Kostelní náměstí č.p. 28 (cukrárna Vanesa) je renesanční dům z poloviny 16. století na Kostelním náměstí v Prachaticích s atikou ve formě cimbuří a obloučkovým nástavcem. Fasádu zdobí sgrafitová a malovaná výzdoba z roku 1557 s humanistickou tematikou Venuše, lásky a idejí s odkazem na učení Marsilia Ficina, Platóna a sv. Augustina. Dům je součástí městské památkové rezervace Prachatice, v ÚSKP je evidován pod číslem 36108/3-3468.

Popis domu Jednopatrový renesanční dům přistavěný k vnitřní gotické hradbě v polovině 16. století. Dům má atikové půdní patro s atikou se zakončením ve formě cimbuří. Středový nástavec atiky, ve formě obloučku na pilastrech, je inspirován atikou Scuoly Grande di San Marco v Benátkách. Fasáda je čtyřosá (atikové patro tříosé). Střecha za atikou je pultová (původně dvoupultová se středovým žlabem). Horizontálně člení fasádu dvě původní renesanční kordonové římsy. Celá fasáda je zdobena sgrafitovou a malovanou výzdobou a to jak figurální tak ve formě psaníček. Zadní fasáda domu směrem do parkánu prošla úpravou v 19. století a má hladkou fasádu bez výraznějšího architektonického členění. Směrem do parkánu je v patře, v levé části domu, umístěna pavlač, která byla vybudována na původní městské hradbě ze 14. století. Dům je součástí bloku domů stejného stáří a podobného architektonického výrazu, napravo sousedí s Heydlovým domem a zadní částí s bývalou Literátskou školou (městská škola, rektorský dům).

Historie domu Dům pravděpodobně vznikl jako novostavba až v polovině 16. století, po dokončení třetího okruhu vnějšího opevnění města, kdy vnitřní okruh pozbyl částečně své obranné funkce a prostor mezi kostelem s okolním hřbitovem (po pol. 16. století pohřbívání již pouze na hřbitově u sv. Petra a Pavla) a vnitřní hradbou (tedy v prostoru bývalé hradební uličky) mohl být částečně zastavěn. Během třicetileté války byla značně poškozena část domu směrem do parkánu, jak zobrazuje veduta Jindřicha de Verle z roku 1670. Výraznější, zejména vnitřní úpravy, provedeny v 19. století. Pravděpodobně v 19. století nebo na začátku 20. století také došlo k posunu a zvětšení oken v prvním patře. V roce 1992 došlo k odkrytí a restaurování sgrafitové a malované výzdoby domu.

Prvním známým majitelem domu byl pravděpodobně, podle Soupisu handlovníků se solí z roku 1570, Josef Kramář, v roce 1585 pak uváděný v dalším Soupisu handlovníků už pod jménem Josef Milperger. V Soupisu obyvatel z téhož roku je uváděn jako prachatický rodák a bylo mu v tomto roce 39 let a jeho manželkou byla o 7 let mladší Juliana z Bechyně se kterou měl čtyři děti. Koncem roku 1577 se společně s dalším měšťanem, zlatníkem Zikmundem, vypravili jako zástupci města do Norimberku, kde nechali zhotovit čtyři pozlacené koflíky, které měly sloužit jako svatební dar při svatbě Víléma z Rožmberka s Annou Marii Bádenskou a které byly předány v Krumlově počátkem roku 1578. V roce 1607 se znovu oženil a vzal si Mandalenu z Českého Krumlova. Josef Milperger zemřel někdy před rokem 1617, kdy si jeho manželka, v této době již vdova, vzala za muže Jonáše Mayera z Českého Krumlova. Dalšími známými majiteli domu byli až v první polovině 18. století Mathias Prix a Johann Michl Gruber, od poloviny 18. století do poloviny 19. století patřil dům rodině Fintzeových.

