Protestantismus v Paříži

Protestantismus v Paříži je projevem náboženského vyznání v hlavním městě Francie. Existuje již od počátku protestantské reformace v 16. století. V Paříži je na čtyřicet míst, kde je možno uctívat různá vyznání: reformovaná, luteránská, anglikánská, episkopální, baptistická a další evangelická denominace. Fakulta protestantské teologie v Paříži byla založena v roce 1877.

Historie Již v roce 1507 v opatství Saint-Germain-des-Prés začal Jacques Lefèvre d'Étaples překládat Pavlovy epištoly do francouzštiny. Jeho ochránce Guillaume Briçonnet byl vysvěcen na biskupa v Meaux a v roce 1520 Lefèvre založil Cénacle de Meaux, kde kolem sebe shromáždil reformní teology jako byli Guillaume Farel, Gérard Roussel, Louis Berquin, François Vatable. Podporovala je i starší sestra krále Františka I. Markéta Navarrská a budoucí matka Jindřicha IV.

V roce 1523 Jan Kalvín studoval v Paříži, v Latinské čtvrti, na Collège de la Marche a poté na Collège de Montaigu. Po odchodu do Orléans a jeho rodného Noyonu se Kalvín v říjnu 1533 vrátil do Paříže. Napětí mezi reformovanými humanisty a konzervativním vedením fakulty bylo tehdy silné na Královské vysoké škole, budoucí Collège de France. Jeden z reformistů, Nicolas Cop, byl zvolen rektorem pařížské univerzity. Dne 1. listopadu 1533 zasvětil svůj projev o investituře potřebě náboženské reformy a vyzval k obnově v rámci katolické církve. Tato řeč způsobila velký rozruch a fakulta odsoudila Nicolase Copa jako kacíře. Cop uprchl z Francie a uchýlil se do Basileje ve Švýcarsku. Před trestním stíháním musel uprchnout i Jan Kalvín.

V noci ze 17. na 18. října 1534 došlo k vyvěšení textu proti eucharistii na veřejných místech v Paříži. Šest protestantů bylo odsouzeno k trestu naražení na kůl a Jan Kalvín uprchl do Basileje, poté šířil kalvinismus ve Štrasburku a Ženevě.

V roce 1555 byl na rue des Marais-Saint-Germain, nyní rue Visconti, postaven první reformovaný kostel. Prvním pařížským pastorem byl jmenován mladý student Jean Le Maçon de Maunay de la Rivière. V roce 1557 bylo v rue Saint-Jacques překvapeno tajné shromáždění. Sto dvacet lidí bylo zatčeno, sedm odsouzeno ke naražení na kůl. V roce 1558 bylo králi oznámeno, že shromáždění 5000 lidí zpívalo hugenotské žalmy v Pré-aux-Clercs. V roce 1559 se v rue Visconti sešel první reformovaný synod, který přijal vyznání z La Rochelle.

Během jednání v Poissy v letech 1561–1562 byl v panském domě v rue Popincourt a v domě v rue des Patriarches otevřen reformovaný kostel. Ale v roce 1563 edikt z Amboise zakázal protestantský kult v hlavním městě. Náboženské války pokračovaly. V roce 1572 uzavřel před katedrálou Notre-Dame sňatek budoucí král Jindřich IV., hlava protestantské strany s Markétou Francouzskou, dcerou krále Jindřicha II. a Kateřiny Medicejské (a sestry králů Františka II., Karla IX. a Jindřicha III.). Sňatek měl zpečetit mír mezi oběma znesvářenými stranami. Král nařídil vraždu hugenotských vůdců, která přerostla v masakr na svatého Bartoloměje. V Paříži bylo zabito přes 3000 protestantů a válka pokračovala. náhled| Massacre de la Saint-Barthélemy od Françoise Duboise, kolem 1572–1584, kantonální muzeum výtvarného umění v Lausanne. Dne 13. května 1588 byl král Jindřich III. po Dni barikád nucen opustit Paříž. Město padlo do rukou katolické ligy v čele s vévodou de Guise. V roce 1590 Paříž obléhal Jindřich IV. s koalicí francouzských legitimních, anglických a holandských armád. Jindřich IV. neochotně 25. července 1593 konvertoval v bazilice Saint-Denis.

