Keglevićové z Bužimi nebo Keglevićové z Poreči (chorvatsky: Keglevići Bužimski, resp. Keglevići Porički, maďarsky: Keglevics (család), německy: Keglevich de Buzin) je starý chorvatsko-uherský a později také rakouský šlechtický rod.

Historie Rod Keglevićů má dle některých zdrojů svůj původ v raných dobách v Řecku, Albánii a Bosně. Chorvatská linie rodu pochází z údolí řeky ZrmanjiGHdA, Adelslexikon Band VI, Band 91 der Gesamtreihe, Limburg an der Lahn 1987, S. 158 a své jméno má po rodovém hradu Buzin v Bosně, pozdější osmanské horské pevnosti. Podle legendy byl rod spřízněn s montferratskými vévody, albánskými vojevůdci a velkovévodou z Epiru Alexandrem Castriotem, známým pod jménem Skanderbeg a tureckými vládci.Prof. Dr. Ernst Heinrich Kneschke: „Deutsche Grafenhäuser der Gegenwart: in heraldischer, historischer und genealogischer Beziehung“, 3. Band, A-Z, Verlag T. O. Weigel, Leipzig 1854, S. 194 ff.

Rod se objevuje v listinách před rokem 1300 v osobě Budislawa de genere Percal (Perklye, Porichane), jímž začíná hlavní linie rodu.GHdA, Adelslexikon Band VI, Band 91 der Gesamtreihe, Limburg an der Lahn 1987, S. 158 Je doložen roku 1260 se svými syny Petrem a Jakubem. Synové Petra I. Percala, Kegel (Cegla) a Martinus žili kolem roku 1338. Starší Kegel, coby předek, dal jméno rodu, Keglewyth de genere Percal, Porichane, Porichanski. Uherský král Ladislav II. dne 19. května 1494 daroval Johannesi Keglewythovi de Porichane bužimské panství s hradem. náhled| Petr II. Keglević|333x333pixelů Petr II. Keglević (1478–1554) prokázal velkou statečnost při obléhání Jajce v roce 1525. Podle tamních kronikářů, a tím i osvobození Chorvatska od osmanské nadvlády, byl hlavně jeho zásluhou a stal se také chorvatským bánem (1530).

Jeho syn Matyáš Keglević, pokračovatel rodu, rozdrtil v roce 1573 mocné selské povstání v Chorvatsku a zajal vůdce povstání Matyáše Gubce.Constant von Wurzbach: „ Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich“, 11. Teil, K. K. Hof- und Staatsdruckerei, Wien 1864, S. 123 ff. I on se však musel až do listopadu 1566 zodpovídat u soudu, neboť se bužimská pevnost jeho nedbalostí dostala do rukou Turků. Přestože král poskytl dostatek peněz na dostatečnou posádku, povolal pouze tři muže.Jakob Amstadt: „Die k. k. Militärgrenze 1522–1881 (mit einer Gesamtbibliographie)“, Band 2, Würzburg 1969, S. 272 náhled| Karel hrabě Keglević z Bužimi|304x304pixelů Bratři Jiří, Petr, Jan a František Keglevićové z Bužimi obdrželi v roce 1602 titul svobodných pánů v Sedmihradsku.GHdA, Adelslexikon Band VI, Band 91 der Gesamtreihe, Limburg an der Lahn 1987, S. 158 Matyášovými syny se rod rozdělen do dvou linií: Jan založil linii chorvatskou, Jiří linii uherskou. Další posloupnost rodu je poté často nepřehledná.

V roce 1646 získal Mikuláš I. titul svobodného pána v Uhrách. Jeho syn, c.k. komorník Mikuláš II. (1636-1701) z mladší uherská linie rodu a jeho synovec Petr, rovněž c.k. komorník ze starší uherské linie, byli 4. srpna 1687 ve Vídni povýšeni císařem Leopoldem I. do hraběcího stavu.GHdA, Adelslexikon Band VI, Band 91 der Gesamtreihe, Limburg an der Lahn 1987, S. 158 Constant von Wurzbach: „ Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich“, 11. Teil, K. K. Hof- und Staatsdruckerei, Wien 1864, S. 123 ff.

