Paryby (Chondrichthyes) jsou mořští, vzácně i sladkovodní čelistnatci s chrupavčitou, i když na povrchu zvápenatělou kostrou. Nejznámějšími z nich jsou žraloci a rejnoci (kteří zároveň tvoří dvě podskupiny takzvaných příčnoústých paryb), kromě nich mezi paryby patří ještě nepočetná skupina chimér. Celkem je známo kolem 1200 druhů paryb klasifikovaných asi do 13 řádů. Paryby jsou kromě extrémní redukce kostní tkáně charakteristické také absencí řady krycích lebečních kostí typických pro ostatní čelistnatce (chybí např. skřelové kosti, kosti lebeční klenby, hlavní kosti čelistí, které jsou pak uspořádány odlišně aj.). Jejich tělo je kryto specifickým typem šupin (tzv. plakoidními šupinami se stejnou strukturou, jakou mají zuby). Zuby paryb se zakládají v řadách, které se postupně nasouvají dopředu, kde nahrazují vypadlé zuby. U chimér však došlo během jejich evoluce jednak ke ztrátě plakoidních šupin na většině těla a jejich zuby jsou modifikované v nevyměňované zubní desky.
Paryby jsou vybaveny v typickém případě dvěma hřbetními ploutvemi, řitní a ocasní ploutví, která je nejčastěji heterocerkní. Párové končetiny jsou jako u ostatních čelistnatců přítomny ve dvou párech, v tomto případě v podobě prsních a břišních ploutví. Břišní ploutve samců jsou zčásti modifikovány v pářicí orgány (tzv. pterygopody), pomocí nichž probíhá vnitřní oplození. Paryby kladou velká vejce nebo jsou vejcoživorodé, případně rodí živá mláďata vyživovaná různým způsobem v děloze matky. Chybí jim plynový měchýř, jehož roli v nadlehčování těla zastupují játra bohatá tuky. Ve střevě paryb je vyvinuta spirální řasa, která zvětšuje povrch pro vstřebávání živin. Paryby se živí rozmanitou potravou. Mohou lovit různorodou kořist (ryby a další vodní obratlovce, hlavonožce, bentické živočichy s tvrdou schránkou aj.) nebo filtrovat plankton z vody. Po kořisti pátrají za pomoci několika smyslů, mezi nimiž hrají významnou roli čich, jemná mechanorecepce zprostředkovaná proudovým orgánem, jehož podstatnou součástí je postranní čára, a elektrorecepce zajišťovaná Lorenziniho ampulemi v kůži.
Nejstarší zkameněliny šupin, které lze považovat za šupiny paryb, jsou již ordovického stáří, kompletnější nálezy, které jsou k parybám řazeny s větší jistotou, pochází ze spodního siluru. Tyto rané paryby patří mezi tzv. trnoploutvé, což je skupina považovaná dříve za samostatnou třídu čelistnatců. Ukázalo se však, že je to parafyletická skupina, která z fylogenetického hlediska zahrnuje i nesporné paryby s chrupavčitou kostrou a dalšími pro ně typickými znaky. V mladších prvohorách byly jak chiméry (v širokém slova smyslu), tak příčnoústí velmi diverzifikovanými skupinami s mořskými i sladkovodními zástupci. Někteří byli hojní i v českých černouhelných pánvích (např. „pražralok“ Xenacanthus).
Popis náhled|Narcina Hardwickova, nejmenší paryba |vlevonáhled|350x350bod|Stavba chrupavky paryb na elektronmikroskopických snímcích: (a) pohled ze strany na odlomenou část chrupavky se zřetelným nekalcifikovaným centrem (UC) a povrchovou vrstvou kalcifikovaných hranolů (prizmat) (T), (b) kolmý pohled na povrch chrupavky s jednotlivými sousedícími prizmatynáhled|250x250pixelů|Lebka žraloka se zvýrazněnými chrupavkami čelistí: palatoquadratum oranžově, Meckelova chrupavka červeně. Na obrázku je lebka s amfistylním připojením palatoquadrata (přes vazy označené v obrázku čísly 10 a 20). Lebka postrádá jakékoli dermální kosti. Paryby jsou pestrou skupinou čelistnatců, jejíž zástupci se vyskytují hlavně v mořích, vzácně i ve sladkých vodách. Mívají víceméně torpédovité nebo shora zploštělé tělo. Většinou dosahují středních až obřích rozměrů. Za nejmenší z nich je považován parejnok narcina Hardwickova (Temera hardwickii), jehož samci mohou pohlavně dospívat již ve velikosti 8 cm; největší parybou je žralok obrovský dosahující vzácně až 18 m.
