modul 9 350 kg, servisní modul 14 000 kg a startovní záchranný systém 7 600 kg. Výška sestavy rakety SLS a lodi Orion byla 98,3 m a hmotnost dosáhla asi 2 600 t včetně paliva a necelých 1 600 t bez něj.
Posádka v září 2025 zveřejnila pojmenování, které své kosmické lodi stanovila – Integrity. Integrita je podle ní základem důvěry, respektu, upřímnosti a pokory napříč posádkou a množstvím inženýrů, techniků, vědců a dalších zapojených lidí. Pojmenování bylo také poctou rozsáhlému integrovanému úsilí – od více než 300 000 součástí kosmické lodi až po tisíce lidí po celém světě, kteří se kvůli misi museli spojit.
Plán a cíle mise Deklarovaným cílem mise bylo provést průlet kolem Měsíce po tzv. dráze volného návratu. Kosmická loď na ní poletí po trajektorii ve tvaru osmičky, na jejímž nejvzdálenějším bodě nevstoupí na oběžnou dráhu Měsíce, ale proletí několik tisíc kilometrů nad povrchem jeho odvrácené strany a bez jakéhokoli aktivního kroku v autonomním nebo manuálním řízení se vydá na zpáteční cestu k Zemi. Předpokládalo se, že členové posádky budou mít při nejbližším přiblížení asi 3 hodiny na pozorování Měsíce, který uvidí ve zhruba takové velikosti, jako kdyby si prohlíželi basketbalový míč vzdálený na délku paže; Měsíc při tom bude tvořit překážku pro komunikaci kosmické lodi se Zemí, což způsobí výpadek spojení na 30 až 50 minut.
Před splněním hlavního cíle, během prvních 36 hodin letu, byl pro kosmickou loď naplánován jediný oblet Země po vysoké eliptické dráze do vzdálenosti asi 72 000 km od zemského povrchu. Ve čtvrté hodině letu měla posádka zahájit asi 70minutovou zkoušku manévrovacích schopností lodi, nutných pro spojování s dalšími tělesy při následujících misích, a to včetně testu manuálního ovládání. Jako cíl pro přibližování byl určen ICPS, horní stupeň rakety SLS. Kromě toho astronauti plánovali prověření různých systémů lodi, včetně systému podpory života a komunikace se Zemí prostřednictvím sítě Deep Space Network.
Teprve při opětovném přiblížení k Zemi měly motory Evropského servisního modulu uvést loď Orion na třídenní trajektorii k Měsíci.
Při svém druhém návratu k Zemi – již na cestě od Měsíce – měla přistávací kabina vstoupit rychlostí zhruba 40 tisíc km/h do atmosféry a přistát v Tichém oceánu nedaleko pobřeží USA. Let Orionu s astronauty po eliptické dráze, k Měsíci a zpět měl trvat celkem asi 10 dní.
Náklad Podobně jako při letu Artemis I se i tentokrát s lodí Orion dostalo do vesmíru několik cubesatů, které NASA vybírala v letech 2024 a 2025. Zatímco při předchozím letu jich bylo 11, tentokrát se NASA rozhodla pro 4:
TACHELES německé agentury DLR s úkolem shromažďovat měření vlivů vesmírného prostředí na elektrické součástky a informovat o technologiích pro lunární kosmické lodě a vozidla, ATENEA argentinské Národní komise pro kosmické aktivity (CONAE), určená pro studium radiačního stínění, mapování okolního radiačního prostředí, shromažďování GPS dat pro plánování misí a testy systému dálkové komunikace, K-RadCube korejské agentury pro letectví a vesmír KASA, zaměřený na studium materiálu simulujícího lidskou tkáň z hlediska účinků kosmického záření, SHAMS (také SHMS, také označovaný jako Space Weather CubeSat-1, SWC-1), od Saúdské kosmické agentury (SSA), určený k měření aspektů vesmírného počasí na vysoké oběžné dráze Země.
Cubesaty byly umístěny v mezistupni, kuželovitém přechodu mezi horním stupněm rakety SLS a kosmickou lodí Orion. Čas pro jejich uvolnění nastal zhruba po 5 hodinách letu, poté, co se loď Orion od druhého stupně rakety oddělila, provedla k němu několik přibližovacích manévrů a vzdálila se. Malé satelity měly střídavou úspěšnost. Cubesat SHAMS se podle agentury SSA usadil na eliptické oběžné dráze mezi 500 a 70 000 km a jeho data pomohou omohou zvýšit spolehlivost komunikačních, leteckých a navigačních technologií; na konci dubna 2026 byl stále ve vesmíru. ATENEA, od počátku navrhovaná bez vlastního pohonu, zanikla podle plánu v atmosféře po jediném obletu a poté, co splnila cíle své mise. Podobný osud měly i oba zbylé cubesaty, ovšem s tím rozdílem, že jejich zánik byl neplánovaný. TACHELES měl ve vesmíru zůstat až dva roky, ale nepodařilo se mu aktivně zvýšit svou oběžnou dráhu, zatímco korejský satelit nezvládl navázat kontakt s pozemními stanicemi, takže k němu povel ke zvýšení dráhy ani nedoputoval.