Jeho vnuk Adam (1666 – 29. března 1713) byl 22. května 1708 jmenován císařským polním wachmeistrem(major).Antonio Schmidt-Brentano: Kaiserliche und k. k. Generale (1618–1815), Österreichisches Staatsarchiv/A. Schmidt-Brentano 2006, S. 48

Petr VI. († 1754) pocházel z chorvatské linie rodu. V roce 1704 se stal zástupcem zemského bana. Od roku 1708 byl císařským generálem-polní wachmeistrem(generálmajor) Ve stejném roce se stal dědičným hlavním prefektem Požegy a byl povýšen císařem Josefem I. na hraběte.

Během této doby a poté patřili mezi vážené rody v Uhrách i Chorvatsku a z jeho řad vzešlo několik hodnostářů.

V roce 1742 získal panství a zámek Topoľčianky Adam Keglevich, který rod vlastnil až do roku 1890.

V roce 1811 Jan Nepomuk Keglević získal Schönburský palác ve Vídni.

Hraběnka Marie Jenke Evženie Keglevićová z Bužimi (1921-1983) byla provdána za Albrechta vévodu Bavorského.

Osobnosti rodu náhled| Jan (Janos) Keglević z Bužimi|375x375pixelů náhled| Palác Schönburg|vlevo Vojtěch (Béla) hrabě Keglević z Bužimi (10. března 1833 – ?), syn hraběte Gabriela, byl maďarský státník, poslanec Uherského říšského sněmu, od 15. srpna 1860 ženatý s hraběnkou Helenou Batthyányovou. Anna Luisa hraběnka Keglevićová z Bužimi, zvaná Babette (1778 – 18. dubna 1813, dcera Karla Kegleviće, byla klavíristka, žačka Ludviga van Beethovena Gesellschaft für Musikforschung (1946- ): „Bericht über den Internationalen Musikwissenschaftlichen Kongress“, Bärenreiter-Verlag, Augsburg 1971, S. 256, který jí věnoval Klavírní sonátu č. 4 Es dur, op. 7Bibliothek der deutschen Literatur, Gustav Nottebohm: „Zweite Beethoveniana: Nachgelassene Aufsätze“, Verlag Peters, 1887, Seite 512 a svůj 1. klavírní koncert C dur, op. 15.Alexander Wheelock Thayer, Hermann Deiters, Hugo Riemann: „Ludwig van Beethovens Leben“, Verlag W. Weber, Berlin 1901-11 Později se provdala za knížete Inocence Odescalchiho z Erby (22. července 1778, Řím – 24. září 1833, Obermeidling).