Chrupavčitá kostra Jedním z nejvýznamnějších odvozených znaků definujících paryby je extrémní potlačení tvorby kostní tkáně. Prakticky celý jejich skelet je tak tvořen neosifikovanou chrupavkou, která je však především na povrchu zpevněná, mineralizovaná (kalcifikovaná). Právě chrupavčitá kostra byla motivací k odbornému pojmenování této skupiny: Chondrichthyes znamená doslova chrupavčité ryby (z řeckých slov χόνδρος, chrupavka a ἰχθύς, ryba); v češtině se však pod označením chrupavčité ryby myslí spíše chrupavčití. Fosforečnan vápenatý je v povrchových částech chrupavek ukládán v podobě charakteristických šestibokých nízkých hranolů (prismat), které tak tvoří jakousi šestiúhelníkovou mozaiku (teselaci). Výjimečně se kostní tkáň objevuje v neurálních obloucích obratlů.
Lebka Redukce kostní tkáně je u paryb spojena také s absencí krycích (dermálních) kostí, které jinak u obratlovců patří k významným součástem lebky i jiných částí těla. Dermálního původu jsou např. kosti jako je horní a dolní čelist (tedy maxilla a mandibula = os dentale), kosti lebeční klenby (čelní, temenní kost, šupina spánkové kosti), nosní nebo skřelové kosti. Všechny tyto kosti u paryb chybí. Roli horní čelisti přebírá zejména chrupavčitá kost zvaná palatoquadratum (jež je u většiny obratlovců redukovaná, jeden z jejích pozůstatků se typicky jako tzv. kost čtvercová, os quadratum, podílí na stavbě čelistního kloubu, u savců je modifikována na kovadlinku), skelet dolní čelisti tvoří Meckelova chrupavka. Na lebce nejsou patrné švy, její chrupavčité elementy kompletně srůstají. Vpředu bývá protažena ve zřetelný rypec (rostrum), pod nímž jsou uložena spodní ústa. náhled|vlevo|Na tomto řezu trupem žraloka sleďového je dobře vidět červená svalovina soustředěná ve dvou pruzích kolem páteře
Svalovina Na alespoň částečně (u chimér zcela) zachovanou chordu a na páteř (u příčnoústých dobře vyvinutou a silně kalcifikovanou) a dále i na skelet ploutví, čelistí, žaberních oblouků aj. působí tělní svalovina zajišťující pohyb. Hlavní (tj. boční) sval je rozdělen na jednotlivé dobře zřetelné segmenty (myomery), které mají horní (epaxiální) část a dolní (hypaxiální) část, jež jsou odděleny horizontálně probíhajícím vazivovým septem. Tak jako další obratlovci, i paryby mají jednak rychle reagující světlejší („bílá“, ve skutečnosti spíše růžová) svalová vlákna specializovaná na anaerobní rychlou glykolýzu, jednak efektivněji, ale pomaleji pracující a hůře unavitelná tmavší (červená) vlákna, která jsou lépe prokrvená a bohatá myoglobinem a mitochondriemi. Distribuce těchto typů svaloviny se liší podle převažujícího stylu pohybu jednotlivých druhů paryb. náhled|U tohoto samce žraloka žlutého (Scoliodon laticaudus) jsou zřetelně vidět pterygopody i heterocerkní ocasní ploutevnáhled|U rejnoků jsou dobře vyvinuté pterygopody viditelné jako dva výběžky podél ocasu
Ploutve Síla svalů je přenášena mimo jiné na ploutve, hlavní orgány pohybu a jeho řízení. Paryby jsou vybaveny jednak nepárovými ploutvemi (v původní sestavě jsou to dvě hřbetní, jedna řitní a ocasní ploutev), jednak ploutvemi párovými (prsní a břišní ploutve). Zejména u rejnoků mohou být nepárové ploutve redukovány, naopak ploutve párové jsou u nich mohutné a mohou splývat do postranního lemu. U některých žraloků může chybět jedna ze hřbetních ploutví (např. u šedounů) nebo řitní ploutev (např. u ostrounů). Ploutve jsou vyztuženy elastickými proteinovými paprsky (keratotrichii). Keratotrichia nejsou tvořena rohovinou, jak se v některých zdrojích uvádí. Mají povahu pevného vaziva, obsahují velké množství kolagenu produkovaného fibrocyty. Prsní ploutve jsou ukotveny k pletenci tvořenému jedinou párovou chrupavkou (skapulokorakoid). Na skapulokorakoid navazují tři chrupavky zvané bazália, poté tzv. radiália a nakonec keratotrichia. Břišní ploutve jsou uchyceny k jediné příčné puboischiatické chrupavce. Ocasní ploutev je zpravidla heterocerkní (s dominantním horním lalokem vyztuženým páteří), ale někdy je z vnějšku ocasní ploutev symetrická (a blíží se homocerkní ploutvi), u mnoha chimér a rejnoků je ocas bičovitý a tudíž vlastně difycerkní (i uvnitř symetrický). Vnitřní části břišních ploutví samců jsou přeměněny v kopulační orgány (pterygopody), oplození je totiž vnitřní.
