náhled|Panna Maria je zobrazena v růžové zahradě s anděly hrajícími hudbu. Růže jsou symbolem Panny Marie. Katolická mariologie je mariologie (systematické studium osoby Marie, Ježíšovy matky, a jejího místa v ekonomii spásy definuje mariologii jako „systematické studium osoby Panny Marie a jejího místa v ekonomii vtělení“. definuje mariologii jako „studium Panny Marie v křesťanské teologii, zejména v katolické církvi“. definuje mariologii jako „odvětví teologie, které se zaměřuje na Pannu Marii. Zkoumá její život, ctnosti a důležitou roli v ekonomii spásy.“) v katolické teologii. Podle nauky o Neposkvrněném početí, které učí katolická církev, byla počata a narodila se bez hříchu, a proto je Maria vnímána jako osoba s mimořádnou důstojností nad ostatními svatými, které se dostává vyšší úcty než všem andělským duchům a blaženým duším v nebi. Katolická mariologie tak studuje nejen její život, ale také její uctívání v každodenním životě, modlitbě, písních, umění, hudbě a architektuře v moderním i starověkém křesťanství v průběhu věků.
Základem mariologie jsou čtyři mariánská dogmata: Matka Boží, Neposkvrněné početí, věčné panenství a Nanebevzetí. Na základě odkazu na Písmo svaté, teologickou argumentaci a církevní tradici však vznikla řada dalších katolických nauk o Panně Marii. Vývoj mariologie probíhá neustále a od počátků se stále utváří na základě teologických analýz, spisů svatých a papežských výnosů, např. zatímco dvě z dogmat jsou starobylá, další dvě byla definována v 19. a 20. století; papežská učení o Marii se objevují i ve 21. století. „mariologie prošla v průběhu staletí obrovským vývojem.“
Souběžně s tradičními názory se od konce 19. století, kdy se mariánská úcta stala v katolické církvi výraznější, objevuje řada dalších pohledů, které jsou výzvou katolické mariologii. Jiné křesťanské názory považují katolickou mariologii za nebiblickou a popírající jedinečnost Krista jako vykupitele a prostředníka a moderní psychologické interpretace považují Marii za ekvivalent mytických bohyň od Diany po Kuan-jin. Nicméně většina křesťanů včetně latinské církve v čele s papežem, východní pravoslavné církve, starobylé východní církve a východní církve uctívá Marii jako největší světici a nebere v úvahu protestantské námitky proti mariánské úctě.
Studium Marie a jejího místa v katolické církvi
Kontext a součásti Studium Marie a jejího místa v katolické církvi je prováděno z různých hledisek a v různých souvislostech a Benedikt XVI. ve svém projevu na mariologickém kongresu v roce 2012 uvedl, že toto studium je třeba „chápat a hluboce zkoumat z různých a vzájemně se doplňujících hledisek“. Benedikt XVI. také zdůraznil, že studium Marie nelze provádět izolovaně od ostatních disciplín a že mariologie je neodmyslitelně spjata se studiem Krista a církve a vyjadřuje vnitřní soudržnost těchto disciplín.
Papež Benedikt XVI. uvedl, že mariánská studia mají tři samostatné charakteristiky: za prvé personalizaci církve, aby nebyla vnímána jen jako struktura, ale jako osoba, za druhé inkarnační aspekt a vztah k Bohu a za třetí mariánskou zbožnost, která zahrnuje srdce a citovou složku.
Mariino postavení v církvi lze srovnat s aspektem petrovského úřadu ve dvojím smyslu. Tento pohled na dualitu rolí Marie a Petra zdůrazňuje subjektivní svatost srdce a svatost struktury církve. V této dualitě petrovský úřad logicky zkoumá charismata z hlediska jejich teologické správnosti, zatímco mariánský duál poskytuje rovnováhu v duchovním a emocionálním smyslu prostřednictvím služby lásky, kterou úřad nikdy nemůže obsáhnout. Mariologie a nauka o úřadu tedy nejsou „vedlejšími kapličkami“ katolického učení, ale jeho ústředními a integrujícími prvky. Jak se odvolává encyklika o mystickém těle Kristově Pia XII. z roku 1943, její fiat dal souhlas k duchovnímu sňatku mezi Božím Synem a lidskou přirozeností, a tím dal lidstvu prostředky ke spáse. Mariina práva (svatební hostina v Káně) a Mariina láska (fiat) jsou pro spásu zásadní.
