náhled|Iejasu Tokugawa, první šógun rodu Tokugawa
Období Edo () nebo období Tokugawa () je období japonských dějin od roku 1603 do roku 1867, kdy v Japonsku vládl šógunát Tokugawa a regionální daimjóové. Období Edo bylo pojmenováno podle tehdejšího názvu hlavního města Edo (nyní Tokio). K typickým znakům doby patřil přísný společenský řád, hospodářský růst, politika sakoku – izolacionismus v zahraniční politice a stabilita země, která v tomto období patřila mezi autoritativní centralizované feudální státy. V pozdním období Tokugawa slábla centrální vláda šógunátu a někteří daimjóové se stávali samostatnějšími.
Vliv císaře i císařského dvora byl v tomto období potlačen. Státní moc byla v rukou šóguna a daimjóové vládli na území han (léno), které měli ve své správě. Důraz vlády byl kladen na stabilitu země. Obchod se zámořím byl záhy zakázán. Pouze nizozemští obchodníci obchodovali na ostrově Dedžima. V Nagasaki bylo povoleno obchodovat čínským a korejským obchodníkům. Křesťanství, potencionálně nebezpečné pro destabilizaci země z pohledu šógunátní vlády, bylo zakázáno. Šógunátní vládou byl zaveden systém sankin kótai pro kontrolu daimjóú, který však přispěl k rozvoji dopravní infrastruktury a obchodu. Rigidní sociálními zákony, ale i dlouhodobý mír přinesly rozvoj urbanizace. V rozvíjejících se městech vznikala masová kultura. Nastal rozvoj školství. Ve 20. letech 18. století začali nizozemští obchodníci přivážet knihy z Evropy a země získala mnoho technických informací. Bohatnoucí vrstvy (obchodníci a řemeslníci) požadovaly drahé a kvalitní výrobky, které se většinou vyráběly v zemi. Rozvíjelo se umění. Naproti tomu pro chudé obyvatele byly další ranou živelní pohromy a hladomory.
Přesně daná hierarchie společenských tříd často nekorespondovala s ekonomickou situací. Na počátku období nebyly rozdíly tak patrné. Po období Genroku začal šógunát bojovat reformami, půjčkami a devalvací měny s krizí státní pokladny, většinou neúspěšně. Rostly rolnické nepokoje. Neschopnost šógunátní vlády reagovat na potřeby vzrůstající městské komunity, centralizace státu a velký důraz na zemědělskou produkci způsobily ekonomický a morální úpadek země a přispěly k Bakumacu. Po občanské válce Bošin skončila vláda tokugawských šógunů nástupem reforem Meidži.
Počátky období a stabilizace náhled|Zmenšený plán města EdoTři roky po bitvě u Sekigahary jmenoval císař Go-Józei šógunem Iejasua Tokugawu, který již deset let budoval své sídlo Edo ve východním Japonsku. V roce 1605 předal titul svému synovi Hidetadovi, ale působil dále jako jeho poradce a vládl tak Japonsku až do své smrti. Hrozbu pro rozvíjející se šógunát představoval nejen Hidejori Tojotomi, ale bylo třeba také omezit vliv císaře, který měl mimo jiné problém s udělováním dvorských titulů samurajům. V roce 1613 vydal Iejasu Tokugawa vyhlášku kuge šohatto, která omezovala moc císařského dvora a především vliv na státní politiku. V roce 1615 napadl s armádou pevnost v Ósace a zničil rod Tojotomi. Následně začala platit upravená verze vyhlášky kinčú narabini kuge šohatto, která omezila pravomoci dvora na tradiční rituály a umění. Došlo k oddělení dvorské aristokracie a vojenské třídy (samurajů). Také korunovace pravnučky Iejasua Tokugawy, císařovny Meišó (1624–1696), znamenala pro rod Tokugawa dosažení nejvyššího stupně ve vojenské i dvorské hierarchii.
Ještě před koncem svého života vybudoval bývalý šógun strukturu, která existovala na základě rovnováhy sil skupin daimjó a mocenských zájmů šógunátu. Byla zavedena střídavá služba (sankin kótai), která způsobovala oslabování podrobených daimjóů. Museli se každý druhý rok stěhovat ze svého sídla do hlavního města Eda. K ovládnutí společnosti na nižší úrovni byly zavedeny dokumenty šúmon aratame, vypracované buddhistickými chrámy, které dokládaly příslušnost každého jednotlivce k buddhistické sektě. Zpočátku bylo jejich cílem odhalování skrytých křesťanů, ale posloužily také k upevnění společenského systému.
