náhled|Velký znak Plzně Dějiny Plzně začínají v raném středověku, přičemž první písemná zmínka pochází z roku 976. Trvalé lidské osídlení zde však existovalo ještě před tímto datem, přímým předchůdcem města je slovanské hradiště a pozdější hrad Starý Plzenec.
Před vznikem města První zmínky o Plzni (dnešním Starém Plzenci) pocházejí z roku 976 od kronikáře Dětmara Meziborského, kdy u tohoto přemyslovského hradiště kníže Boleslav II. během tzv. bitvy u Plzně porazil vojsko německého krále Oty II. V podhradí postupně vyrostlo městské sídlo s řadou kostelů a živým obchodním ruchem. Přemysl Otakar I. svěřil správu Plzeňska knížeti Děpoltovi z vedlejší linie Přemyslovců.
Středověk
13. a 14. století Do nynější polohy (v jižním sousedství tehdejší vsi Malice) přenesl město pod názvem Nová Plzeň král Václav II. roku 1295 jako důležitou obchodní křižovatku západních Čech na cestě z Prahy do Bavorska na soutoku řek Mže a Radbuzy. Jako první městský rychtář je uváděn jistý Jindřich, ještě roku 1298 se zmiňují stavební práce budování města, vzniklého s městskými hradbami, čtyřmi městskými branami (Litická, Skvrňanská, Pražská a Saská) a vodním příkopem.
Díky své výhodné poloze na křižovatce obchodních cest a hlavně na trase z německých zemí do Prahy se brzy Plzeň stala třetím největším a nejdůležitějším městem v Čechách, po Praze a Kutné Hoře. Usídlili se zde čeští a němečtí osadníci, řemeslníci, stejně jako řády dominikánů (nedochovaný dominikánský klášter na severozápadě),a minoritů (pozdější františkánský klášter na jihovýchodě při hradbách). Farní kostel sv. Bartoloměje ve středu náměstí byl roku 1310 svěřen do správy řádu Německých rytířů, roku 1320 byl pak postaven špitální kostel sv. Maří Magdalény. Za vlády králů Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV. došlo k dalšímu rozšíření městských privilegií, mj. osvobození měšťanů od některých lokálních celních poplatků či práva pořádat pravidelné trhy, a posílení loajality města královské moci. Věrně Plzeň stála také při Václavu IV., který ve městě několikrát pobýval. Ve městě se již v počátcích jeho historie začala tvořit silná tradice pivovarnictví. Postupně zde začalo vznikat také tzv. plzeňské podzemí.
15. století Na samém počátku husitských válek měli husité díky radikálnímu knězi Václavu Korandovi ve městě velký vliv. Koranda v Plzni působil od roku 1414, posléze zde založil husitskou obecMalá československá encyklopedie. Svazek 3. Praha : Academia, 1986. 903 s. cnb000125650. S. 528. a ochotně do ní přijímal náboženské novotáře (např. v roce 1416).Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 14. díl. V Praze: J. Otto, 1899. 1066 s. cnb000277218. S. 803. Ke konci září 1419 přivedl od Plzně na návrší Na Křížkách procesí s Tělem Božím a radil na tomto shromáždění lidem, aby místo hole poutnické si vzali do rukou meč. V listopadu 1419 pak nechal z města vyhnat s husity nesympatizující kněží a přivedl do města Jana Žižku, který město následně využil jako základnu pro své bojové akce, mj. bitvu u Nekmíře.
V březnu roku 1420 ale byli Koranda s Žižkou a jejich věrnými nuceni odejít do Tábora a Plzeň se následně stala baštou katolické strany a zázemím vojsk tzv. plzeňského landfrýdu, vedeným mj. Vilémem Švihovským z Rýzmberka. Celkem čtyřikrát byla husity neúspěšně obléhána: nejprve v únoru 1421 Janem Žižkou, posléze vítězným husitským vojskem po bitvě u Tachova na podzim 1427 za účasti Prokopa Holého, dále v červnu 1431 a naposled opět Holého vojsky mezi 14. červencem 1433 a 9. květnem 1434. Při velkém a úspěšném výpadu za hradby před Vánocemi roku 1433 se Plzeňanům mimo jiné podařilo uloupit i trofejního dvouhrbého velblouda, kterého sirotci obdrželi jako dar od polského krále. Poslední obléhání trvalo až téměř do konce hlavní fáze husitských válek, ukončené bitvou u Lipan 30. května toho roku. Císař Zikmund pak loajalitu Plzeňanů ocenil vydáním několika zlatých bul 19. září 1434 v Řezně, které mj. město osvobozovaly od královské berní daně a od celních a mýtných poplatků v české i německé říši a rozšířily městský znak o ukořistěného velblouda.
