náhled|vpravo|Symbolický hrob na Čestném pohřebišti účastníků III. odboje na Ďáblickém hřbitově v Praze
Stanislav Stránský (28. března 1922 Devínska Nová Ves – 22. února 2012 Praha) byl protikomunistický odbojář, odsouzen na čtrnáct let a určen k výkonu trestu v Jáchymově na táboře Rovnost. Byl představitelem politických vězňů České republiky, předsedou Sdružení bývalých politických vězňů v České republice a zřizovatelem čestného pohřebiště popravených a umučených obětí komunismu v 50. letech 20. století na pražském Ďáblickém hřbitově.
Stručný životopis
Od roku 1922 do roku 1946 Stanislav Stránský se narodil 28. března 1922 v Devínské Nové Vsi na Slovensku. Po druhé světové válce pracoval v Československé armádě v hodnosti rotného a uvažoval o studiu na Vojenské akademii v Hranicích. Otevřeně se stavěl proti komunisty prosazované politizaci Československé armády.
Od roku 1946 do roku 1948 Po nuceném odchodu z armády v roce 1946 byl zaměstnán jako řidič na ministerstvu zdravotnictví. Byl zařazen ve skupině zdravotníků zajišťujících očkování dětí. Později pracoval v rámci UNESCO ve skupině dánského Mezinárodního červeného kříže. Po návratu do Prahy na ministerstvo zdravotnictví byl na Stránského vydán v březnu 1948 zatykač a Stránský byl na krátkou dobu v březnu 1948 zatčen. Byl ale záhy propuštěn a pracovně přemístěn do západních Čech.
Od roku 1949 do roku 1960 V západních Čechách se mu podařilo v roce 1949 ilegálně opustit Československou republiku a přejít hranici do Německa. Z Německa byl o rok později (tedy v dubnu 1950) poslán zpět do Československa jako kurýr ve službách cizí rozvědky. Zatčen byl 5. dubna 1950 když chtěl v Mariánských Lázních navštívit své rodiče. Byl obviněn ze špionáže a vlastizrady a v Praze na Pankráci pak odsouzen na 14 let odnětí svobody a výkonu trestu v Jáchymově na táboře Rovnost. Stanislav Stránský prošel i dalšími komunistickými vězeňskými (pracovními) lágry, kde zažil nejen útrapy vězně komunismu, ale i setkání s mnoha osobnostmi v řadách svých spoluvězňů. Na svobodu byl propuštěn v rámci první amnestie prezidenta Antonína Novotného v roce 1960. Občanských práv a svobod byl ale zbaven ještě na dalších 10 let tedy do roku 1970.
Po propuštění na svobodu Po propuštění z výkonu trestu se musel hlásit u StB. Odtud byl přesměrován na úřad, odkud byl (spolu s dalšími propuštěnými vězni) odeslán do stavebního podniku Průmstav, kde se živil jako manuální dělník (lopata, krumpáč) ve stavebnictví. Později přešel do dílen v Malešicích a nakonec se vyškolil na profesi jeřábníka. Až do svého odchodu do důchodu pracoval ve stavebnictví (u Vodních staveb).
Klub 231 a založení KPV Začátkem roku 1968 napadlo Stránského a jeho přátele sdružit bývalé politické vězně. Podílel se na založení klubu K-231 na jaře 1968, ale po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa dne 21. srpna 1968 se vedoucí činitelé K-231 museli uchýlit do exilu, čímž aktivita této organizace zákonitě zanikla. Po sametové revoluci (listopad 1989) navázala na činnost K-231 nově založená organizace – Konfederace politických vězňů (KPV). Pražská pobočka KPV byla největší, měla více než 5 tisíc členů a Stanislav Stránský byl zvolen jejím předsedou (funkci vykonával tři roky).
Čestné pohřebiště v Ďáblicích Do pietní úpravy zpustlého hromadného pohřebiště na hřbitově v Ďáblicích v Praze se Stanislav Stránský zapojil spolu s několika svými přáteli. Ve spolupráci s Magistrátem hlavního města Prahy a s dalšími podporovateli nakonec dokončili důstojné symbolické pohřebiště na místě, kde (v dobách protektorátu a komunistické diktatury) byly ukládány (do společných šachtových hrobů) ostatky popravených, umučených či násilnou smrtí zemřelých osob, jejichž jména měla být navždy zapomenuta.