vlevo|náhled|Plakoidní šupiny máčky skvrnité (Scyliorhinus canicula) Kůže, šupiny Kůže paryb je sama o sobě relativně tenká. Lze v ní identifikovat dvě základní vrstvy, povrchovou pokožku (epidermis) a škáru (dermis). Pokožka není tvořena zrohovatělými buňkami, ale živými buňkami chráněnými slizem produkovaným sekrečními buňkami. Další významný typ buněk v kůži jsou chromatofory (pigmentové buňky), které se významně podílejí na zbarvení.
Tělo paryb je kryto zvláštním typem šupin, tzv. plakoidními šupinami. Jde o zahrocené šupiny se stavbou silně připomínající stavbu zubu: na povrchu je vrstvička skloviny (někdy zvaná vitrodentin) ektodermálního původu, pod ní se nachází zubovina (dentin), uvnitř je dutina s dobře prokrvenou dření. Šupina je ve škáře ukotvena destičkovitou bází, ve které se nachází pravá, i když bezbuněčná (acelulární) kostní tkáň. Plakoidní šupiny pronikají skrze pokožku a činí kůži paryb na omak drsnou (což je velmi zřetelné hlavně ve směru od ocasu k hlavě). Rolí plakoidních šupin je kromě mechanické ochrany především snižovaní tření ve vodě. Typická plakoidní šupina má tři (nebo víc) vyvýšených ostrých kýlů oddělených hlubšími brázdami. Takové uspořádání potlačuje tvorbu mikrovírů ve vodě proudící podél šupin. Plakoidní šupiny u rychle plovoucích aktivních druhů jsou drobnější (kolem 300 μm), u pomalejších druhů mají až dvakrát větší rozměry.Klimley, 2013, kap. Body Design and Swimming Modes, str. 51–81 Drsná kůže některých paryb, např. ostrounů, byla dříve využívána k hlazení dřeva podobně jako smirkový papír. Několik skupin paryb plakoidní šupiny ztratilo (např. parejnoci či chiméry).
Zuby a trávicí soustava Stejnou stavbu jako plakoidní šupiny mají i zuby paryb. Zuby jsou trvale vyměňovány: nové zuby se zakládají v řadách podél čelistí uvnitř úst. Nejprve jsou skloněné vzad, postupně se posunují směrem vpřed, přičemž se zároveň na okraji čelistí napřimují a nahrazují opotřebované nebo vylomené zuby. Zuby mohou mít nejrůznější tvar: od trojúhelníkovitých ostrých, na okraji pilovitých zubů většiny žraloků přes zuby s několika hroty pro uchvácení kluzké kořisti, známé např. u žraloka límcového, až po ploché destičky řady rejnoků.Klimley, 2013, kap. Feeding Behavior and Biomechanics, str. 311–337 Někdy jsou zuby silně modifikované, např. u chimér jsou přeměněné v trvalé ploché desky s drticí funkcí.Trávicí trubice je relativně krátká a nepříliš objemná. Krátký jícen přechází v žaludek, na který navazuje tenké střevo s dobře vytvořenou spirální řasou (typhlosolis) zvětšující jeho vnitřní povrch. U chimér je tato řasa vytvořena jen slabě.Klimley, 2013, str. 352 Krátkým tlustým střevem (které je u paryb paradoxně užší nežli tenké střevo) ústí trávicí soustava do kloaky (u chimér má samostatný vývod). Trávicí trubice je doplněna pankreatem a objemnými, tukem vyplněnými játry. náhled|Za okem trnuchy je rozměrný dýchací otvor, spirakulum
Dýchání a cévní soustava U paryb na rozdíl od ryb nenacházíme plynový měchýř ani plíce. Roli hydrostatického orgánu nadnášejícího tělo mohou mít u pelagických druhů velká játra bohatá na tuky. Dýchání probíhá pouze pomocí žaber. Voda přes ně může u některých rychlých plavců proudit díky rychlému pohybu přes otevřená ústa, u řady zástupců však funguje nasávání vody přes ústa nebo modifikovanou první žaberní štěrbinu zvanou spirakulum (např. u rejnoků) a její následné protlačení přes žábry díky dýchacím pohybům čelistí a svalů ústní dutiny a žaber.
Srdce je tvořeno čtyřmi dobře odlišitelnými za sebou (seriálně) uspořádanými oddíly: žilným splavem, jednou síní, jednou komorou a srdečním násadcem. Srdcem protéká odkysličená krev, která je pumpována do žaber, kde se obohatí o kyslík, a z nich pak teče dál do těla.
Osmoregulace a urogenitální systém