Josef Eret (30. října 1892 Červený HrádekMatriční záznam o narození a křtu– 15. března 1973, Washington, D.C., USA) byl původně pedagog. Během první světové války byl příslušníkem československých legií v Itálii (I. odboj). Jako důstojník prvorepublikové československé armády prošel mnoha vyššími velitelskými funkcemi. V roce 1938 v hodnosti plukovníka velel pěšímu Pluku 29 „plukovníka Josefa Jiřího Švece“ v Jindřichově Hradci. Mezi léty 1935 až 1939 se dostal pracovně i osobně do blízkého kontaktu s prezidenty republiky: Masarykem, Benešem i Háchou. Za Protektorátu Čechy a Morava se angažoval v řadách organizátorů domácího protiněmeckého odboje (II. odboj). Na konci druhé světové války byl významným velitelem pražského květnového povstání 1945. Po druhé světové válce byl povýšen do hodnosti brigádního generála, ale po únoru 1948 žil v emigraci v USA, odkud se tento významný český exilový generál již nikdy do vlasti nevrátil. Po sametové revoluci byl plně rehabilitován a koncem roku 2011 bylo jeho jméno (generála Josefa Ereta) propůjčeno 44. lehkému motorizovanému praporu (44. lmpr.) 4. brigády rychlého nasazení AČR v Jindřichově Hradci.
Život
Studia a první světová válka
Rodinný původ Josef Eret se narodil 30. října 1892 v Červeném Hrádku v okrese Plzeň-město v rodině rolníka Martina Ereta a jeho ženy Anny Eretové (rozené Benešové) jako prvorozený syn (celkem měl ještě šest mladších bratrů).
Studia Nižší reálné gymnázium v Plzni studoval od září 1904 do června 1908 a protože se chtěl vydat na dráhu kantora, zahájil v září 1908 studia na učitelském ústavu v Plzni (s českým vyučovacím jazykem). Studium úspěšně ukončil v červenci 1912 maturitou, V letech 1912 až 1914 vyučoval na západočeských venkovských školách. Po vypuknutí první světové války byl ve druhé polovině července 1914 mobilizován a svoji prezenční službu nastoupil do Plzně jako záložní kadet (jednoroční dobrovolník) u 7. zeměbraneckého pěšího pluku c. k. rakousko-uherské armády a krátce na to (po nezbytném výcviku) byl s tímto plukem (7.zem.p.pl.) odvelen na srbskou frontu.
Na srbské frontě Dne 28. listopadu 1914 byl na srbské frontě (v hodnosti kadeta) spolu se svojí četou zajat a necelý rok strávil v zajateckém táboře v Niš, kde se účastnil samosprávy. Po zhroucení srbské fronty absolvovali v říjnu 1915 zajatci tohoto tábora evakuační pochod přes Albánii do Itálie.
Na italské frontě Žádost o přijetí (jako dobrovolník) do vznikající československé armády (do československých legií v Itálii) si podal 25. listopadu 1917 a to v Umbrii (vnitrozemský kraj ve střední Itálii) v lokalitě označované jako „Načer“. Písemně kontaktoval zajatecký Československý dobrovolnický sbor a stal se jeho důvěrníkem. V březnu 1918 absolvoval italský důstojnický kurz. V dubnu 1918 byl povolán do činné služby a od 26. dubna 1918 se Josef Eret stal příslušníkem (v hodnosti podporučíka ve funkci velitele 1. čety) tehdejšího 31. československého pěšího pluku italských legií.
Doss Alto di Nago náhled|vpravo|Zbytky vojenského materiálu z první světové války pod vrcholem hory Doss Alto di Nago náhled|vpravo|Pomníčky na vrcholu hory Doss Alto di Nago Boje u Doss Alta (21. září 1918) absolvoval se svojí četou v hodnosti podporučíka, ale od 15. října 1918 byl povýšen na poručíka a byla mu přidělena funkce velitele 1. pěší roty 31. československého pěšího pluku italských legií. Jako italský legionář se Josef Eret (v této funkci i hodnosti) vrátil zpět do Československa dne 26. prosince 1918. Definitivně byl vyřazen z evidence čs. legionářů k 31. prosinci 1919.
Mezi světovými válkami
Boje na Slovensku Formující se prvorepubliková československá armáda musela čelit okupaci větší části území východního a jižního Slovenska maďarskými bolševiky, kteří tam vyhlásili Slovenskou republiku RAD (SRR). Tento dočasný státní útvar (existující od 16. června 1919 do 7. července 1919) byl komunistický (uplatňoval diktaturu proletariátu) a byl naprosto závislý na Maďarské republice rad. Úkolem vojáků československé armády bylo vytlačit Maďary (bolševiky Bély Kúna) za oficiální slovenské hranice.
