Cuno von Uechtritz-Steinkirch (3. července 1856 Vratislav – 29. července 1908 Berlín) byl německý sochař, který se proslavil skupinou památníků pro Vítěznou alej (Siegesalle) v Berlíně a autorstvím řady dekorativních kašen, mimo jiné Jubilejní kašny v Sokolově.

Život Do svých jednadvaceti let se věnoval umění jen jako svému koníčku. Stát se sochařem se rozhodl až potom, co byl císař Vilém I. natolik zaujat jeho soškou slezského spisovatele Karla von Holteie, že si ji ihned zakoupil. Před nástupem ke studiu sochařství v roce 1879 strávil rok v Itálii. V Drážďanech poté navštěvoval ateliér Carla Friedricha Echtermeiera. Tam se seznámil s Ernstem Juliusem Hähnelem, který ho přijal za svého studenta. Von Uechtritz-Steinkirch se následně stal pokračovatelem Hähnela a jeho idealizujícího klasicismu.FIŠER, Marcel; RUND Michael. Umění v Sokolově. Horažďovice: Centrum pro dějiny sochařství Horažďovice, 2013. 107 s. (Umění ve veřejném prostoru; sv. 3). ISBN 978-80-86630-24-3. S. 40. Svá studia dokončil na Akademii výtvarných umění ve Vídni pod vedením Viktora Oskara Tilgnera, který ho přivedl k tvorbě polychromovaných plastik. Jeho první dílo v tomto stylu, sochu italského chlapce Pifferaro mit Affe („Dudák s opicí“), zakoupila Národní galerie v Berlíně v roce 1889.

Ve Vídni u Tilgnera zůstal nějaký čas jako zaměstnanec. V roce 1887 se osamostatnil v Berlíně, přičemž se zde prosadil díky alegorické skupině Die Krone als Hort des Friedens (Koruna jako útočiště míru) z roku 1897, která byla holdem politickému programu Viléma II. Císař následně nařídil její zhotovení z mramoru pro Pruskou panskou sněmovnu (Herrenhaus). Díky tomuto dílu získal vytouženou lukrativní zakázku pro Vítěznou alej v Berlíně. Za jeho pomník se sochou kurfiřta Jiřího Viléma Braniborského uprostřed mu císař, při příležitosti odhalení 23. prosince 1899, udělil titul královského profesora. alt=Pohled na samostatnou sochu kurfiřta se soklem ze Skupiny 24 ve Vítězné aleji.|náhled|Socha Jiřího Viléma, Vítězná alej Skupina soch pro Vítěznou alej byla jeho prvním monumentálním dílem, a přestože mu přinesla uznání a s tím i další zakázky, zůstalo jeho silnou stránkou zaměření na světlá, poetická a nápaditější díla,LEHNERT, Uta. Der Kaiser und die Siegesallee. Réclame Royale. Berlin: Reimer, 1998, 414 s. , . (německy) S. 389 jak zpodobňují především jeho fontány a kašny. Mezi jeho stěžejní díla patří berlínská kašna Gänseliesel a bronzová socha Der erwachende Tag („Probouzející se den“) ve fontáně Puvogel v Hamburku.

Odborná činnost Cuno von Uechtritz-Steinkirch se politicky angažoval v různých uměleckých sdruženích, mimo jiné patřil k Asociaci berlínských architektů a byl členem poroty Mezinárodní umělecké výstavy Asociace berlínských umělců. Snažil se také o zlepšení finanční situace svých kolegů a propagaci německého umění v zahraničí, přičemž se domníval, že německé umění může probudit vlnu pro-německého smýšlení a stát se lepším nástrojem diplomacie nežli politické smlouvy.GIENOW-HECHT, Jessica C.E. The Anomaly of the Cold War: Cultural Diplomacy and Civil Society since 1850. In: OSGOOD, Kenneth A., ed.; ETHERIDGE, Brian C., ed. United States and Public Diplomacy: New Directions in Cultural and International History. Leiden: Brill, 2010, 380 s. . (anglicky) S. 29. V roce 1904 se významně podílel na přípravách na Světovou výstavu, která se konala v St. Louis ve Spojených státech amerických.