Maximalismus a minimalismus Mariologie je obor, v němž se hluboce prožívaná zbožná víra věřících a hagiografie mohou dostat do konfliktu s teologickým a kritickým historickým přehledem víry a praxe. Tento konflikt rozpoznal již v roce 1300 Vilém z Ware, který popsal tendenci některých věřících přisuzovat Marii téměř vše. Bonaventura varoval před mariánským maximalismem: „Je třeba si dávat pozor, abychom nesnižovali čest našeho Pána, Ježíše Krista.“ Jak minimalisté, tak maximalisté vždy viděli v Marii znamení katolické církve a považovali ji za vzor pro všechny katolíky.
Ve 20. století papež Pius XII., „nejmariánštější papež v dějinách církve“, varoval jak před přehnaným zveličováním, tak před nesmělým minimalismem v prezentaci Marie. V roce 1964 byla sepsána dogmatická konstituce Lumen gentium II. vatikánského koncilu, která se výslovně vyhýbala jak mariánskému maximalismu, tak minimalismu. Také papež Jan Pavel II. se ve své mariologii pečlivě vyhýbal jak maximalismu, tak minimalismu a vyhýbal se zaujímání osobních postojů k otázkám, které byly předmětem teologické diskuse.
Mariologie a christologie náhled|300px|Kristus a Maria, mozaika, kostel v Chóře, 12.–14. století. „Ke Kristu skrze Marii“, vyučoval Ludvík z Montfortu. Mariologie (nauka o Marii) souvisí s christologií (naukou o Kristu) a v katolických teologických a papežských spisech je vnímána jako provázaná s Kristovým tajemstvím.Viz ; Papež Jan Pavel II. v encyklice Redemptoris Mater hovořil o „přesném místě Marie“ v plánu spásy a uvedl: „Maria je v plánu spásy: ,V návaznosti na II. vatikánský koncil chci zdůraznit zvláštní přítomnost Matky Boží v tajemství Krista a jeho církve. To je totiž základní rozměr vyplývající z mariologie konciluʻ“.
Katoličtí teologové také zkoumali nezbytné spojení mariologie s christologií. Papež Benedikt XVI. charakterizoval tento vztah tvrzením, že „christologie a mariologie jsou od samého počátku neoddělitelně spjaty“. Podle něj mariologie podtrhuje spojení tajemství christologie a ekleziologie a odráží jejich vnitřní provázanost. Katolická teologie se zabývá také otázkou, zda je mariologie a ekleziologie v souladu s mariologií.
Raní křesťané a četní světci se na tuto souvislost zaměřovali a papežové zdůrazňovali vnitřní souvislost mezi mariánským učením a plnějším chápáním christologických témat.Viz , také : Druhý vatikánský koncil tím, že představuje Marii v Kristově tajemství, nachází také cestu k hlubšímu pochopení tajemství církve. Maria jako Kristova Matka je zvláštním způsobem spojena s církví, „kterou Pán ustanovil jako své vlastní tělo“. čl. 11 „Nelze myslet na skutečnost vtělení, aniž bychom se odvolávali na Marii, Matku vtěleného Slova“. Redemptoris Mater čl. 44. Vzhledem ke katolické perspektivě, že církev žije ve vztahu ke Kristu, protože je Kristovým Tělem, má také vztah k jeho matce, jejíž studium je předmětem katolické mariologie.: „Podíváme-li se na církev, musíme vzít v úvahu zázračné činy, které Bůh vykonal se svou matkou.“ Papež Pius X. ve spise Ad diem illum prohlásil: „Církev žije ve vztahu ke Kristu: ,neexistuje přímější cesta ke sjednocení celého lidstva v Kristu než cesta přes Mariiʻ“.
