Achille Varzi (8. srpna 1904 – 1. července 1948) byl italský motocyklový a automobilový závodník. Začínal jako motocyklový závodník, od roku 1926 začal závodit i s automobily. Jezdil za Scuderia Nuvolari (Bugatti), Automobiles Ettore Bugatti, SA Alfa Romeo, Scuderia Ferrari (Alfa Romeo), Maserati a Auto Union. V letech 1929-1930 a 1934 získal titul mistra Itálie. Jako první v historii dokázal během jediné sezóny vyhrát Targa Florio i Mille Miglia (1934).
Životopis Achille Varzi se narodil v Galliate v provincii Novara (Piemont) a byl synem podnikatele v textilu. Syn Giuseppiny Colli Lanzi a Menotti Varziho, bohatého výrobce bavlny a textilu, majitele rodinného podniku Rossari e Varzi založeném jeho bratrem, senátorem Ercolem Varzim. První motocykl dostal od otce, když byl ještě malý kluk, na dojíždění do školy.
Varzi byl kontroverzní postavou, téměř se nesmál a byl tvrdý jak na své přátele, tak na sebe. Říká se, že byl chorobně nesmělý a výsledkem toho bylo jeho chladnokrevné vystupování a přílišná vážnost. V letech 1926-30 souběžně a úspěšně závodil na motocyklech i automobilech, což v historii motoristických závodů v podstatě nemá obdoby. Na návrh ministerské předsedy Mussoliniho z roku 1930 byl v roce 1931 Achille Varzi mj. za vítězství na Targa Florio 1930 (společně Tazio Nuvolarim, ten v roce 1930 vyhrál Mille Miglia) vyznamenám italským králem Viktorem Emanuelem III. titulem Cavalieri della Corona d´Italia (Rytíř Řádu italské koruny).
Po úspěšných létech s Bugatti a s italskými vozy Alfa Romeo a Maserati podepsal pro roky 1935-7 smlouvu s německým hegemonem Auto Union, finančně podporovaným nacistickým Německem. Ale dělal zde pouze "křoví" pro německé favority Bernda Rosemeyera a Hanse Stucka. Pro závěr tohoto angažmá se uvádí, že měl vážné osobní problémy, včetně závislosti na morfiu. Absolvoval i těžký románek s Ilse Pietschovou, manželkou kolegy řidiče Paula Pietsche. V roce 1938 zmizel z dohledu závodních tratí (v roce 1938 ještě nedojel na Maserati Velkou cenu Tripolisu v Libyi a na GP Francie, byť přihlášen, nestartoval) a příchod druhé světové války zcela ukončil automobilové závody v Evropě. Během války Varzi překonal svou drogovou závislost a se svou manželkou, kterou si vzal koncem léta 1940, Normou Colombovou se tzv. usadil.
Po válce se Varzi pozoruhodně vrátil do automobilových závodů, ale významnějších úspěchů už nedosáhl. Startoval jako soukromník (Varzi Racing) v Argentině a v Brazílii v letech 1946-7 na lokálních závodech, byť v roce 1947 s vozem Alfa Romeo 308 zde 2× vyhrál (I Circuito Internacional Interlagos a Grand Prix Ciudad de Rosario). Na Gran Premio Internacional San Martín (Autódromo General José de San Martín) v Argentině skončil na 2. místě. V roce 1946 se pokusil uspět s Maserati ve "staré cihelně" v Indianapolis, ale nedokázal se kvalifikovat. V Evropě startoval v letech 1946-7 v několika Velkých cenách (Švýcarsko, Belgie, Itálie), kde vždy s Alfou Romeo 158 obsadil 2. místa, ale ve 3 menších závodech i zvítězil: III. Gran Premio del Valentino (1946) a Grand Prix Bari (1947), Grand Prix Turína (1947). Na tréninku pro Velkou cenu Švýcarska 1948 zahynul ve věku nedožitých 44 let. náhled|Achille Varzi - El Gráfico (1947)
