náhled|Oblouk, vstupní brána do Poruby. V pozadí dvouletky. náhled|Ulice Porubská a Věžičky náhled|Hlavní třída náhled|Alšovo náměstí náhled|Dům kultury Poklad náhled|Panorama Poruby náhled|Budova fakultní nemocnice náhled|Tramvaj na ulici 17. listopadu Sídliště Poruba je sídlištní komplex nacházející se na území ostravské čtvrti Poruba. Jeho výstavba probíhala v několika etapách od konce 40. let až do 70. let 20. století. Podle původních plánů se Poruba měla stát samostatným městem, kde mělo žít až 150 tisíc obyvatel. V první etapě se stavělo ve stylu tzv. socialistického realismu (sorela), který se vyznačoval velkou zdobností, velkolepostí a inspirací antikou, klasicismem nebo sovětskými městy postavenými v podobném stylu, v pozdějších etapách se ale od tohoto stylu pro jeho nákladnost začalo upouštět. Centrální část sídliště Poruba je jedním z nejvýznamnějších komplexů postavených ve stylu socialistického realismu v Česku, proto byla také v roce 2003 prohlášena za městskou památkovou zónu.https://poruba.ostrava.cz/cs/o-porube/historie/poruba-v-datech
Historie Po druhé světové válce do regionu Ostravska přijíždělo velké množství lidí kvůli práci v dolech a hutích, proto bylo potřeba zajistit nová místa k bydlení. Jako jedna z lokalit byla vybrána obec Poruba, zčásti poničená válečnými boji. Lokalita Poruby byla pro stavbu nového sídliště vybrána z několika důvodů. Byl zde totiž dostatek volných pozemků, které byly státem vyvlastněny hraběti Wilczkovi, navíc v této lokalitě nebyly příliš velké zásoby uhlí a díky převažujícím větrům od jihozápadu se nad Porubu nedostávalo příliš mnoho zplodin z ostravského průmyslu.
Ještě před oficiálním schválením záměru výstavby nového města v roce 1951 probíhala od roku 1948 na okraji obce v polích zkonfiskovaného Wilczkova velkostatku stavba hornického sídliště v podobě funkcionalistické řádkové zástavby z typových bytových cihelných domů. Tzv. dvouletky byly stavěny pro potřeby Ostravsko-karvinských dolů a první jejich zaměstnanci s rodinami se do nich stěhovali v roce 1950.
Zeměměřické práce a příprava staveniště pro nové město pro cca 150 tis. obyvatel započaly na jaře 1951. 30. června téhož roku byl vydán zákaz výstavby rodinných domů na celém katastru Poruby. 6. srpna 1951 MěV KSČ v Ostravě schválil plán výstavby a 27. září 1951 hlavní projektant Vladimír Meduna seznámil obyvatele Poruby s představou budoucího velkoměsta. Původní plán počítal mj. s dlouhým bulvárem až k nádraží Svinov, vodním kanálem nebo velkou sochou Stalina. 1. června 1952 byl vydán zákaz pohřbívání na porubském hřbitově (pro porubské občany byl určen hřbitov ve Vřesině) a v červenci 1952 pak proběhly první výkopové práce. Kvůli stavbě sídliště bylo zbořeno několik starších staveb, například chlévy Wilczkova velkostatku a některé domy ve vilové čtvrti Hradčany.
V první etapě výstavby se mohutně prosazoval socialistický realismus, původně sovětský architektonický směr spojený s komunistickou ideologií, již od 30. let 20. století prosazovaný v Sovětském svazu, přičemž právě podobnými sovětskými projekty byl inspirován i komplex v Porubě. Socialistický realismus se vyznačuje velkou zdobností, velkolepostí (široké bulváry, mohutné průjezdné stavby), mnohé budovy jsou inspirované antikou nebo klasicismem, ale i dalšími styly. Na sídlišti Poruba jsou na několika místech použita sgrafita a zázemí domů tvoří parky. Domy typicky tvoří uzavřené bloky. Pro sídliště Poruba bylo vytvořeno také velké množství soch, také ve stylu socialistického realismus, například Úroda, Vinobraní nebo Hutník od sochaře Vladislava Gajdy nebo sousoší Odchod do práce a návrat z práce od Václava Šantrůčka. Mezi nejvýznamnější stavby postavené v Porubě ve stylu socialistického realismus patří monumentální multifunkční průjezdný dům zvaný Oblouk, který měl symbolizovat vstupní bránu do nového města, nebo obytný dům zvaný Věžičky, který byl inspirován renesanční architekturou.
