Rhûnské války, nebo také Války Východňanů (Easterling wars) byly ve fiktivním světě J. R. R. Tolkiena sérií konfliktů mezi královstvím Gondoru a národy Seveřanů a zeměmi a národy z oblasti Rhûnu, východních zemí, a Seveřanů, kteří se podrobili Východňanům nebo s nimi spolupracovali (v expandovaném kánonu tzv. Mardumhesta). Tyto konflikty se zpočátku odehrávaly v oblasti Ithilienu a západního Dorrhûnenu (oblast jižního Rhovanionu která byla osídlena a ovládána Východňany), později se oblasti bojů přesunuji hlouběji do Dorrhûnenu a na sever do území Seveřanů Rhovanionu, a ke konci válek se bojovalo o Calenardhon a Údolí Anduiny. Gondorští zde vedli obrannou válku s případnou expanzí na východ kvůli zabezpečení centra království, Východňané útočili na západ s touhou po území a Seveřané o přežití jejich národů.
Pozadí Po pádu Saurona na konci Druhého věku byly země východu, jihu a jihovýchodu zbaveny jeho moci a vlivu, avšak loajalita Chandu vůči Sauronovi a podpora Saurona v některých zemích Rhûnu vytrvala. Důvodů náhlých útoků Východňanů v této době bylo několik. K těmto důvodům patřila jejich touha po územích ve Středozemi, jejíž počátky sahají až k dobám lidu Edain a Beleriandu, nenávist vůči Númenorejcům a Dúnadanům z Arnoru a Gondoru, a také touh po odplatě vůči Gondorským za jejich porážku během Války posledního spojenectví.
První Rhûnská válka (490–550) První válka začala v roce 490, když Východňané Rhûnu a Dorrhûnenu náhle napadli Gondor. Gondorští, kteří nebyli plně připraveni na válku, byli poraženi na hranicích Ithilienu, a úspěšní Východňané vpadli do Ithilienu, překročili deltu řeky Onodló a napadli Anorien a pustošili, plenili a způsobili mnoho smrti v severovýchodním Gondoru, zejména v severním Ithilienu. Když král Ostoher zestárnul, pověřil svého syna Tarostara, aby zahnal útočníky. Gondor se udržel a bránil své pozice u Minas Anoru, v Lossarnachu a středním Ithilienu až do roku 500, kdy Tarostar, později nazývaný Rómendacil I. „Východní vítěz“ opustil Osgiliath s armádou, rozdrtil Východňany v Ithilienu a zahnal jejich posily v Anorienu a ukončil tak dlouhé období násilí v regionu.
Vítězství Tarostara eliminovalo útočníky, ale ne permanentně. Armády Východňanů, které zaútočily na Gondor a byly poraženy Tarostarem, nebyly zničeny a naopak obnovovaly svou sílu v Dorrhûnenu, zatímco Rómendacil byl zaneprázdněn záležitostmi říše. Jedenačtyřicet let po své porážce Východňané obnovili své útoky na Gondorské hranice. Rómendacil proti nim opět vedl vojsko z Osgiliathu, avšak Východňané jeho armádu v Ithilienu očekávali a Rómendacil byl zabit v bitvě.
Nová invaze Východňanů na sebe nenechala dlouho čekat. Východňané okamžitě překročili hranice a vpadli do Ithilienu. Králem se stal Rómendacilův syn Turambar. Turambar, dychtivý pomstít smrt svého otce, shromáždil novou armádu a v roce 541 v překvapivém útoku přepadl Východňany a rozdrtil jejich armády, a Východňané se stáhli zpět do Dorrhûnenu.
Po svém vítězství nad nepřítelem Turambar nerozpustil své armády, a místo toho je vedl do Dorrhûnenu. Východňané Dorrhûnenu, zotavující se z jejich drtivé porážky, tuto invazi nečekali a jejich armády byly rozdrceny nebo se daly na útěk. Po devíti letech tažení proti Východňanům Dorrhûnenu a Rhûnské říši, která podporovala Saurona a vytáhla proti Gondorským, dobyly jeho armády pláně Dagorladu a hnědé země Berennyru v roce 550. Dobyté území se stalo provincií Gondoru, Východozemí (East-lands).
Druhá Rhûnská válka (1018–1248) V následujících staletích Východňané přestali, zatímco Gondor mohl volně rozšířit svůj vliv na jih a pokračovat ve válkách proti Haradským a Černým Númenorejcům.
