STS-114 je mise amerického programu raketoplánů, konkrétně stroje Discovery v červenci a srpnu 2005. Byl to první start raketoplánu od havárie Columbie v roce 2003, konkrétně po 907 dnech „odstávky“ raketoplánů. Hlavním cílem letu byla zkouška nových bezpečnostních procedur a opatření a také zásobení Mezinárodní vesmírné stanice.
Posádka Eileen Collinsová (4) – velitel James McNeal Kelly (2) – pilot Sóiči Noguči (1) – letový specialista Stephen Robinson (3) – letový specialista Andrew Thomas (4) – letový specialista Wendy Lawrenceová (4) – letový specialista Charles Camarda (1) – letový specialista
V závorkách je uveden dosavadní počet letů do vesmíru včetně této mise.
Cíle mise náhled|Detail gyroskopu ( CMG)
Původní Mise označená jako STS-114 byla původně určená pro raketoplán Atlantis. Kdyby nepřišla havárie raketoplánu Columbia, raketoplán Atlantis by vzlétl na svoji misi v březnu 2003. Cílem byla výměna šesté základní posádky Mezinárodní vesmírné stanice za sedmou posádku. Velitelem měla být Eileen M. Collinsová, která se tak už podruhé stala velitelkou raketoplánu (poprvé to bylo v roce 1999 při misi STS-93). Dalšími členy posádky byli Kelly (pilot), Noguchi a Robinson jako letoví specialisté. Spolu s nimi měla letět sedmá posádka ISS ve složení Kenneth Bowersox, Donald Petit a Nikolaj Budarin, na Zem se měli vrátit členové šesté posádky Jurij Malenčenko, Edward Lu a Alexandr Kaleri. Mise měla trvat 11 dní, z čehož 7 by raketoplán strávil zakotvený u ISS. Během tří naplánovaných výstupů do vesmíru (EVA) měli Noguchi a Robinson vykonat několik údržbářských prací na stanici (např. výměna jednoho ze čtyř gyroskopů).
Nové Během přestávky způsobené havárií Columbie prošlo vybavení raketoplánů i personál množství testů, úprav a zdokonalení, aby byla minimalizována možnost další havárie. Novým cílem letu STS-114 bylo v prvé řadě prověřit úspěšnost těchto opatření – což zahrnovala především kontrolu stavu tepelné ochrany na oběžné dráze pomocí nového speciálního nástavce OBSS (Orbiter Boom Sensor System) připojeného k manipulátoru Remote Manipulator System, a zkouška možnosti opravy tepelného štítu ve vesmíru. Raketoplán měl také doplnit zásoby na ISS v modulu Raffaello, přivézt nový gyroskop CMG a jeden ze stávajících gyroskopů opravit. Naplánované byly tři výstupy do vesmíru (EVA).
Opatření na zvýšení bezpečnosti (RTF opatření) Z 15 doporučení vydaných vyšetřovací komisí CAIB (Columbia Accident Investigation Board) se NASA nepodařilo splnit tři, respektive NASA je splnila jen z části. Na splnění požadavků vyšetřovací komise dohlížela komise RTF TG vedená bývalými astronauty, Thomasem P. Staffordem a Richardem O. Coveym. Odborníkům NASA a dodavatelům se nepodařilo zcela zamezit odpadávání pěnové izolace z vnější palivové nádrže raketoplánu. Právě jeden takovýto kus izolace 16. ledna 2003 narazil do křídla startujícího raketoplánu Columbia a způsobil poškození tepelné ochrany náběžné hrany jeho křídla, což mělo za následek destrukci stroje. A přestože v průběhu testů odpadávaly z nejrizikovějších míst kusy s hmotností maximálně 7 gramů (hmotnost úlomku, který zasáhl Columbii, byla odhadnutá na 1,2 kg), možnost závažného poškození tepelné ochrany se nedala vyloučit. vlevo|náhled|Raketoplán Discovery během příprav na start Druhým nesplněným požadavkem CAIB bylo zvýšení odolnosti tepelného štítu orbiteru proti nárazům. To se ukázalo jako technicky příliš náročné a tak zůstal tepelný štít raketoplánu bez podstatných změn. Třetím požadavkem (splněným pouze z části) bylo vyvinutí metody inspekce a opravy tepelného štítu ve vesmíru. Úspěšná metoda kontroly sice byla vyvinutá, ale možnosti opravy štítu v případě poškození nebyly dotáhnuté do konce.
