náhled|Obálka vydání Kodexu kanonického práva z roku 1983

Kodex kanonického práva z roku 1983 (zkráceně 1983 CIC z latinského názvu Codex Iuris Canonici), nazývaný také Janopavlovský kodex, je „základním souborem církevních zákonů pro latinskou církev“. Jedná se o druhou a současnou komplexní kodifikaci kanonického zákonodárství pro latinskou církev sui iuris katolické církve. Byl promulgován 25. ledna 1983 Janem Pavlem II. a právní účinnosti nabyl první neděli adventní (27. listopadu) 1983. Nahradil Kodex kanonického práva z roku 1917, který byl promulgován Benediktem XV. 27. května 1917.

Historie

Pozadí Současný Kodex kanonického práva je druhou komplexní kodifikací neliturgických předpisů latinské církve, která nahradila Pio-Benediktinský kodex, jenž byl vyhlášen Benediktem XV. v roce 1917.Ap. Const. Providentissima Mater Ecclesia

Když papež Jan XXIII. vyhlásil nový ekumenický koncil katolické církve, oznámil také záměr revidovat CIC z roku 1917.

Práce Pontificia Commissio Codici iuris canonici recognoscendo, která byla založena v roce 1963, pracovala na revizi Kodexu kanonického práva z roku 1917 po celý pontifikát Pavla VI. a dokončila ji v prvních letech pontifikátu Jana Pavla II.

Sacræ disciplinæ leges 25. ledna 1983 Jan Pavel II. apoštolskou konstitucí Sacrae disciplinae leges vyhlásil Kodex kanonického práva z roku 1983 pro všechny členy katolické církve, kteří patřili k latinské církvi. Tato apoštolská konstituce zavedla Kodex kanonického práva z roku 1983 pro latinskou církev, který vstoupil v platnost první neděli následujícího adventu, tedy 27. listopadu 1983.

V proslovu k účastníkům kurzu na Gregoriánské univerzitě v Římě o novém Kodexu kanonického práva, který papež pronesl 21. listopadu 1983, označil nový kodex za „poslední dokument II. vatikánského koncilu“.

Oficiální jazyk Přestože existuje řada překladů kodexu z roku 1983, právní sílu má pouze původní latinský text.

Ekleziologická inspirace kodexu z roku 1983

Dekret II. vatikánského koncilu Optatam totius (č. 16) vzhledem k rozhodnutí reformovat stávající kodex stanovil, že „učení kanonického práva má brát v úvahu tajemství církve podle dogmatické konstituce De Ecclesia“. Pio-benediktinský kodex z roku 1917 byl ve skutečnosti strukturován podle dělení římského práva na „normy, osoby, věci, procesy, tresty“.

Jan Pavel II. popsal ekleziologickou inspiraci Kodexu z roku 1983 takto:

Kodex z roku 1983 je tedy sestaven pokud možno podle „tajemství církve“, přičemž nejvýznamnější knihy – druhá, třetí a čtvrtá – odpovídají munus regendi, munus sanctificandi a munus docendi („poslání“ řízení, bohoslužby/posvěcování a učitelského úřadu), které zase vycházejí z královské, kněžské a prorocké úlohy či poslání Krista.

Podrobně o struktuře Kodex kanonického práva z roku 1983 obsahuje 1752 kánonů neboli zákonů, většinou rozdělených do paragrafů (označovaných „§“) a/nebo čísel (označovaných „°“). Proto by se citace kodexu zapsala jako kán. (nebo kánon) 934, §2, 1°.

Pododdíly Kodex je rozdělen do sedmi knih, které se dále dělí na části, oddíly, statě, hlavy a články. Ne každá kniha obsahuje všech pět pododdílů. Hierarchicky uspořádané pododdíly jsou tyto: Kniha (Liber) Část (Pars) Oddíl (Sectio) Stať (Titulus) Hlava (Caput) Článek (Art.)

Většina kodexu nevyužívá všechna tato dělení, ale jedním z příkladů v českém překladu z roku 1994 je např.:

„KNIHA II BOŽÍ LID; ČÁST 2 HIERARCHICKÉ ZŘÍZENÍ CÍRKVE; Oddíl 2 MÍSTNÍ CÍRKVE A JEJICH PŘESTAVENÍ; Stať III – VNITŘNÍ USPOŘÁDÁNÍ MÍSTNÍCH CÍRKVÍ; Hlava 2 – Diecézní kurie; Článek 2 – Kancléř a ostatní notáři. Archívy.“

Základní jednotkou kodexu je kánon. Jeho dílčí části vypadají následovně Kánon (Kán. 321 –) Paragraf (§, např.: – § 2.) Číslo (°, např.: 3°)

Některé kánony obsahují „čísla“ bez „paragrafů“, zatímco většina kánonů obsahuje „paragrafy“ a většina „paragrafů“ neobsahuje „čísla“.

