270px|náhled|vpravo|La Sainte Trinite, obraz Gustava Dorého (1866). Bůh Otec představuje tělo Krista, svého božského Syna, s Duchem svatým viditelným jako holubice v horní části obrazu. V křesťanství se věří, že Bůh je věčná, nejvyšší bytost, která stvořila a zachovává všechny věci. Křesťané věří v monoteistické pojetí Boha, který je zároveň transcendentní (zcela nezávislý na hmotném vesmíru a vzdálený od něj) a imanentní (zapojený do hmotného vesmíru). Křesťanské učení o transcendenci, imanenci a zapojení Boha do světa a jeho lásce k lidstvu vylučuje víru, že Bůh je stejné podstaty jako stvořený vesmír (odmítnutí panteismu), ale přijímá, že Boží božská přirozenost byla hypostaticky spojena s lidskou přirozeností v osobě Ježíše Krista v jedinečné události známé jako „vtělení“.

Rané křesťanské názory na Boha byly vyjádřeny v Pavlových listech a v raně křesťanských vyznáních víry, která hlásala jediného Boha a Ježíšovo božství.Jedním z příkladů je : „Neboť i když jsou takzvaní bohové, ať už na nebi, nebo na zemi (jako že je mnoho ,bohů’ a mnoho ,pánů’), pro nás je jen jeden Bůh, Otec, od něhož všechno pochází a pro něhož žijeme, a je jen jeden Pán, Ježíš Kristus, skrze něhož všechno pochází a skrze něhož žijeme.“ Ačkoli některé rané křesťanské sekty, například židovsko-křesťanští ebionité, protestovaly proti Ježíšově apoteóze,(„Klementinské homilie“, XVI. 15) většina pohano-křesťanů koncept Ježíše jako jednoho Boha přijala. To tvořilo jeden z aspektů rozkolu raného křesťanství a judaismu, neboť pohano-křesťanské názory na Boha se začaly rozcházet s tradičním židovským učením té doby.

O teologii Božích vlastností a povahy se diskutuje již od prvních dob křesťanství, přičemž Irenej psal již ve 2. století: „Jeho velikosti nic nechybí, ale obsahuje vše“. V 8. století Jan Damašský uvedl osmnáct atributů, které jsou i ve 21. století všeobecně uznávány. Postupem času křesťanští teologové vypracovali systematické seznamy těchto atributů, z nichž některé vycházely z výroků v Bibli (např., Modlitba Páně, v níž se uvádí, že Otec je na nebesích), jiné na základě teologických úvah. Království Boží je významnou frází v synoptických evangeliích, a přestože mezi badateli panuje téměř jednomyslná shoda, že představuje klíčový prvek Ježíšova učení, na jeho přesném výkladu se vědci příliš neshodují.

Ačkoli Nový zákon neobsahuje formální učení o Nejsvětější Trojici (zkr. Trojici) jako takové, „opakovaně hovoří o Otci, Synu a Duchu svatém... takovým způsobem, že nutí k trojičnímu chápání Boha“. Kolem roku 200 n. l. zformuloval Tertulián verzi učení o Trojici, která jasně potvrzovala Ježíšovo božství. Toto pojetí bylo později rozšířeno na prvním nicejském koncilu v roce 325 n. l. a pozdější definitivní podobu vytvořil ekumenický koncil v roce 381. Podle trinitární nauky jsou Bůh Syn, Bůh Otec a Bůh Duch svatý různé hypostáze (osoby) jedné podstaty a tradičně se nepovažuje za triteismus. Trinitární učení bylo následně aplikováno v nicejském křesťanství a tvoří základní kámen moderního křesťanského chápání Boha, i když některé křesťanské denominace zastávají netrinitární názory na Boha.

Podklad Hlavní článek: Bůh v abrahámovských náboženstvích Křesťané, stejně jako židé a muslimové, se ztotožňují s biblickým patriarchou Abrahámem, kterému se zjevil Bůh. Předpokládá se, že Abrahám jako první potvrdil monoteismus (jednoho Boha) a měl s Bohem ideální vztah. Abrahámovská náboženství věří, že Bůh po tisíciletí nepřetržitě komunikoval s Abrahámovými potomky; křesťané i židé věří, že tato smlouva je zaznamenána v hebrejské Bibli, kterou většina křesťanských denominací považuje za Starý zákon a označuje jej jako Starý zákon. V tradičních výkladech křesťanství je Bůh vždy označován pouze gramatickými členy mužského rodu.