Příprava mise
Výroba hlavních komponentů První časové úvahy z roku 2011 počítaly s provedením mise v letech 2019 až 2021, postupem času však docházelo k odkladům, takže v březnu 2019 NASA hovořila o startu Artemis II do roku 2023.
náhled|vlevo|Loď pro misi Artemis II v březnu 2025 v hale Kennedyho vesmírného střediskaV měsících před startem letu Artemis I (16. listopadu 2022) se počítalo s termínem vypuštění druhé mise nejdříve v roce 2024, některé zdroje uváděly konkrétněji květen 2024. V důsledku několikaměsíčních odkladů prvního letu až na listopad 2022 se odsouvaly také navazující plány a na jaře 2023 byl všeobecně uváděným termínem startu mise Artemis II nejdříve listopad 2024.
Ve stejné době byla kosmická loď Orion v Kennedyho vesmírném středisku (KSC) ve vysokém stupni rozpracovanosti. Kabina byla doplněna o celkem 8 avionických součástí, které byly použity už při misi Artemis I, a čekala na instalaci dílů nezbytných pro zahájení finální série testů, mimo jiné padáků, dveří bočního průlezu nebo tepelného štítu, jehož instalaci technici dokončili 25. června 2023. Evropský servisní modul (ESM) dodaný společností Airbus, byl také před dokončením, chybělo např. instalovat čtyři sedmimetrová pole solárních panelů. V květnu ESM absolvoval akustické testy. Na propojení ESM a kabiny došlo v polovině října 2023 a 6. listopadu 2023 následovalo první zapnutí systémů lodi. Následné propojování a oživování vyvrcholilo mezi 10. a 26. dubnem 2024, kdy týmy dokončily sérii testů lodi ve vakuové komoře k ověření elektromagnetické kompatibility systémů lodi a reakcí na elektromagnetické vlnění z vnějších zdrojů (interference). Koncem června 2024 se Orion do vakuové komory vrátil, tentokrát kvůli týdennímu testování těsnosti v prostředí s velmi nízkým tlakem, v jakém se bude pohybovat i během letu. Dokončená loď byla 3. května 2025 převezena z montážní haly do specializovaného zařízení k naplnění provozními médii a palivem a dalším předletovým přípravám. O čtyři dny později NASA převzala od hlavního dodavatele, společnosti Lockheed Martin, symbolické klíče k lodi. Posádka si 31. července 2025 poprvé oblékla své startovní skafandry a podívala se do letové kabiny. A 17. října 2025 Orion absolvoval cestu do haly VAB k integraci s nosnou raketou.
náhled|Vizualizace kosmické lodi Orion s 2. stupněm ICPS na oběžné dráze Pokud jde o nosnou raketu SLS, kompletace těla centrálního stupně v montážním závodě NASA nedaleko New Orleans byla prakticky hotova koncem března 2023, po přimontování pohonné sekce. V té době ovšem už bylo prakticky nemožné splnit původní plán NASA a dopravit centrální stupeň na kosmodrom v létě 2023 a harmonogram nově počítal s koncem podzimu téhož roku. Technici však až v září 2023 dokončili montáž motorů a kompletní zařízení se nakonec na Floridu vydalo 16. července 2024. Do KSC sytě oranžový válec dorazil 24. července 2024 a technici jej po přípravách vztyčili do svislé polohy 18. prosince 2024. Naproti tomu horní stupeň rakety, označovaný ICPS a vyrobený v Alabamě, již byl na kosmodromu od roku 2021. Výrobce United Launch Alliance (ULA) v dubnu 2023 oznámil zahájení předletového testování a příprav. Adaptéry (mezistupně) nutné pro spojení jednotlivých stupňů rakety s různými průměry a pro připojení kosmické lodi byly do KSC doručeny v září 2024.
Přípravami na let prošla také pozemní infrastruktura a personál kosmodromu. Pozemní týmy (bez posádky) provedly 20. července 2023 první simulaci startovní procedury, aby prověřily návaznosti a správné načasování jednotlivých kroků během bezmála dvoudenního odpočtu před startem. V srpnu 2023 se pak mobilní startovní plošina ML-1, opravená po poškozeních při startu mise Artemis I v listopadu 2022, vydala na rampu 39B na testy. V polovině srpna 2025 NASA otevřela v JSC v Houstonu v Texasu zcela nový velín pro mise lodí Orion, označovaný jako Mission Evaluation Room (MER). Ten agentura vybudovala jako místo pro soustředění dat z Orionu a vytváření jejích podrobných analýz a vyhodnocení sloužících pro podporu hlavnímu řídicímu sálu White Flight Control Room (WFCR), v němž se zajišťuje řízení letových operací a komunikaci s posádkami.
Technické problémy NASA počátkem roku 2024 oznámila, že se start mise místo konce roku 2024 uskuteční nejdříve v září 2025. Vedle zpoždění ve výrobě komponent byl odklad důsledkem zásadních technických problémů.
Prvním byla neočekávaná eroze materiálu na tepelném štítu lodi Orion během návratu na Artemis I v prosinci 2022.
Ve druhý problém se proměnilo zjištění inspekce hardwaru dodaného pro misi Artemis III, která odhalila poruchy v obvodech ovládajících ventily. Protože tato elektronika ovlivňuje mnoho částí systému podpory života na kosmické lodi včetně systémů odstraňujících oxid uhličitý z atmosféry v lodi, rozhodla se NASA ji vyměnit. A týkalo se to i Orionu určeného pro misi Artemis II, přestože elektronika ventilů prošla akceptačními testy.
Třetí problém byl spojen se systémem přerušení startu Orionu, při jehož testování se vyskytly nedostatky v elektrickém systému rampy a Orionu.