V roce 1907 byl jedním ze signatářů dopisu, který Výbor pro Americké záležitosti Asociace německých sochařů zaslal kancléři Bernhardu von Bülowovi. Umělci varovali před „hrozící nadprodukcí umění“ a žádali o „mocnou podporu říšské vlády“ v „životním poslání německých umělců k dobytí nových trhů. […] Máme zde na mysli především Spojené státy Severní Ameriky,“ přičemž se domnívali že, „díla německého umění nebyla dosud Američanům zprostředkována v dostatečné míře. Je důležité čelit jednostranné tendenci Američanů k románskému, zvláště francouzskému umění, a tak poskytnout německému umění pozornost a uznání, po kterém právem touží“.Ethos und Pathos – Die Berliner Bildhauerschule 1786–1914. Katalog und Begleitband zur Ausstellung. Berlin, 1990. (německy) S. 115. Pozadím dopisu byla mimo jiné vysoká dovozní cla do USA, která v 80. letech 19. století činila 30 %, zatímco v roce 1901 to bylo již 45 %.

Jeho studentkou byla americká sochařka Harriet Whitney Frishmuthová.

Vybraná díla

Skupina 24 pro Vítěznou alej Veškerá díla pro Vítěznou alej, která vznikla v letech 1895 až 1901 z pověření císaře Viléma II. a pod uměleckým vedením sochaře Reinholda Begase, měla shodnou základní podobu – socha o výšce 2,75 m, dvě menší busty osob úzce spojených s hlavní postavou, přičemž výběr postav měl mimo jiné na starosti historik a prezident Pruského tajného státního archivu Reinhold Koser. Skupiny byly uspořádány na půlkruhovém podstavci, který byl vzadu uzavřen lavicí. Dvě vedlejší postavy byly umístěny na lavici a rozdělovaly ji tak na tři části. Sochy byly umístěny v centru na samostatném soklu nad třístupňovým podstavcem. Finální pojetí bylo však uměleckým vyjádřením každého jednotlivého sochaře. alt=Celkový pohled na skupinu. Uprostřed půlkruhového podtsvce socha kurfiřta stojící na samostatném soklu. Za ním půlkruhová lavice, na které jsou umístěné dvě busty a pod nimi dva ležící lvi.|vlevo|náhled|Celkový pohled na Skupinu 24 Pro soudobý německý tisk, zejména časopis Illustrirte Zeitung Leipzig, byl Cuno von Uechtritz-Steinkirch přesně tím pravým mužem pro „Skupinu 24“ se sochou kurfiřta Jiřího Viléma. Protože váhavý, nerozhodný kurfiřt, který se během třicetileté války uchýlil do Königsbergu a nadále tam řídil honosný dvůr, nenabízel „žádnou možnost popisu [...] vznešené velikosti“, umělec tak „v podstatě vytvořil pouze dekorativně efektní obraz doby a jejích vnějších projevů“. Podle nich vytvořil von Uechtritz-Steinkirch „pečlivě provedenou kostýmní postavu v charakteru 17. století“, s „bohatým malebným kouzlem, prostřednictvím kterého nás uchvacuje kroj doby valdštejnské“.LEHNERT (1998), s. 188. (německy)

Cuno von Uechtritz-Steinkirch symbolicky poskytl kurfiřtovi jediné atributy války – buben a shnilý zákop, ze kterého se valily dělové koule – v zadní části. Mrzutý, zamyšlený výraz a lehce afektovaná póza mají vyjadřovat regentovu nerozhodnost. V pravé ruce drží listinu o přistoupení k Pražskému míru. Sochu kurfiřta podtrhovaly busty plukovníka Konrada von Burgsdorffa, velitele Spandau a Küstrinu za třicetileté války, a hraběte Adama ze Schwarzenbergu, kterému Jiří Vilém po odchodu do důchodu přenechal vládní záležitosti a který byl teprve nedávno historiografií rehabilitován z obvinění z vlastizrady. Své umělecké pojetí skupiny zdůraznil bájnými zvířaty a listím v nápisové kartuši na podstavci hlavní postavy, pilastrovitých lavicových lících a dvou podpěrných postavách lva pod lavicí, „které je třeba chápat jako symbol stále dřímající síly Braniborska“.LEHNERT (1998), s. 189. (německy)

Po konci 2. světové války byla Vítězná alej zbořena a řada jejích památek poškozena či přímo ztracena. Poškození se nevyhnula jak socha kurfiřta (mimo jiné chybějící pravá ruka a buben), tak ani busta hraběte Adama ze Schwarzenbergu (vážné poškození obrysu, chybějící nos). V roce 2009 byly obě památky společně s dalšími pozůstatky Vítězné aleje přemístěny do Citadely Spandau, kde proběhlo jejich zrestaurování a od 29. dubna 2016 jsou vystaveny v rámci nové stálé expozice „Odhalení. Berlín a jeho památky“. Busta Konrada von Burgsdorffa, jenž se dlouhou dobu považovala za ztracenou, byla znovu objevena v roce 2011.PATACZEK, Anna. Tod- und Begräbniskultur im Neuen Museum. In: Der Tagesspiegel [online]. Der Tagesspiegel, 22. 1. 2012 [cit. 2022-05-13]. Dostupné z: https://www.tagesspiegel.de/kultur/ausstellung-tod-und-begraebniskultur-im-neuen-museum/6095064.html. (německy)