V následných letech se Plzeň podílela se na odporu proti Jiřímu z Poděbrad, tehdejšímu regentovi nezletilého Ladislava Pohrobka. Poskytovala zázemí k Jiřímu opoziční Strakonické jednotě, mj. po porážce v bitvě u Rokycan v červnu 1450, po které bylo toto uskupení nuceno uznat Jiřího autoritu. Po zvolením Jiřího českým králem se 16. a 17. října roku 1459 konalo v Plzni jednání krále Jiřího s bavorským vévodou Ludvíkem IX. Bohatým a falckrabětem Fridrichem, kde byly urovnávány spory a Jiří zde zároveň potvrdil Zikmundova privilegia Plzni. Poté, co 23. prosince 1466 prohlásil papež Pavel II. Českým zemským sněmem zvoleného českého krále Jiřího z Poděbrad kacíře za sesazeného z trůnu, sídlila ve městě od roku 1467 v Plzni pražská kapitula, která byla v letech 1431–1561 nejvyšším orgánem římsko-katolické církve v Čechách. Administrátor arcibiskupství v té době byl Hilarius Litoměřický, který kromě spisů polemizujících s kališníky sepsal i latinskou Historii města Plzně. Za věrnost papežské stolici rozšířil papež Jan II. městu dosavadní znak o dvě nová pole: dva zlaté svázané papežské klíče v stříbrném a zbrojnoše v brnění, držícího pravicí půl orla ve zlatém poli. V následných tzv. česko-uherských válkách byla Plzeň loajální uherskému králi a českému vzdorokráli Matyáši Korvínovi, nedaleko městských bran byla roku 1478 svedena druhá bitva u Plzně, roku 1479 se pak poddalo autoritě Vladislava II. Ten opět rozšířil městská privilegia, rovněž bylo vydáno nařízení o nutnosti znalosti češtiny pro obyvatele města a okolí, stejně jako zákazu usazování ve městě Židům.
Plzeň je také kolébkou českého knihtisku, nejstarší zdejší tiskárna fungovala na rohu dnešních ulic Smetanova a Bezručova. nejstarším tiskem je zřejmě Statuta Arnošta z Pardubic z roku 1476, ač dříve za něj byla považována kniha Kronika trojánská už z roku 1468. Doloženými majiteli tiskárny byli Mikuláš Bakalář a Jan Pekk ze Švabachu, se kterým spolupracoval měšťan Jan Fencl řečený Mantuan. Tiskárna fungovala až do smrti Jana Pekka do roku 1533, další pak vznikla v Plzni až okolo roku 1800 z iniciativy Josefa Morgensauera.
Novověk vlevo|náhled|Dobytí Plzně roku 1618 16. století Počátkem 16. století bylo město výrazně poškozeno požáry, zejména roku 1507, kdy shořely dvě třetiny města. Loupeživý rytíř Jan Bavůrek ze Švamberka, vymezující se proti centralistické politice krále Vladislava, byl 4. února 1507 popraven na plzeňském náměstí, což vzbudilo řadu protestů a události požáru jsou jejich možnými důsledky. Roku 1519 byl popraven městský rychtář Petr Vydra, původně krejčí, za přípravu povstání proti konšelům, druhému obviněnému Mikuláši Karasovi se podařilo uniknout. Když roku 1547 vypuklo první české stavovské povstání, Plzeňští zůstali věrni králi. Po porážce německých protestantů u Mühlberka pak čeští stavové své svolané vojsko rozpustili a povstání tak neuspělo. Král Ferdinand I. odměnil Plzeň za osvědčenou věrnost tím, že jim 25. srpna 1547 přiřkl první hlas a místo na zemských sněmech po Starém a Novém městě pražském, kteréžto pozice se tradičně těšila Kutná Hora. Po protestech Kutnohorských byl spor mezi oběma městy urovnán až 17. září 1694 byl rozhodnutím císaře Leopolda I., po kterém se tato pozice mezi oběma městy meziročně střídala. Za Matouše Švihovského, posledního arciděkana u sv. Bartoloměje z řádu Německých rytířů bylo uděleno dědičné právu užívat kněžími při nedělních bohoslužbách mitru, berlu, rukavice, prsten a sandály, tedy pontifikátní odznaky. Po smrti Švihovského roku 1546 přešlo právo volby arciděkana na obec.