Osnova Osnova sedmi knih Kodexu kanonického práva z roku 1983 je následující:

KNIHA IVšeobecné normy (Kán. 1–203)Vysvětluje obecné použití zákonů KNIHA IIBoží lid (Kán. 204–746)Rozebírá práva a povinnosti laiků a duchovních a nastiňuje hierarchické uspořádání církve KNIHA IIIUčitelský úřad církve (Kán. 747–833)Křesťanská služba, misijní činnost, vzdělávání a sociální komunikace KNIHA IVPosvěcující služba církve (Kán. 834–1253)Svátosti a jiné bohoslužebné úkony; bohoslužebná místa; svátky a postní dny KNIHA VMajetek církve (Kán. 1254–1310)Vlastnictví, smlouvy a závěti; obdoba občanského obchodního práva KNIHA VICírkevní tresty (Kán. 1311–1399)Zločiny a tresty KNIHA VIISoudní a mimosoudní řízení (Kán. 1400–1752)Procesní právo; soudy a tribunály; zvláštní procesy; trestní řízení; správní řízení.

Shrnutí

Kniha I: Všeobecné normy (Kán. 1–203) Tato část kodexu obsahuje obecná pravidla týkající se

pramenů práva fyzických a právnických osob správy a úřadů počítání času

Prameny práva jsou zákony (včetně zvyků jako zvláštního způsobu legislativy z důvodu nutnosti schválení zákonodárcem), které obsahují univerzální předpisy, obecné vyhlášky (legislativní nebo prováděcí), instrukce a zákony, které se vztahují ke zvláštní skupině a v případě zákonů jsou touto skupinou samy uzákoněny, a správní akty, které rozhodují pouze o jednotlivých případech.

Osoby jsou fyzické nebo právnické osoby. Ne každý je považován za „fyzickou osobu“ podle definice kodexu z roku 1983, protože osobou s následnými povinnostmi a právy se člověk stává až křtem.

Kodex stanoví podmínky platnosti právního úkonu, zejména pokud jde o formu, donucení, nesprávné pochopení a chybějící účast.

Právní moc se dělí na tři složky: zákonodárnou, výkonnou a soudní. Schopnost provádět právní úkony může být spojena s úřadem nebo může být delegována na osobu. Jmenování a ztráta církevního úřadu jsou zákonem upraveny.

Čas upravuje předpis, který jde ruku v ruce s národními předpisy, ale lze ho dosáhnout pouze v dobré víře a časovými definicemi.

Kniha II: Boží lid (kán. 204–746) Kniha druhá popisuje „Boží lid“. Pojednává o obecných právech a povinnostech členů církve a dále o uspořádání církve od Svatého stolce až po místní farnost.

Hierarchické uspořádání řeholních a sekulárních institutů a společností apoštolského života je ukázáno v míře dostatečné pro vysvětlení rozsahu použitelnosti předpisů druhé části. Řeholní institut je společnost, v níž členové podle příslušného práva skládají veřejné sliby. Tato kniha je rozdělena do tří částí:

Křesťanští věřící Hierarchické uspořádání církve Instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života

Věřícím křesťanům ukazuje společné povinnosti věřících, povinnosti laiků a povinnosti svěcených služebníků nebo kleriků se zvláštním zřetelem na formaci a inkardinaci a exkardinaci kleriků a osobních prelátů. Dále jsou konstituována sdružení křesťanských věřících, zejména jejich uznání za právnickou osobu, rozdělená na sdružení veřejná, soukromá a sdružení laiků.

Druhá část nese název „Hierarchické zřízení církve“. Tato část popisuje složení, práva a povinnosti nejvyššího orgánu církve, který se skládá z římského papeže, kolegia biskupů, biskupské synody, kolegia kardinálů, římské kurie a papežských legátů.

V otázce zasvěceného života kodex upřesňuje, že sekulární institut je institut zasvěceného života, v němž věřící křesťané žijící ve světě usilují o dokonalost lásky a snaží se přispívat k posvěcení světa, zejména zevnitř. Společnosti apoštolského života skládají sliby pouze soukromé povahy.

Kniha III: Učitelský úřad církve (kán. 747–833) Kniha III. popisuje učitelský úřad církve. Formami výuky jsou služba Božímu slovu v podobě kázání Božího slova a katechetického vyučování, misijní činnost církve, katolické vzdělávání ve školách, na katolických univerzitách a jiných vysokých školách a na církevních univerzitách a fakultách, komunikační nástroje a zejména knihy a konečně vyznání víry.