Rozvoj teologie Boha

Přehled náhled|upright=1.0|List z papyru 46 obsahující opis . Tento list pochází z let 175 až 225 n. l. Rané křesťanské názory na Boha (před sepsáním evangelií) se odrážejí ve výroku apoštola Pavla v , napsaném asi v letech 53–54 n. l., tedy asi dvacet let po Ježíšově ukřižování a 12–21 let před sepsáním nejstarších kanonických evangelií:

...pro nás je jen jeden Bůh, Otec, od něhož všechno pochází a pro něhož žijeme, a je jen jeden Pán, Ježíš Kristus, skrze něhož všechno pochází a skrze něhož žijeme.

Kromě tvrzení, že existuje jediný Bůh, obsahuje Pavlův výrok (který pravděpodobně vychází z předpavlovských vyznání) řadu dalších významných prvků: křesťanskou víru odlišuje od tehdejšího židovského prostředí tím, že o Ježíši a Otci mluví téměř jedním dechem a že Ježíši uděluje titul božské úcty „Pán“ a nazývá ho Kristem.

V knize Skutků apoštolů (Sk 17,24–27), během Pavlova kázání na Areopagu, dále popisuje pojetí prvních křesťanů:

Bůh, který stvořil svět a všechno na něm, on, Pán nebe a země.

Pavel se také zamýšlí nad vztahem mezi Bohem a křesťany:

...aby hledali Boha, kdyby snad po něm pátrali a našli ho, ačkoli není daleko od každého z nás, neboť v něm žijeme.

Pavlovy listy také obsahují řadu odkazů na Ducha svatého, přičemž téma, které se objevuje v 1. Tesalonickým 4,8 – „...Bůh, sám Bůh, který vám dává svého svatého Ducha“ – se objevuje ve všech jeho listech. V Janovi 14,26 Ježíš také mluví o „Duchu svatém, kterého Otec pošle v mém jménu“.

Na konci 1. století Klement Římský opakovaně hovořil o Otci, Synu a Duchu svatém a v 1. Klementu 19.2 spojil Otce se stvořením,1 Klement 19.2 když uvedl: „Neochvějně vzhlížejme k Otci a Stvořiteli všehomíra“. V polovině 2. století Irenej v knize Proti kacířství zdůraznil (ve 4. knize, 5. kapitole),Proti kacířství, 4. kniha 4, 5. kapitola že Stvořitel je „jediný Bůh“ a „stvořitel nebe a země“. Tyto výroky předcházely formální prezentaci konceptu Nejsvětější Trojice Tertuliánem na počátku 3. století.

Období od konce 2. století do počátku 4. století (přibližně 180–313) je obecně nazýváno „epochou velké církve“ a také přednicénským obdobím a bylo svědkem významného teologického rozvoje a upevnění a formalizace řady křesťanských nauk. – V následujícím období, cca 180–313, tyto struktury již v podstatě určují podobu církve, která si nárokuje univerzální poslání v Římské říši. Právem bylo nazváno obdobím velké církve, a to vzhledem k jejímu početnímu růstu, konstitutivnímu vývoji a intenzivní teologické činnosti.

Od 2. století začínala západní vyznání víry potvrzením víry v „Boha Otce (Všemohoucího)“ a tato fráze se primárně vztahovala k „Bohu jako Otci a stvořiteli vesmíru“, což nevylučovalo ani skutečnost, že „věčný otec vesmíru je také Otcem Ježíše Krista“, ani to, že se dokonce „zaručil přijmout [věřícího] za svého syna z milosti“. Východní vyznání víry (ta, o nichž je známo, že pocházejí z pozdější doby) začínala potvrzením víry v „jediného Boha“ a téměř vždy je rozšířila o dodatek „Otec všemohoucí, Stvořitel všech věcí viditelných i neviditelných“ nebo o slova v tomto smyslu.

Augustin z Hippo, Tomáš Akvinský a další křesťanští teologové popisovali Boha latinským termínem ipsum esse, což v překladu zhruba znamená „bytí samo“. Díky Boží aseitě není křesťanský Bůh „bytím“, ale spíše „bytím samým“, což lze vysvětlit výrazy jako „to, co je bez závislosti na čemkoli vnějším pro své bytí“ nebo „nutná podmínka toho, aby vůbec něco existovalo“.

Postupem času se teologové a filozofové dopracovali k přesnějšímu chápání Boží podstaty a začali vytvářet systematické seznamy jeho vlastností. Ty se lišily v detailech, ale tradičně se atributy dělily do dvou skupin: na ty, které jsou založeny na negaci (že Bůh je nepostižitelný), a na ty, které jsou pozitivně založeny na eminenci (že Bůh je nekonečně dobrý). Ian Ramsey navrhl, že existují tři skupiny a že některé atributy, jako je jednoduchost a dokonalost, mají jinou logickou dynamiku, která se liší od takových atributů, jako je nekonečná dobrota, protože existují relativní formy těch druhých, ale ne těch prvních.