Gabriel hrabě Keglević z Bužimi (31. ledna 1710, Torňa – 2. dubna 1769, Pétervására) byl císařským polním vachmistrem (28. dubna 1754), ženatý s Marií Josefou von Königsacker (12. května 1724, Vídeň – 2. prosince 1789, Pešť). http://geneall.net/de/name/1791859/gabor-keglevich-buzin/ Gabriel (Gábor) hrabě Keglević z Bužimi (9. září 1784, Pešť – 16. června 1854, Egreskata u Pešti), syn hraběte Adama, byl c.k. Pokladník, tajný rada, hlavní guvernér neograderského komitátu, prezident královské uherské dvorní komory, zemský pokladník a strážce koruny. 10. ledna 1817 se oženil s hraběnkou Matyldou Sándorovou ze Slavnice (21. března 1798, Vídeň – 11. listopadu 1843, Pešť). Jiří (György) hrabě Keglević z Bužimi (1751 – 20. března 1810, Vídeň), syn generála Gabriela, v roce 1807 byl jmenován c.k. generálmajorem. Julius (Gyula) hrabě Keglević z Bužimi (* 20. prosince 1824), syn hraběte Gabriela, byl maďarský státník, člen maďarského sněmu, 8. listopadu 1845 se oženil s Georginou baronkou z Orczy. Štěpán (István) hrabě Keglević z Bužimi (1740, Bratislava – 1. prosince 1793 zabit u Bettenhofenu), syn hraběte Josefa, byl c.k. generálmajor (od 17. prosince 1789). Jan (János) Nepomuk hrabě Keglević z Bužimi (13. května 1786, Pešť – 15. října 1856, Topolčanky u Nitry), syn hraběte Karla, majitele panství Sajó-Vámos, Enese, Visolaje, Stropkov, Kis-Tapolcsány a Nagy-Ugrócz, byl humanista, c.k. pokladník, tajný rada, hlavní správce Uherského království, konzervátor pro oblast Bratislavy. Jeho sbírka obrazů, založená v roce 1813, ač nepříliš početná, obsahovala některé cenné obrazy slavných mistrů.Repertorium für kunstwissenschaft, Band 14, W. de Gruyter and Company, 1891, S. 57 Poprvé se oženil 12. listopadu 1805 s hraběnkou Adélou Zichyovou z Vaszonykeö († 17. ledna 1839), podruhé 3. února 1840 s hraběnkou Viktorií Evženií Folliotovou z Crenneville (1816–1900). Karel (Károly) hrabě Keglević z Bužimi (1732 – 1804), syn hraběte Josefa, uherský státník, c.k. skutečný tajný rada, ředitel císařského Burgtheateru a divadla U Korutanské brány, ženatý s hraběnku Kateřinu Zichyovou z Vasonykeö. Byl patronem Wolfganga Amadea Mozarta. Jeho dcera Babette byla studentkou a dedikantkou Ludwiga van Beethovena. Zikmund (Zsigmond) hrabě Keglević z Bužimi (7. května 1752 – 19. prosince 1805, Trnava), syn hraběte Josefa, byl uherský prelát, Episcopus Tribuensis et Makariensis a pomocný biskup Trnavský. Eduard Maria Oettinger, Hugo Schramm-Macdonald: „Moniteur des dates: Contenant un million de renseignements biographiques, généalogiques et historiques“, Band 3, Verlag und Herausgeber E. M. Oettinger, Dresden 1867, S. 49, für alle o. a. Štěpán Bernard hrabě Keglević z Bužimi (1743, Bratislava – 1. prosince 1793, Uttenhofen), v roce 1789 v 46 letech se stal generálmajorem. Byl synem Josefa Buziniho, hraběte Kegleviće (1700-1763) a Terezy svobodné paní Thavonatové z Thavonu (* 19. února 1706). Byl zabit v boji u Uttenhofenu v Alsasku během první koaliční války.

Rodový erb vlevo|náhled| Rodový znak Keglevićů Hlavní erb (do roku 1494) zobrazuje dva stříbrné pruhy v červené barvě. Na přilbě s červenými a stříbrnými přikrývkami sedící zlatý lev držící v pravé ruce zlaté slunce na holi. Hunc iste, postquam Dalmatae pacto hoc a Hungaria separati se non tulissent, revocatum contra Emericum armis vindicavit, ac Chelmensi Ducatu, ad mare sito, parteque Macedoniae auxit. AD 1199. Luc. lib. IV. cap. III. Diplomata Belae IV. AD 1269.Prof. Dr. Ernst Heinrich Kneschke: „Deutsche Grafenhäuser der Gegenwart: in heraldischer, historischer und genealogischer Beziehung“, 3. Band, A-Z, Verlag T. O. Weigel, Leipzig 1854, S. 194 ff.

Odkazy

Reference

Literatura Ernst Heinrich Kneschke: Deutsche Grafenhäuser der Gegenwart: in heraldischer, historischer und genealogischer Beziehung, 3. Band, A–Z, Verlag T. O. Weigel, Leipzig 1854 Antonio Schmidt-Brentano: Kaiserliche und k. k. Generale (1618–1815), Österreichisches Staatsarchiv/A. Schmidt-Brentano 2006 Constantin von Wurzbach: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich, 11. Teil, K. K. Hof- und Staatsdruckerei, Wien 1864

Externí odkazy

Kategorie:Uherské šlechtické rody Kategorie:Chorvatské šlechtické rody Kategorie:Rakouské šlechtické rody