Popis sgrafitové výzdoby Výzdoba atikového půdního patra (dualita Venuše) Výzdoba atikového patra na téma Venuše, lásky a idejí je humanistickou deklarací tehdejší módní novoplatonistické filozofie, tak jak ji prezentoval renesanční filozof, teolog a lékař Marsilio Ficino (zejména ve svém spise De Amore, komentáři k Platónovu dialogu Symposion). Dominantním tématem výzdoby, nejen atikového patra, ale i celé fasády je platonistické téma duality Venuše (Duplex Venus). Dle Platóna existují dvě Venuše, jedna Nebeská (reprezentující lásku duchovní) a jedna Obecná (neboli také Lidová či Pozemská, ztělesňující lásku tělesnou a smyslovou). Láska Nebeská je vyšší než láska tělesná a člověk by měl usilovat o to, aby se přiblížil k této duchovní dokonalosti, kterou personifikuje Nebeská Venuše, jejíž krása je spojena s moudrostí (pravdou) a dobrem (jde o lásku duše snažící se povznést k božské dokonalosti). Ficino hlásá, že člověk je mezi zvířetem a Bohem, tzn. jeho chování (jejímiž původci jsou obě Venuše) se pohybuje v tomto rozmezí, ale zároveň má usilovat o dokonalost a tudíž být blíže Bohu. Lidová Venuše je tedy ztělesněním pozemské, smyslové a pomíjivé lásky, zatímco Nebeská Venuše, jež je spojena s rozumem a světem idejí, je láskou transcendentální, představující čistou, ideální a věčnou lásku. Teorii idejí v souvislosti s rozumem, láskou, krásou (láska je touhou po kráse) a nesmrtelností duše rozpracoval Platón ve svém dialogu Faidros. alt=Kostelní náměstí 28, Nebeská Venuše|náhled|Kostelní náměstí 28, Nebeská Venuše

První výjev, čteno zprava (Nebeská Venuše) na fasádě zobrazuje Nebeskou Venuši. Nahá postava Venuše má v levé ruce kopí jako Palas Athena a nestojí v pěně nebo mušli, jak běžně bývá Venuše zobrazována, ale v trní a bodláčí. V horní části obrazu je staroněmecký majuskulní nápis: alt=Venuše a Cupid (Lucas Cranach, 1506)|náhled|Venuše a Cupid (Lucas Cranach, 1506) Výklad textu může být mnohoznačný. Stejné přísloví je známo v němčině dodnes, částečně se ale v průběhu staletí pozměnil a ztratil jeho původní význam. Důležité pro výklad je i zobrazení symbolu kopí, jako atributu bohyně Athény, která byla nejen bohyní moudrosti, moudře vedené války, statečnosti, umění, ochránkyní práva a spravedlnosti, ale je také Athénou Panenskou a věrnou souputnicí Diovou (ostatně symbol věrnosti, pes na řetězu, je s obrazem rovněž řetězem propojen ve své dolní části). Vzhledem uvedeným souvislostem se lze domnívat, že hlavní tematikou zobrazení je nejen boj za obecnou mravnost (tedy Cudnost jako ctnost, tento význam je zde zdůrazněn nápisem a tento typ Venuše bývá někdy nazýván Venus Pudica), ale i za moudrost, pravdu, statečnost, spravedlnost, umírněnost, věrnost a další ctnosti (tedy obecně dobro), o které měl tehdejší člověk ve svém životě usilovat, bojovat sám se sebou, za svou duši tak, aby se stal nejen dobrým člověkem, ale dosáhl tím nejvyšší moudrosti a osvícení a tím i sjednocení s Bohem. Vzorem pro zobrazení Venuše byl pravděpodobně dřevořez Lucase Cranacha staršího z roku 1506, ale částečně také grafický list Heinricha Aldegrevera, znázorňující Cudnost z cyklu "Ctností a neřestí" vydaného roku 1552. Na pozdějším Cranachově malířském ztvárnění stejné kompozice z roku 1509 je pak na obraze i vysvětlující text:„Vyžeň všemi silami tělesný chtíč, aby tě Venuše (myšleno Obecná) neopanovala a neučinila slepým“ (tedy neschopným vidět pravdu). Trny jsou zde tedy symbolem aktivního boje s tělesnými svody, ochranou cudnosti a cestou k duchovnímu vzestupu. Zlé jazyky jsou zde pak nejen symbolem veřejného zostuzení jako trestu, ale i symbolem vnitřních lží, podlehnutí iluzi smyslů, zatemnění rozumu hříchem a nevědomostí. alt=Kostelní náměstí 28, atikové patro (dualita Venuše), zprava do leva: Nebeská Venuše, pes pod oknem a Samson bojující se lvem|náhled|Kostelní náměstí 28, atikové patro (dualita Venuše), zprava doleva: Nebeská Venuše, pes pod oknem a Samson bojující se lvem

Druhý výjev zprava (pes na řetězu) Dole pod okenním otvorem je vyobrazen pes na řetězu, propojující tento výjev s výjevem Nebeské Venuše. Výjev je atributem věrnosti a zároveň symbolem spoutání tělesné žádostivosti.