Politický systém Politický systém té doby byl historiky nazván bakuhan. Jedná se o spojení dvou termínů bakufu a han (historicky léno, ovládané daimjóy), které označovaly vládu a hierarchii společnosti tohoto období. Státní moc byla v rukou šóguna, daimjóové vládli nad územím, které měli ve své správě. Zvláštností tohoto systému bylo, že každá provincie měla vlastní administrativu, často také vlastní měnu. V systému bakuhan nebyl stanoven jednotný systém výběru daní a daimjóové na svých lénech vybírali daně dle svého uvážení. Stejnou možnost měl i šogunát. Každá úroveň administrativy vybírala svoje vlastní daně.
Rody daimjóů se dělily do tříd podle svého vztahu k šógunovi. Na hranicích tokugawské země žilo dvacet tři rodin daimjóů. Všichni byli příbuzní (šimpan) s Iejasuem Tokugawou. Patřili jim poradní funkce v bakufu a často dostávali čestné tituly. Druzí v hierarchii byli dědiční vazalové (fudai), kteří získávali za své služby pozemky blízko tokugawského majetku. Zástupcům třídy fudai patřila většina hlavních úřadů bakufu. Ke třetí skupině patřili tzv. „méně důvěryhodní spojenci“ (tozamu), což byli noví spojenci nebo bývalí protivníci. Žili převážně na okraji souostroví a neměli přístup k ústředním vládním pozicím. Ze všech daimjóů měli nejmenší důvěru šógunátu.
Společenské třídy náhled|Zobrazení čtyř třídy společnosti během období Edo Vláda tokugawského šógunátu převzala koncem šestnáctého století koncepci myšlenkového proudu, který vycházel z čínského konfucianismu. Základem systému bylo dělení obyvatel podle povolání. Nejvýše postaveni byli ve společnosti samurajové, kteří většinou zastávali místa vládních úředníků, následovali rolníci, řemeslníci a obchodníci. Pouze málo obyvatel tehdejší doby stálo mimo tento společenský systém. Patřili k nim dvořané na císařském dvoře, lékaři, kněží, také někteří intelektuálové. Mimo společnost byli postaveni také osoby, vykonávající tzv. nečistá povolání (burakumin). Tento striktní systém společenských tříd byl zahrnut do oficiální vládní politiky a jeho udržování a posilování bylo prováděno klasifikací a sčítáním populace. Byl úspěšný dlouhou řadu let, až koncem vlády rodu Tokugawa začal selhávat.
Samurajové – válečníci a úředníci Privilegovaní samurajové byla nejvýše postavená společenská třída. Dělili se na vyšší válečníky (džóši) a nižší válečníky (hirazamurai). Džóši zastávali vysoké vládní a vojenské funkce a jejich příjmy byly násobně vyšší, než příjmy nižších válečníků. Ti na běžných úřednických postech tvořily většinu úřednické vrstvy. Feudální pánové, kteří byli vazaly vládnoucí rodiny Tokugawa patřily také mezi válečnickou třídu. Válečníci žili v městech, okolo hradů feudálních pánů a v dobách míru pracovali jako vládní úředníci. Na počátku tokugawského období byli samurajové zkušenými bojovníky, kteří prošli letitými boji (období Sengoku). Během mírových let se stali úředníky. Protože členství v této společenské třídě bylo dědičné, úřednické funkce dědil většinou nejstarší syn. Ve společnosti se poměr samurajů během let neměnil a tak nastávaly problémy, jak zaměstnat všechny členy těchto rodin.
Na nejvyšších úřednických místech často existoval systém měsíčního střídání, kdy se více úředníků měnilo na jednom úřednickém místě. Naopak tomu bylo u nižších úřednických postů, kdy se povinnosti rozdělily mezi více úředníků. Postupem let se začínal projevovat problém s nedostatkem možností výdělku i omezení v podobě svobodné volby povolání, který byl spojen s narůstajícím počtem osob této společenské třídy. V posledních letech období Edo se začaly vznikat reformní proudy, které požadovaly zrušení systému společenských tříd a uvolnění společenského řádu.
