Hindština (हिन्दी, někdy हिंदी, transliterováno hindī) je indoevropský jazyk, používaný především v severní a střední Indii. Je jedním z nejvíce užívaných jazyků v Indii, jejím nejrozšířenějším mateřským jazykem, a v současné době 3. nejužívanějším jazykem na světě z hlediska celkového počtu mluvčích. Je nejdůležitějším z 23 oficiálních jazyků země a mateřským jazykem pro cca 337 milionů lidí. Dalších přibližně 270 milionů Indů jím hovoří jako druhým jazykem.
Slovo hindština (hindí) je perského původu; v perštině znamená prostě indický.
Pojem hindština též často označuje spisovnou vrstvu hindustánštiny (někdy zvanou též kharí bólí), jež je předchůdcem spisovné hindštiny.
Historie a rozšíření Historie
Hindština se vyvinula ze sanskrtu prostřednictvím středověkých jazyků zvaných prákrty. Protože nepanuje jednoznačná shoda o přesnějším datu vzniku novodobé hindštiny a dalších indických jazyků, za všeobecný počátek těchto jazyků se pokládá rok 1000 našeho letopočtu. Hindština vznikla na základě nářečí okolí Dillí. Hindská próza se začala formovat na začátku 19. století.
V průběhu téměř tisíc let trvajícího dominantního vlivu islámu, kdy muslimští panovníci ovládali většinu severní Indie v rámci Dillíského sultanátu a Mughalské říše hindština převzala mnoho perských a arabských slov. Veškerá arabská slovní zásoba do hindštiny přešla prostřednictvím perštiny a tudíž si neuchovala původní arabské hláskové znění. Persko-arabské vlivy zůstaly v hovorové hindštině, též zvané hindustání, která je tak velmi blízká urdštině (viz níže). Naproti tomu ve spisovné hindštině (doslova „čistá hindština“, šuddh hindí), prosazované do úředních písemností a učebnic, jsou tyto výpůjčky nahrazovány slovy ze sanskrtu, výsledný jazyk však působí uměle.
Hindština se často staví do protikladu k urdštině, což je standardizovaná podoba hindustánštiny, používaná coby úřední jazyk Pákistánu a též některých částí Indie. Základním rozdílem mezi oběma jazyky je to, že hindština používá písmo dévanágarí a odvozuje slovní zásobu ze sanskrtských kořenů; zatímco urdština používá upravené persko-arabské písmo nastalík a značná část její slovní zásoby pochází z perštiny a arabštiny. Pojmem urdština se též označují jiná nářečí hindustánštiny než spisovné indické jazyky. Kromě těchto odlišností lingvisté běžně považují hindštinu a urdštinu za tentýž jazyk.
Rozšíření
náhled|mapa rozšíření hindštiny v USA náhled|Hindština a další indické indoevropské jazyky Hindština je nejvíce rozšířena ve státech a teritoriích tzv. hindského pásu: Džammú a Kašmír, Himáčalpradéš, Rádžasthán, Dillí, Harijána, Uttarákhand, Uttarpradéš, Madhjapradéš, Bihár, Džárkhand a Čhattísgarh. Hindština je velmi rozšířena i mimo tento pás, a to ve městech Bombaj, Čandígarh, Ahmadábád, Kalkata a Hajdarábád; všechna mají své vlastní jazyky, avšak žijí zde rozsáhlé komunity původem z jiných částí Indie.
Místní varianty hindštiny se považují za menšinové jazyky několika zemí, například států Fidži, Mauricius, Guyana, Surinam, Jihoafrická republika, Trinidad a Tobago, USA, Austrálie, Kanada, Nový Zéland, Velká Británie.
Vzhledem k neobyčejné podobnosti s urdštinou jsou si tyto dva jazyky většinou vzájemně dobře srozumitelné (podobně jako například čeština a slovenština), pokud mluvčí nepoužívají příliš odborné termíny, jež se v obou jazycích liší (urdština používá mnohem větší počet slov přejatých z arabštiny a perštiny). Některé prameny proto do počtu mluvčích zahrnují i mluvčí urdštiny.
Při obrovské populaci Indie je hindština jedním z nejrozšířenějších jazyků na světě. Podle sčítání obyvatel z roku 1991 je hindština mateřskou řečí asi 337 milionů Indů, tj. cca 40% tehdejší indické populace. Podle katalogu Ethnologue vydávaného společností SIL považuje spisovnou hindštinu (khariboli) za svou mateřskou řeč 180 milionů obyvatel Indie a dalších 300 milionů ji používá jako druhý jazyk. Za hranicemi Indie má hindština přibližně 8 milionů mluvčích v Nepálu; dále mimo jiné necelý milion v JAR, přes půl milionu na Mauriciu a přes tři sta tisíc v USA. Hindština se střídavě umisťuje na 2. a 3. místě v pořadí nejpoužívanějších jazyků světa.