První tři obvody se stavěly až do roku 1962 a dostavba některých částí, zvláště zdravotnických zařízení a budov služeb, probíhala ještě hlouběji v 60. letech, kdy už se postupně stavěly další obvody. Výstavba VIII. obvodu začala v roce 1970. Sídlištní část VI. stavebního obvodu, označovaná jako Nový Pustkovec, byla postavena až v 80. letech. Specifikem Nového Pustkovce je to, že na rozdíl od ostatních obvodů zde výstavba objektů občanské vybavenosti probíhala současně s výstavbou bytových domů.
Ukončením stavby panelových bytových domů na počátku 90. let 20. století skončil extenzivní rozvoj výstavby v Porubě. Další stavby (obytné, občanské či průmyslové), které se objevily po změně politických i ekonomických podmínek po roce 1989, představují jednotlivé solitéry nebo jen menší areály, vesměs utilitárně umístěné bez výrazné vazby na původní prostředí.
Z původních velkolepých plánů se podařilo realizovat jen část, jelikož byly z ekonomických důvodů neudržitelné.
Socialistický realismus se v době výstavby první části sídliště Poruba prosazoval i na mnoha jiných projektech po celém Československu, za zmínku stojí například město Havířov nebo sídliště v Horním Slavkově, poměrně brzy (zhruba po roce 1958) se ale od tohoto směru začalo upouštět, protože stavět v tomto stylu bylo poměrně nákladné. Ke stejnému vývoji došlo i v Porubě, od původních plánů bylo postupně upuštěno. Poruba se nestala samostatným městem, ale v roce 1957 se stala součástí Ostravy. V pozdějších etapách výstavby sídliště Poruba, která probíhala až do 70. let, postupně prvky socialistického realismu mizely, přičemž poslední část sídliště ze 70. let je postavena ze standardních panelových domů. V roce 1960 byla do Poruby prodloužena tramvaj z Ostravy, byla zde mj. postavena i vozovna.
Autoři Směrný územní plán, vycházející z dvacetileté prognózy vývoje a inspirace sovětskou architekturou, byl v letech 1950–1951 rozpracován odborným kolektivem pod vedením hlavního projektanta Vladimíra Meduny z projekční organizace Stavoprojekt. Jednotlivé domy navrhovali architekti z ostravského střediska (např. Vincenc Vorel, Otakar Nový, Rudolf Spáčil, Boris Jelčaninov, Bronislav Firla, Zdeněk Špaček aj.), kterým vypomáhali autoři mimo Ostravu (např. Pavel Bareš, Jaroslav Kándl, Jiří Kadeřábek, Jiří Pilař, Josef Havlíček, Karel Filsak, Václav Hilský, Karel Prager aj.). Na plánech nového vzorového sídliště pracovalo zhruba čtyři sta architektů a projektantů, kteří se rozhodli rozdělit porubské sídliště na celkem osm stavebních obvodů.
Autoři vybraných staveb
Karel Prager, Pavel Bareš – domy na Budovatelské ulici Josef Pilař a Václav Hilský – domy na Nábřeží SPB Jiří Kadeřábek a Jaroslav Kándl – Dům železničářů (ul. Čs. exilu, čp. 473) Jiří Petrusiak a Vincence Vorel – Dům kultury Poklad Alois Vašíček a František Novotný – experimentální výškový dům na Havlíčkově náměstí Boris Jelčaninov a Bronislav Firla – Věžičky František Koval, Zdeněk Kupka, Zdeněk Strnadel, Zdeněk Štastný – Domov sester Vlastimil Bichler – deskové domy na V. obvodě Vladimír Svoboda – rektorát VŠB-TUO Evžen Šteflíček – Oblouk Antonín Buchta – plavecký bazén František Michališ – hlavní pošta
Stavební obvody Poruba se dělí na 8 stavebních obvodů. Toto rozdělení nemá žádný administrativní význam, jedná se pouze o označení jednotlivých částí podle toho, jak se postupně stavěly.