Motocyklová kariéra Jako mladý muž byl úspěšným motocyklovým závodníkem na strojích Garelli, Norton, Moto Guzzi a Sunbeam. Brzy vyhrál a získal své první vítězství na okruhu Tigullio v roce 1922 s Garelli 350. Na Garelli 350 ccm skončil 18. března 1923 ještě jako 18letý na okruhu Rapalli dlouhém 70 km po 5 kolech (350 km) na 2. místě, na cremonském okruhu u Milána 7. května skončil na stejném stroji (5 kol, 314,94 km) na 3. místě, v závodě do vrchu Parme-Poggio Berceto třistapadesátky vyhrál. Koncem května skončil na Garelli 3. v závodě třídě do 350 ccm na okruhu Tortona u Milána. V roce 1923, ve věku 19 let, vyhrál italský šampionát 350, vyhrál v Perugii, Busto Arsizio, Padově, Parmě-Poggio Berceto. a Lario. Koncem roku závodil s 500 ccm Norton ve Velké ceně národů v Monze. Později se dostal až do týmu Norton, v jehož barvách v roce 1924 vyhrál Grand Prix Reale of Catalunia ve Španělsku. Na Sunbeamu 13. října 1924 vyhrál na okruhu Campi Flegrei třídu do 500 ccm, což byl poslední závod mistrovství Itálie. V celkovém pořadí obsadil v šampionátu 2. místo (15 b.) za nějakým Nuvorarim (22 b.). Od roku 1924 jel sedmkrát slavnou Tourist Trophy na Isle of Man TT. V roce 1924 vyhrál ve třídách 350 i 500 a vyhrál Nisbet Shield na Tourist Trophy. V roce 1925 jezdil za Sunbeam, ale byla to bezútěšná sezóna s vítězstvím na Novaře a návštěvnickým pohárem (Visitors Cup) pro nejlepšího zahraničního jezdce na Tourist Trophy. V roce 1926 na Tourist Trophy na Sunbeamu dojel jako 7. a opět získal návštěvnický pohár. Při Velké ceně národů na Sunbeamu 500, která se jela 5. září v Monze Varzi zvítězil v průměrné rychlosti 135,275 km/h (400 km za 2:57:29,4 h). Toho roku zaznamenal vítězství na Stradelle, na okruhu Belfiore, v Lodi, na Jadranském okruhu a na zmíněné Monze, po skvělém souboji s Arcangelim a stal se italským šampionem v třídě do 500 ccm. V roce 1927 na TT skončil jako 5. na Motto Guzzi. Zvítězil na okruhu Savio v třídě do 250 ccm. Poslední motocyklový závod zřejmě v roce 1928 jel na okruhu Circuito del Lario, kde Varzi na Bianchi vyhrál třídu do 350 ccm. Husarský kousek mu podařil 22. září 1929, kdy na Sunbeamu 500 vyhrál motocyklovou Velkou cenu na Monze v průměrné rychlosti 137,606 km/h a nejlepší kolo zajel v průměru 151,77 km/h. Kouzlo spočívalo v tom, že o týden dříve na stejném okruhu vyhrál s Alfou Romeo automobilovou Velkou cenu Monzy, čímž prokázal, že je stejně brilantním závodníkem na motocyklu, jakož i na automobilu. Souběžně na motocyklech i automobilech závodil ještě v roce 1930, více však s auty. Vyhrál po 225 km na okruhu u Livorna Velkou motocyklovou cenu Itálie, když na Sunbeamu v kategorii do 500 ccm zajel nejlepší čas dne.
Závodní kariéra (1926-1938) Kariéra Achille Varziho byla nabitá úspěchy. Tento Ital vyhrál bezpočet Velkých cen Grand Prix, dvakrát Targa Florio, jednou Mille Miglia a mnoho dalších závodů. Stal se také třikrát italským mistrem
Už v roce 1926 jel první závod, o Velkou cenu Milána (12. září) s vozem Bugatti T37A, ale před čtvrtinou závodu odpadl pro poruchu ložiska. V roce 1928 přešel zcela na automobilové závody, kde byl následujících deset let rivalem Tazia Nuvolariho, Rudolfa Caraccioly a Bernda Rosemeyera .
Na Bugatti Type 35C odjel 11. března 1928 za stáj Scuderia Nuvolari 4. Velkou cenu v Tripolisu (3. místo), potom skončil na 2. místě ve Velké ceně Alessandrie, ale brzy přešel na Alfu Romeo P2, se kterou skončil rovněž na 2. místě ve Velké ceně Evropy, která se jela 9. září v Itálii na okruhu v Monze. V italském šampionátu automobilů v tomto roce obsadil dělené 3. místo za Giuseppem Camparim a Nuvolarim.