Všechny ostatní požadavky komise CAIB však byly splněné. Díky ohřívačům a vyšší kvalitě izolační pěny byla snížena pravděpodobnost a možnost odpadávání kusů izolace z nádrže během startu. Také byl vylepšený proces nanášení a následné kontroly soudržnosti izolační pěny, aby nemohly odpadávat větší částice. Před obnovením letů byly z raketoplánů sejmuty a zkontrolovány všechny RCC panely (části nejsilnější tepelné ochrany v místech nejvyššího aerodynamického zatížení při přistání). Byl zdokonalen systém snímkování raketoplánu během startu, aby bylo co nejrychleji odhaleno případné poškození. Na samotné ISS byla přijata taková opatření, aby stanice mohla v případě nutnosti sloužit jako „nouzový přístav“ pro posádku raketoplánu. Také se zlepšily možnosti vyslat případný záchranný tým jiným raketoplánem.
Experimenty Hlavním cílem mise STS-114 bylo testování metod inspekce systému tepelné ochrany TPS (Thermal Protection System), testování několika možností jeho opravy na oběžné dráze, zásobení a údržbářské práce na Mezinárodní vesmírné stanici. Kromě toho se na palubě Discovery uskutečnily následující experimenty a pozorování:
vliv kosmického letu na skelet, svaly a imunitní systém člověka (předletové a poletové vyšetření) Účinnost léku promethazinu na potlačení kinetózy Monitorování reaktivace latentních virů a jejich přenos mezi členy posádky Vliv kosmického letu na imunitní stav člověka (předletové a poletové vyšetření) Sledování stavu ortostatického ústrojí (předletové a poletové vyšetření) Vliv kosmického letu na reaktivaci Eppstein-Barrova viru (předletové a poletové vyšetření) Změny ve svalech vlivem beztížného stavu Testování bočního větru na dynamiku přistávacího manévru Testování prototypu výparníku pro chlazení v termoregulačním systému s použitím směsi vody a hydroxypropylmethyletheru
Přípravy na start rám|Záznam kamery nacházející se na nádrži ET během vzletu, je zde vidět oddělení úlomku pěnové izolace Přípravy na start probíhaly velmi dlouho, protože od roku 2004 se počítalo s tím, že Discovery odstartuje v květnovém startovacím okně roku 2005. V hangáru OPF probíhaly na raketoplánu kromě běžných příprav také testy kvality panelů RCC. Dne 29. března 2005 se orbiter přemístil do montážní haly VAB, kde byl připojení k vnější palivové nádrži (ET) a pomocným motorům SRB. Vše probíhalo hladce a kompletní raketoplán se 6. dubna přesunul na startovací rampu 39B. Dne 13. a 14. dubna proběhlo zkušební odpočítávání. Během něj technici zjistili, že na potrubí mezi orbiterem a nádrží ET se tvoří nadměrné množství námrazy. Z tohoto místa byla záměrně odstraněná pěnová izolace, aby se zabránilo jejímu opadávání. Množství nežádoucí námrazy ale techniky znepokojovalo. Navíc se vyskytly problémy se senzory vyprázdnění vodíku z nádrže ET. Dne 29. dubna se proto definitivně rozhodlo odložit start a vyměnit celou nádrž ET za jinou (která měla být použita při letu Atlantisu). Dne 26. dubna se tedy celá startovací sestava vrátila do haly VAB, kde dostal Discovery novou nádrž ET i s novou dvojici motorů SRB. Na rampu byl Discovery opět převezen 16. června, tentokrát však přípravy probíhaly bez zkušebního odpočítávání. Mezitím se v budovách OPF a VAB rozběhly přípravy na případnou záchrannou misi raketoplánu Atlantis (STS-300).
Jako datum startu byl určen 13. červenec 2005. Toto datum sice nějaký čas ohrožoval hurikán Dennis, nakonec se však Floridě vyhnul a nebylo potřeba odvážet raketoplán zpět do haly. Přípravy na start úspěšně pokračovaly a začalo se i odpočítávání v čase T-43 hodin. Ke startu ve stanoveném termínu ale nedošlo. Příčinou byla závada na čidle ve vodíkové nádrži, která se objevila během nastupování posádky. Ředitel startu Mike Leinbach start raději odvolal. Jako příčina závady byla 20. července stanovena možná interference v přepájecím bloku mezi senzory a počítači raketoplánu. Jako nový datum startu byl určen 26. červenec. Tentokrát již vše proběhlo bez problémů a 26. července 2005 v 14:38:59,977 UTC raketoplán Discovery odstartoval na první misi po více než dvou letech čekání.
