Struktura římskokatolické církve v USA viz Seznam římskokatolických diecézí ve Spojených státech amerických

Římskokatolická církev (latinská a východní katolické církve) je s 23 % populace Spojených států v roce 2018 druhým největším náboženským uskupením v zemi po protestantismu a největší jednotlivou církví či křesťanskou denominací v zemi, kde se protestantismus dělí na jednotlivé denominace. V průzkumu Gallupova ústavu z roku 2020 uvedlo 25 % Američanů, že jsou katolíci. Spojené státy mají po Brazílii, Mexiku a Filipínách čtvrtou největší katolickou populaci na světě.

Historie

Katolicismus měl na Spojené státy významný kulturní, sociální a politický vliv.

Rané koloniální období

Jedna z kolonií Britské Ameriky, provincie Maryland, „katolická vlastnická kolonie“, byla založena v 17. století s jednoznačně anglickou katolickou identitou, což kontrastovalo se sousedními koloniemi Massachusettského zálivu a Virginie, kde převládali protestanté. Byla pojmenována po katolické královně Henriettě Marii, manželce Karla I. Anglického. Politicky byla pod vlivem katolických koloniálních rodin v Marylandu, jako byli Calvertové – baron Baltimore a rodina Carrollů, z nichž druhá byla irského původu. Náboženská situace ve třinácti koloniích do značné míry odrážela sektářské rozpory anglické občanské války a v širším smyslu i důsledky anglické reformace. Radikální puritáni, kteří byli v Anglii považováni za outsidery kvůli svému odporu k etablované anglikánské církvi laudiastického směru, viděli v usazení v amerických koloniích, zejména v Plymouthské kolonii, způsob, jak uniknout náboženským omezením, která proti nim byla uplatňována ve „vlasti“, a často byli vůči katolíkům teologicky ještě nepřátelštější než situace v samotné Anglii.

náhled|vlevo|Kostel sv. Františka Xaverského v Comptonu ve státě Maryland, nejstarší nepřetržitě fungující katolický kostel ze třinácti kolonií. Provincie Pensylvánie, kterou poslední katolický král Anglie Jakub II. daroval kvakerovi Williamu Pennovi, prosazovala náboženskou toleranci, a proto v ní žili i někteří katolíci. Někteří katolíci žili i v provincii New York (pojmenované po zmíněném Jakubovi II.). V roce 1785 se odhadoval počet katolíků na 25 000; v Marylandu 15 800, v Pensylvánii 7 000 a v New Yorku 1 500. Věřícím sloužilo pouze 25 kněží. To byla méně než 2 % z celkového počtu obyvatel třinácti kolonií.

Jakmile Druhý kontinentální kongres v roce 1776 jednomyslně přijal a vydal Deklaraci nezávislosti Spojených států, Spojené státy do sebe začlenily území s katolickou historií, která předtím spravovaly Nová Francie a Nové Španělsko, dvě hlavní evropské katolické mocnosti působící v Severní Americe. Územní vývoj Spojených států od roku 1776 způsobil, že dnes je více oblastí, které jsou dnes součástí Spojených států, v koloniálních dobách katolických, než protestantských. V roce 1803 byla v rámci koupě Louisiany převedena rozsáhlá území ve francouzské Louisianě z První francouzské republiky, oblasti, které se staly následujícími státy: Arkansas, Iowa, Missouri, Kansas, Oklahoma, Nebraska, Minnesota, Louisiana, Jižní Dakota, Wyoming a Montana, polovina Colorada a Severní Dakoty, části Nového Mexika, Texasu a Severní Dakoty. Francouzi pojmenovali řadu svých osad po katolických světcích, například Saint Louis, Sault Ste. Marie, Saint Ignace, Saint Charles a další. Katolické, kulturně francouzské obyvatelstvo Američanů, pocházející z této kolonie, je dnes známé jako louisianští kreolové a cajunové.