Během italské závodní sezóny v roce 1929 dosáhl čtyř vítězství v Grand Prix, na okruhu Pietra Bordina v Alessandrii (21. dubna), na okruhu Tři fontány ve Velké ceně Říma, v rekordní čase 3:03:10,2 h a v průměrné rychlosti 128,692 km/h, čímž překonal loňský rekord Chirona (26. května), na okruhu Montenero u Livorna v závodě Coppa Ciano opět v rekordním čase a v průměru 87,175 km/h (21. července) a na oválu v Monze při Velké ceně Monzy (15. září). Všechny tyto závody odjel s osmiválcovou, dvoulitrovou Alfa Romeo P2 v týmu SA Ital. Ing. Nicola Romeo. S Alfa Romeo 6C-1750 SS dojel v dubnu společně s Colombem na 3. místě v Mille Miglia. Na Targa Florio se mu nazadařilo, skončil na Alfě ve 4. z 5. kol. V tomto závodě zvítězil již podruhé Albert Divo a na skvělém 5. místě dojel závodící gynekolog, doc. Dr. Otakar Bittmann na Bugatti T35B, který byl později bohužel diskvalifikován. V Cremoně 29. září překonal italský rekord na 10 km v třídě vozů do 2 l, když dosáhl času 2:41,5 min a průměrné rychlosti 222,91 km/h. Zúčastnil se 6. června také závodu do vrchu v Terstu (Trieste-Opicina, 5. ročník, 13,5 km) a na voze Alfa Romeo 6C 1750 SS jej vyhrál. Na konci sezóny byl Varzi poprvé korunován italským šampionem. náhled|Achille Varzi a jeho Alfa Romeo Tipo P2 v Targa Florio 1930 V roce 1930 šestadvacetiletý Varzi ve svých vítězstvích pokračoval, celkem toho roku z osmi svých startů zaznamenal 5 vítězství a stal se nejúspěšnějším jezdcem roku 1930. V 6. ročníku Velké ceny Tripolisu 23. března sice na soukromém Bugatti T35C nedojel pro poruchu motoru do cíle, ale 21. dubna si to vynahradil vítězstvím v Grand Prix Pietra Bordina na paměť znamenitého automobilového závodníka v závodě o Bordinův pohár v Alessandrii. To jel jako soukromý jezdec s Alfou P2 a mimo přesvědčivého vítězství (téměř o 5 minut) zajel i nejrychlejší kolo závodu. Na továrním voze Alfa Romeo P2 (SA Alfa Romeo) slavně vyhrál 10. května po téměř 7 hodinách 22. ročník Targa Florio a také zde zajel v rekordním čase nejrychlejší kolo závodu. To, v co doufaly desetitisíce fanoušků, se stalo skutečností. Vítězství si odnesl italský řidič v červeném italském autě. Obrovský dav se radoval a mával svými italskými vlajkami. Varziho obdivovatelé ho doslova vytáhli z auta a zvedli na ramena. Toto těžce vybojované vítězství si plně zasloužil. S průměrem 78,023 km/h vylepšil Varzi rekord Diva z roku 1929 o více než 20 minut a překonal všechny dosavadní rekordy. náhled|Achille Varzi na Grand Prix Francie 1931 s vozem Bugatti T 51 V následujících GP Říma (porucha spojky) a v Coppa Ciano (porucha diferenciálu) nedojel do cíle, ale potom – po změně vozu a stáje – v rychlém sledu vyhrál 3 Velké ceny za sebou Coppa Acerbo (17. srpna), Monza (7. září) a v GP Španělsku na okruhu Lasarte v San Sebastianu (5. října). Za Officine Alfiero Maserati s novým vozem Maserati 26M (osmiválec o zdvihovém objemu 2,9 l a výkonu 170 kW/230 k) jezdil ještě lépe než s Alfou. Za rok 1930 získal titul mistra Itálie v závodech automobilů. Byl vyhlášen italským šampionem pro rok 1930 tím, že dosáhl čtyř vítězství (Alessandria, Targa Florio, Pescara a Monza). Továrna Maserati se tehdy stala absolutním vítězem italského šampionátu výrobců s pěti vítězstvími (Tripolis, Řím, Livorno, Pescara a Monza)..