Pseudoarcheologie – známá také jako alternativní archeologie, okrajová archeologie, fantastická archeologie, nebo kultovní archeologie – označuje interpretace minulosti mimo archeologickou vědeckou komunitu, které odmítají přijaté metody sběru dat a analytické metody této disciplíny. Tyto pseudovědecké interpretace zahrnují použití artefaktů, lokalit nebo materiálů k vytvoření vědecky nepodložených teorií, které doplňují tvrzení pseudoarcheologů. Mezi tyto metody patří zveličování důkazů, dramatické nebo romantizující závěry, používání klamů a falšování důkazů.
Neexistuje žádná jednotná pseudoarcheologická teorie nebo přístup, ale spíše mnoho různých výkladů minulosti, které jsou společně v rozporu s těmi, které vytvořila vědecká komunita. Patří mezi ně náboženské přístupy, jako je kreacionismus nebo „věda o stvoření“, které se vztahují k archeologii historických období, jako by byla Babylonská věž, Noemova archa a vyprávění o potopě v Genesis a údajný mýtus o celosvětové potopě. Některé pseudoarcheologické teorie se točí kolem myšlenky, že pravěkým a starověkým lidským společnostem pomáhal v jejich vývoji inteligentní mimozemský život, což je myšlenka, kterou propagují například italský autor Peter Kolosimo, francouzští autoři Louis Pauwels a Jacques Bergier v knize Jitro kouzelníků (1963) a švýcarský autor Erich von Däniken v knize Vzpomínky na budoucnost (1968). Jiní naopak zastávají názor, že ve starověku existovaly lidské společnosti, které byly značně technologicky vyspělé, jako například Atlantida, a tuto myšlenku propagují osobnosti jako Graham Hancock ve své knize Fingerprints of the Gods (1995). Pseudoarcheologie se projevila také ve fenoménu roku 2012.
Mnoho „alternativních“ archeologií bylo přijato náboženskými skupinami. Okrajové archeologické myšlenky, jako je archeokryptografie a pyramidologie, byly přijaty náboženstvími od britských izraelitů po teosofy. K dalším alternativním archeologiím patří ty, které přijali příslušníci New Age a současných pohanských věroučných systémů.
Akademičtí archeologové pseudoarcheologii ostře kritizovali, přičemž jeden z nejhlasitějších kritiků, John R. Cole, ji charakterizoval jako spoléhající se na „senzacechtivost, zneužívání logiky a důkazů, nepochopení vědecké metody a vnitřní rozpory ve svých argumentech“. Vztah mezi alternativní a akademickou archeologií někteří archeologové přirovnávali ke vztahu mezi teoriemi inteligentního designu a evoluční biologií.
Etymologie Pro tyto neakademické interpretace archeologie se používají různé termíny. V 80. letech 20. století používali termín „kultovní archeologie“ osobnosti jako John R. Cole (1980) a William H. Stiebing Jr. (1987). „Fantastická archeologie“ byla v 80. letech 20. století používána jako název vysokoškolského kurzu na Harvardově univerzitě, který vedl Stephen Williams, jenž vydal stejnojmennou knihu. V roce 2000 začali termín „alternativní archeologie“ místo toho používat akademici jako Tim Sebastion (2001), Robert J. Wallis (2003), Cornelius Holtorf (2006). a Gabriel Moshenska (2008), nicméně Garrett F. Fagan a Kenneth Feder (2006) tvrdili, že tento termín byl zvolen pouze proto, že „navozuje hřejivější, rozmazanější pocit“, který „apeluje na naše vyšší ideály a progresivní sklony“.Tvrdili, že mnohem vhodnější je termín „pseudoarcheologie“, který používají i další významní akademičtí a profesionální archeologové, například Colin Renfrew (2006).
Jiní akademičtí archeologové se rozhodli používat pro tyto interpretace jiné termíny. Glyn Daniel, redaktor časopisu Antiquity, použil hanlivý výraz „bullshit archaeology“ a podobně akademik William H. Stiebing Jr. poznamenal, že pro pseudoarcheologii se používají určité výrazy, které jsou slyšet „v soukromí domovů a kanceláří profesionálních archeologů, ale o kterých se ve slušné společnosti nesmí mluvit“.