Úřední postavení
Indická ústava, přijatá roku 1950, prohlašuje hindštinu psanou písmem dévanágarí „úředním jazykem“ unie (článek 343(1)). Hindština je též uvedena jako jeden z 23 jazyků v Osmém dodatku, což jí dává statut úředního jazyka (je zastoupena v Komisi pro úřední jazyky). Ústava původně předpokládala, že hindština se do roku 1965 stane jediným jednacím jazykem ústřední vlády, přičemž vlády jednotlivých států si mohly zvolit vlastní jednací jazyky. K tomu však nedošlo, protože k oficiálním účelům se vedle hindštiny používá též angličtiny. V některých státech se totiž proti uvalení hindštiny na rodilé mluvčí ostatních jazyků zvedl značný odpor, především ve státě Tamilnádu, což vedlo k přijetí Zákona o úředních jazycích v roce 1963. Tento zákon umožnil na dobu neurčitou používání angličtiny k oficiálním účelům unijní vlády.
Hindština je též úředním jazykem těchto indických států a teritorií: Bihár, Čhattísgarh, Dillí, Džhárkhand, Harijána, Himáčalpradéš, Madhjapradéš, Rádžasthán, Uttarákhand a Uttarpradéš. Každý z těchto států si přitom může určit i druhý úřední jazyk; například v Uttarpradéši bývá takovým druhým jazykem urdština, podle momentálního rozložení politických sil. Obdobně několik dalších států používá jako svůj druhý oficiální jazyk hindštinu.
Společenské postavení
Přestože unijní vláda vytrvale prosazuje rozšíření hindštiny, její úřední postavení se neodráží v jejím významu společenském. Tak jako v jiných jazykových skupinách jižní Asie jsou i vysoce postavení hindští mluvčí zdatní v používání angličtiny. Vzdělání v angličtině je základním předpokladem společenského postavení; proto v Indii nalezneme tolik soukromých škol, jež vyučují v angličtině. Angličtina zůstává výhradním jazykem vyšší inteligence v mnoha oblastech vědění, především v technice, medicíně a přírodních vědách, a to i navzdory četným diskuzím o nahrazování angličtiny hindštinou (jež ovšem v mnoha oblastech Indie představuje právě tak cizí jazyk).
Zřetelným odrazem skutečnosti, že vzdělaná indická elita hovoří plynně anglicky, je například malý objem hindštiny na internetu. A hindská verze Wikipedie má na konci června 2014 pouhých 12 300 hesel, zatímco např. česká téměř 300 000 článků.
Rozšíření hindštiny na neformální úrovni (např. mezi přáteli, kolegy v práci a v zábavě, filmu apod.) roste, dokonce i mezi nerodilými mluvčími. Hindštinu často používají k dorozumění mluvčí z rozdílných jazykových oblastí, zvláště tehdy, nepocházejí-li ze společenské vrstvy s dobrým přístupem ke kvalitnímu vzdělání v angličtině. Významnou roli v popularizaci hindštiny po celé Indii hraje hindský film a oblíbené hindské televizní seriály. Rozhlasová stanice BBC World Service začala vzhledem k tomuto růstu obliby již v roce 1940 vysílat zprávy v hindštině.
Charakteristika
Hindština je analytičtější jazyk než sanskrt, má méně pádů, ale jistou míru ohýbání si zachovala. Slovosled je poměrně pevný a řadí hindštinu mezi SOV jazyky (subject – object – verb), tedy nejdříve podmět, pak předmět a nakonec sloveso. Fonetickou výbavu více méně sdílí s ostatními indoárijskými jazyky, významným rysem jsou přídechové varianty ražených souhlásek a zvláštní řada retroflexních hlásek t – th – d – dh – n.
Abeceda a výslovnost
náhled|Hindský psací stroj Hindština používá písmo dévanágarí, ve kterém každá souhláska obsahuje implicitní samohlásku a a případné jiné samohlásky se vyznačují diakritickými znaménky nad, pod, před nebo za souhláskou. Kromě toho existují i samostatné znaky pro samohlásky, které stojí na začátku slabiky.
Tradiční abecední pořadí písmen v dévanágarí a dalších příbuzných písmech je podle fonetických vlastností, tedy nejdříve samohlásky, pak souhlásky, nejdříve ražené v pěti řadách podle místa tvorby (ka, ča, ṭa, ta, pa), v rámci řady vždy dvojice neznělých (bez přídechu a s přídechem), dvojice znělých a odpovídající nosová souhláska. Nakonec přicházejí polosamohlásky, sykavky a ostatní.
