Bekasina horská (Gallinago solitaria) je malý slukovitý pták, který se vyskytuje v Asii od Kazachstánu po Japonsko. Jižní hranice areálu výskytu druhu tvoří jihovýchodní Čína a Myanmar.
Systematika a rozšíření Druh popsal anglický zoolog Brian Houghton Hodgson v roce 1831. Bekasina sibiřská se řadí do početného rodu bekasin Gallinago. Druhové jméno solitaria pochází z latinského solitarius, čili „samotářský“. K roku 2022 se rozlišovaly 2 poddruhy s následujícím rozšířením:
G. s. solitaria Hodgson, 1831 – hnízdí v kapsovitých populacích od středojižního Ruska (jezero Bajkal) a severovýchodního Kazachstánu po severozápadní Sin-ťiang a severní Mongolsko; dále hnízdí v Himálaji, od západního Kašmíru po Sikkim a jižní Tibet. G. s. japonica (Bonaparte, 1856) – hnízdí od severovýchodní Číny po Kamčatku.
Celková populace se v roce 2006 odhadovala ve velmi širokém rozptylu 11 000–110 000 ptáků. Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako málo dotčený.
Popis náhled|Kresba ocasních krovek různých druhů bekasin; bekasina horská pod číslem 5 Bekasina horská měří 29–31 cm. Křídlo je dlouhé 157–174 mm, zobák 65–78 mm, běhák 31–36 mm, ocas 55–63 mm. Jedná se o typickou bekasinu se silně kryptickým, převážně šedohnědým opeřením. Hlava je šedobílá s kontrastními rezavě hnědými podélnými pruhy, které se táhnou přes korunku, dále přes uzdičky a oči směrem k týlu, jeden pruh je umístěn při spodní straně tváří. Svrchní strana těla je převážně nahnědlá s množstvím bílých a červenohnědých flíčků a přerušovaných pruhů. Letky jsou tmavě hnědé, loketní letky a 7 vnitřních ručních letek má bílé konečky, stejně jako většina krovek. Ocas je poměrně dlouhý a skládá se z 8–14, nejčastěji 10 párů ocasních krovek, přičemž ty vnější jsou pouze 2–3 mm tenké. Hruď je zvláště po stranách silně rezavě hnědá s bílým kropením. Boky jsou bílé s hustým hnědým pruhováním. Břicho je bílé. Spodní strana křídel je bílo hnědá. Pohlavní dimorfimus je jen nevýrazný, samice bývá o něco větší než samec. Dlouhý zobák je rovný s šedou bází a černou špičkou. Oči jsou černé, nohy zelenavě žluté.
Biologie Hnízdní habitat druhu tvoří vlhká údolí, říčky a alpínské rašeliniště. V zimě (cca polovina října až konec dubna) občas zůstává ve vyšších polohách v zasněžených oblastech, pokud vodní zdroje jako horské bystřiny a malé močály nezamrznou. V letních Himálajích se bekasiny horské vyskytují v nadmořských výškách 2800–4600 m n. m. Živí se larvami hmyzu, slimáky a mouchami. Po skončení doby hnízdění se bekasiny horské postupně přesouvají do svých zimovišť několik desítek až stovek kilometrů daleko. Táhnou samostatně, avšak na tahových zastávkách se mohou shlukovat do hejn o stovkách jedinců. Zvukově se projevují agresivně znějícím penč, kenč nebo jecht. Na hnízdištích vydávají specifické čok-ačok-a. Podobně jako některé další bekasiny, i bekasiny horské v době hnízdění předvádí své nápadné lety, které zahrnují i vířivé vrčící zvuky vydávané rozvibrováním ocasních krovek.
Odkazy
Reference
Literatura
Externí odkazy
Kategorie:Slukovití Kategorie:Ptáci palearktické oblasti