Kniha IV: Posvěcující služba církve (kán. 834–1253) Ve čtvrté knize je vysvětleno fungování církve a její duchovní úkony. Tato kniha se skládá ze tří částí

svátosti ostatní bohoslužebné úkony posvátná místa a doby

Svátosti jsou křest, biřmování, eucharistie, smíření, pomazání nemocných, kněžství a manželství. U jednotlivých svátostí jsou popsány podmínky, obřad a jeho účastníci.

Dalšími úkony bohoslužby jsou svátostiny, liturgie hodin, církevní pohřby, úcta ke svatým, úcta k posvátných obrazům a relikviím, slib a přísaha.

Posvátná místa jsou ta, která jsou určena k bohoslužbě nebo k pohřbívání věřících. Kodex zná pět druhů posvátných míst: kostely, oratoře a soukromé kaple, svatyně, oltáře a hřbitovy. Posvátné dny jsou zasvěcené svátky, sváteční dny a kající dny.

Kniha V: Majetek církve (kán. 1254–1310)

Tato část Corpus Iuris představuje úpravu občanského práva. Jsou zde obsaženy pokyny týkající se nabývání a správy věcí, zejména nabývání darováním buď aktem inter vivos, nebo aktem mortis causa, a smlouvy se zvláštní péčí o vyživovací povinnost.

Kniha VI: Církevní tresty (kán. 1311–1399) Tato kniha obsahuje kanonickou obdobu civilního trestního práva. Kniha má dvě části: delikty a tresty obecně tresty za jednotlivé delikty

První část deklaruje nutnost porušení zákona a ukazuje hranice a požadavky takového trestního zákona. Vymezuje důvody, které vylučují trestnost, jako je nedostatek užívání rozumu, nezletilost (méně než sedmnáct let), právní nebo skutkový omyl, chybějící zavinění nebo úmysl a sebeobrana. Dále popisuje případy z hlediska společenského jako spolupachatelství, úmyslné zavinění a pokus. Možné tresty jsou cenzury (exkomunikace a suspenze), tresty expiatorní (zákaz nebo příkaz týkající se pobytu na určitém místě nebo území, zbavení moci, úřadu, funkce, práva, výsady, způsobilosti, přízně, titulu nebo insignií) a trestní nápravná opatření a pokání. Nakonec je upraveno právo na aplikaci a zánik trestů.

Kánon 1374 implicitně odkazoval na trest exkomunikace pro svobodné zednáře, který byl prosazen kánonem 2335 kodexu z roku 1917, jenž právo stíhat a exkomunikovat římskokatolické svobodné zednáře svěřil výhradně papeži. V roce 1981 Posvátná kongregace pro nauku víry znovu potvrdila, že kanonické právo zakazuje „katolíkům pod trestem exkomunikace zapisovat se do zednářských nebo jiných podobných sdružení.“ Členství bylo stále zakázáno v dokumentu z roku 1983, ale důraz byl kladen na zákaz pro zednáře přijímat svaté přijímání.

Druhá část ukazuje jednotlivé delikty, rozdělené na delikty proti náboženství a jednotě církve, delikty proti církevním autoritám a svobodě církve, delikty proti zvláštním povinnostem, delikty proti lidskému životu a svobodě, uzurpování církevních funkcí a delikty při jejich výkonu a zločin lži. Kromě těchto případů (a případů uvedených v jiných zákonech) lze potrestat vnější porušení božského nebo kanonického práva, pokud zvláštní závažnost porušení vyžaduje trest a je naléhavě třeba zabránit skandálům nebo je napravit.

Revize z roku 2021

Katolická církev v červnu 2021 aktualizovala VI. knihu svého Kodexu kanonického práva z roku 1983 (v platnost vstoupila 8. prosince 2021) a stanovila jasnější pravidla pro řadu trestných činů, včetně sexuálních. Revize byla výsledkem dlouhého procesu zahájeného v roce 2009 s cílem lépe předcházet a řešit případy sexuálního zneužívání v katolické církvi, kterého se dopustily duchovní osoby na nezletilých dětech svěřených do jejich péče, ale také na zranitelných dospělých, nebo jiné sexuální delikty, které církev považuje za hříšné kvůli porušení kněžského celibátu v katolické církvi. Papež František, arcibiskup Filippo Iannone a další představitelé prohlásili, že biskupové byli v minulosti při trestání pachatelů příliš shovívaví, zčásti kvůli volnému prostoru, který umožňovalo vágní znění kanonického práva, a formálně zavedli laicizaci jako trest za některé sexuální delikty.