Nantský edikt z roku 1598 sice přinesl mír, ale protestantům bylo dovoleno postavit své kostely ne blíže než čtyři míle od Paříže. Pařížané si proto postavili své kostely v Grigny v roce 1599, poté v Ablonu-sur-Seine v roce 1600. V roce 1607 byl postaven kostel v Charenton-le-Pont zásluhou králova prvního ministra Maximiliena de Béthune. Králova mladší sestra Kateřina Bourbonská, která zůstala věrná protestantismu, nechala sloužit mše v Salle des Caryatides v paláci Louvre. Jindřich IV., ačkoli konvertoval ke katolicismu, je občas navštěvoval.

Protestantům, stejně jako Židům a komediantům, nebylo dovoleno pohřbívat na katolických hřbitovech. V Paříži sloužilo hugenotům několik hřbitovů, například hřbitov Trinité od roku 1563 a hřbitov Saint-Germain od roku 1576. V roce 1604 byl založen hřbitov Saints-Pères. V roce 1631 na synodu v Charentonu protestanti umožnili, aby se kalvinisté a luteráni společně účastnili mší.

V roce 1685 Ludvík XIV. odvolal edikt z Nantes ediktem z Fontainebleau a všechny protestantské kostely v království byly uzavřeny. Potulné pastory, kteří sloužili tajné mše, školil od roku 1726 Antoin Court ve francouzském semináři v Lausanne. V letech 1682–1692 bylo v Paříži zatčeno sedm pastorů. Byli drženi až do své smrti v královské pevnosti na ostrově Sainte-Marguerite u Cannes.

Velvyslanectví protestantských zemí Anglie, Švédska a Dánska využívala při zřizování protestantských kaplí principu exteritoriality. Pařížané tam tajně konali křty a svatby, ale byli sledováni policií. Švédský kostel fungoval od roku 1626. Dánský kostel vznikl z kaple dánského velvyslanectví, stejně jako německý evangelický kostel na velvyslanectví Braniborska. Kromě zahraničních diplomatů se v Paříži usadili umělci, řemeslníci, lékaři, vědci, které pozval ministr Jean-Baptiste Colbert. Protestantští žoldáci byli integrováni do královské armády, zejména do elitního pluku švýcarské gardy. V roce 1759 byla vytvořena Institution du Mérite militaire, aby odměňovala protestantské důstojníky ve službách Francie.

V roce 1725 Ludvík XV. povolil otevření nového protestantského hřbitova Port-au-Plâtre. V roce 1777 byl založen hřbitov pro zahraniční protestanty v rue de la Grange-aux-Belles. V době osvícenství se ve společnosti prosadily protestantské osobnosti, jako byl Jacques Necker, ministr financí Ludvíka XVI. a otec Madame de Staël, nebo markýz François de Jaucourt, spolueditor Encyklopédie. Filozof Jean-Jacques Rousseau žil také několik let v Paříži.

V roce 1787 podepsal Ludvík XVI. toleranční edikt z Versailles, který zaevidoval pařížský parlament dne 29. ledna 1788. Uděloval protestantům občanský status, to znamená zejména uznávání jejich sňatků, ovšem veřejné bohoslužby zůstaly i nadále zakázány. Svoboda náboženského projevu byla uznána až za Francouzské revoluce přijetím Deklarace práv člověka a občana z roku 1789. Její článek 10 stanovil, že, "nikdo nemá být vyšetřován pro své názory, a to ani náboženské, pokud jejich projev nenarušuje veřejný pořádek stanovený zákonem."

Pastor Paul-Henri Marron, od roku 1782 kaplan holandského velvyslanectví v Paříži, sloužil první veřejnou mši v červnu 1789 v domě obchodníka s vínem na rue Mondétour ve čtvrti Les Halles. Poté se protestanti scházeli v domě č. 105 na rue Dauphine, kde Antoine Court de Gébelin zřídil večeřadlo, a kde se scházela svobodná zednářská lóže Devíti Sester. První pařížský starosta Jean Sylvain Bailly jim umožnil získat pronájem nepoužívaného kostela Saint-Louis-du-Louvre. Dne 22. května 1791 na velikonoční neděli se konalo oficiální vysvěcení. Paul-Henri Marron ve svém kázání vyjádřil svou podporu novým politickým institucím. Kostel byl vyzdoben texty Deklarace práv člověka a občana a Otčenáše.

Během hrůzovlády byl pastor Paul-Henri Marron třikrát zatčen, teprve po pádu Robespierra byl definitivně osvobozen. Reformované bohoslužby pokračovaly od března 1795.