Jako velitel roty byl Josef Eret před koncem roku 1918 odeslán na jižní Slovensko. Do bojů s okupační maďarskou Rudou armádou v oblasti maďarského Miskolce, slovenských Košic, Margecan a Lučence zasáhl i nadporučík Josef Eret. Na Slovensku působil až do druhé poloviny července 1919. Domů se vrátil v červenci 1919, když byl předtím (během bojů) na Slovensku povýšen od 1. května 1919 do hodnosti kapitána.
Znojmo Po návratu ze Slovenska (koncem července 1919) byl Josef Eret přidělen k veliteli 6. divize ve Znojmě ve funkci jeho pobočníka (zástupce velitele 1. praporu) a náčelníka štábu. Od července 1919 zastával funkci zástupce velitele praporu. Poté byl jmenován náčelníkem štábu 6. pěší divize (to už v hodnosti kapitána). Počátkem prosince 1919 vykonával funkci náčelníka štábu u 12. pěší brigády, která byla dislokována také ve Znojmě. Tady pracoval až do konce března roku 1920.
Kurzy a válečná studia náhled|vpravo|Budova Vysoké školy válečné v Praze V rozmezí od dubna 1920 až do konce září 1920 byl Josef Eret převelen do Prahy a přidělen ke studiu I. ročníku školy generálního štábu (jednalo se o kurs pro výchovu důstojníků generálního štábu). Po absolvování tohoto I. ročníku byl v září 1920 přidělen na zkušenou ke štábu 4. divize hrubého dělostřelectva a jezdectva. Tady působil až do poloviny listopadu 1921, kdy nastoupil ke studiu do II. ročníku Válečné školy. Studium druhého ročníku Válečné školy v Praze dokončil koncem srpna 1922.
Dvacátá léta 20. století Od roku 1922 byl přednostou 1. a pak 4. oddělení štábu 1. divize. Dne 28. prosince 1922 se Josef Eret oženil s Aloisií Pokornou.
Od roku 1923 byl převelen k 1. oddělení hlavního štábu Ministerstva národní obrany (tady zastával funkci zástupce přednosty a ještě ke konci roku 1922 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána generálního štábu). U 1. oddělení hlavního štábu ministerstva národní obrany působil od roku 1923 až do konce září roku 1928. Během této doby (1923–1928) absolvoval telegrafní kurz v Kutné Hoře; v roce 1926 byl povýšen do hodnosti majora.
Od roku 1928 vykonával funkci náčelníka štábu 33. pěšího pluku (v hodnosti majora generálního štábu). Od října 1928 měl být Josef Eret převelen k pěšímu pluku 33, ale prakticky stále zůstával v 1. oddělení hlavního štábu v Praze. Tady byl 29. prosince 1928 povýšen na podplukovníka.
Třicátá léta 20. století Na dvouměsíční stáži ke štábům francouzské armády do Francie byl vyslán v dubnu 1930. Po návratu ze stáže ve Francii dále působil v Praze (jako přednosta) na 1. oddělení hlavního štábu. Koncem září 1930 byl převelen do Podbořan k pěšímu pluku 38 (konkrétně k jeho 3. praporu). Na konci září 1931 jej čekalo přemístění k 1. divizi v Praze a byl tu ustanoven do funkce náčelníka štábu. (v té době už měl 3 roky hodnost podplukovník generálního štábu) V letech 1931 až 1934 byl náčelníkem štábu 1. divize.
K vojenské kanceláři prezidenta republiky T. G. Masaryka (aby tam řídil štáb) jej převeleli v polovině září 1935 a zde byl také v červenci 1937 povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu.
Pěší pluk 29 náhled|vpravo|Josef Jiří Švec – (Pěší pluk 29 „plukovníka Josefa Jiřího Švece“ v Jindřichově Hradci) Dne 15. listopadu 1937 byl Josef Eret převelen do Jindřichova Hradce a byl zde ustanoven zatímním velitelem Pěšího pluku 29 „plukovníka Josefa Jiřího Švece“ v Jindřichově Hradci. Fakticky se ujal velení tohoto útvaru od 15. prosince 1937. V době částečné mobilizace československé armády (květen 1938) byl Pěší pluk 29 pod velením plukovníka Josefa Ereta vyslán do pohraničí Třeboňska a Novobystřicka. (v té době byl již Josef Eret v hodnosti plukovníka generálního štábu) Po vyhlášení všeobecné mobilizace československé armády (večer 23. září 1938) byl Pěší pluk 29 odpovědný za obranu hlavního postavení hranic v úseku od Mladošovic na Třeboňsku po Staré Město pod Landštejnem. Podpis Mnichovské dohody (30. září 1938) ale ukončil mobilizaci i veškeré snahy o uchování celistvosti Československa. V letech 1938–1939 vedl Josef Eret 2. oddělení hlavního štábu.