Třetí výjev zprava (Samson bojující se lvem) Výjev zobrazuje Samsona bojující se lvem, vzorem byl dřevořez Albrechta Dürera z roku 1497. Postava Samsona zde symbolizuje boj a vítězství dobra nad zlem, ctností nad neřestmi (tedy tělesnými pudy a žádostmi) a souvisí tak s vedlejším výjevem Nebeské Venuše (dobro je dokonalost duše a jeho nejvyšší formou je Bůh). Samson byl často považován za předobraz Krista svým životním předurčením, zrazením i svou smrtí.

Čtvrtý výjev zprava (Caritas, láska jako křesťanská ctnost) alt=Kostelní náměstí 28, atikové patro (dualita Venuše), zprava Caritas, pod oknem kozel a vlevo zbytek výjevu s Lidovou Venuší se zajícem a Amorem.|náhled|Kostelní náměstí 28, atikové patro (dualita Venuše), zprava Caritas, pod oknem kozel a vlevo zbytek výjevu s Lidovou Venuší se zajícem a Amorem. Výjev zobrazuje ženu se dvěma dětmi (z druhého dítěte vlevo za ramenem je identifikovatelná pouze část ruky, původně vykukující skloněná vlasatá hlavička dítěte je zkreslena rekonstrukcí do podoby podivně vyčnívajícího kusu látky, v ruce pak pravděpodobně toto dítě drželo růži nebo karafiát). Jde o typické zobrazení "Caritas", tedy lásky milosrdné a pečující. Tato láska je prvotní silou, která vychází od Boha a pro lidskou duši představuje sílu, která ji táhne zpět k božskému zdroji. Obecně tato podoba lásky, ve své základní rovině, vyjadřuje lásku k druhým lidem, tedy schopnost soucitu a péče o druhé, schopnost odpouštět, ale také lásku mateřskou. Jde o lásku netělesnou a též zvanou křesťanská (láska k bližnímu). Láska k bližnímu tedy není touhou po kráse vycházející z nedostatku, jak je tomu u lásky vzbuzované oběma Eróty obou Venuší, nýbrž je důsledkem přebytku Božské lásky. Láska k bližnímu je dle Ficina pouhou přípravou (ale zároveň i podmínkou) na lásku k Bohu. Cesta k Nebeské Venuši, k idejím (a tedy i k Bohu) je možná pouze přes postupný vzestup od nižších forem lásky k těm vyšším. Je to proces, který zahrnuje očištění smyslového vnímání a rozvíjení rozumu. Grafickou předlohou pro výjev na fasádě byla rytina Lucase van Leydena znázorňující Caritas z cyklu ctností z roku 1530.alt=Caritas (Lucas van Leyden, 1530)|náhled|Caritas (Lucas van Leyden, 1530) Pátý výjev zprava, druhý zleva (kozel) Dole pod oknem je vyobrazen kozel, symbol tělesné žádostivosti, obraz je propojen s následujícím obrazem Obecné Venuše. Zatímco pes je na protější straně uvázaný na řetězu, kozel je z řetězu utržený a snaží se podhrabat k Venuši. Zde má kozel funkci smyslové vášně, příslušející Lidovému Amorovi, doprovázejícímu Lidovou Venuši, kterého též nazýváme Cacodemon

Podle Ficinovy terminologie je Calodemon dobrým démonem, doprovázejícím Nebeskou Venuši a Cacodemon ďábelským démonem, doprovázejícím Lidovou Venuši. První Amor (Calodemon) ponouká lidskou mysl ke studiu filozofie a k dílům spravedlnosti a zbožnosti, druhý Amor (Cacodemon) ponouká plodivou schopnost duše k plození potomstva. "Zatímco Amor Nebeské Venuše unášející mysl ke kontemplaci představuje vzestupný moment univerzálního pohybu lásky jakožto touhy po kráse, Amor Lidové Venuše, který unáší duši k plození, je prodloužením sestupného pohybu lásky, jakožto touhy po šíření vlastní dokonalosti."

Tělesnou žádostivostí i dvojí podobou lásky se ve svém díle zabývá rovněž sv. Augustin (jde o spisy „O dobru manželském“, „O panenství“, „O boží obci“, „O milosti a svobodném rozhodování" a další), navazuje zde rovněž na Platónovo učení, tentokráte z pohledu raně křesťanské teologie.

Šestý výjev zprava, první zleva (Obecná nebo také Lidová nebo též Pozemská Venuše)