Od poloviny 16. století začíná ve městě působit řada italských stavitelů, kteří městu vtiskávají renesanční ráz, vrcholem tohoto stavebního období je pak budova renesanční plzeňské radnice v severní části náměstí od Giovanniho de Statia vybudovaná v letech 1554 až 1559. V únoru 1555 ve městě krátce pobýval čerstvě sezdaný manželský pár českého místodržícího Ferdinanda II. Tyrolského, syna Ferdinanda I., a jeho chotě Filipíny Welserové (partneři si nebyli rodově rovní, proto nebyl jejich sňatek politicky žádoucí), na jejich počest byl na náměstí uspořádán rytířský turnaj. Za vlády císaře Rudolfa II. probíhaly snahy o minimalizaci přítomnosti protestantů (zejména luteránů), mj. královským zákazem z roku 1579, aby bylo protestanti voleni do městské rady.
Na devět měsíců, od září 1599 do června 1600, se stala Plzeň hlavním městem Svaté říše římské, když sem císař Rudolf II. uprchl před morovou epidemií řádící v Praze. Sídlil v tzv. Císařském domě na náměstí, vedle budovy radnice.
17. století náhled|Plzeň na vedutě Václava Hollara z poloviny 17. století Po vypuknutí druhého stavovského povstání v květnu 1618 stála Plzeň opět při císařské autoritě. K její vojenské podpoře byl císařem vyslán menší vojenský oddíl pod velením hejtmana Felixe Dornheima. Již v září však k městu dorazilo z Německa spojenecké vojsko povstalců pod velením Petra Arnošta II. Mansfelda, které město 21. listopadu 1618 dobylo, vůbec poprvé za jeho historii, což představovalo jednu z prvních velkých obléhacích operací třicetileté války. Mansfeld pak do bojů proti císařské armádě výrazněji nezasáhl (včetně odmítnutí účasti v bitvě na Bílé hoře) a na počátku roku 1621 pak vydal město za 140 000 zlatých generálu Tillymu a s vojskem odtáhl zpět do Horního Saska. Plzeň byla pobytem armády hospodářsky zubožena. V listopadu 1633 přitáhl do města Albrecht z Valdštejna (ubytován byl v domě na náměstí č. 105), který zde hodlal s vojskem přezimovat a na jaře pokračoval s tažením proti švédské armádě v Sasku. Kvůli své nejisté vojenské a politické pozici si zde již těžce nemocný Valdštejn 11. února 1634 vynutil sepsání deklarace věrnosti jeho důstojníků. Z Plzně pak odcestoval do Chebu, kde byl 24. února, spolu s členy nejvyššího velení vojska, úkladně zavražděn. Švédská obléhání města v letech 1637 i 1648 byla neúspěšná, ve druhém případě díky přičinění, původem nizozemského, císařského plukovníka Jana van der Croona, který město v letech 1645 až 1649 přeměnil na bytelnou pevnost. Ve městě začal roku 1582, v rámci procesu sílící rekatolizace, působit řád jezuitů.
Ve druhé polovině 17. století proběhlo ze strany císaře, posléze pak pražského arcibiskupa, několik neúspěšných snah o zřízení plzeňského biskupství. 2. června 1660 se Plzni dostalo dekretem Leopolda I. potvrzení všech privilegií. Dne 8. ledna 1683 byl v Plzni z Leopoldova nařízení založen 35. pěší pluk. Téhož roku postihla město velká morová epidemie, po jejímž skončení byl na náměstí vztyčen barokní Mariánský sloup. V roce 1695 byl v Plzni popraven Jan Sladký Kozina, vůdce chodského povstání proti vrchnosti.
18. století Roku 1712 byl ve městě založen nový klášter řádu jeptišek dominikánek, z iniciativy hraběnky Kateřiny Vratislavové z Mitrovic, která zakoupila pro klášter spáleniště pěti domů, stavbu pak provedl architekt a stavitel Jakub Auguston. Během morové epidemie v Čechách, silně zuřící také v Praze, přechodně pobýval se svým úřadem od října 1713 do ledna 1714 český místodržící, z vděčnosti za vyhnutí se epidemie městu byl dále rozšířen morový sloup. Během válek o rakouské dědictví v Plzni od října 1741 do června 1742 sídlila stálá posádka okupační francouzské armády spadající pod velení generála Gassiona. V období osvícenského absolutismu za vlády Marie Terezie a Josefa II. došlo díky rozsáhlým státním reformám k reorganizaci městské správy, završená roku 1787 vytvořením úřadu purkmistra a rady v podobě magistrátu.
Po zrušení jezuitského řádu roku 1773, a následným zánikem jezuitského gymnázia v Klatovech, podala Plzeň žádost o zřízení vlastního gymnázia, které bylo vyhověno roku 1776. Provozu nové instituce se ujal řád dominikánů, po jeho zrušení roku 1786 převzali výuku premonstráti z kláštera v Teplé. Téže roku 1776 založil ve městě tehdejší plukovník hrabě Leopold von Strassoldo německou vojenskou školu.