V roce 1801 Napoleon Bonaparte podepsal francouzský konkordát s Vatikánem, který uznával katolicismus jako náboženství většiny francouzských občanů. Zákon z 8. dubna 1802, tzv. organické články, upravoval i protestantské bohoslužby a faráři byli placeni státem. Zákon byl zaveden bez diskuse se zástupci církví. Pro protestanty se uvádí v článku 16, že konzistoř může mít nejvýše 6000 duší a může spravovat několik farností, což je ale v rozporu s presbyteriánskou reformovanou církevní tradicí rovnosti mezi farnostmi. Pastor Marron předložil prefektovi departementu Seine Nicolasi Frochotovi v říjnu 1802 zprávu, kde odhaduje v Paříži více než 20 000 protestantů. To tedy předpokládalo tři konzistorní kostely v jednom městě. Vláda nakonec 3. prosince 1802 určila, že v Paříži bude pouze jedna reformovaná konzistoř, která bude sdružovat protestanty z Paříže, jejích předměstí a malé skupiny z Île-de-France. Zákon také stanovil, že konzistorní církve musí řídit shromáždění. Konzistoř bude tvořit pastor a skupina laiků, zčásti jmenovaných, zčásti zvolených mezi občany s nejvyššími zaplacenými daněmi. Dne 20. ledna 1803 konzistoř vybrala dvanáct osobností, které jí pomohou vybrat starší. Mezi nimi bylo sedm bankéřů. Dne 27. ledna 1803 byli zvoleni starší nové konzistoře. Reformovanou konzistoř departementu Seiny navštívil dne 30. ledna Bonaparte, který blahopřál k proběhlým volbám.

Reformovaná konzistoř jmenovala své první tři pastory, kterými byli Paul-Henri Marron, Jacques-Antoine Rabaut a Jean-Frédéric Mestrezat. Všichni tři byli v roce 1811 Napoleonem dekorováni Řádem čestné legie. Dne 2. prosince 1802 byl starý kostel Saint-Louis-du-Louvre definitivně předán reformované konzistoři. K němu byly připojeny další dva nepoužívané kostely: kaple kláštera vizitantek, nacházející se v rue Saint-Antoine, ze které se stal Templ Marais, a bývalá kaple bernardinů de Penthemont v rue de Grenelle. Klášter využívala císařská garda a byl uvolněn až v roce 1842. V roce 1806 vláda zakázala luteránům v Paříži slavit své bohoslužby na zahraničních velvyslanectvích. V roce 1808 byla císařským výnosem zřízena luteránská konzistoř departementu Seine, složená z dvanácti členů a dvou pastorů, Georgese Boissarda a Jeana-Jacquese Goeppa. Byl jí přidělen klášterní kostel Billettes v rue des Archives.

Kostel Saint-Louis-du-Louvre byl příliš malý na to, aby pojal všechny věřící. Od září 1808 počítala konzistoř s tím, že plán na spojení paláců Louvre a Tuileries povede k demolici budovy, kanceláří a přilehlého hřbitova. Plánovala proto přesunout kostel do kláštera theatinů na quai Voltaire, poté do Oratoire du Louvre, bývalého sídla Congrégation des Pères de l'Oratoire de France, poničeného během revoluce a využívaného v té době jako divadelní sklady pro divadla Opéra, Vaudeville a Théâtre Français. Pařížský arcibiskup, kardinál Maury, napsal 11. února 1810 ministrovi pro náboženské záležitosti, aby vyjádřil svůj silný odpor proti tomuto záměru. Oratoire de Louvre byla proto pro protestantské bohoslužby propůjčena pouze dočasně, dokud nebude přijato definitivní rozhodnutí o kostele, který jim bude přidělen. První bohoslužba se zde konala 11. března 1811. Budova byla definitivně udělena protestantům až v roce 1844. V roce 1818 zde byla založena Protestantská biblická společnost v Paříži, předchůdce Francouzské biblické aliance.

V roce 1834 spojily reformované a luteránské konzistoře své síly, aby postavily protestantský kostel v Batignolles na boulevardu des Batignolles. Zde byl jmenován liberální pastor Athanase Coquerel. V roce 1837 se protestantská princezna Helena Meklenbursko-Schwerinská provdala za Ferdinanda Filipa Orleánského, syna francouzského krále Ludvíka Filipa v domě č. 16 na rue Chauchat. Luteránská konzistoř zde zřídila luteránský kostel Vykoupení. Navštěvovala ho luteránská elita, včetně barona Georgese Eugèna Haussmanna, který zde měl i pohřeb.