Živý obraz Z iniciativy hraběnky von der Gröbenové se koncem března 1898 v Berlínské koncertní síni konala „šlechtická divadelní představení pro dobročinné účely“, která byla zahájena živým obrazem, jenž uspořádal Walter Schott ve hře Der Ruhmesweg („Cesta slávy“). Jeviště ukazovalo zamlženou část Tiergarten, kde hrdinka ve ztvárnění Rosy Poppové představila prolog oslavující minulost. Následně osvětlené jeviště představilo vizi Vítězné aleje se všemi skupinami a čtyřmi živými obrazy na podstavcích v popředí zobrazujícími Albrechta I. Medvěda, jeho syna Ottu I. Brandenburského, Ludvíka VI. Bavorského a Jiřího Viléma. Cuno von Uechtritz-Steinkirch si svou postavu znázornil sám – a výběr postavy Ludvíka byl dán i tím, že ji mohl ztělesnit jediný další vznešený sochař Vítězné aleje, císařský důvěrník Emil Graf Görtz.LEHNERT (1998), s. 277. (německy)

Fontány a kašny alt=Celkový pohled na kašnu od východu. V pozadí jsou vidět jednotlivé domy lemující náměstí.|náhled|Jubilejní kašna, Staré náměstí v Sokolově

Jubilejní kašna Jubilejní kašna vznikla u příležitosti 50. výročí usednutí Františka Josefa I. na trůn a slavnostně odhalena byla 11. prosince 1898.PROKOP, Vladimír; SMOLA, Lukáš. Sokolovsko: umění, památky a umělci do roku 1945. . 1. vyd. Sokolov: Nákladem AZUS Březová vydali Vladimír Prokop a Lukáš Smola ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, územním odborném pracovišti v Lokti, 470–878 s. . S. 656. Někdy se jí říká také Schramova, podle významné podnikatelské rodiny Schramů, která na její vznik finančně přispěla. Kašna stála na Starém náměstí v Sokolově, odkud byla v 50. letech 20. století přemístěna do nově vznikajícího parku, který však následně ustoupil bytové zástavbě. Kašna skončila v areálu technických služeb a v depozitáři městského muzea. Při celkové rekonstrukci Starého náměstí na počátku 90. let bylo rozhodnuto o jejím návratu na původní místo. Před tím však musela projít rozsáhlým restaurováním pod dohledem doc. Petra Siegla z Akademie výtvarných umění v Praze.FIŠER, RUND (2013), s. 42. Slavnostně (znovu)odhalena byla takřka 100 let od svého vzniku dne 27. října 1998 při příležitosti oslav 80. výročí založení republiky.MELUZÍN, Vladimír. Zajímavou výstavou a obnovenou kašnou přispěl Sokolov k oslavám státního svátku. Sokolovský deník, 1998, roč. 7, č. [29. 10.], s. 13. ISSN 1210-9207. V roce 2006 byla kašna prohlášena kulturní památkou.

Kašna je tvořena dvoustupňovou základnou a bazénem ve tvaru osmiúhelníku. Uprostřed nádrže je umístěn žulový sokl, jehož hrany nesou kovové chrliče vody ve tvaru ryb. Tělo soklu je ozdobeno dvěma oválnými bronzovými reliéfy – městský znak a podobizna Augusta Schrama. Na vršku soklu je umístěna bronzová mušle ve které je usazeno sousoší trojice puttů v různých pozicích. Hlavní postava se tyčí k nebi, přičemž v pravé ruce drží malou rybku z jejíž tlamy tryská voda. alt=Obrázek znázorňuje kašnu, která vypadá jako skalnatý výběžek. Na nejvyšším výběžku stojí dospělý jelen s mohutným parožím. Vpravo pod ním stojí lovec s kopím a kuší. Scénu doplňuje smečka loveckých psů rozmístěných kolem dokola. Kašnou proudí voda, v pozadí jsou stromy.|vlevo|náhled|Vyobrazení kašny sv. Huberta, dobová pohlednice

Hubertusbrunnen