Charakteristika William H. Stiebing Jr. tvrdil, že navzdory mnoha rozdílům existuje soubor základních charakteristik, které mají téměř všechny pseudoarcheologické interpretace společné. Domníval se, že díky tomu lze pseudoarcheologii klasifikovat jako „jednotný fenomén“. Dále identifikoval tři základní společné rysy pseudoarcheologických teorií: nevědeckou povahu její metody a důkazů historii poskytování „jednoduchých, kompaktních odpovědí na složité, obtížné otázky“ tendenci prezentovat se jako pronásledovaná archeologickým establishmentem, doprovázenou ambivalentním vztahem k vědeckému étosu osvícenství Tuto myšlenku, že existují základní charakteristiky pseudoarcheologií, sdílejí i další akademici.
Nedostatek vědecké metody Akademičtí kritici poukazují na to, že pseudoarcheologové obvykle zanedbávají používání vědecké metody. Namísto testování důkazů, aby zjistili, jakým hypotézám odpovídají, pseudoarcheologové „tlačí“ archeologická data tak, aby odpovídala „oblíbenému závěru“, k němuž často dospěli na základě předtuchy, intuice nebo náboženských či nacionalistických dogmat. Různé pseudoarcheologické skupiny zastávají různé základní předpoklady, které jsou obvykle nevědecké: nacističtí pseudoarcheologové například přijali za základní předpoklad kulturní nadřazenost starověké árijské rasy, zatímco křesťanští fundamentalističtí pseudoarcheologové si představují stáří Země méně než 10 000 let a hinduističtí fundamentalističtí pseudoarcheologové věří, že druh Homo sapiens je mnohem starší než 200 000 let, které prokázali archeologové. Přesto mnozí ze zastánců pseudoarcheologie tvrdí, že ke svým závěrům dospěli pomocí vědeckých technik a metod, i když je prokazatelné, že tomu tak není.
Akademický archeolog John R. Cole se domníval, že většina pseudoarcheologů nerozumí tomu, jak funguje vědecké zkoumání, a že se místo toho domnívají, že jde o „jednoduchý, katastrofický souboj správných a nesprávných teorií“. Právě kvůli tomuto nepochopení vědecké metody je podle něj celý přístup pseudoarcheologů k jejich argumentům chybný. Dále tvrdil, že většina pseudoarcheologů neuvažuje o alternativních vysvětleních k těm, která chtějí propagovat, a že jejich „teorie“ jsou obvykle jen „představy“, které nemají dostatek podpůrných důkazů, aby mohly být považovány za „teorie“ ve vědeckém, akademickém smyslu slova.
Pseudoarcheologové, kterým běžně chybí vědecké důkazy, obvykle používají jiné formy důkazů na podporu svých argumentů. Často například využívají „zobecněných kulturních srovnání“, kdy berou různé artefakty a památky z jedné společnosti a zdůrazňují podobnosti s artefakty a památkami jiné společnosti, aby podpořili závěr, že obě společnosti měly společný zdroj – typicky starověkou ztracenou civilizaci, jako je Atlantida, Mu, nebo mimozemský vliv. Tím jsou různé artefakty nebo památky zcela vytrženy z původního kontextu, což je pro akademické archeology, pro které je kontext nesmírně důležitý, něco nepřijatelného.
Další formou důkazů, kterou používá řada pseudoarcheologů, je interpretace různých mýtů jako odrazu historických událostí, ale přitom jsou tyto mýty často vytrženy z jejich kulturního kontextu. Například pseudoarcheolog Immanuel Velikovsky tvrdil, že mýty o stěhování národů a válečných bozích středoamerické aztécké civilizace představují kosmickou katastrofu, k níž došlo v 7. a 8. století př. n. l. To kritizoval akademický archeolog William H. Stiebing Jr, který poznamenal, že takové mýty se vyvinuly až ve 12. až 14. století n. l., tedy dvě tisíciletí poté, co Velikovskij tvrdil, že k těmto událostem došlo, a že samotná aztécká společnost se v 7. století př. n. l. ještě ani nerozvinula.
Opozice vůči archeologickému establishmentu Pseudoarcheologové se obvykle prezentují jako outsideři, kteří čelí mnohem většímu archeologickému establishmentu. Často používají jazyk, který akademiky znevažuje a odmítá je jako málo podnikavé, trávící veškerý čas v zaprášených knihovnách a odmítající zpochybňovat ortodoxie establishmentu, aby nepřišli o práci. V některých extrémnějších příkladech pseudoarcheologové obviňují akademické archeology z toho, že jsou členy rozsáhlého spiknutí, jehož cílem je skrýt před veřejností pravdu o historii. Když akademici zpochybňují pseudoarcheology a kritizují jejich teorie, mnozí pseudoarcheologové to považují za další důkaz, že jejich vlastní názory jsou správné a že jsou členy tohoto akademického spiknutí jednoduše potlačovány.