V katolické teologii je studium Marie, ačkoli přispívá ke studiu Krista, také samostatnou disciplínou, přičemž pochopení postavy Marie přispívá k plnějšímu pochopení toho, kdo je Kristus a co vykonal. Kongregace pro katolickou výchovu charakterizovala situaci takto: „V katolické teologii je Maria jedním z hlavních témat, které se v katolické teologii objevují: ,Dějiny teologie ukazují, že porozumění tajemství Panny Marie přispívá k hlubšímu pochopení tajemství Krista, Církve a povolání člověka.ʻ“ S odkazem na to kardinál Raymond Burke prohlásil, že podpora plnějšího poznání Panny Marie je „stálým dílem církve“. „Kniha Panna Maria v intelektuální a duchovní formaci (The Virgin Mary in Intellectual and Spiritual Formation), vydaná v srdci Mariánského roku, při prvním výročí vydání Redemptoris Mater, nám připomíná, že podpora plnějšího poznání a vroucnější úcty k Panně Marii je trvalým dílem církve.“
Historie a vývoj Hlavní článek: Dějiny katolické mariologie náhled|150px|Santa Maria Antiqua, Forum Romanum, 5. století, sídlo papeže Jana VII. náhled|Panna Maria jako královna nebes v Dantově Božské komedii. Ilustrace Gustave Dorého. Raní křesťané zpočátku zaměřovali svou zbožnost spíše na mučedníky, ale poté v Marii spatřovali most mezi starým a novým. Nejstarší zaznamenaná modlitba k Marii, Sub tuum praesidium, je datována kolem roku 250.
V Egyptě se Marie začala uctívat již ve 3. století a termín Theotokos používal církevní otec Origenes.
V období renesance došlo k dramatickému rozvoji mariánského umění. V tomto období vznikla mistrovská díla Botticelliho, Leonarda da Vinciho a Rafaela. V 16. století potvrdil Tridentský koncil katolickou tradici obrazů a uměleckých děl v kostelech, což vedlo k velkému rozvoji mariánského umění a mariologie v období baroka. Během reformace katolická církev hájila svou mariologii proti protestantským názorům. Když jí bylo připsáno vítězství v bitvě u Lepanta (1571), „znamenalo to počátek silného oživení mariánské úcty“. Barokní literatura o Marii zažila nepředvídaný rozmach. Jen během 17. století bylo vydáno více než 500 stran mariologických spisů.
Papežové podporovali úctu k Panně Marii podporou mariánských pobožností, svátků, modliteb, iniciativ, přijetím a podporou mariánských kongregací a formálním uznáním mariánských zjevení, například v Lurdech a Fátimě. Papežové Alexandr VII. a Klement X. vyhlásili úctu k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, což je koncept, který ve 20. století převzal papež Jan Pavel II. jako Spojených Srdcí Ježíšova a Mariina.
Dvě mariánská dogmata o Neposkvrněném početí a Nanebevzetí Panny Marie byla ustanovena papeži v 19. a 20. století. Dogma o Neposkvrněném početí vyhlásil papež Pius IX., dogma o Nanebevzetí Pius XII. Druhý vatikánský koncil prohlásil Marii za Matku církve.Bäumer, s. 534. Papež Jan Pavel II. ve svém apoštolském listě Rosarium Virginis Mariae z roku 2002 zdůraznil přístup Ludvíka z Montfortu, který vnímal studium Marie jako cestu k lepšímu pochopení Kristova tajemství. To je v souladu s důrazem biskupů na II. vatikánském koncilu, kteří neměli samostatný dekret o Marii, ale její místo v dějinách spásy popsali v konstituci o církvi Lumen gentium.
Dogmatické učení Mariánská katolická dogmata představují církevní učení o Marii a jejím vztahu k Ježíši Kristu, které církev považuje za neomylné a které odráží roli Marie v ekonomii spásy.
Doktríny De Fide Definita nebo De Fide Credenda mají nejvyšší stupeň dogmatické jistoty. Tato učení mají několik podob, a to Písmo svaté a apoštolská tradice a učení, která byla výslovně definována jako zjevená mimořádnou definicí papeže nebo ekumenického koncilu (mimořádné všeobecné magisterium), nebo ta učení, o nichž neomylně učí, že jsou zjevena řádným všeobecným magisteriem. Stejně jako v případě Neposkvrněného početí nebo Nanebevzetí Panny Marie se jedná o učení, která církev zastávala před datem oficiální definice, ale byla otevřena diskusi. Od data definice musí být přijímány všemi členy katolické církve jako obsažené výslovně v depozitu víry a samy o sobě jsou vlastní nadpřirozené víře (de fide credenda).
Mezi velkým množstvím dalších dogmat a nauk o Panně Marii existují čtyři mariánská dogmata, která jsou výslovně definována magisteriem (například Zvěstování Panny Marie je dogma, protože je v Písmu svatém, ale nebylo oficiálně definováno magisteriem). Mezi tato čtyři mariánská dogmata patří: