Holub maorský (Hemiphaga novaeseelandiae) je druh měkkozobého ptáka, který je endemický Novému Zélandu. Poddruh spadicea se kdysi vyskytoval i na australském ostrově Norfolk, avšak kolem roku 1900 vyhynul následkem nadměrného lovu. Nejbližším příbuzným holuba maorského je holub chathamský z Chathamských ostrovů, se kterým utváří rod Hemiphaga. Holub maorský je nápadný statný pták s výškou až 50 cm a váhou kolem 600–700 g. Spodní část hrudi je sněhově bílá, zbytek těla hraje modrozelenými lesklými (iridiscentními) barvami. Živí se převážně ovocem. Dokáže spolknout ovoce o průměru až 25 mm, což žádný jiný nativní recentní novozélandský pták nedokáže. To z holuba maorského dělá výjimečně důležitého roznašeče semen řady původních druhů stromů.
Tvoří monogamní páry, které spolu zahnizďují i několik let po sobě a v páru zůstává i v době mimo hnízdění. Samice klade pouze jedno vejce do hnízda z chrastí umístěného na stromě. Vyskytuje se v různých habitatech od původní buše po nově vysázené druhotné lesy nepůvodního typu. Stavy holubů maorských se po evropské kolonizaci značně snížily následkem lovu, úbytku habitatu a zavlečením nepůvodních druhů savců, proti kterým holubi maorští nemají vyvinutou přirozenou obranu. K těmto savcům patří kusu liščí, krysy a hranostajové. Díky intenzivním ochranářským opatřením spočívajícím hlavně v odchytu predátorů se ve 21. století stavy holubů maorských postupně navyšují, pročež je druh hodnocen jako málo dotčený. Jeho stavy nicméně závisí na ochranářských zásazích.
Holub maorský má důležité postavení v maorské kultuře, kde je považován za taonga, čili vysoce ceněnou entitu. Druh byl důležitou součástí maorského jídelníčku; Maorové holuby lovili po tisících a uchovávali je naložením do vlastního tuku. Vedle masa si Maorové cenili i peří, kterým zdobili košíky na potraviny nebo z něj šili ceremoniální pláště. V roce 2018 byl holub maorský zvolen novozélandským ptákem roku.
Systematika
Dějiny objevu druhu První písemné zmínky Evropanů o druhu pochází od mořeplavců z konce 60. a z průběhu 70. let 18. století. Holuba maorského zaznamenal v roce 1769 v Doubtless Bay (Northland) Guillame Labe, námořní důstojník na lodi St Jean Baptiste. V lednu 1770 se o druhu stručně zmínil Sydney Parkinson, skotský přírodovědec, který se účastnil první plavby Jamese Cooka. Francouzský mořeplavec Julien Crozet druh pozoroval v Bay of Islands (okres Far North, Northland). Crozet ve svých zápiscích z cest z roku 1772 zmínil, že se jedná o „překrásného holuba velikosti kuřete s nádherným zářivě modrým a zlatým opeřením“. V dubnu 1773 exemplář druhu odchytili Johann a Georg Forsterovi v oblasti Dusky Sound. Georg Forster pořídil první ilustraci holuba.
O druhu se zmiňoval i anglický ornitolog John Latham ve své knize z roku 1783, avšak Latham nepřiřadil druhu vědecké jméno. O formální popis druhu se postaral až německý přírodovědec Johann Friedrich Gmelin v roce 1789. Gmelin druhu přiřadil binomické jméno Columba novaeseelandiae, čímž druh zařadil do početného rodu Columba. Francouzský přírodovědec Charles Lucien Bonaparte v roce 1854 vytyčil rod Hemiphaga a za typový druh určil právě holuba maorského (Hemiphaga novaeseelandiae). Toto vědecké jméno uznává i moderní taxonomie.
Rodový název druhu Hemiphaga pochází ze starořeckého hēmi, což znamená „poloviční“ či „malý“, a posledních slabik výrazu Carpophaga (doslova „ovocožravý“), což je dnes již nepoužívaný rod holuba (jeho zástupci byli začleněni do rodu Ducula), jehož zástupci se živí ovocem. Bonaparte totiž považoval holuba maorského někde na půl cesty mezi rody Carpophaga a Megaloprepia (dnes Ptilinopus). Druhové jméno novaeseelandiae znamená „novozélandský“. Maorové, domorodí obyvatelé Nového Zélandu, označují holuba maorského nejčastěji jako kereru (kererū), v Northlandu se též používá kuku (kūkū) nebo kokopa (kūkupa či kukupa).
Fylogeneze náhled|Kostra holuba maorského U holuba maorského se rozeznávají 2 poddruhy s následujícím rozšířením:
H. n. novaeseelandiae (Gmelin, JF, 1789) – Severní, Jižní a Stewartův ostrov Nového Zélandu. † H. n. spadicea (Latham, 1801) – ostrov Norfolk (na severozápad od Nového Zélandu, politicky patří Austrálii). V minulosti byl uznáván ještě jeden poddruh, a sice Hemiphaga novaeseelandiae chathamensis, avšak po publikaci rozsáhlé osteologicko-morfologické studie z roku 2001 se začal uznávat za samostatný druh holub chathamský (Hemiphaga chathamensis). Analýza mitochondriální DNA potvrdila, že H. n. novaeseelandiae a H. n. spadicea jsou spolu mnohem více příbuznější než s H. chathamensis, který se od nich geneticky liší a jeho vydělení do samostatného druhu je tedy oprávněné. K oddělení H. n. novaeseelandiae a H. n. spadicea došlo někdy v pleistocénu (ostrov Norfolk vznikl teprve někdy v letech 3,2–2,4 mya následkem sopečné činnosti).
Holub maorský je řazen do rodu Hemiphaga, podčeledi Ptilinopinae a čeledi holubovití (Columbidae). Rod Hemiphaga má pouze dva zástupce, vedle holuba maorského to je jeho sesterský taxon holub chathamský. Nejvíce příbuzní tomuto kladu jsou holub hnědochocholatý (Lopholaimus antarcticus) z Austrálie a holub Albertisův (Gymnophaps albertisii) z Nové Guineje (resp. rod Gymnophaps). Jejich vztahy zachycuje následující kladogram:
Rozšíření a populace vlevo|náhled|Holub maorský s roztaženými křídly Holubi maorští se vyskytují pouze na Novém Zélandu. Jsou poměrně hojně rozšíření od severního cípu Severního ostrova (Northland) přes Jižní až po Stewartův ostrov včetně některých menších novozélandských ostrůvků jako je Velký a Malý bariérový ostrov, ostrovy Hen a Chicken, Mayor a Kapiti. Stavy holubů maorských výrazně poklesly po evropské kolonizaci následkem introdukovaných savčích predátorů, bezměrného lovu a destrukce habitatu. Celková početnost populace není známá, avšak druh bývá popisován jako běžný až neobvyklý. Novodobý výskyt holubů maorských je silně ovlivněn přítomností lesních porostů, typem lesa a množstvím predátorů. Hustota výskytu druhu se pohybuje mezi 10–200 ptáky na 1 km², přičemž k největším hustotám výskytu dochází v lesních oblastech s intenzivní kontrolou predátorů. Holub maorský vyhledává různé typy lesa od původních podokarpových a pabukových pralesů po sekundární regenerační lesy původního typu i exotické (nepůvodní) lesy. Obývá i městské parky, venkovské i předměstské zahrady nebo větrolamy při okraji zemědělských polí. Vyskytuje se od úrovně moře do podhorských a horských oblastí do cca 1100 m n. m.
Na základě nízké genetické diverzity druhu se předpokládá, že druh prošel v relativně nedávné době efektem hrdla lahve během posledního glaciálního maxima (LGM), během kterého se populace koncentrovala v lesním refugiu v Northlandu (severní cíp Severního ostrova, kde převládá výrazně teplejší klima než ve zbytku Nového Zélandu), kde zůstal zachován souvislý les. Poté, co se klima začalo oteplovat, se holubi rychle rozšířili do ostatních oblastí Nového Zélandu. Kosterní pozůstatky holuba maorského z ostrova Raoul (Kermadekovy ostrovy) dokládají jeho přítomnost i v této oblasti, kde druh vyhynul někdy koncem 19. století následkem lovu a predace introdukovanými kočkami. Norfolkský poddruh spadicea byl endemický ostrovu Norfolk, avšak kolem roku 1900 vyhynul.
Popis náhled|Hlava holuba maorského s detaily iridiscentního opeření Jedná se o velký druh lesního holuba o váze kolem 600–700 g, délce těla přibližně 50 cm a rozpětím křídel kolem 75 cm. Hlava, hrdlo a horní strana hrudi jsou kovově zelené s bronzovým až nafialovělým odleskem, který je nejvýraznější v oblasti krku. Šíje, horní část hřbetu a předloketní letky jsou leskle fialové s měděným odleskem. Spodní část hřbetu, kostřec a svrchní ocasní krovky i zbytek horní strany křídel jsou leskle světle šedozelené. Barevné odstíny lesklého opeření se mohou zdát někdy až šedé v závislosti na úhlu dopadajícího světla. Spodní krovky ocasní jsou u těla stříbrně šedé, poté přechází do tmavě hnědé. Spodní strana křídel je světle šedá na letkách, tmavě hnědá na krovkách. Zelená horní část hrudi je od spodní bílé části oddělena ostrou linkou. Břicho a stehna jsou taktéž sněhově bílé. Zobák je červený s oranžovou špičkou. Oči jsou karmínové, tenký oční kroužek je červený až růžový. Nohy jsou karmínové. Samec i samice vypadají stejně. Křídla jsou široká a velmi silná a při letu vydávají dobře slyšitelný svištící až mírně klapavý zvuk. Nedospělí jedinci mají bledší zbarvení horní části těla, zobáku a nohou, kratší ocas a jejich hruď působí poněkud rozmazaně.
Norfolkský poddruh spadicea se od výše popsaného novozélandského poddruhu lišil jasně vymezenou kaštanově zbarvenou šíji, více šedými ručními letkami a kostřecem, tmavě fialovým ocasem a větším množstvím bílé na spodních krovkách ocasních a na spodní straně křídel.
Biologie
Chování náhled|Holubi maorští při rozepři na letních krmištích Sezónní přesuny holubů maorských jsou vysoce individuální. Holub může strávit týdny i měsíce v oblasti o pouhých několika hektarech, avšak poté může za jediný den najednou vykonat přelet o desítkách kilometrů za sezónně dostupnou potravou. Tak například během výzkumu holubů maorských na jihu Jižního ostrova jeden z holubů urazil za 100 dní kolem 480 km, přičemž 4× překonal Foveauxův průliv, zatímco jiný holub během 305 dní zůstal v oblasti o průměru 5 km. Podobně vysoce variabilní mohou být i jejich domovské okrsky, které během stejné studie měly od 600 do 31 700 hektarů. Holubi z oblasti Taranaki vybavení sledovacími zařízeními zase přeletěli 60 km, aby se dostali k podzimním potravním zdrojům. Ke hřadování a odpočinku dochází o samotě na stromech. Holubi při hřadu zatáhnout hlavu a mírně naježí peří. Holubi maorští se občas myjí v dešti, během kterého se nohama pevně přichytnou bidla a přetočí se na stranu, a několik minut vystavují boční část spodiny dešti. Pak totéž opakují na druhé straně těla. K přirozeným predátorům patří ostříž novozélandský. Mnohem rozšířenější novozélandský dravec moták tichomořský na holuby maorské neútočí, nicméně holubi bývají v jeho přítomnosti nervózní.
Potrava vlevo|náhled|Video holuba maorského při sběru potravy ve stromovém baldachýnu Holub maorský je býložravý holub. V jeho stravě dominuje ovoce, které v některých oblastech tvoří dokonce jedinou potravní složku. Zaměřuje se hlavně na ovoce z místních nativních stromovitých a keřovitých rostlin jako jsou Prumnopitys ferruginea, Dacrycarpus dacrydioides, Beilschmiedia tawa, Beilschmiedia tarairi, Vitex lucens, Hedycarya arborea, Alectryon excelsus, Rhopalostylis sapida nebo Corynocarpus laevigatus. Pro holuby je důležitá druhová diverzita ovoconosných stromů, které mívají různou dobu květenství, což holubům zajišťuje přísun ovoce po co nejdelší období roku. Vedle nativních druhů pojídá i plody nepůvodních druhů rostlin jako jsou cesmína ostrolistá, kvajávy, třešně či malé švestky. Holubi maorští mají velmi široký rozsah rozevření zobáku, což jim umožňuje spolknout ovoce o průměru až 25 mm. Od vyhynutí ptáků moa tak velké ovoce nedokáže spolknout žádný jiný z nativních novozélandských lesních ptáků, a u řady druhů rostlin plodící takto velké ovoce je holub maorský jediným roznašečem jejich semen, což mu přisuzuje zcela klíčovou roli v regeneraci místních fragmentovaných pralesů. Regenerativní pralesy bez populací holubů maorských hynou.
Vedle ovoce holub maorský požírá i rostliny, květy a pupeny, a to jak nativních, tak nepůvodních druhů. K pojídaným rostlinám patří jerlín (Sophora), hoherie (Hoheria), mnohočerák (Melicytus ramiflorus, Melicytus lanceolatus), vrba (Salix), janovec metlatý (Cytisus scoparius), jetel (Trifolium), Dacrydium cupressinum, mulenbekie (Muehlenbeckia), pseudopanax, Nothofagus menziesii, Coprosma rotundifolia nebo Plagianthus betulinus. Na rozdíl od některých jiných novozélandských ptačích endemitů nevybírá z květů pouze nektar, ale požírá je celé. Krmí se většinou samostatně, pouze výjimečně v hejnech. náhled|Holub maorský při sběru ovoce