I. stavební obvod tvoří centrum sídliště Poruba. Nachází se v něm dvouletky postavené po druhé světové válce a první, nejvelkolepější a nejzdobnější část sídliště, postavená ve stylu socialistického realismu. Jsou zde nejznámější porubské stavby, jako je Oblouk nebo Věžičky. Tato část sídliště se stavěla především mezi lety 1952 a 1955, kdy obvod získal svou základní podobu. Po roce 1955 docházelo už jen k doplňování jednotlivých staveb občanské vybavenosti a dokončování fasád bytových domů. II. stavební obvod leží na sever od I. obvodu, stavěl se o něco později než I. obvod. Také je postaven ve stylu socialistického realismu, ale již ne tak zdobném. Nejvýznamnější stavbou tohoto obvodu je šestnáctipatrový dům na Havlíčkově náměstí, inspirovaný bruselským stylem. III. stavební obvod leží východně od I. a II. obvodu. Domy v tomto obvodu sice stále tvoří uzavřené bloky, ale vliv socialistického realismu na architekturu je již výrazně menší. Výstavba započala v roce 1958, nachází se zde poliklinika, pošta a zimní stadion (postaven až v 70. letech). IV. stavební obvod ze začátku 60. let se na rozdíl od obvodů předchozích nedrží uspořádání domů do uzavřených bloků. Některé budovy v tomto obvodu jsou inspirovány bruselským stylem, socialistický realismus se zde již neprojevuje. Nachází se zde krytý plavecký bazén (postaven až v 80. letech) a vozovna tramvají. V. stavební obvod se nachází východně od III. obvodu. Výstavba tohoto obvodu započala v roce 1963. Obvod neprotíná žádná významnější komunikace a jsou pro něj typické výškové domy, přičemž některé mají až 11 pater (a domy přistavěné dodatečně v 2. polovině 70. let až 17 pater). VI. stavební obvod se začal stavět v roce 1964. Leží západně od I. obvodu. Slouží především jako obslužný, většinu jeho rozlohy zabírají velké areály patřící k fakultní nemocnici a k Vysoké škole báňské. Na území obvodu se ale nachází i sídlištní výstavba, leží zde menší sídliště zvané Nový Pustkovec. VII. stavební obvod je od zbytku Poruby oddělen Pustkoveckým údolím, ve kterém se zachovala původní vesnická zástavba. Tento obvod pochází z druhé poloviny 60. let a architektonicky je velmi podobný V. obvodu. VIII. obvod je stejně jako VII. obvod oddělen od zbytku Poruby Pustkoveckým údolím. Tento obvod pochází ze 70. let a je velice podobný ostatním českým panelovým sídlištím z této doby.
Urbanismus a architektura Urbanistická koncepce ostravských nových měst vycházela ze zásady oddělení bydlení od práce. Cílem bylo transformovat nová sídliště z „nocleháren“ měst na relativně samostatné sociální celky s rozvinutou sítí vztahů s participací občanů na veřejných věcech.
Sídliště Poruba byl rozsáhlý urbanistický projekt, jehož záměrem bylo vybudovat nejmodernější sídliště tehdejšího Československa a nové centrum Ostravy. Urbanismus sídliště odvodili projektanti od vzorů v podobě Petrohradu a tamního Něvského prospektu nebo třídy Champs Elysées v Paříži. Autoři přitom respektovali požadavek na uplatnění národních forem a socialistického obsahu. Architektonický návrh vycházel ze zásad socialistického realismu, který se po IX. sjezdu KSČ v květnu 1949 stal oficiálním uměleckým směrem. Výsledek uplatnění ideologických představ stalinismu o socialistické architektuře je nejlépe patrný na I. porubském stavebním obvodu, kde byl kladen velký důraz na monumentálnost, symetrii a dekorativnost.
I. obvod náhled|Bytový dům na Hlavní třídě s průjezdem do Komenského ulice Snahou architektů bylo prostřednictvím typových projektů, klasicistních schémat a historických architektonických a uměleckých prvků vytvořit specificky řešené městské prostředí, nikoli modernistické sídliště, považované ideology stalinismu za kosmopolitní a socialismu nepřátelské. Z těchto důvodů zavrhovali formy moderní architektury a namísto nich využívali formy převzaté z české renesance (např. Věžičky) i klasicismu, inspirovali se příklady sovětské tvorby z éry stalinismu i tradiční ruské architektury (např. Oblouk).
II. obvod
Ve stylu socialistického realismu probíhala výstavba přibližně jen do roku 1958. Na II. stavebním obvodu, jehož výstavba se plně rozvinula až po roce 1955, je sice zachováno obdobné urbanistické řešení, ale domy již postrádají výraznou zdobnost staveb I. obvodu. Ústřední částí II. obvodu je Havlíčkovo náměstí, jehož dominantou je experimentální výškový dům o 16 patrech s charakteristickými znaky bruselského stylu. Urbanistický návrh II. obvodu vytvořil architekt Miloslav Čtvrtníček.