náhled|vlevo|Apoteóza sv. Ludvíka v St. Louis V průběhu 19. století se součástí Spojených států stala území, která dříve patřila ke katolické španělské říši, počínaje Floridou ve 20. letech 19. století. Většina španělských amerických území s katolickým dědictvím se osamostatnila na počátku 19. století, včetně Mexika na hranicích Spojených států. Spojené státy následně anektovaly části Mexika, počínaje Texasem ve 40. letech 19. století a po skončení mexicko-americké války oblast známou jako Mexická cese, zahrnující území, které se stalo státy Kalifornie, Nevada, Utah, většina Arizony, zbytek Nového Mexika, Colorado a Wyoming. Ještě ve větší míře než Francouzi pojmenovali Španělé v koloniálním období mnoho osad po katolických světcích nebo s odkazem na katolickou náboženskou symboliku, přičemž tato jména jim zůstala i poté, co se staly součástí Spojených států, zejména v Kalifornii (Los Angeles, San Francisco, San Diego, Sacramento, San Bernardino, Santa Barbara, Santa Monica, Santa Clarita, San Juan Capistrano, San Luis Obispo a řada dalších), ale i v Texasu (San Antonio, San Juan, San Marcos a San Angelo), Novém Mexiku (Santa Fe) a na Floridě (St. Augustine). Ještě v roce 1898, po španělsko-americké válce, převzaly Spojené státy kontrolu nad Portorikem, Guamem a Filipínami a na čas i nad Kubou, které měly za sebou několik století španělské katolické koloniální historie (aniž z nich byly vytvořeny státy).

Období založení Spojených států náhled|John Carroll, arcibiskup z Baltimoru, první katolický biskup ve Spojených státech. Jeho bratranec Charles Carroll byl otcem zakladatelem a jedním z 56 zakladatelů, kteří podepsali Deklaraci nezávislosti.

Protikatolická politika byla politikou Angličanů, kteří jako první osídlili kolonie v Nové Anglii, a přetrvala i tváří v tvář válkám s Francouzi v Nové Francii (dnes součást Kanady). Maryland byl založen katolíkem lordem Baltimorem jako první „nekonfesijní“ kolonie a jako první přijímal katolíky. Charta mu byla vydána v roce 1632. V roce 1650 se puritáni v kolonii vzbouřili a zrušili zákon o toleranci. Katolicismus byl postaven mimo zákon a katoličtí kněží byli pronásledováni a vyhnáni. V roce 1658 byl Toleranční zákon obnoven a Maryland se stal centrem katolicismu až do poloviny 19. století. V roce 1689 se puritáni vzbouřili a marylandský Toleranční zákon opět zrušili. Tito rebelové spolupracovali s koloniálním shromážděním, „v němž převládali anglikáni, aby obdarovali anglikánskou církev daňovou podporou a znemožnili katolíkům (a kvakerům) zastávat veřejné úřady.“ Zajímavé je, že New York se svým katolickým guvernérem Thomasem Donganem a dalšími katolickými úředníky byl tolerantnější.Middleton 2002, s. 158. Svoboda vyznání se vrátila s americkou revolucí. V roce 1756 odhadoval marylandský katolický úředník sedm tisíc praktikujících katolíků v Marylandu a tři tisíce v Pensylvánii. Williamsburg Foundation odhaduje v roce 1765 počet marylandských katolíků na 20 000 a 6 000 v Pensylvánii. Počet obyvatel těchto kolonií v té době činil přibližně 180 000 a 200 000. V době zahájení americké války za nezávislost v roce 1776 tvořili katolíci 1,6 %, tj. 40 000 osob z 2,5 milionu obyvatel 13 kolonií.Middleton 2002, s. 95–100, 145, 158, 159, 349n. Jiný odhad uvádí 35 000 v roce 1789, z toho 60 % v Marylandu s ne více než 30 kněžími. John Carroll, první katolický biskup, v roce 1785, dva roky po Pařížské smlouvě (1783), hlásil 24 000 registrovaných věřících v nové zemi, z nichž 90 % bylo v Marylandu a Pensylvánii.

Po revoluci Řím přijal zcela nová opatření pro vytvoření americké diecéze pod vedením amerických biskupů.Maynard 1941, s. 155. Mnoho katolíků sloužilo v americké armádě a nový národ měl velmi úzké vazby na katolickou Francii.Maynard 1941, s. 126–142. Generál George Washington trval na toleranci; například v roce 1775 vydal přísný rozkaz, že „papežův den“, koloniální obdoba Noci Guye Fawkese, se nesmí slavit. Evropští katolíci hráli významnou vojenskou roli, zejména Gilbert du Motier, markýz de La Fayette, Jean-Baptiste Donatien de Vimeur, hrabě de Rochambeau, Charles Hector, hrabě d'Estaing, Casimir Pulaski a Tadeusz Kościuszko.Maynard 1941, s. 140–141. Významnou vojenskou roli sehrál také komodor John Barry z irského Wexfordu, často označovaný za „otce amerického námořnictva“. V dopise biskupu Carrollovi Washington ocenil tento jedinečný přínos francouzských katolíků i vlastenecký přínos samotného Carrolla: „A slibuji, že Vaši spoluobčané nezapomenou na vlasteneckou účast, kterou jste se podílel na úspěších jejich revoluce a na ustavení jejich vlády, ani na důležitou pomoc, které se jim dostalo od národa, v němž se vyznává římskokatolické náboženství.“

Přibližně od roku 1780 probíhalo napětí mezi laickými správci a biskupy o vlastnictví církevního majetku, přičemž správci ztratili kontrolu po plenárním sněmu v Baltimoru v roce 1852.