Start Vzlet raketoplánu Discovery ze startovací rampy 39B neprobíhal úplně bez problémů. Přibližně 2,5 sekundy po startu narazil do špičky nádrže ET pták, ale nepoškodil ji. V čase T +70 s zaznamenala kamera umístěná na ET oddělení části dlaždice systému tepelné ochrany na zadní straně krytu šachty předního podvozku. Druhým vážnějším problémem bylo oddělení izolační pěny z ET. Po odhození nádrže ET posádka nádrž vyfotografovala a na Zemi se po vyhodnocení snímku potvrdilo, že několik sekund po odhození SRB se z ET oddělil téměř metr dlouhý kus izolační pěny a to přes všechna opatření RTF. Kromě toho se na ET objevilo ještě množství dalších míst, kde došlo k oddělení menších kusů pěny. Největší kus odpadl z profilovaného útvaru kryjícího horní konec potrubí a kabeláže, vedoucí po povrchu nádrže. Jeho hmotnost byla odhadnutá na 400 gramů. Odpadávání pěnové izolace z této části nádrže bylo naprosto neočekávané, proto hlavní manažer raketoplánů Bill Parsons na tiskové konferenci 27. července oznámil, že dokud nebudou zajištěné a napravené příčiny opadávání izolace z ET, nemůže žádný další raketoplán odstartovat.
Na oběžné dráze Raketoplán se dále pohyboval podle plánu po suborbitální dráze, kterou v čase 15:17:20 UTC zážehem motorů OMS změnil na orbitální dráhu s perigeem 150 a apogeem 230 km. Po nevyhnutelných prověrkách všech systémů následovalo otevření nákladového prostoru a oživení manipulátoru RMS. V čase 19:42:08 UTC nabral pilot James Kelly korekcí dráhy směr k ISS.
Během druhého dne letu posádka opět oživila manipulátor RMS, který po odzkoušení vyzdvihl z pravého boku nákladového prostoru prodlužovací kus označovaný zkratkou OBSS (Orbiter Boom Sensor System). Na něm jsou umístěné laserové detektory, fotometrie a kamery, určené na odhalování případných poškození tepelné ochrany. Prodlužovací tyč je nevyhnutelná, protože bez něj by samotný manipulátor RMS nedosáhl na spodní část raketoplánu. Okolo 09:24 UT začala kontrola tepelného štítu, která odhalila jen zanedbatelná poškození. Ten den se uskutečnily dvě korekce dráhy, první v 06:54:12 UTC a druhá v 16:03:24 UTC. Posádka ISS (velitel Sergej Krikaljov a palubní inženýr John Phillips) se stejně jako posádka raketoplánu připravovala na spojení. Na palubě ISS se do přechodového tunelu PMA-2 začala napouštět atmosféra, na palubě raketoplánu se připravila přechodová komora, spojovací uzel se vysunul do pohotovostní polohy a vysunula se malá parabolická anténa, sloužící též jako setkávací radiolokátor.
Dne 28. července okolo 05:30 UTC začala série přibližovacích manévrů k ISS. V 09:50 UTC, když už byla vzdálenost mezi oběma tělesy jen o málo víc než 1,5 kilometru, navázaly obě posádky zvukové spojení v komunikačním pásmu UKV. Mezi 10:15 a 10:24 UTC se raketoplán otočil okolo svojí kratší vodorovné osy a posádka ISS zatím snímkovala jeho tepelný štít. V 10:38 UTC byla vzdálenost obou těles jen asi 100 metrů a přibližovací rychlost jen 50 mm za sekundu. V 10:46 UTC dal letový ředitel Paul Hill souhlas se setkávacím manévrem. V čase 11:18 UT se spojovací uzly raketoplánu a modulu PMA-2 zachytily a v 11:30 UT se uzamkly zámky spojovacího uzlu. Raketoplán Discovery se tím spojil s Mezinárodní vesmírnou stanicí. V 12:54 UT se otevřely poklopy a posádka ISS přivítala posádku STS-114.
Po slavnostním přivítání posádek začala bezpečnostní školení, po nich další opatření a přesun zásob. Mezi ně patřilo i přečerpání stlačeného dusíku ze zásob raketoplánu do tlakových nádrží modulu Quest. Staniční manipulátor SSRMS (Space Station Remote Manipulator System) vyzvedl z nákladového prostoru raketoplánu prodlužovací tyč OBSS a předal ji manipulátoru RMS, protože po připojení k ISS by na tyč už nedosáhl manipulátor raketoplánu bez pomoci. Manipulátor stanice SSRMS řídili Kelly a Lawrenceová za Phillipsovy asistence. Manipulátor raketoplánu obsluhovali Camarda a Thomas. Před zahájením odpočinku, který byl naplánovaný od 20:40 UT, přešla celá posádka raketoplánu zpět do jeho prostor.
vlevo|náhled|Modul Raffaello po připojení k ISS