Lustrace členů KPV Na počátku 90. let 20. století požádal Stanislav Stránský tehdejšího předsedu Konfederace politických vězňů Rudolfa Pernického aby nechal prolustrovat všechny členy Konfederace politických vězňů (KPV), zda mezi nimi nejsou spolupracovníci StB či příslušníci dalších bezpečnostních složek bývalého komunistického státu. Stránský tak jednal na základě jistých indicií, že v ústředním výboru KPV vedle Rudolfa Pernického působí i 9 významných agentů StB a komunistů. Cílem Stránského bylo očištění řad členů KPV od agentů a „starých komunistických struktur“. Justice té doby, ještě stále pod vlivem postkomunistické setrvačnosti, ale paradoxně odsoudila Stránského (na základě žaloby některých členů KPV, že pošpinil dobré jméno organizace) k peněžité pokutě 100 tisíc korun, které musel Pernickému splácet. Stránský těžce nesl zklamání pramenící z nefunkčnosti mladé demokratické justice, ze selhání právního státu i z nepochopení ostatních bývalých vězňů, kteří jej v KPV nepodpořili a nechali se ovlivnit a manipulovat.
Založení SBPV Výrazem jeho zklamání byl odchod z KPV a založení (v říjnu 1994) samostatného Sdružení bývalých politických vězňů (SBPV) v České republice. (Uchazeč o přijetí do SBPV ale již musel mít negativní lustrační osvědčení.) Funkci předsedy tohoto SBPV pak Stránský vykonával prakticky až do svého skonu. Dne 29. ledna 2008 získal Stránský nezvratné důkazy ke svým podezřením o přítomnosti „starých komunistických struktur“ v KPV a to na základě písemností uložených v odboru archivu bezpečnostních složek (ABS) Ministerstva vnitra. Důkazy hovořily např. i o tom, že organizaci KPV několik bývalých spolupracovníků StB dokonce pomáhalo ustavit. Marně očekával omluvu ze strany nového vedení KPV.
Snahy a aktivity Stanislav Stránský se aktivně zasazoval o narovnání společenského postavení bývalých politických vězňů. Prosazoval zpřístupnění archivů a zajímal se o legislativní omezení činností komunistických stran. Nemalé úsilí věnoval založení Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Také usiloval o zrušení zbytkových trestů politických vězňů a zasadil se o přijetí zákona o III. odboji. V roce 2000 byl Stanislav Stránský vyznamenán Medailí Za Zásluhy.
Závěr života Stanislav Stránský zemřel ve věku 89 let po krátké nemoci v Ústřední vojenské nemocnici Praha v odpoledních hodinách dne 22. února 2012. Poslední rozloučení s ním se uskutečnilo ve čtvrtek 1. března 2012 od 13. hodin ve velké obřadní síni Strašnického krematoria v Praze. Smutečního aktu s vojenskými poctami (Jednotka Čestné stráže Posádkového velitelství Praha Armády České republiky) se účastnili zástupci obou komor Parlamentu České republiky a dalších státních institucí.
Podrobný životopis
Dětství na Slovensku Stanislav Stránský se narodil na Slovensku 28. března 1922 v Děvínské Nové Vsi. Jeho matka Martina Stránská (rozená Zahradníčková, * 1897) pocházela z Děvínské Nové Vsi. Jeho otec Alois Stránský sloužil v Praze u 28. pěšího pluku československé armády. Na Slovensku se účastnil v roce 1919 bojů proti Bélu Kunovi. Po rozpadu Slovenské republiky rad (7. července 1919) a odchodu maďarské Rudé armády ze Slovenska se naopak na Slovensku Alois Stránský oženil a usadil se tam. Po čase se zaměstnal na železnici v Bratislavě a s celou rodinou se do města přestěhoval. V roce 1925 tragicky zemřela ve věku 28 let Martina Stránská. O tříletého Stanislava, jeho starší sestru Annu a mladšího bratra Zdeňka se musel starat ovdovělý Alois Stránský. S výchovou potomků mu pomáhala služebná Jana Hlávková, kterou Alois později (v roce 1935 nebo 1936) pojal za manželku.
