Žoldnéřská válka byl ozbrojený konflikt vyvolaný povstáním po první punské válce (264–241 př. n. l.) na území ovládané Kartágem, tj. v Severní Africe (dnešním Tunisku), k dalšímu povstání došlo na Sardinii. Válka je nazývána žoldnéřskou, neboť byla vyvolána velkým povstáním žoldnéřů původně sloužících v první punské válce.
náhled|upright=0.6|vlevo|Hanno vede vojsko do boje proti povstalcům Kartaginská armáda byla z velké části tvořena různorodými oddíly žoldnéřů z ciziny a ještě početnějšími pomocnými sbory afrických spojenců. Žoldnéřské armádě o síle dvaceti tisíc mužů se od vyčerpaného Kartága nedostávalo po prohrané válce žoldu a vzbouřila se. K povstání se také připojilo sedmdesát tisíc spojenců spřízněných severoafrických měst. Vzbouřenci se obrátili na pomoc k Římu, který byl nepřítelem Kartága v první válce, ale římský senát odmítl se na povstání proti svému rivalovi jakkoli podílet, snad proto, že netoužil získat pověst podporovatelů povstání, nebo jen Řím nebyl připraven na další válku. Italským obchodníkům bylo povoleno s Kartágem obchodovat, ale ne s povstalci. Také Syrakusy mohly zásobovat Kartágo potravinami, které nyní tolik potřebovalo. Řím propustil na svobodu všechny kartáginské zajatce punské války.
náhled|upright=0.6|vlevo|Pohyby vojsk, povstalci (červená), Hanno (fialová) a Hamilkar (černá) Povstání žoldnéřů bylo vedeno Římanem Spendiem, který byl před povstáním otrokem, Libyjcem jménem Matho a Galem Autaritem, který býval velitelem galských žoldnéřů.
náhled|upright=0.6|vlevo|Šekel ražený vzbouřenými Libyjci během války, na minci je vyobrazen Héraklés a lev Kartágu se pod vedením Hannona II. a Hamilkara Barkase nakonec podařilo povstání na africké půdě potlačit a vůdce popravit. Na Sardinii se žoldnéři rovněž vzbouřili, pobili všechny své kartaginské velitele a zmocnili se ostrova. Kartágo vyslalo proti nim vojsko, ale když na Sardinii dorazilo, vzbouřilo se také a připojilo se k povstalcům. Poté se obrátili na Řím s žádostí o ochranu, ale ta jim byla odmítnuta. Později Římané využili situace a oba ostrovy původně náležející Kartágu, Sardinii i Korsiku, anektovali. Kartágo sice začalo chystat další vojenskou výpravu k znovudobytí ostrovů, ale reakcí Říma na to bylo, že by to znamenalo vyvolání otevřeného konfliktu. Kartágo od plánu znovudobytí upustilo a přišlo tak o všechny tři velké středozemní ostrovy, které ovládalo před první punskou válkou a znamenaly pro něj strategicky cenné opěrné body ve Středozemí. Později tak obrátilo svou pozornost na Iberský poloostrov.
Poznámky
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Punské války