Během 17. a především v 18. století vzrostl počet soukromých škol věnujících se vzdělávání v západních vědách (přírodní vědy, geografie atd.). Vzdělání patřilo mezi důležité předpoklady potřebné pro úřednickou práci samurajské třídy. Narůstající počet vzdělaných obyvatel začal od osmnáctého století omezovat vliv této úřednické třídy a postupně začalo být znevažováno její právo na úřednické posty.
Rolníci – zemědělci Druhou nejvýše postavenou a nejpočetnější třídou byli rolníci, kteří tvořili asi osmdesát procent obyvatelstva společnosti. Do této třídy patřili obyvatelé, kteří nežili ve městech, ale většinou na vesnicích. Šógunát převzal zreformovaný systém katastrálních zápisů, vytvořený Hidejoši Tojotomim, který se stal základem pro výběr daní až do reforem Meidži. Na základě katastrálních zápisů bylo možno pozemky přesně rozdělit na pole a ostatní půdu určenou ke stavbě obydlí. Život na venkově se řídil podle ročních období. Začátkem léta se sela rýže na zavodňovaných polích a na podzim se sklízela. Kromě této hlavní plodiny se pěstovala také pšenice, tabák, proso, sladké brambory nebo bavlna.
Vláda vytvořila odhad produkce rýže, kterou byla schopna daná vesnice za rok vypěstovat. Na tomto základě se počítávala výše daní, které vesnice odváděla. Daně se odváděly většinou v jednotkách surové rýže. „Původní sedláci“ (honbjakušó), vlastnící největší pozemky nesli odpovědnost za odvádění daní. Vlastníci menších pozemků a mizunomi, kteří nevlastnili žádnou půdu jim byli podřízeni.
Vůdce vesnice, kterého si zvolili původní sedláci byl pro feudální pány zásadní osobou, odpovídající za dodržování poslušnosti a řádu ve vesnici a také za výběr daní. Získával pak od feudálních pánů různá privilegia, například jeho rodina žila ve velkém domě, mohli nosit hedvábné oblečení nebo dokonce meč a používat příjmení. Což byly výsady pouze válečnické vrstvy a dvorské šlechty. Při nedostatečném plnění povinností vesnice byla potrestána právě tato osoba a nejbohatší sedláci.
Vesnice fungovaly jako celek. Každá rodina odváděla svůj podíl na zaplacení daní. Dědicem rodinného majetku se stával nejstarší syn, nebo manžel dcery. Jestliže rodina neměla děti, řešením byla adopce, pokrevní příbuznost nebyla podmínkou. V čele rodiny stál vždy manželský pár, což bylo zásadní pro zachování funkční zemědělské činnosti jednotlivých domácností. Ekonomický a technický pokrok umožnil mnoha chudším rolníkům založit domácnost, která mohla fungovat nezávisle na původní rodině. Existovalo však mnoho rodin, které nebyly vlastníky půdy. Jejich členové se živili v bohatších domácnostech jako sluhové a nevolníci. Mladší synové z rodin odcházeli do měst, kde se stali učedníky řemeslníků a obchodníků. Většinou se stávali součástí nové rodiny a postupně si zakládali vlastní živnost. V druhé polovině období Edo tyto mladé muže z vesnic začali nahrazovat potomci z městských rodin. Města se rozvíjela, rostl i objem městské pracovní síly a bohatší městské rodiny chtěly pro své děti zajistit si možnost vybudování vlastního podniku.
Bohatství a důležitost jednotlivých vesnic bylo hodnoceno množství vyprodukované rýže. Rybářským nebo horským vesnicím, které se zabývaly dřevařskou výrobou, se často nepodařilo vypěstovat dostatek rýže, tak doplácely daně penězi. Během století, i přes hospodářský růst společnosti strádali rolníci. Doba byla ovlivněna hladomory a rolníci požadovali změny různými peticemi.
Řemeslníci Řemeslníci a obchodníci, žijící ve městech v okolí hradů patřili mezi měšťany, pokud žili na vesnici jako například kováři patřili do třídy rolníků. Tvořili přibližně deset procent obyvatel. Ve vlastních dílnách prodávali zboží nebo své služby. Mezi důležitou řemeslnou skupinu patřili stavitelé, kteří pracovali na stavbách a opravovali domy. Mezi „putovní řemeslníky“ patřili lakýrníci, tesaři nebo truhláři vyrábějící potřeby ze dřeva. Žili a nabízeli své služby na cestách, kde zrovna pobývali. Vzhledem ke svému způsobu života nebyli zařazeni do oficiálních záznamů tokugawské vlády.