V roce 1928 nastoupil Stanislav Stránský do obecné školy. Nedlouho potom se celá rodiny Stránských přestěhovala na venkov, do vesničky Lamač, kde bydleli ve strážném domku a kde si založili menší hospodářství. Po vychození obecné školy nastoupil na měšťanskou školu. Společně se svými sourozenci chodil cvičit do Sokola. K tomu je vedl i jejich otec, který svým ratolestem vštěpoval sokolské myšlenky (pokoru; čestnost; smysl pro pravdu a odvahu; humanismus a demokracii) a zároveň je důrazně varoval před vstupem do Svazu komunistické mládeže. Stanislav kromě sokolského cvičení hrál fotbal, lední hokej, věnoval se zpěvu ve sboru a také skautingu.
Život Stanislava Stránského do překročení hranic V roce 1938 se rodina Stránských musela přestěhovat do Čech. Jeho otec byl Čech a měl rád Prahu a jeho druhá manželka, ač sama Slovenka, také netoužila po životě na Slovensku. V Praze šestnáctiletý Stanislav Stránský dále navštěvoval odbornou školu pokračovací jako strojní zámečník. Začátkem roku 1939 začal pracovat v továrně AERO Praha ve Vysočanech. Paralelně na pražských Vinohradech absolvoval uměleckou školu keramickou. Po nastolení protektorátu dostal předvolání k nucené práci pro Říši, dostavil se na pracovní úřad v Hybernské ulici v Praze, ale díky známostem v policejních a vojenských kruzích nakonec do Říše neodjel, protože se přihlásil do řad vládního vojska. Vojenskou službu zahájil v roce 1941, když nastoupil k útvaru do Rychnova nad Kněžnou. Pak sloužil v Kostelci nad Orlicí, Lysé nad Labem a Milovicích. Během pražského květnového povstání 1945 se v řadách vládního vojska účastnil osvobozování budovy Českého rozhlasu. Za účast v pražském povstání a bojích o rozhlas byl později vyznamenán ministrem obrany generálem Ludvíkem Svobodou Československou medailí Za chrabrost před nepřítelem. Nedlouho po květnových událostech vykonával službu u hradní stráže jako člen náhradního praporu. (Tento prapor měl prozatímní funkci, než se utvořil nový útvar hradní stráže.) V témže roce, ale o něco později, nastoupil Stanislav Stránský k 28. pěšímu pluku. V jeho službách zůstal až do roku 1946, kdy byl z armády nucen odejít v hodnosti rotného, neboť otevřeně hlásal apolitičnost armády v době, kdy KSČ razila zcela opačný trend.
Na podzim roku 1946, po odchodu z armády, se mu podařilo získat (za pomoci známých) místo řidiče na ministerstvu zdravotnictví. Tady pracoval až do podzimu roku 1949. Stanislav Stránský žil v pražských Horních Počernicích s manželkou Miroslavou Pečenkovou a se dvěma syny (Miroslavem a Martinem; 4 a 2 roky). Jeho rodiče (Martina Stránská a Alois Stránský) se přestěhovali do Mariánských Lázní. Alois tam byl zaměstnancem v mlékárně a Martina pracovala v hotelovém zařízení.
V průběhu práce na ministerstvu zdravotnictví jej komunista a lékař František Kriegel přemlouval ke vstupu do KSČ výměnou za možnost studovat na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Rázné odmítnutí této nabídky mělo pro Stanislava Stránského závažné důsledky. V březnu nebo dubnu 1949 byl zatčen dvěma agenty StB a odvezen do Krakowské ulice odkud byl později převezen do věznice v Bartolomějské ulici, kde byl (bez použití fyzického násilí) vyslýchán. Po několika měsících jej propustili na svobodu. Byl ponechán na místě řidiče jako zaměstnanec ministerstva zdravotnictví. Jediné, co se změnilo, že byl přeložen na akce ministerstva do západních Čech.
Překročení státní hranice Po skončení druhé světové války organizovalo ministerstvo zdravotnictví různé osvětové a zdravotní akce jako například prevence proti kojenecké úmrtnosti nebo akce očkování proti tuberkulóze (TBC). Pomůcky a zdravotnický materiál získávalo od dánského Mezinárodního červeného kříže. Tou dobou se Stránský seznámil s několika dánskými piloty. A byli to oni, s jejichž pomocí se mu údajně podařilo „dostat za hranice“ jednoho studenta z Brna. Plánoval, že s jejich pomocí opustí komunistické Československo i on sám.