Významný anglický archeolog Colin Renfrew připustil, že archeologický establishment je často „ustálený a odolný vůči radikálním novým myšlenkám“, ale že to není důvod, proč jsou pseudoarcheologické teorie akademiky přímo odmítány. Garrett G. Fagan to rozvedl a poznamenal, že v akademické archeologické komunitě „nové důkazy nebo argumenty musí být důkladně prověřeny, aby byla zajištěna jejich platnost ... a dlouholeté, dobře zakořeněné pozice budou vyžadovat značné úsilí a obzvláště přesvědčivé údaje, aby byly vyvráceny“. Fagan poznamenal, že pseudoarcheologické teorie jednoduše nemají dostatek důkazů, které by je podpořily a umožnily jejich přijetí archeology.
Naopak mnozí pseudoarcheologové se sice kritizují akademický archeologický establishment, ale zároveň se snaží získat podporu lidí s akademickým pověřením a příslušností. Někdy citují historické a ve většině případů již mrtvé akademiky, aby podpořili své argumenty; například prominentní pseudoarcheolog Graham Hancock ve své zásadní knize Fingerprints of the Gods (1995) opakovaně uvádí, že významný fyzik Albert Einstein se kdysi pozitivně vyjádřil k hypotéze o posunu pólů, teorii, která byla akademickou obcí opuštěna, ale kterou Hancock podporuje. Jak však poznamenal Fagan, skutečnost, že Einstein byl fyzik, a nikoli geolog, Hancock ani nezmiňuje, stejně jako fakt, že poznání deskové tektoniky (které posun zemské kůry vyvrátilo) vyšlo najevo až po Einsteinově smrti.
Nacionalistické motivace Pseudoarcheologie může být motivována nacionalismem (např. nacistická archeologie, využívající kulturní nadřazenost starověké árijské rasy jako základní předpoklad k ustanovení Germánů jako potomků původní árijské „panské rasy“) nebo snahou dokázat určitou náboženskou (např. inteligentní design), pseudohistorickou, politickou nebo antropologickou teorii. V mnoha případech je stanoven apriori závěr a terénní práce jsou prováděny výslovně za účelem detailního potvrzení teorie. Podle archeologa Johna Hoopese (v časopise Society for American Archaeology) „pseudoarcheologie aktivně podporuje mýty, které jsou běžně používány ve službách nadřazenosti bílé rasy, rasového nacionalismu, kolonialismu a vyvlastňování a útlaku původních obyvatel“.
Archeologové odlišují svůj výzkum od pseudoarcheologie poukazováním na rozdíly v metodologii výzkumu, včetně rekurzivních metod, falzifikovatelných teorií, vzájemného hodnocení a obecně systematického přístupu ke sběru dat. Ačkoli existuje ohromné množství důkazů o kulturních souvislostech, které informují lidové tradice o minulosti, objektivních analýz lidové archeologie – z antropologického hlediska jejich kulturních souvislostí a kulturních potřeb, na které reagují – bylo poměrně málo. V tomto duchu však Robert Silverberg umístil mormonské využití kultury stavitelů mohyl do širšího kulturního kontextu a cestu Madoca a „velšských indiánů“ zasadil do jejích měnících se a vyvíjejících se sociohistorických souvislostí Gwyn Williams.
Náboženské motivace vpravo|náhled|Údajné místo přistání Noemovy archy u Dogubayazitu v Turecku, 27 km jižně od hory Ararat Mezi nábožensky motivované pseudoarcheologické teorie patří teorie mladé Země některých židovsko-křesťanských fundamentalistů. Ti tvrdí, že Země je stará 4 000–10 000 let, přičemž se údaje liší v závislosti na zdroji. Někteří hinduističtí pseudoarcheologové se domnívají, že druh Homo sapiens je mnohem starší než 200 000 let. Archeolog John R. Cole takové názory označuje za „kultovní archeologii“ a považuje je za pseudoarcheologické. Dále uvádí, že tato pseudoarcheologie má „mnoho atributů, příčin a důsledků náboženství“.