Avšak útoky Východňanů neskončily, pouze změnily směr. Za hranicemi Gondoru na severu přišli do Rhovanionu takzvaní „vetřelci z východu“, pravděpodobně Východňané Thrumavuldu, regionu sousedícím se zeměmi Dolu, kteří obtěžovali Seveřany a Východňany z Dorwinionu, obsadili Velký zelený hvozd a prošli jím až do údolí Anduiny. Tyto pohyby se shodovaly s příchodem Stínu Dol Gulduru a útoky těchto Východňanů byly příčiny, které vyhnaly hobity z Kosatcovích polí na západ do Eriadoru kolem roku 1000. Východňané poté bojovali po boku Mardumhesty – chamtivích Seveřanů, kteří toužili po bohatství a podrobili se, nebo spolupracovali s Východňany proti knížectvím Rhovanionu (předchůdci království Rhovanionu) po dvě staletí, během nichž Seveřané Mardumhesty podnikali nájezdy proti Gondoru, které upoutali pozornost Gondorských králů, a ti poté zahájili diplomatické mise ke knížectvím Rhovanionu, mezi které patřilo knížectví Vidusbaurgu, kterému vládl např. Vidugavia, budoucí zakladatel království Rhovanionu.
Ve dnech krále Narmacila I. Východňané obnovili své útoky, dokonce se k nim přidaly i národy Mardumhesta. V roce 1248 vojsko Východňanů pochodovalo do zemí mezi Rhovanionem a Rhûnským mořem. Síly z Gondoru – za pomoci knížete Vidugavia a Seveřanů z Rhovanionu – je porazily a rozdrtily jejich síly západně a jižně od vnitrozemského moře Rhûnu. Gondorští poté společně s armádou nově založeného království Rhovanion pochodovali na východ a dobyli regiony Dorrhûnen a Almuglórindor (jihozápadní Rhûn), které byly následně připojeny do místní provincie Východozemí. alt=Gondor za svého největšího rozmachu, 1050 T.v.|náhled|upright=0.8|Říše Gondor za svého největšího rozmachu, 1050 T.v. Po této porážce Východňané na nějakou dobu zmizely z gondorských záznamů a Gondor se dočkal poklidných let, během kterých byl Gondor opět zaneprázdněn válkami na jihu s Haradskými, Černými Númenorejci, přeběhlými Temnými Dúnadany, Castamirovi stoupenci v exilu a nově vzniklými Korzáry z Umbaru.
Třetí Rhûnská válka/Válka Vozatajů (1850–1944) Na počátku 19. století Třetího věku se na východě objevila nová hrozba – Konfederace Vozatajů. Tato říše Východňanů v průběhu první poloviny 19. století vpadla na západ ze zemí Lótanu východně od Rhûnu a podmanila si mnohé země Západního Rhûnu, včetně země Balchothů a Rhûnské říše, které nedokázaly odolat náporu Vozatajů a nakonec podlehly. Roku 1850 padl Dorwinion a region Almuglórindor do rukou Vozatajů a vojska Vozatajů stála na hranicích Rhovanionu. Roku 1851 království Rhovanion bylo napadeno armádami Vozatajů, které zaútočily z Dorwinionu, a Rhovanion, stále oslabený morovou epidemií z roku 1636, která usmrtila téměř polovinu populace, nedokázal jejich nápor zastavit. Vozatajové postupovali hlouběji na západ a zmocnili se území podél řeky Celduiny na sever, než změnili směr útoků a postupovali směrem na jih. Z Almuglórindoru následně vpadla druhá armáda Vozatajů do Gondoru a vytlačila jeho síly z východního Dorrhûnenu. Marhari, nový král Rhovanionu, vyjel na pomoc Gondorské armádě na jihu vedené králem Narmacilem II. a spojené síly společně pochodovali proti Vozatajům, aby je zničili jednou provždy. V roce 1856 se Armáda Vozatajů a spojená vojska Gondoru a Rhovanionu střetla v bitvě na pláních a spojenci utrpěli katastrofální porážku. Král Gondoru, Narmacil II., byl zabit a Marhari zemřel v čele zadního voje. Gondor ztratil všechna území na východ od řeky Anduiny a byl zatlačen až do středního Ithilienu. Království Rhovanionu bylo ztraceno a jeho lidé, stejně jako lidé ze zemí které byly dříve dobyty Vozataji, byli zotročeni. Někteří Seveřané však utekli a Marhwini, syn král Marhariho, vedl jednu skupinu uprchlíků na západ skrz Temný hvozd, kde je mezi sebe na čas ukryli místní Lesníci, než se skupina dostala do údolí Anduiny.