Dr. Edvard Beneš náhled|vpravo|Místo neveřejné schůzky – Benešova vila v Sezimově Ústí Dne 5. října 1938, po přijetí Mnichovské dohody, Dr. Edvard Beneš na nátlak Němců abdikoval na funkci prezidenta republiky. Krátce po této události se uskutečnilo v Sezimově Ústí (v Benešově vile) setkání exprezidenta s jeho nejbližšími spolupracovníky: šlechtic, právník, politik a diplomat Max Lobkowicz; šlechtic a novinář Lidových novin Zdeněk Bořek Dohalský; chirurg a diplomat MUDr. Václav Girsa; diplomat a vedoucí politického odboru kanceláře prezidenta Edvarda Beneše Jan Jína; národně demokratický politik, publicista a vydavatel časopisu Demokratický střed JUDr. Zdeněk Chytil (* 13. září 1889, České Budějovice – 3. května 1945, Malá pevnost Terezín); plukovník Josef Eret a právník JUDr. Ivan Klouda (1900–1978).
Tématem setkání byly prvotní organizační přípravy na blížící se střet s hitlerovským Německem. K této skupině Benešových věrných stoupenců se postupně přidávali i další spolupracovníci, například: vedoucí Kanceláře prezidenta Edvarda Beneše a diplomat Jaromír Smutný; politik a právník JUDr. Ladislav Rašín (syn Aloise Rašína) a tajemník prezidenta Edvarda Beneše, právník a politik JUDr. Prokop Drtina.
Celá skupina těchto osob z blízkého okruhu Dr. Edvarda Beneše (včetně plukovníka Josefa Ereta) se následně v létě roku 1939 začlenila do vrcholné struktury (řídícího orgánu) demokratického protiněmeckého odboje, jímž bylo ilegální Politického ústředí (PÚ) zaměřené na udržování zpravodajských kontaktů s exilem.
Protektorát Čechy a Morava
Msgre. Jaroslav Janák náhled|vpravo|Generál duchovní Msgre. Jaroslav Janák Po vzniku protektorátu (15. března 1939) došlo během jara a začátkem léta 1939 k rozpuštění prvorepublikové československé armády a vojáci z povoláni byli určováni na různá místa v protektorátní státní správě. V rámci likvidace branné československé moci byl rozpuštěn i pěší pluk 29. Josef Eret byl dočasně přidělen ke 2. oddělení hlavního štábu ministerstva obrany v Praze, ale od 1. srpna 1939 byl převeden do kulturního odboru kanceláře (do osobního kabinetu) státního prezidenta JUDr. Emila Háchy v Praze jako vrchní odborný rada. Po dohodě s generálem Aloisem Eliášem (a s vědomím Emila Háchy) předal Josef Eret konspiračně částku 500 tisíc českých korun (z finančních fondů Dr. Emila Háchy) do rukou plukovníka duchovní služby Msgre. Jaroslava Janáka. Tyto peníze Janák používal (prostřednictvím Katolické Charity a po dohodě s jejím tehdejším ředitelem Msgre. PhMr. Eduardem Olivou) na podporu rodin, jejichž živitelé byli členy protinacistického odboje a byli buď zatčeni nebo uprchli za hranice protektorátu.
Do výslužby Nejspíše na zásah státního tajemníka Úřadu říšského protektora K. H. Franka byl plukovník Josef Eret před Vánocemi roku 1939 ze svojí funkce v prezidentské kanceláři nuceně uvolněn a od roku 1940 de facto postaven mimo službu. Do odboru ministerstva školství a národní osvěty jako vrchní odborný rada byl Josef Eret převeden od září 1940, ale již počátkem května roku 1941 jej Němci (coby bývalého italského legionáře) dali do výslužby. Josef Eret pracoval až do jara roku 1945 u firmy Chemostav (Celým názvem se firma jmenovala Chemostav, obecně prospěšná akciová společnost stavební a bytová Praha a existovala v letech 1941 až 1952.)
Kontakty s odbojem S domácím protiněmeckým odbojem zůstal ve spojení Josef Eret i po odchodu do výslužby. V rozmezí let 1940 až 1941 měl kontakt s podplukovníkem pěchoty Macnerem a také v roce 1941 získal spojení a informace o odbojové skupině operující v Jindřichově Hradci. Od roku 1942 byl Josef Eret ve styku s podplukovníkem generálního štábu Františkem Bürgerem (František Bürger-Bartoš vykonával v roce 1938 funkci náčelníka štábu českobudějovické 5. divize, které byl podřízen i Pěší pluk 29 v Jindřichově Hradci.)