Na rozdíl od sanskrtského pořadí se znaky anusvár (ं), anunásik (ँ) a visarg (ः) neřadí v abecedě za samohlásky, ale před ně. Např. ढंग ḍhang „způsob“ je v abecedě před ढाई ḍhāī „dva a půl“.Rupert Snell, Simon Weightman: Teach Yourself Hindi. 359 pp. Hodder & Stoughton, London, 2003. Str. 309. Mezi sebou navzájem jsou rovnocenné, takže např. tato slova jsou v abecedním pořadí: अंकल ankal „strýc“ – अँग्रेज़ angrēz „Angličan“ – अंत ant „konec“. Podobně jsou si rovnocenné také souhlásky s tečkou a bez tečky, např. कंप्यूटर kampjūṭar „počítač“ – क़दम qadam „krok“ – कमरा kamrā „pokoj“. Virám (्) sám žádné abecední pořadí nemá, ale díky němu se vedle sebe ve slově ocitnou dvě souhlásky (ať už zobrazené s virámem, nebo jako spřežka). Implicitní samohláska अ se naopak do abecedního pořadí počítá bez ohledu na to, zda se vyslovuje. Protože samohlásky jsou v abecedním pořadí před souhláskami, řadí se shluky souhlásek nutně až na konec. Např. कहना kahnā „říci“ je ve slovníku před क्लास klās „třída“.
Níže uvedená transliterace vychází z mezinárodních zvyklostí při přepisování indoárijských jazyků v odborné literatuře.Rupert Snell, Simon Weightman: Teach Yourself Hindi. 359 pp. Hodder & Stoughton, London, 2003. Přibližný český přepis výslovnosti je uveden pod ní.
dévanágarí: ं ँ ः अ आ इ ई उ ऊ ऋ ए ऐ ऑ ओ औ ् क क़ ख ख़ ग ग़ घ ङ च छ ज ज़ झ ञ ट ठ ड ड़ ढ ढ़ ण त थ द ध न प फ फ़ ब भ म य र ल व श ष स ह samohlásky po k: कं कँ कः क का कि की कु कू कृ के कै कॉ को कौ क् transliterace: ṃ ~ ḥ a ā i ī u ū r̥ e ai â o au k q kh x g ğ gh ng c ch j z jh ň ṭ ṭh ḍ ṛ ḍh ṛh ṇ t th d dh n p ph f b bh m y r l v ś ṣ s h výslovnost: n/ň/m ~ h a á i í u ú ri é æ á ó ɔ k k kh ch g ch gh ng č čh dž z džh ň t th d r dh rh n t th d dh n p ph f b bh m j r l v š š s h
Implicitní samohláska a se ve skutečnosti vyslovuje někde mezi českým a a schwou (ə). Fonetická abeceda tuto hlásku označuje ʌ. Samohlásky ए (e) a ओ (o) jsou polodlouhé nebo dlouhé, protože však nemají krátké protějšky, mnohdy se přepisují do latinky jen jako e, resp. o. Některé prameny, které vysvětlují výslovnost hindštiny pomocí anglických slov, budí dojem, že tyto samohlásky jsou ve skutečnosti dvojhlásky (ei, resp. ou). To je chyba, jako dvojhlásky se vyslovovat nemají!Rupert Snell: Teach Yourself Beginner's Hindi Script. 164 pp. Hodder & Stoughton, London, 2003. Samohláska ऐ se po vzoru sanskrtu často přepisuje jako ai a ve slovech přejatých ze sanskrtu se vyslovuje jako dvojhláska [ʌi]. V dillíské hovorové hindštině se vyslovuje mezi českým a a e ([æ]). Na východě a jihu se vyslovuje jako dvojhláska [æe] až [ʌe]. Samohláska औ se po vzoru sanskrtu často přepisuje jako au a ve slovech přejatých ze sanskrtu se vyslovuje jako dvojhláska [ʌu]. V dillíské hovorové hindštině se vyslovuje mezi českým a a o ([ɔ]; podobně se vyslovuje au např. i v anglickém slově automatic). Na východě a jihu se vyslovuje jako dvojhláska [ɔo] až [ʌo]. Písmeno ऑ („čandra ó“) se někdy používá při fonetickém přepisu anglických slov do hindštiny. Označuje samohlásku v anglických slovech ball, law, modern, sorry apod. Tato samohláska se v angličtině vyslovuje jako otevřené dlouhé [ó], hindští mluvčí ji vyslovují blíže k dlouhému [á]. Písmeno ऑ tedy představuje spíše pravopisnou zvyklost než nějaký velký výslovnostní rozdíl oproti samohláskám, které existují v hindštině. Toto písmeno nelze zaměňovat za kombinaci písmena आ a znaku čandrabindu. आँ má zcela jiný význam (viz níže). Písmeno ऋ v sanskrtu označovalo slabikotvorné r, které se považovalo za samohlásku. V moderní hindštině se však vyslovuje jako slabika ri, v západních oblastech někdy ru. (Proto se také samotný název jazyka sanskrt přepisuje do angličtiny jako sanskrit.) Retroflexní (cerebrální) souhlásky ट, ठ, ड, ढ, ण se vyslovují tak, že se špička jazyka opře o tvrdé přední patro místo o zuby.