Jméno Hlavní článek: Boží jména v křesťanství Viz též: Boží jména v judaismu náhled|Tetragram YHWH, jméno Boží psané hebrejsky (starý kostel v Ragundě, Švédsko) V křesťanské teologii mělo Boží jméno vždy hlubší význam než pouhé označení, místo toho bylo považováno za jméno božského původu a založené na božském zjevení. V Bibli se Boží jméno obvykle používá v jednotném čísle (např., 2. Mojžíšova 20,7 nebo Žalmy 8,1), obecně se používají spíše ve velmi obecném smyslu, než aby odkazovaly na nějaké zvláštní označení Boha, nicméně obecné odkazy na Boží jméno se mohou větvit na další zvláštní formy, které vyjadřují jeho mnohostranné vlastnosti. Starý zákon zjevuje JHVH (často vokalizované se samohláskami jako „Jahve“ nebo „Jehova“) jako osobní Boží jméno spolu s některými tituly, včetně El Elyon a El Shaddai. – Starý zákon obsahuje různé tituly a náhražky Boha, například El Šaddaj, El Eljon, Haqqadosh (Svatý) a Adonai. Ve třetí kapitole se budeme zabývat jmény připisovanými Bohu v patriarchálním období. Gerhard von Rad připomíná, že tato jména se stala druhotnými poté, co bylo jméno JHVH Izraeli známo, neboť „tato rudimentární jména, která vycházejí ze starých tradic a z nejstarších z nich, nikdy neměla funkci rozšíření jména tak, aby stála vedle jména Jahve a sloužila jako plnější formy oslovení; spíše se jich příležitostně užívalo místo jména Jahve“. V tomto ohledu stojí JHVH v protikladu k hlavním božstvům Babyloňanů a Egypťanů. „Jahve měl jen jedno jméno; Marduk jich měl padesát, jimiž se v hymnech opěvoval jako vítěz nad Tiamat. Podobně egyptský bůh Re je bohem s mnoha jmény“.The Name of God in the Liturgy Katolická biskupská konference Spojených států amerických. 2008. – „...vyslovování vlastního jména Boha Izraele“, známého jako svaté nebo božské tetragramaton, které se v hebrejské abecedě píše čtyřmi souhláskami JHVH. Pro jeho vokalizaci je nutné zavést samohlásky, které mění psanou a mluvenou podobu jména (tj. „Jahve“ nebo „Jehova“). Jah nebo Yah je zkratka slov Jahweh/Jahweh/Jehova; křesťané je často používají v interjekci Hallelujah, což znamená „Chvalte Jah“, kterou se vzdává Bohu sláva. – Kratší formy Jahveho: V Revised Version a American Standard Version se jméno Jahve objevuje také ve zkrácené podobě, která se v textu nebo v poznámce pod čarou překládá jako Jah (vyslovuje se Jah): „má píseň je Jah“ (Ex 15,2); „při Jah, jeho jméno“ (Ž 68,4); „v zemi Jah neuvidím Jah (Iz 38,11). Běžný je také v takových často nepřeložených spojeních jako aleluja ,chvalte Jah' (Ž 135,3; 146,10; 148,14) a ve vlastních jménech jako Eliáš ,můj Bůh je Jah', Adoniáš ,můj Pán je Jah', Izajáš ,Jah zachránil'.“ (Ž 135,3). V Novém zákoně se k označení Boha používají další slova Theos, Kyrios a Pater (řecky πατήρ, „otec“). – Mnohá použití kyrios pro Boha jsou v citacích SZ a ve výrazech odvozených ze SZ (např. „anděl Hospodinův“), a v těchto pasážích tento výraz funguje jako řecký překlad hebrejského SZ jména pro Boha, Jahve. Například dvacet pět použití výrazu kyrios pro Boha v Lukášově evangeliu se nachází v prvních dvou kapitolách, kde je formulace tak silně ovlivněna SZ. Třetím často používaným výrazem pro Boha je „Otec“ (patēr), v křesťanské tradici bezpochyby nejznámější výraz pro Boha a také zřejmě teologicky nejvýznamnější titul pro Boha ve SZ. Na rozdíl od ostatních již zmíněných výrazů pro Boha – bez výjimky u synoptiků a jen s několika výjimkami u Jana – se „Otec“ jako titul pro Boha objevuje pouze ve výrocích připisovaných Ježíšovi (janovské výjimky jsou v redakčních poznámkách evangelisty v 1,14.18, ve výroku Filipa ve 14,8 a v tvrzení zástupu v 8,41).

Úcta k Božímu jménu je jedním z deseti přikázání, které je chápáno nejen jako vyhýbání se nevhodnému užívání Božího jména, ale také jako přikázání jeho vyvyšování, a to jak zbožnými skutky, tak i chválou, což se odráží v první prosbě modlitby Páně adresované Bohu Otci: „Posvěť se jméno tvé“.