Uprchlíci putovali, dokud nedosáhli země mezi východním břehem řeky Anduiny a západním okrajem Temného hvozdu. Nakonec se usadili podél řeky Anduiny na malém území naproti Kosatcovím polím a z uprchlíků se stali lidé Éothéodu, předkové mocných Rohanských jezdců.
O 43 let později Marhwini varoval Calimehtara, že Vozatajové, kteří se nedávno zmocnili území Celebrantu a jižní Anduiny, plánují invazi do Calenardhonu přes řeku Limlaith, která odděluje Calenardhon od Celebrantu, a také ho informoval, že zotročení Seveřané v Rhovanionu, zbytky armád Rhovanionu ukrytých v Temném hvozdu a dobrovolníci z řad Lesníků připravovali vzpouru proti Vozatajům. Calimehtar se rozhodl podpořit toto povstání a vyprovokoval Vozataje v Ithilienu k útoku. Vozatajové sestoupili se vší silou, kterou mohli postrádat, včetné druhé armády okupující Rhovanion, která vyjela směrem na jih proti Gondoru a v Rhovanionu nechala pouze malou posádku, a Calimehtar jim ustoupil a odlákal je z jejich domovů. V průběhu pochodu Vozatajů proti ustupujícímu Calimehtarovi vydal Marhwini signál Seveřanům a zotročení Seveřané, zbytky armád Rhovanionu a Lesníci zahájily Povstání Rhovanionu, zaútočili na posádku Vozatajů v Rhovanionu a jejich provizorní pevnosti a stanoviště a v překvapivích útocích zahubili každého Vozataje, který se jim dostal do rukou. Terčem útoků byly také kolony a provizorní osady Vozatajských osadníků, které se ocitly v místech útoků povstalců, a mnoho civilistů bylo společně velkým počtem vojáků Vozatajů zabito. Avšak povstálci, i přes jejich úspěchy v boji proti okupantům, nedokázali osvobodit Rhovanion, a byly eventuélně zahnáni do Temného hvozdu posilami Vozatajů z Dorwinionu. Na vrcholu bitvy se jezdci, které Calimehtar vyslal přes Celebrant (ponechali je nehlídané nepřítelem), spojili s velkým Éoredem (jízdní armáda) vedeným Marhwinim a společně uštědřili Vozatajům bolestnou porážku. Vozatajové se stáhli zpět na Východ, ztratili kontrolu v územích které dříve dobyli – severní Ithilien, východní Calenardhon a Celebrant, a pronásledováni Marhwiniho jezdci se stáhli do Dorrhûnenu a Rhovanionu. Vozatajové následně ztratili kontrolu nad severním Rhovanionem, ze kterého museli stáhnout všechny síly potřebné pro obnovení armád proti Gondoru, a Gondorští dobyli zpět území od delty řeky Onodló po pohoří Ephel Dúath.
Vozatajové, hnáni vztekem po jejich porážkách v Calenardhonu a Ithilienu, se toužili pomstít Gondoru za jejich porážky, srovnat jeho města se zemí a zotročit jeho obyvatele. Avšak kvůli předchozím porážkám a povstání v Rhovanionu nebyli schopni shromáždit dostatečně velkou armádu bez toho, aniž by přesunuli síly z posádek držících jejich provincie, protože nechtěli riskovat další povstání. A tak domluvili příměří s Chandským Chanátem a přemluvili je k dočasné alianci proti Gondoru. Poté vyslali posly do zemí Haradu se stejnou nabídkou a v Dorrhûnenu se připravovali na novou invazi. Na nabídku Vozatajů odpovědělo několik nejmenovaných zemí Blízkého Haradu, které do té doby s Gondorem (na rozdíl od svých sousedů) nebojovaly, a společně s Vozataji a Chandským Chanátem zformovali alianci a shromáždili armády proti Gondoru. Podle plánu Vozatajů měli spojenci utvořit tzv. „Taktiku kladiva a kovadliny“ – Vozatajové a Chanďané měli zaútočit z Dorrhûnenu do severního Ithilienu, Haradská vojska měla překročit řeku Poros a vpadnout do jižního Ithilienu a společně měly tyto armády za cíl zaútočit ze severu a jihu na Gondorské síly, zničit je, a společně poté prorazit na západ do centra Gondoru.