Historik Jay Dolan o koloniální éře říká: Žili jako občané druhé kategorie, byli politicky, profesně i společensky diskriminováni. Revoluce to všechno změnila. Nové zákony a nové ústavy jim daly náboženskou svobodu..... [což vedlo] Johna Carrolla k tomu, že v roce 1779 poznamenal, že římští katolíci jsou členy Kongresu, shromáždění a zastávají civilní a vojenské funkce.

náhled|Novošpanělská katedrální bazilika svatého Augustina z 18. století Prezident Washington podporoval náboženskou toleranci svými proklamacemi a veřejnou účastí na bohoslužbách v různých protestantských a katolických kostelech. Staré koloniální zákony, které omezovaly katolíky, byly postupně ve státech zrušeny a v nové federální ústavě byly zakázány.

V roce 1787 se dva katolíci, Daniel Carroll z irského rodu O'Carrollů a v Irsku narozený Thomas Fitzsimons, podíleli na přípravě nové ústavy Spojených států.Maynard 1941, s. 145–146. John Carroll byl Vatikánem jmenován apoštolským prefektem, čímž se stal představeným misijní církve ve třinácti státech. Zformuloval první plány Georgetownské univerzity a v roce 1789 se stal prvním americkým biskupem.

19. století (1800 až 1900) náhled|Loď katedrály sv. Patrika v New Yorku, dokončená v roce 1878

Počet katolíků prudce vzrostl ve 40. letech 19. století, kdy do města přišlo velké množství německých, irských a dalších evropských katolíků. Po roce 1890 tvořili největší počet nových katolíků Italové a Poláci, ale přispívalo k nim mnoho evropských zemí a také Quebec. Do roku 1850 se katolíci stali největším jednotlivým vyznáním v zemi. V letech 1860 až 1890 se jejich počet ztrojnásobil na sedm milionů. Prvním katolickým knězem tmavé pleti se stal v USA P. Augustus Tolton v roce 1886.

Katolická obroda náhled|Bazilika Panny Marie Bolestné v Chicagu Historik John McGreevy popisuje velké katolické obrození, které na počátku 19. století zasáhlo Evropu, Severní a Jižní Ameriku. Vyvíjelo se ve světě katolických městských čtvrtí, farností, škol a spolků, jejichž členové se chápali jako odpůrci a morálně nadřazení širší americké společnosti. Katolická obroda se nazývá „ultramontanismus“. Jeho součástí byl nový důraz na tomistickou teologii pro intelektuály. Pro farníky znamenalo mnohem hlubší zbožnost, která kladla důraz na zázraky, světce a nové pobožnosti, jako byla povinná nedělní účast, pravidelná zpověď a přijímání, modlitba růžence, úcta k Panně Marii a bezmasé pátky. Prohloubila se úcta k biskupům a zejména k papeži, přičemž Vatikán měl větší přímou kontrolu nad výběrem biskupů a místní farnosti měly menší autonomii. Došlo k prudkému nárůstu návštěvnosti mší, vzrostl počet řeholních povolání, zejména mezi ženami. Katolíci zřídili systém farních škol s využitím nově dostupných řádových sester a finančních prostředků od zbožnějších rodičů. Sňatky s protestanty byly důrazně zakázány. Bylo tolerováno pouze v případě, že děti byly vychovávány jako katolíci. Farní školy účinně podporovaly sňatky uvnitř své víry. Koncem 19. století diecéze budovaly ve farnostech cizojazyčné základní školy, které se staraly o Němce a další neanglicky mluvící skupiny. Získávaly velké částky na výstavbu diecézních středních škol pouze s výukou angličtiny, což mělo za následek zvýšení etnických sňatků a rozmělnění etnického nacionalismu. Vedoucí postavení bylo stále více v rukou Irů. Irští biskupové úzce spolupracovali s Vatikánem a prosazovali vatikánskou svrchovanost, která vyvrcholila vyhlášením papežské neomylnosti v roce 1870.